“To je Kyřin úlovek,” zopakoval a nesouhlasně přitom pohlédl na její bratry a poté se otočil a pohlédl na Kyru, ignorujíc lordovy muže. “Ona rozhodne o jeho osudu.”
Kyra byla šokována slovy svého otce. Nikdy by toto nečekala, nikdy by neočekávala, že tak velkou zodpovědnost nechá na ní, ponechat jí tak vážné rozhodnutí. Protože to nebylo pouze rozhodnutí o divočákovi, jak oba dobře věděli, ale bylo to rozhodnutí o osudu jejího lidu.
Napjatí vojáci se po obou stranách vyřadili, všichni s rukama na mečích, a jak se podívala na všechny ty obličeje, které se na ni otočily v očekávání odpovědi, věděla, že její další volba, její další slova, budou těmi nejdůležitějšími, které kdy vyslovila.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Merk šel pomalu lesní cestou, proplétal se Bílým lesem a přemýšlel nad svým životem. Posledních čtyřicet let bylo těžkých nikdy předtím si neudělal čas na to aby si vyšel do lesa a obdivoval tu krásu kolem. Podíval se dolů na bílé listí, které mu šustilo pod nohama, přerušovaným zvuky jeho hole, která ťukala do měkkou půdu lesa jak kráčel, vzhlédl a nasával tu krásu Aesopových stromů, jejich lesklé bílé listy a zářivě červené větve, lesknoucí se v ranním slunci. Listí padalo a zahrnovalo ho jako sníh, a poprvé ve svém životě pocítil skutečný pocit míru.
Průměrné výšky a vzrůstu, s hluboce černými vlasy, neustále neoholeným obličejem, širokými čelistmi, dlouhými, vykreslenými lícními kostmi a velkýma černýma očima s tmavými kruhy pod nimi, Merk vždy vypadal, jako by celé dny nespal. A tak se vždy také cítil. Až doteď. Nyní se konečně cítil odpočatý. Zde, v Uru, severozápadním kraji Escalonu, zde nebyl žádný sníh. Mírný vítr z oceánu, vzdáleného ani ne hodinu jízdy na západ, jim zajišťoval teplejší počasí a dovoloval vzkvétat listům každé barvy. To také umožnilo Merkovi nosit nic víc než plášť, bez potřeby choulit se před mrazivým větrem, tak jak to dělali téměř v celém Escalonu. Stále si zvykal na myšlenku nosit plášť místo brnění, mít k dispozici hůl místo meče, ťukat svou holí o listí, místo probodávání svých nepřátel dýkou. Vše bylo pro něho nové. Snažil se představit si, jaký je to pocit, stát se tímto novým člověkem, kterým tak toužil být. Bylo to mírumilovné – ale zvláštní. Jako by předstíral, že byl někým jiným.
Merk nebyl žádný cestovatel, žádný mnich – ani to nebyl mírumilovný muž. V krvi mu proudila krev bojovníka. A nejen bojovníka byl to muž, který bojoval svými vlastními pravidly a který nikdy boj neprohrál. Muž, který se nebál přenést své souboje z bojiště do tmavých uliček kolem hospod, které miloval až příliš. Někteří lidé by ho nazvali žoldákem. Nájemním vrahem. Podplaceným mečem. Měl velmi mnoho přezdívek, některé méně lichotivé, ale Merkovi nezáleželo na jménech nebo na tom, co si lidé mysleli. Jediné, na čem mu záleželo bylo, že byl jedním z nejlepších.
Merk, jako by chtěl do své role zapadnout, si sám dal již nespočetně mnoho jmen, vrtošivě je měnil. Nelíbilo se mu jméno, které mu dal jeho otec – vlastně neměl rád ani svého otce – a nehodlal prožít život se jménem, které mu udělil někdo jiný. Nejčastěji si říkal Merk a v tuto chvíli mu to tak zrovna vyhovovalo. Bylo mu jedno, jak ho jiní oslovovali. V životě mu záleželo pouze na dvou věcech najít pro ostří své dýky to nejlepší místo a že jeho zaměstavatel mu zaplatil právě vyraženým zlatem – spoustou zlata.
Merk objevil v ranném věku svůj dar od přírody, to že před ostatními svým nadáním vynikal. Jeho bratři, stejně tak jako jeho otec a všichni jejich předkové, byli pyšní a urození rytíři, oblečení do toho nejlepšího brnění, ohánějící se tou nejlepší ocelí, nesoucí se na svých koních, mávající svými korouhvemi a nabubřelými žíněmi, vyhrávali závody, zatímco jim dámy házely květiny k nohám. Více pyšní na sebe už být nemohli.
Merk ale nesnášel tyto okázalosti, být středem pozornosti. Tito rytíři zabíjeli nemotorně, ohromně neschopně a Merk k nim nechoval žádný respekt. Ani nepotřeboval to uznání, hodnosti, korouhve nebo šlechtický erb, po kterém rytíři prahli. To bylo něco pro lidi, kteří postrádali to nejdůležitější: dovednost vzít život, rychle, potichu a efektivně. V jeho mysli nebyl prostor pro nic dalšího.
Když byl mladý a jeho přátelé, příliš malí aby sami sebe ubránili, byli někým popichováni, přišli za ním, protože věděli, že výjimečně ovládá meč a nechá si za jejich obranu zaplatit. Jejich tyrani už je nikdy netýrali, protože Merk vždy zašel ještě o krok dál. Pověst o jeho mimořádné dovednosti, se šířila rychle a Merk přijímal více a více plateb a jeho schopnosti zabíjet se dále rozvíjely.
Merk se mohl stát rytířem, oslavovaným bojovníkem, stejně jako jeho bratři. Ale místo toho si vybral práci v ústraní. Zajímalo ho vyhrávat, zabít na smrt, a rychle objevil, že rytíři, pro všechny své nádherné zbraně a objemné brnění, nedokázali zabít ani z poloviny tak rychle nebo efektivně jako on, osamocený muž v kožené košili a s ostrou dýkou.
Jak kráčel, dloubal do listí svou holí a vzpomněl si na jednu noc se svými bratry v hospodě, kdy tasili meče proti rivalským rytířům. Jeho bratři byli obklíčeni, jejich soupeři v převaze a zatímco všichni ti fajnoví rytíři slavnostně postávali, Merk neváhal. Vystartoval uličkou se svou dýkou a podřízl jim všem krky ještě, než stačili tasit meče.
Jeho bratři mu měli poděkovat za záchranu svých životů – ale místo toho se od něj všichni oddálili. Báli se ho a pohlíželi na něj svrchu. To byly díky, kterých se mu dostalo a zrada Merka bolela více, než dokázal vyjádřit. Prohloubilo to trhlinu v jejich vztazích, veškerou ušlechtilost, všechnu dvornost. V jeho očích to nebylo nic jíného než pokrytectví, prospěchářství mohli odkráčet ve svém blyštícím se brnění, mohli na něj pohlížet svrchu, ale kdyby nebylo jeho a té dýky, leželi by už dnes všichni mrtví v postranní uličce.
Merk kráčel stále dál, vzdychal a snažil se odpoutat se od minulosti. Jak tak rozmýšlel, uvědomil si, že zcela nerozuměl, odkud jeho talent pramenil. Snad to bylo proto, že byl tak rychlý a pohotový snad proto, že měl obratné ruce a zápěstí snaž pro jeho zvláštní talent najít na muži jeho slabá místa snad proto, že nikdy neváhal jít ještě o krok dál, aby dokonal ten poslední úder, kterého se jiní muži obávali snad proto, že nikdy nemusel udeřit dvakrát nebo snad proto, že uměl improviovat, zabít jakýmkoli nástrojem, který byl po ruce – ptačím brkem, kladivem, starou kládou. Byl více vychytralý, než druzí, více adaptabilní a pohyboval se rychle – to byla smrtelná kombinace.
Když vyrůstal, všichni ti pyšní rytíři se od něj distancovali, pod vousy ho zesměšňovali (protože nikdo si nedovolil se mu vysmívat do obličeje). Ale nyní, když už byli starší, jejich síly slábly a jeho sláva se šířila, byl to on, kdo byl povoláván krály, zatímco oni byli již všichni zapomenuti. Jeho bratři totiž nikdy nechápali, že kavalírství nedělá z králů krále. Ale to ošklivé, brutální násilí, strach, odstranění nepřátel, jednoho po druhém, hrůzné zabíjení, které nikdo jiný nechtěl dokonat, to dělalo krále králem. A byl to on, na koho se obraceli, když potřebovali vykonat to skutečné královské dílo.
S každým dloubnutím své hole si Merk vzpomněl na všechny své oběti. Zabil královy nejhorší nepřátele – ne jedem – pro to se najímali bezvýznamní vrazi, apatykáři, svůdnice. Ty nejhorší toužili zabít oficiálním gestem a na to potřebovali jeho. Něco hrůzného, něco veřejného: dýka v oku tělo, jehož části byly poházeny na náměstí před zraky veřejnosti, pohupující se v okně, aby jej mohli všichni spatřit při východu slunce a mohli se dohadovat, kdo si dovolil odporovat králi.
Když se starý král Tarnis vzdal královstí, otevřel brány Pandesianům, Merkovi zmizela práce a poprvé ve svém životě pocítil marnost. Bez krále, kterému by mohl sloužit, se cítil jako bez cíle. Něco, co už v něm delší dobu třímalo, vyplulo na povrch a z nějakého důvodu, kterému ale nerozuměl, začal přemýšlet o životě. Celý svůj život byl posedlý smrtí, zabíjením, odňímáním životů. Bylo to tak jednoduché – až příliš jednoduché. Ale nyní se v něm něco začalo měnit bylo to, jako by téměř necítil pevnou zem pod nohama. Z vlastní zkušenosti vždy věděl, jak je život křehký, jak snadno o něj může přijít, ale nyní začal myslet na to, jak si ho zachovat. Život byl tak nestálý, nebylo zachovat si ho větší výzvou než ho brát?
A chtě nechtě začal přemýšlet: o co vlastně obíral ostatní?
Merk nevěděl, co v něm vzbudilo toto přemýtání o sobě samém, ale hluboce ho to znepokojovalo. Něco v něm vyplouvalo na povrch, velká nevolnost, zabíjení už měl až po krk – vypěstoval si k němu nechuť a to z něj měl dříve takový požitek. Přál si, aby byl schopen ukázat na jediný důvod, kvůli kterému to vše začalo – třeba zavraždění určité osoby – ale nemohl jej najít. Prostě se to k němu bezdůvodně vkradlo. A to ho znepokojovalo ze všeho nejvíc.
Na rozdíl od ostatních žoldáků si Merk vybíral pouze záležitosti, ve které věřil. Až později v životě se stal až příliš dobrý v tom, co dělal, když jeho výplata byla až příliš veliká, lidé, kteří vyžadovali jeho služby až příliš důležití, pak začal mlžit hranice, aby přijal platby za vraždy mužů, kteří nebyli až tak na vině – třeba ani trochu. A to ho trápilo.
Merk si vybudoval stejně silnou zálibu v odčinění všeho, co způsobil, dokazováním ostatním, že se změnil. Chtěl svou minulost vymazat, vzít zpět vše, co kdy učinil, kát se. Posvátně přísahal sám sobě, že již nikdy nezabije nikdy na nikoho nevztáhne ruku stráví zbytek svých dnů tím, že bude prosit Boha o odpuštění bude se věnovat pomáhání druhým stane se lepším člověkem. A toto vše ho vedlo na tuto lesní cestu, kde právě nyní kráčel za klepání své hole.
Merk viděl, jak se před ním lesní cesta zvedá a pak zase prudce klesá, ozářená bílými listy, a znovu zkontroloval, zda není na horizontu vidět Věž Uru. Stále po ní nebylo ani památky. Věděl že tato cesta ho tam nakonec dovede, na této pouti, která ho lákala už několik dlouhých měsíců. Od svého dětství byl okouzlen příběhy Hlídačů, tajného řádu mnichů/rytířů, z části mužů a z části něčeho jiného, jejichž posláním bylo obydlovat dvě věže – Věž Uru na severozápadě a Věž Kosu na jihovýchodě, a dohlížet na nejvzácnější relikvii království: Ohnivý meč. Podle legendy to byl právě Ohnivý meč, který udržoval Plameny naživu. Nikdo s jistotou nevěděl, ve které z věží se nachází, bylo to tajně střežené tajemství, známé jen prastarým Hlídačům. Kdyby byl přemístěn, nebo odcizen, Plameny by byly navždy ztraceny – a Escalon by čelil nebezpečým útokům.
Říkalo se, že hlídat věže bylo vysoké poslání, svatá a ctihodná služba – pokud vás Hlídači přijali. Jako chlapec snil Merk o Hlídačích, v noci chodil do postele s představou, jaké by to bylo k nim patřit. Chtěl se ponořit do samoty, do služby, do svých úvah a věděl, že neexistoval lepší způsob, než se stát Hlídačem. Merk se cítil připraven. Vyměnil svou drátěnou košili za koženou, svůj meč za hůl, a poprvé ve svém životě přečkal celý měsíc bez zabití či ublížení jediné duši. Začínal se cítit dobře.
Jak Merk vystoupal na malý kopec, rozhlížel se, již několik dnů plný naděje, že právě tento vrchol mu odhalí pohled na Věž Uru, někde tam na horizontu. Ale nikde nic neviděl – nic víc, než jen lesy, sahající kam jeho oko dohlédlo. A přesto věděl, že se blíží – po tolika dnech pochodování, věž už nemohla být daleko.
Merk pokračoval po cestě z kopce dolů, les začínal houstnout, až úplně dole narazil na ohromný spadlý strom, který mu blokoval cestu. Zastavil se a pohlédl na něj, obdivoval jeho velikost a uvažoval, jak ho obejít.
“Řekl bych, že je to tak akorát daleko,” promluvil zlověstný hlas.
Merk okamžitě v hlase rozpoznal zlověstný záměr, v tom se stal skutečným znalcem, a ani se nemusel otočit, aby věděl, co přijde. Všude kolem sebe slyšel chrastit listí a z lesa se vynořily obličeje, které k tomu hlasu pasovaly: hrdlořezové, každý vyhlížel zoufaleji, než ten vedle něj. To byly obličeje mužů, kteří vraždili bezdůvodně. Obličeje prachobyčejných zlodějů a vrahů, kteří vykořisťovali slabé náhodným a nesmyslným násilím. V Merkových očích byli nejnižší z nejnižších.
Merk viděl, že byl obklíčen a že vstoupil do pasti. Rychle se kolem sebe rozhlédl, aniž by jim to dal najevo, jeho starý instinkt se vracel, spočítal jich osm. Všichni drželi dýky, byli oblečení v hadrech, obličeje, ruce a nehty špinavé, všichni neoholení, všichni vypadali zoufale, což poukazovalo na to, že již několik dnů nejedli. A také že byli znudění.
Merk strnul, jak se hlavní zloděj přibližoval, ne proto, že by se ho bál Merk by ho mohl snadno zabít – mohl by je zabít všechny – bez jediného mrknutí oka, kdyby chtěl. Byl napjatý kvůli tomu, že by mohl být přinucen k násilí. Byl odhodlán za jakoukoli cenu dodržet svůj slib.
“Tak co to tu máme?” zeptal se jeden z nich, přiblížil se a obkroužil Merka.
“Vypadá jako mnich,” řekl jiný uštěpačným hlasem. “Ale ty boty k tomu nepasují.”
“Možná je to mnich, který si o sobě myslí, že je voják,” zasmál se jiný.
Všichni se začali smát a jeden z nich, hulvát kolem čtyřiceti let, s chybějícím předním zubem, se naklonil dopředu, oplýval špatným dechem, a dloubnul Merkovi do ramene. Starý Merk by zabil každého muže, který by se přiblížil z poloviny tak blízko.
Ale nový Merk byl odhodlán být lepším mužem, povýšit se nad násilí – i když se zdálo, že ho pronásleduje. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, přinutil se zůstat v klidu.
Neuchyluj se k násilí, opakoval si znovu a znovu.
“Co to ten mnich dělá?” zeptal se jeden z nich. “Modlí se?”
Všichni znovu vyprskli smíchy.
“Tvůj Bůh tě teď nezachrání, chlapče!” vykřikl jeden z nich.
Merk otevřel oči a na toho blbce se podíval.
“Nechci vám ublížit,” řekl klidně.
Smích se stupňoval, byl hlasitější, než předtím a Merk si uvědomil, že zůstat klidný a nereagovat násilně, bylo to nejtěžší, co kdy udělal.
“Tak to máme štěstí!” odpověděl jeden.
Znovu se zasmáli, pak všichni zmlkli, protože jejich vůdce vystoupil dopředu přímo před Merkův obličej.
“Ale možná,” řekl, jeho hlas vážný a byl tak blízko, že Merk cítil zápach z jeho úst, “že mi chceme ublížit tobě.”
Muž přistoupil zezadu k Merkovi, chytil ho tlustou paží pod krkem a stisknul. Merk zalapal po dechu a cítil, že se dusí, stisk byl dostatečně silný, aby ho to bolelo, ale ne, aby odřízl všechen přívod vzduchu. Jeho okamžitý reflex byl sáhnout po tom muži a zabít jej. Bylo by to snadné věděl, kde přesně najít ten bod na paži, aby stisk povolil. Ale přinutil se nic neudělat.
Nech je jít, řekl sám sobě. Cesta k pokoře musí někde začít.
Merk stál vůdci tváří v tvář.
“Vezměte si ode mne, co budete chtít,” řekl Merk, lapající po dechu. “Vemte si to a jděte pryč.”
“A co když si to vezmeme a zůstaneme tady?” odpověděl vůdce.
“Nikdo se tě neptá na to, co si smíme a nesmíme vzít, chlapče,” řekl jiný.
Jeden z nich přišel a prohledal Merka kolem pasu, chamtivé ruce mu hrabaly těmi pár osobními věcmi, které mu na světě zůstaly. Merk se nutil zůstat klidný, zatímco mu ruce prohrabávaly vše, co vlastnil. Konečně se dostaly na jeho opotřebovanou stříbrnou dýku, jeho oblíbenou zbraň a Merk stále, ač to bylo velmi bolestné, nereagoval.
Nech to být, říkal sám sobě.
“Co to je?” zeptal se jeden. “Dýka?”
Zabodnul svůj pohled do Merka.
“K čemu má u sebe tak fajnový mnich, jako ty, dýku?” zeptal se jeden.
“Co s tím děláš, chlapče, bodáš do stromů?” zeptal se jiný.
Všichni se smáli a Merk skřípal zubama a uvažoval, kolik toho ještě snese.
Muž, který mu vzal dýku, se zastavil, podíval se dolů na Merkovo zápěstí a škubnul mu za rukáv. Merk se připravil na nejhorší, uvědomil si, že to našli.
“Co je to?” zeptal se zloděj, uchopil jeho zápěstí, pozvedl ho a pozorně si ho prohlížel.
“Vypadá to jako liška,” řekl jeden.
“K čemu je mnichovi tetování lišky?” zeptal se jiný.
Další muž udělal krok dopředu, vysoký, štíhlý muž s rezavými vlasy, a uchopil jeho zápěstí a zblízka si jej prohlížel. Pak ho pustil a podíval se na Merka ostražitým pohledem.
“To není liška, vy idioti,” řekl svým mužům. “To je vlk. Je to znamení králových mužů – žoldnéřů.”
Merk pocítil, že mu zrudnul obličej, když si uvědomil, že všichni zírají na jeho tetování. Nechtěl být odhalen.
Zloději byli zticha, všichni se upřeně dívali a poprvé Merk v jejich obličejích zaznamenal rozpaky.
“To je řád zabijáků,” řekl jeden a pak se na něj podíval. “Jak si k tomu znamení přišel, chlapče?”
“Pravděpodobně si ho udělal sám,” odpověděl jeden. “Cesta je pak bezpečnější.”
Vůdce pokýval na svého muže, který uvolnil stisk kolem Merkova krku a Merk se zhlukoka s úlevou nadechl. Ale vůdce potom vztáhl ruku a dal Merkovi nůž na krk a Merk přemýšlel, jestli tu zemře, dnes, na tomto místě. Uvažoval, jestli by to byl trest za všechny ty vraždy, které vykonal. Přemýšlel, jestli byl připraven zemřít.
“Odpověz mu,” zabručel jejich vůdce. “Udělal sis to sám, chlapče? Říká se, že je nutné zabít sto mužů, abys získal toto znamení.”
Merk se nadechl, během dlouhého ticha, které následovalo, přemýšlel, co odpovědět. Nakonec si povzdychl.
“Tisíc,” řekl.
Vůdce zamrkal, zmaten.
“Cože?” zeptal se.
“Tisíc mužů,” vysvětlil Merk. “Tak získáš toto tetování. A mám ho od samotného krále Tarnise.”
Všichni na něj civěli, šokováni, a nekonečné ticho zalilo celý les, takové ticho, že Merk slyšel cvrlikání hmyzu. Přemýšlel, co se stane nyní.
Jeden z nich se najednou začal hystericky smát – a ostatní se k němu přidali. Smáli se a chechotali, jak tam Merk stál, zjevně nic tak vtipného nikdy neslyšeli.
“To je vážně dobrý, chlapče,” řekl jeden. “Jsi tak dobrý lhář, jako jsi mnich.”
Vůdce zatlačil dýku do jeho krku, dostatečně pečlivě, až začala téct krev.
“Řekl jsem, abys mi odpověděl,” zopakoval vůdce. “Pravdivě odpověděl. Chceš zemřít právě teď, chlapče?”
Merk tam stál, cítil bolest a o té otázce přemýšlel – skutečně na to pomýšlel. Chtěl zemřít? Byla to dobrá otázka a ještě hlubší otázka, než by vůdce předpokládal. Jak o tom přemýšlel, skutečně přemýšlel, uvědomil si, že část z něj zemřít chce. Byl unaven životem, až do morku kostí.
A jak to rozebíral, Merk si nakonec uvědomil, že není připraven zemřít. Ještě ne. Ne dnes. Ne nyní, když byl připraven začít znovu. Ne nyní, když si teprve začínal užívat života. Chtěl příležitost změnit se. Chtěl příležitost sloužit ve Věži. Stát se Hlídačem.
“Ne, vlastně nechci,” odpověděl Merk.
Konečně se podíval svému vězniteli přímo do očí, rozhodnutí v něm rostlo.
“A právě z toho důvodu,” pokračoval, “vám dám jen jednu jedinou šanci mě pustit, než vás všechny zabiju.”
Všichni se na něj podívali v tichém úžasu, než se vůdce zamračil a pustil se do činností. Merk cítil, že ho ostří začíná řezat do krku a něco v něm ho ovládlo. Bylo to jeho profesionální já, to, které celý život trénoval, ta část, která už to nemohla déle vydržet. Znamenalo to porušit svůj slib – ale už mu to bylo jedno.
Starý Merk přispěchal zpět tak rychle, bylo to, jako by nikdy neodešel – a mrknutím oka se opět ocitl v režimu vraha.
Merk se zaměřil a viděl pohyby všech svých oponentů, každé cuknutí, každý tlakový bod, každou slabost. Touha zabít ho přemohla, jako starý přítel a Merk mu dovolil, aby jej ovládl.
V jedném bleskurychlém pohybu chytil Merk vůdcovo zápěstí, zabořil svůj prst do tlakového bodu, zahýbal s ním, až to luplo, poté se chopil padající dýky a v jednom rychlém pohybu přeříznul krk toho muže, od ucha k uchu.
Jejich vůdce na něj civěl udiveným pohledem, než poklesnul k zemi, mrtev.
Merk se otočil čelem k ostatním, všichni na něj hleděli, omráčení, ústa do široka otevřená.
Nyní byla řada na Merkovi, aby se smál, když se na ně všechny podíval, vychutnával si co nyní přijde.
“Někdy si, chlapci,” řekl, “prostě vyberete pro své hrátky špatného muže.”
KAPITOLA PÁTÁ
Kyra stála uprostřed přelidněného mostu, cítila na sobě všechny oči, všichni čekali na její rozhodnutí o osudu divočáka. Její tváře rudé nebyla ráda středem pozornosti. I když milovala svého otce za jeho ocenění a cítila se pyšná, obzvláště proto, že vložil zodpovědnost rozhodnout do jejích rukou.
A přesto zároveň cítila velkou zodpovědnost. Věděla, že ať zvolí jakkoli, rozhodne o osudu svého lidu. Ač nenáviděla Pandesiány, nechtěla mít zodpovědnost za přivedení svého lidu do války, kterou nemohli vyhrát. Ale také nechtěla ustoupit, dodat Lordovým mužům odvahu a zostudit svůj lid, aby si nepřipadali slabí, zvláště poté, co se k tomu Anvin a ostatní tak kurážně postavili.
Uvědomila si, že je její otec chytrý: tím, že vložil rozhodnutí do jejích rukou, se mohlo zdát, jako by to rozhodnutí patřilo jim, ne Lordovým mužům, a tím jednáním si jeho lid mohl udržet svou tvář. Také si uvědomila, že jí do rukou vložil příležitost rozhodnout naschvál: musel si uvědomit, že tato situace vyžaduje hlas někoho třetího, aby si všechny strany udržely tvář – a vybral si ji, protože se na to hodila a protože věděl, že není ukvapená a vyjádří se rozumně. Čím více o tom uvažovala, tím více si uvědomovala, proč si ji vybral: ne, aby vyprovokoval válku – k tomu si mohl vybrat Anvina – ale aby od války svůj lid ušetřil.
Rozhodla se.
“Ta bestie je prokletá,” řekla zamítavě. “Málem zabila mé bratry. Pochází z Trnového lesa a byla zabita v podvečer Zimního Měsíce, v den, kdy není dovoleno lovit. Byla chyba, přinést ji až za brány – měla být ponechána napospas divočině, kam patří.”
Pohrdavě se otočila na Lordovy muže.
“Doneste ji Lordu Guvernérovi,” řekla s úsměvem. “Uděláte nám laskavost.”
Lordovi muži přeběhli pohledem na bestii a jejich výraz se změnil nyní vypadali, jako by kousli do něčeho shnilého, jako by ji už nechtěli.
Kyra viděla Anvina a ostatní, jak na ni souhlasně hledí, se vděkem – a její otec ze všech nejvíce. Dokázala to – umožnila svým lidem udržet si tvář, ušetřila je války – a ještě se vysmála Pandesianům.
Její bratři pustili divočáka na zem a on přistál na sněhu se zaduněním. Udělali krok zpět, pokořeně, ramena je bolela.
Všechny oči byly najednou na Lordových mužích, kteří tam stáli a nevěděli, co dělat. Bylo zjevné, že Kyřina slova je zasáhla nyní na bestii hleděli, jako by to bylo něco odporného, vytaženého ze samotných vnitřností země. Zcela zřejmě ji už nechtěli. Zdálo se, že nyní, když byla jejich, po ní už netoužili.
Jejich velitel, po dlouhém, napjatém tichu, konečně udělal posunky na své muže, aby bestii zvedli, pak se otočil, zamračený, a odpochodoval pryč, zjevně otrávený, jako by věděl, že byl přechytračen.
Dav se rozpustil, napjetí bylo tu tam a nahradil jej pocit úlevy. Mnozí otcovi muži k ní souhlasně přistoupili a položili ruku na její rameno.
“Výborně,” řekl Anvin a souhlasně na ni pohlížel. “Jednou z tebe bude dobrá panovnice.”
Vesničané se vrátili ke svým činnostem, spěch a hemžení bylo zpět, napjetí se rozplynulo a Kyra se otočila a hledala oči svého otce. Našla je, jak na ni hledí, nestál ani krok od ní. Před svými muži byl vždy rezervovaný, co se jí týkolo, a tentokrát tomu bylo stejně tak – měl jiný výraz, jen zlehka na ni pokyvoval a ona věděla, že to bylo souhlasné kývnutí.
Kyra se podívala za sebe a viděla Anvina a Vidara, jak třímají svá kopí, a srdce jí začalo bušit.
“Mohu se k vám přidat?” zeptala se Anvina, věděla, že půjdou na cvičiště, stejně jako ostatní otcovi muži.
Anvin se podíval nervózně na jejího otce, věděl, že nebude souhlasit.
“Sněžení houstne,” odpověděl konečně Anvin váhavě. “Také se schyluje noc.”
“To vás ale nebrzdí,” oponovala Kyra.
Ušklíbnul se na ni.
“Ne, nebrání,” připustil.
Anvin se znovu podíval na jejího otce a ona se také otočila a viděla, jak zakroutil hlavou předtím, než se otočil a šel zpátky dovnitř.
Anvin si povzdechl.
“Chystají velkolepou hostinu,” řekl. “Bude lepší, když půjdeš dovnitř.”
Kyra ji cítila, vzduch byl těžký opékajícími se vybranými kusy masa a viděla, jak se její bratři obrátili a mířili dovnitř, spolu s tuctem vesničanů, všichni se spěchali připravit na festival.
Ale Kyra se otočila a toužebně hleděla do polí, na cvičiště.
“Jídlo počká,” řekla. “Trénink nepočká. Dovolte mi, abych šla s vámi.”
Vidar se usmál a zakroutil hlavou.
“Jseš si jistá, že jsi dívka a ne bojovník?” zeptal se Vidar.
“Nemohu být oboje?” odpověděla.
Anvin dlouze povzdechl a nakonec zakroutil hlavou.
“Tvůj otec mě stáhne z kůže,” řekl.
A potom nakonec pokývnul.
“Ty se nesmíříš s odmítnutím,” došel k závěru, “a máš více odvahy, než polovina mých mužů. Myslím, že jeden navíc se nám bude hodit.”
*
Kyra běžela napříč zasněženou krajinou, sledovala Anvina, Vidara a několik dalších otcových mužů, Leo byl po jejím boku. Sněžení houstlo a jí to bylo jedno. Měla pocit svobody, rozjaření, jako vždy, když procházela Bránou Bojovníků, nízkým, klenutým otvorem, vytesaným do kamenných zdí cvičiště. Zhluboka se nadechla, jak se nebe otevřelo a vběhla na toto místo, které milovala nejvíce na světě, jeho vlnící se zelené vršky, nyní pokryté sněhem, obklopené nepravidelnou kamennou zdí, snad čtvrt míle širokou a hlubokou. Cítila, že všechno bylo jak se patří, když viděla všechny muže trénovat, jezdit křížem krážem na svých koních, třímat kopí, mířit na vzdálené cíle a zdokonalovat se. Toto byl, podle ní, skutečný život.
Toto cvičiště bylo vyhrazeno otcovým mužům ženy sem měly vstup zakázan a ani chlapci, kterým ještě nebylo osmnáct let, sem nesměli – a také ti, kdo nebyli pozvaní. Brandon a Braxton, čekali každý den netrpělivě na pozvání – a přesto měla Kyra dojem, že nikdy pozvaní nebudou. Brána Bojovníků byla pro vážené, bitvami ostřílené bojovníky, ne pro kecaly, jakými byli její bratři.
Kyra běžela přes pole, cítila se šťastnější a více naživu tady, než kdekoli jinde na zemi. Atmosféra byla intenzivní, plná tuctem nejlepších otcových bojovníků, každý měl na sobě trochu jiné brnění, bojovníci ze všech regionů Escalonu, všichni postupem času tíhli k otcovi pevnosti. Byli tam muži z jihu, z Thebusu a Leptisu ze středozemí, nejvíce z hlavního města, Androsu, ale také z hor Kosu byli tam zápaďané z Uru muži od řeky z Thusisu a jejich sousedé z Esephusu. Byli tam muži, kteří žili blízko jezera Ire a muži až od vodopádů Everfallu. Všichni měli na sobě jiné barvy brnění, třímali jiné zbraně, všichni byli muži Escalonu, ale každý reprezentoval svou vlastní pevnost. Byla to oslnivá přehlídka moci.
Její otec, přeborník posledního krále, muž, který vzbuzoval velký respekt, byl jediným mužem v této době, v tomto roztříštěném království, kolem kterého se mohli muži shromáždit. Když se starý král vzdal svého království bez boje, byl to její otec, kterého lidé pobízeli, aby převzal trůn a převzal boj. Časem ho vyhledali nejlepší bojovníci krále a nyní, s vojenskými složkami, které sílily každým dnem, dosahoval Volis moci, která mohla téměř konkurovat hlavnímu městu. Kyra si uvědomila, že snad proto Lordovi muži cítili potřebu je zahanbovat.
Všude jinde v Escalonu, Pandesianští Lordové Guvernéři nedovolovali rytířům shromáždit se, nedovolovali takovou volnost, protože se obávali vzpoury. Ale tady, ve Volisu, to bylo jiné. Zde neměli na vybranou: museli to povolit, protože potřebovali ty nejlepší muže k bránění Plamenů.
Kyra se otočila a rozhlédla se, za zdmi, za vlnitými bělostnými kopci, v dáli, na vzdáleném horizontu, dokonce i skrz sněžení, viděla, i když jen bídně, tlumenou záři Plamenů. Ohňová zeď, která chránila východní hranici Escalonu, Plameny, ohňová zeď padesát stop hluboká a několik set vysoká, hořela jasně jako vždy, prosvětlovala noc, její obrys viditělný na horizontu a stále výraznější, jak se stmívalo. Táhla se téměř padesát mil do široka, Plameny byly jedinou věcí, která od sebe dělila Escalon a národ divokých skřítků na východě.
I tak se podařilo mnoha skřítkům každý rok se sem prodrat a nadělat paseku, a kdyby nebylo Dozorců, statečných mužů jejího otce, kteří se starali o Plameny, Escalon by se stal národem otroků pro skřítky. Skřítkové se báli vody, mohli napadnout Escalon jen po souši, a Plameny byly jedinou věcí, které je drželi v bezpečné vzdálenosti. Dozorci hlídali ve směnách, v hlídkách rotovali, a Pandesie je potřebovala. Ostatní měli také základnu u Plamenů - branci, otroci a zločinci – ale otcovi muži, Dozorci, byli těmi pravými vojáky ze všech a jedinými, kteří věděli, jak udržovat Plameny.
Na oplátku Pandesie dovolila Volisu a jejím mužům několik malých projevů svobody, jako třeba Volis, tato cvičiště, skutečné zbraně – malá ochutnávka svobody, aby se mohli stále cítit jako svobodní bojovníci, i když to ale byla jen iluze. Nebyli to svobodní muži a všichni si toho byli vědomi. Žili ve zvláštní rovnováze mezi svobodou a službou, což nemohl nikdo strávit.
Ale alespoň zde, v Bráně Bojovníků, byli tito muži volní, stejně tak jako bývali dříve, bojovníci, kteří mohli soutěžit, trénovat a zdokonalovat své dovednosti. Byli těmi nejlepšími z Escalonu, lepší bojovníci, než mohla nabídnout celá Pandesie, všichni z nich veteráni Plamenů – a všichni zde sloužili na směny, ani ne den jízdy daleko. Kyra si nepřála nic jiného, než se přidat do jejich řad, dokázat si to, mít základnu u Plamenů, bojovat s opravdovými skřítky, kteří tudy přicházeli, a pomáhat střežit její království před invazí.
Samozřejmě věděla, že jí to nebude nikdy dovoleno. Byla příliš mladá, aby byla přijata – a byla dívka. Mezi členy žádná jiná dívka nebyla a i kdyby byla, její otec by jí to nikdy nedovolil. Jeho muži na ni také pohlíželi jako by byla dítě, když je začala před lety navštěvovat a byli její přítomností pobaveni, jako by byla divák. Ale poté, co muži odešli, zůstala tam sama, trénovala dnem i nocí na prázdném cvičišti, používala jejich zbraně, jejich terče. Nejprve byli překvapeni, když následující den přišli a uviděli šrámy po šípech na svých terčích – a ještě více překvapeni, protože byly zásahy uprostřed terčů. Ale časem si na to zvykli.