KAPITOLA PÁTÁ
Ceres utíkala spletitými městskými uličkami, dokud necítila, že ji nohy už dál nedonesou, dokud ji plíce nepálily tak, až se jí zdálo, že puknou a dokud si nebyla naprosto jistá, že ji otrokář nenajde.
Nakonec se v zapadlé uličce zhroutila na zem. Kolem se povalovaly odpadky a pobíhaly krysy, ale jí to bylo jedno. Přitiskla si kolena k hrudi a slzy jí kanuly po rozpálených tvářích. Její otec byl pryč a matka ji chtěla prodat. Neměla nikoho. Když zůstane na ulici a bude přespávat ve stínu budov, zemře nakonec hlady nebo umrzne, až přijde zima. Možná by to ale bylo nejlepší.
Hodiny seděla a brečela, oči jí opuchly a mysl se zamlžila zoufalstvím. Kam teď půjde? Jak si vydělá peníze na živobytí?
Den pokročil, když se nakonec rozhodla vrátit domů. Vplíží se do přístřešku, sebere těch několik zbývajících mečů a prodá je v paláci. Stejně je dnes očekávali. Tak si vydělá peníze na pár dní a třeba mezitím vymyslí lepší plán.
Současně si vyzvedne meč, který jí věnoval otec a který skryla pod prkny podlahy v přístřešku. Ale ten neprodá, ne. Ne, dokud nebude hledět smrti do očí, teprve pak by se vzdala daru od svého otce.
Vyrazila směrem k domovu. Cestou si dávala pozor na známé tváře i na otrokářův vůz. Když zdolala poslední kopec, začala se plížit za domky a skrz pole, oparně se plížila po vyprahlé zemi a pátrala po matce.
Ucítila provinilé bodnutí, když si uvědomila, že zbila vlastní matku. Nikdy jí nechtěla ublížit, dokonce ani po tom, jak krutě se k ní matka chovala. Dokonce ani tehdy, když jí nenávratně zlomila srdce.
Dorazila zezadu k přístřešku a skrz prasklinu ve zdi do něj nahlédla. Zjistila, že je prázdný, a tak vstoupila dovnitř. Sesbírala meče, a když už se chystala zvednout prkno v podlaze, aby vyzvedla ukrytý meč, zaslechla hlasy zvenčí.
Vstala a otvorem ve zdi vykoukla ven. Ke svému zděšení spatřila matku a Sarta mířící k přístřešku. Matka měla odřené tváře a kolem jednoho oka výraznou modřinu. Ceres se téměř usmála, když zjistila, že matka žije a je v pořádku. Pak se v ní ale znovu vzedmul vztek a zlost, když si vzpomněla, jak ji matka chtěla prodat.
„Pokud zjistím, že jsi chtěl Ceres propašovat jídlo, seřežu tě. Rozumíš, co ti říkám?“ pronesla jedovatě matka, když procházeli pod babiččiným stromem.
Sartes neodpověděl, a tak ho matka udeřila přes tvář.
„Rozumíš, chlapečku?“ zeptala se znovu.
„Ano,“ odpověděl Sartes s pohledem upřeným do země. V koutku oka se mu zaleskla slza.
„A pokud ji někde uvidíš, přiveď ji domů. Dostane takový výprask, na jaký nikdy nezapomene.“
Znovu se vydali na cestu k přístřešku a Ceres se náhle prudce rozbušilo srdce. Sbalila meče a vyrazila k zadním dveřím tak rychle a tiše, jak jen dokázala. Ve chvíli, kdy se dostala ven, se otevřely přední dveře. Ceres se zastavila, opřela se o zeď a poslouchala. Zranění, která jí na zádech způsobil pratygr ji znovu začala pálit.
„Kdo je tam?“ zeptala se matka.
Ceres zadržela dech a pevně zavřela oči.
„Vím, že tam jsi,“ pokračovala matka a pak čekala. „Sarte, jdi a podívej se za zadní dveře, jsou otevřené.“
Ceres si přitiskla meče k hrudi. Slyšela Sartovy kroky a vzápětí se dveře se zaskřípáním otevřely.
Když ji Sartes spatřil, vykulil oči překvapením. Zalapal po dechu.
„Je tam někdo?“ zeptala se matka.
„Eeee… ne,“ odpověděl Sartes a když se jeho pohled setkal s Ceresiným, zalily se mu oči slzami.
„Děkuji,“ naznačila Ceres tiše rty a Sartes jí pokynul, aby rychle zmizela.
Přikývla a s těžkým srdcem se plížila pryč do pole. Dveře přístřešku se zabouchly. Pro svůj meč se vrátí později.
*
Ceres se celá zpocená zastavila u palácové brány. Byla hladová a vyčerpaná, meče svírala v rukách. Imperiální vojáci stojící na stráži ji znali. Věděli, že její otec ková meče a ona je pak obvykle doručuje do paláce, takže ji pustili dál bez zbytečných otázek.
Spěchala přes dlážděné nádvoří a pak zahnula ke kovářovu kamennému domku skrývajícímu se za jednou ze čtyř věží. Vešla dovnitř.
Kovář stál u kovadliny před prskající výhní a bušil do žhnoucí čepele. Kožená zástěra chránila jeho oblečení před odskakujícími jiskrami. Ustaraný výraz v jeho tváři přiměl Ceres zamyslet se nad tím, co se asi děje. Obvykle veselý muž ve středních letech byl vždy plný energie a málokdy měl nějaké starosti.
Jeho plešatá zpocená hlava ji přivítala ještě před tím, než si všiml, že vešla dovnitř.
„Dobré jitro,“ pronesl, když ji uviděl. Pak jí gestem naznačil, kam má složit meče.
Přešla přes horkou zakouřenou místnost a složila zboží na pracovní stůl. Kov zaduněl na povrchu tvrdého dřeva plného spálenin a prasklin.
Kovář zavrtěl hlavou, očividně ho něco trápilo.
„Co se děje?“ zeptala se.
Pohlédl na ni se starostmi v očích.
„Ze všech dnů, kdy mohl onemocnět,“ zabrblal.
„Bartholomew?“ zeptala se Ceres, když si všimla, že mladý zbrojíř bojepánů nebyl na místě, kde obvykle stával. Za normálních okolností by teď – těsně před tím, než mělo začít cvičení – nejspíš zuřivě připravoval několik posledních zbraní.
Kovář přestal bušit do čepele a vzhlédl k ní s rozmrzelým výrazem. Husté obočí se mu stáhlo starostmi.
Zavrtěl hlavou.
„A ze všech dnů zrovna, když mají probíhat cvičné boje,“ pronesl. „A ne ledajaké cvičné boje.“ Vrazil čepel mezi žhnoucí uhlíky ve výhni a rukávem tuniky si setřel pot z čela. „Dnes budou královští cvičně bojovat s bojepány. Král si osobně vybral dvanáct urozených, kteří mají cvičit na Jatka. Tři budou pokračovat dál a zúčastní se jich.“
Ceres chápala jeho obavy. Bylo jeho zodpovědností zajistit bojovníkům zbrojíře, a pokud to nedokázal, bylo v sázce jeho místo královského kováře. Stovky dalších kovářů se třásly na to, aby zaujaly jeho místo.
„Král nebude mít radost, když budeš mít o jednoho zbrojíře míň,“ řekla.
Založil si ruce v bok a zavrtěl hlavou. V tu chvíli vešli dva imperiální vojáci.
„Přišli jsme vyzvednout zbraně,“ pronesl jeden a zamračil se na Ceres.
I když to nebylo zakázané, Ceres věděla, že se lidem nelíbí, když dívka pracovala se zbraněmi – to byl úkol mužů. Na jedovaté poznámky a nevrlé pohledy si ale dávno zvykla. Setkávala se s nimi téměř pokaždé, když doručovala zbraně do paláce.
Kovář vystoupil kupředu a přešel ke třem dřevěným vědrům plným zbraní. Všechny byly připravené na cvičné souboje.
„Tady máte zbytek zbraní, které si král na dnešek vyžádal,“ vysvětlil imperiálním vojákům.
„A co zbrojíř?“ tázal se voják.
Kovář se už chystal odpovědět, ale Ceres dostala nápad.
„To jsem já,“ vyhrkla a v hrudi se jí zvedla vlna vzrušení. „Já jsem záskok na dnešek i na další dny, než se vrátí Bartholomew.“
Imperiální voják na ni chvíli nevěřícně zíral.
Ceres sevřela rty a udělala krok kupředu.
„Pracovala jsem se svým otcem celý život, vyráběli jsme meče, štíty i všechny možné další zbraně. Doručovala jsem vám je pak do paláce,“ vysvětlovala.
Netušila, odkud se v ní vzalo tolik odvahy, ale stála zpříma a hleděla vojákovi do očí.
„Ceres…“ pronesl kovář a podíval se na ni soucitným pohledem.
„Vyzkoušejte mě,“ řekla a odhodlání v ní dál narůstalo. Chtěla, aby zjistili, co dokáže. „Není tu nikdo jiný, kdo by mohl zaujmout Bartholomeovo místo, jen já. A když dnes bude o jednoho zbrojíře méně, král se bude zlobit.“
Nebyla si jistá, ale došlo jí, že kovář i imperiální vojáci by udělali téměř cokoli, jen aby udrželi krále spokojeného. Obzvlášť dnes.
Imperiální vojáci se podívali na kováře a ten jejich pohled opětoval. Na moment se zamyslel. Pak uplynula další chvíle, ale nakonec přikývl. Rozložil na stůl přehršel zbraní a pokynul Ceres, aby k němu přistoupila.
„Tak se předveď, Ceres,“ pronesl a v očích se mu zablesklo. „Jak znám tvého otce, pravděpodobně ti vysvětlil všechno, co bys neměla vědět.“
„A ještě víc,“ odpověděla Ceres a v duchu se musela smát.
Ukazovala na jednu zbraň po druhé a podrobně vysvětlovala, jak se používají, jaké mají výhody a jak se která hodí pro různé typy boje.
Když skončila, pohlédli vojáci na kováře.
„Předpokládám, že je lepší mít jako zbrojíře holku, než nemít žádného,“ řekl kovář. „Pojďme a promluvme si s králem. Možná to povolí, když zjistí, že nikoho jiného nemáme.“
Ceres byla tak nadšená, že kováře málem objala. Ten na ni spiklenecky mrkl. Vojáci stále vypadali nerozhodně, ale vzhledem k tomu, že je nenapadlo nic jiného, souhlasili.
Ceres následovala vojáky ven ze dveří a pak na palácové cvičiště. Byla zvyklá na zvuk střetávajících se mečů, na mručení bojepánů, když se utkávali mezi sebou, a na pach potu smíseným s pachem kůže a kovu ve vzduchu. Nezvyklé ale bylo vidět královské uprostřed cvičiště. Samozřejmě na sobě měli svoje přehnaně zdobené a leštěné zbroje. Vypadalo to, jako by potřebovali lekci v zacházení s mečem. Nebo možná sto lekcí. Ceres cítila, že královští sem nepatří. Nejen to. Z pohledu na ně se jí dělalo špatně. Všichni ti nižší lordi, účetní a hodnostáři vždy jen ujídali z hromad potravin a pili víno ze svých drahých zlatých pohárů a přitom sledovali bojující bojepány. Měli by se vrátit na své rozpustilé večírky a ne předstírat odvahu a čest.
Jeden z královských ale vyčníval nad ostatními: Thanos. Když ho Ceres sledovala, jak cvičí, uvědomila si, že se pohyboval rychle, ladně a mrštně. K jejímu překvapení se jevil téměř stejně schopně jako Brennius. Neměl zbroj jako ostatní královští. I jeho vlasy byly jiné. Neměl je stažené do koňského ohonu, jako ostatní královští. Místo toho se mu neposlušné vlnité vlasy míhaly kolem tváře při každém jeho pohybu.
Ceres si odfrkla. Možná věděl něco málo o boji, ale také byl nejnadutější. Stále se na někoho nebo něco mračil a vypadal, jako by se cítil povznesený nad vším kolem.
Strážní ji přivedli před trůn, a když ji kovář představil králi jako zastupujícího zbrojmistra, král se uchechtl. Pohlédl na rádce po obou stranách trůnu a Ceres se nelíbilo, jakým způsobem se dívají. Hleděli na ni jako na obtížný hmyz, kterého je třeba se zbavit. Králův výraz se ale náhle změnil, tvář se mu rozzářila úsměvem, jako by náhle dostal ten nejlepší nápad.
„Vzhledem k tomu, že nemáme nikoho jiného, musí to být podle tvého,“ pronesl král ke kováři. „Ceres, budeš k ruce princi Thanovi.“
Král to pronesl tónem, který naznačoval, že se snad jedná o formu trestu nebo hanbu pro prince Thana, ale Ceres to bylo jedno. I když nebyla příliš nadšená, že má dělat zbrojíře zrovna Thanovi, dostala úkol, a teď mohla ukázat svoje schopnosti královskému dvoru. Bylo to víc, než mohla jakákoli dívka kdy chtít.
Uklonila se králi, a když procházela kolem kováře, pohlédla na něj koutkem oka. Kovář přikývl a odešel zpět do svého příbytku. V jeho tváři bylo vidět skrývaný pocit hrdosti.
Imperiální voják odvedl Ceres k Thanovi, který stál jen kousek od nich, a když si jí princ všiml, zamračil se ještě víc než obvykle.
„No dobrá,“ zamumlal s pohledem upřeným přes cvičiště na strýce. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl by král na místě mrtev. Ale pohled zabíjet nemohl, a tak se král jen ošklivě zašklebil, čímž Ceres potvrdil, že její přiřazení k Thanovi byla skutečně forma trestu.
Thanos se postavil před Ceres a ta si všimla, že má rozhalenou košili, což odhalilo drobné tmavé chlupy na jeho svalnaté hrudi. Dech se jí zadrhl. Podíval se na ni, a když se jejich oči setkaly, uvědomila si, jak pevně jeho pohled působí – duhovky měl tmavší než nejčernější saze. Nezastrašilo ji to. Naopak, jeho bezedné oči ji k němu přitahovaly. Nedokázala odvrátit pohled.
Když přerušil oční kontakt, mohla se Ceres znovu volně nadechnout a jasně uvažovat. Přísahala si, že mu ukáže, že ví, co dělá.
„Předpokládám, že bych ti měl věřit, když se za tebe přimlouval kovář,“ pronesl Thanos, když rozkládala zbraně jednu vedle druhé na dřevěný stůl.
I když byla dívka a i když Thanos byl nepochybně dostatečně chytrý na to, aby mu došlo, že to, co jeho strýc udělal, nebylo nic jiného než krutý vtip, překvapilo ji, že se k ní nechová povýšeně.
„Udělám, co bude v mých silách, pane,“ odpověděla a položila na dřevěný stůl jeden z mečů.
Pohlédl na ni a jeho pichlavé oči si ji prohlížely až příliš důvěrně na to, aby se cítila příjemně.
„Takové formality nejsou potřeba, jsem Thanos,“ řekl.
Znovu ji překvapil jeho neformální přístup. Že by ho odhadla špatně? Že by nebyl tak arogantní, sobecký a nevděčný spratek, za kterého ho považovala?
Když rozložila všechny zbraně, připomněl imperiální voják pravidla bojů. Nejdříve sledovali několik bojepánů při boji a pak přišel čas pro královské. Imperiální voják vyvolal Lucia – blonďatého, svalnatého, ale poněkud hubeného mladíka, který přistoupil k jednomu z bojepánů. Thanos se naklonil na stranu.
„Pochybuji, že Lucious vydrží,“ zašeptal.
„Proč to říkáš?“ zeptala se Ceres. Uvažovala, proč by jí – cizinci – říkal něco takového o něm – o svém příbuzném.
„Však uvidíš.“
Thanos zvedl pravý koutek úst v mírném úsměvu a Ceres se líbilo, že se s ní baví, jako by si byli rovni.
Ještě než začaly boje, Ceres věděla, že má Thanos pravdu. Lucious stál s nohama příliš blízko k sobě, jílec meče svíral příliš slabě a nesoustředil se. Bylo by ostudné ho sledovat, jak prohrál v souboji s válečníkem, kterému čelil.
Při prvním zařinčení střetávajících se mečů tak Ceres vzhlédla k nebi a sledovala mraky na obloze. Vnímala jen zvuky střetávajících se čepelí a výkřiky obou bojujících. Souboj nějakou dobu pokračoval a Ceres uvažovala, jestli Lucia neodsoudila až příliš rychle. Když už nic jiného, alespoň se držel.
Když ale o několik minut později začal Lucious vřískat a okolostojící začali vzrušeně mumlat, nedokázala si Ceres pomoct. Vrátila se pohledem k bojovníkům. Lucious ležel na zemi, jednou rukou svíral jílec meče, druhou ruku měl zapřenou o plochu čepele a snažil se udržet bojepánův meč co nejdál od svého obličeje. Z paže mu prýštila krev a ječivě žádal o ukončení kola.
„To stačilo!“ pronesl král a bojepán se stáhl.
Luciův zbrojíř k němu přiběhl a nabídl mu pomocnou ruku. Lucious ji ale odrazil stranou.
„Dokážu vstát sám!“ vyhrkl skrz zaťaté zuby. Lapal po dechu a chrlil nadávky.
Zraněnou paži si přidržoval druhou rukou, přetočil se na břicho a teprve pak vstal.
„Říkal jsem, že se nechci účastnit!“ zařval směrem ke králi. „Podívej se, co se stalo! Udělal jsi ze mne hlupáka!“
Pak přeběhl přes nádvoří a zmizel v klenutých dveřích vedoucích do paláce. Většina přihlížejících hodnostářů mlčela, někteří se ale nepokrytě chechtali.
„Lucious je taková baba,“ pronesl Thanos a obrátil oči v sloup.
„Další na řadě je Thanos a Oedifus,“ oznámil imperiální voják.
„Jsi připravená?“ zeptal se Thanos Ceres.
„Ano, a ty?“ odpověděla.
Chvíli mlčel, pak na ni zběžně pohlédl a odpověděl: „Vždycky. Začneme trojzubcem a štítem.“
Podala mu štít, a když mu ho připevnila na paži, doplnila i trojzubec. Srdce se jí rozbušilo rychleji, když ho sledovala, jak přechází do středu cvičiště. Doufala, že zvítězí, ale současně se připravovala na pravděpodobnou možnost, že prohraje. Nad bojepánem nejde jen tak zvítězit. Zvlášť ne s takovým nedostatkem zkušeností, které Ceres u královských předpokládala.
Bojepán byl zhruba stejně vysoký jako Thanos, ale měl větší svaly. Téměř monstrózní, jak si Ceres všimla. Paže měl pokryté jizvami a tvář znetvořenou předchozími zraněními, která se mu nerovnoměrně zhojila, a na Thana vrčel ještě dřív, než souboj vůbec začal.
Už s Thanovým prvním útokem mohla Ceres konstatovat, že je obdivuhodný válečník, a když boj pokračoval, nedokázal se mu bojepán dostat na tělo, i když se hodně snažil. Thanos mrštně měnil směr pohybu, při útocích byl rychlý jako chřestýš, současně ale měl sílu jako pratygr. Nejen, že se zdálo, jako by četl myšlenky svého soupeře, ale jeho nohy se navíc pohybovaly neuvěřitelně lehce, jako nohy zkušeného tanečníka.
Po celou dobu souboje byl Thanos o krok před bojepánem. Přihlížející skandovali nadšením. Ceres usoudila, že trojzubec byla skvělá volba, ale z toho, jak se hýbal, věřila tomu, že zbraň, která by mu přinesla vítězství, je dlouhý meč.
Během dalšího okamžiku se bojepán přikrčil a kruhovým pohybem podmetl Thanovi nohy. Thanos padl k zemi. Sice okamžitě vyskočil, ale trojzubec zůstal ležet několik stop daleko.
Rychleji, než dokázala myslet, sebrala Ceres dlouhý meč a zavolala: „Thane!“
Blýsknul po ní pohledem a ona mu v tu chvíli hodila meč. Zachytil ho ve vzduchu a ani na okamžik nezaváhal. Okamžitě se vší silou vrhl na bojepána. Když se čepele střetly, odlétly od nich jiskry. Ceres zatínala pěsti a sledovala, jak se Thanova tvář i svaly napínají.
Bojepán se stáhl. Vrčel a funěl, od pusy mu létaly sliny. Thanos ale neustal, vyrazil bojepánovi meč z ruky a srazil ho k zemi. Zůstal nad ním stát se špičkou meče přitisknutou k vyzyvatelovu hrdlu.
Ceres vykulila oči, cítila, jak se jí krev vaří v žilách. Když se po pár vteřinách vzpamatovala, přidala se k jásání davu kolem.
Thanos upřel na krále pevný pohled. Král se zamračil a zašeptal něco rádci po pravé straně. Pak pokývl, Thanos sklonil meč a odešel ze cvičiště.
Zamířil k Ceres, která si v jeho pohledu všimla známky obdivu i údivu. Tiše si ji několik okamžiků prohlížel a těžce přitom oddechoval. Nakonec promluvil.
„Jak jsi věděla, kterou zbraň mi dát?“ zeptal se jí a stíral si při tom šátkem pot z čela.
„Ze způsobu, jakým ses pohyboval,“ odpověděla. „Zdálo se mi, že by ti dlouhý meč sedl do ruky.“
Za stálého oddechování si ji zkoumavě prohlížel a pak přikývl.
Vzápětí vyrazil přes cvičiště pryč do paláce. Ceres si na moment nebyla jistá, co si má myslet o jeho podivném chování a o tom, že jí nedal žádné další pokyny. Má zůstat? Nebo má odejít? Rozhodla se počkat, dokud ji nepropustí.
O několik minut později, uprostřed dalšího kola bojů, k ní dorazil posel.
„Pro tebe, má paní,“ řekl obřadně a předával jí měšec. „Záloha od prince Thana. Pokud přijmeš, princ si tě najme jako svého nového zbrojíře. Žádá, abys tu byla zítra hodinu po rozbřesku.“
Ceres natáhla ruku, a když jí posel předal měšec, otevřela ho. Bylo v něm pět zlaťáků. Nejdřív ji pohltila taková radost, že ani nemohla odpovědět. Když se jí ale posel znovu zeptal, jestli souhlasí, nakonec ze sebe souhlas dostala.
„Teď můžeš odejít, má paní,“ pronesl. Obrátil se na patě a odpochodoval zpět do paláce.
„Děkuji,“ řekla a uvědomila si, že už nemá komu děkovat. Podívala se směrem k východní věži a na balkónu spatřila Thana, který ji pozoroval. Než se vrátil dovnitř, pokývl na ni a usmál se.
Ceres radostně vyběhla z paláce a zamířila domů vyzvednout si meč. Měla v plánu tajně předat peníze svým bratrům. Tak, aby o tom matka nevěděla. Chtěla se s nimi konečně rozloučit.
Konečně ji někdo chtěl.
Konečně měla domov.
KAPITOLA ŠESTÁ
Ceres opatrně nahlížela skrz napůl otevřené okenice. V ústech měla sucho, oči na stopkách. Pátrala po matce. Běžela domů, zatímco se na Delos snášela noc. Nebe nad hlavou změnilo barvu na růžovou a fialovou. Poháněla ji touha ukázat zlato bratrům. Cítila téměř bolestivý hlad, chvíli uvažovala, že by za jeden zlaťák nakoupila jídlo, ale bála se, že by na tržišti mohla narazit na matku, a tak se mu raději vyhnula.
S našpicovanýma ušima dál sledovala ztemnělý domek. V dohledu nebyla živá duše. Kde mohli být Nesos a Sartes? Obvykle touhle dobou už bývali na rozdíl od matky doma. Možná, když nejdřív vyzvedne svůj meč, bratři se mezitím vrátí.
Opatrně, aby nevydala žádný zvuk, se protáhla kolem domu a kolem babiččina stromu a zamířila k přístřešku. Dveře při otevírání zavrzaly, a když vstoupila do zatuchlé boudy, vydala se přímo k rohu. Poklekla na prkennou podlahu, zvedla jedno z prken a vylovila meč. Vydechla úlevou, když zjistila, že na ni stále čekal.
Ceres na moment obdivovala jeho krásu – směs kovů, lesklou tenkou čepel bez poskvrnky, zlatý jílec zdobený hady. Meč byl vyroben podle seveřanských postupů, jak jí otec řekl. Bude ho moct nosit s hrdostí. Navždy si tak bude připomínat lásku, kterou k ní otec cítil.
Zasunula meč do pochvy na opasku a vyrazila ven.
Viděla, že do domu se mezitím nikdo nevrátil. Tentokrát šla přímo k předním dveřím a vešla dovnitř. Dům byl temný, v krbu nehořelo a na stole ležely hory ovoce, zeleniny, masa a pečiva. Nepochybně to bylo vše nakoupeno za zlato, které matka získala výměnou za její život. Příjemná vůně naplňovala místnost a Ceres nemohla odolat. Sebrala ze stolu bochník chleba a několikrát se do něj zakousla. Hladověla už několik dní.
Věděla, že nemá moc času. Přispěchala k Nesově skromné posteli a položila mu měšec pod polštář. Najde ho, až se bude ukládat ke spánku. Ceres nepochybovala, že ho před matkou ukryje. Několikrát zamrkala, jak se snažila zadržet slzy při pomyšlení, jestli své bratry ještě někdy uvidí. Srdce se jí sevřelo, když pomyslela na Rexe. Zapomněl na ni?
Překvapeně vyskočila na nohy, když zaslechla, jak se rozletěly přední dveře. K její hrůze v nich stál lord Blaku.
Usmál se odporným, vítězoslavným úsměvem.
„Jestlipak to není naše uprchlice,“ pronesl a odhalil své žloutnoucí zuby. Pach potu naplnil místnost.
Ceres ustoupila několik kroků. Uvědomila si, že musí zmizet – rychle. Napadlo ji, že by mohla utéct oknem v ložnici rodičů. Zahodila bochník chleba a vyrazila k zadním dveřím.
Když se ale vřítila do dveří, zastoupila jí cestu matka. Ceres do ní narazila.
Ceres si překvapeně uvědomila, že matka má na sobě nové šaty z nejjemnějšího hedvábí a že je z ní cítit vůně parfému.
„To sis vážně myslela, že mě do krve zbiješ, naděláš mi modřiny, ukradneš mi peníze a jen tak ti to projde?“ zeptala se jí matka nenávistným tónem. Chytila ji za vlasy a trhla tak prudce, až Ceres vykřikla.
Ukradneš mi peníze? opakovala si Ceres v duchu matčina slova. Pak to ale začalo dávat smysl. Samozřejmě, že by matka s otrokářem nespolupracovala, kdyby věděla, že si zlato, které za Ceres zaplatil, vzal zpátky. Nejspíš matce řekl, že ho Ceres sebrala a pak s ním utekla. Konec konců, když si svůj měšec s padesáti pěti zlatými bral zpět, byla její matka v bezvědomí.
Než mohla Ceres situaci vysvětlit, praštila ji matka přes tvář a zatřásla s ní tak silně, až se Ceres zhroutila na zem. Pak ji matka kopla do břicha novou špičatou botou.
Ceres se nemohla nadechnout. Přinutila se vstát, chtěla se vrhnout na matku – v tu chvíli ji ale zezadu pevně sevřel otrokář. Sevřel ji tak drsně, až si Ceres byla jistá, že se jí zranění na zádech znovu otevřou.
Kopala a křičela, zmítala se a škrábala, snažila se vykroutit ze železného sevření tlustého starce. Ale bylo to marné. Protáhl ji místností směrem k předním dveřím.
„Počkat!“ zaječela matka.
Přišla k nim a chamtivýma rukama sevřela Ceresin meč.
„Co je to?“ zeptala se a v očích se jí blýskalo zlobou.
Ceres se stále nevzdávala, nakopla matku do holeně tak silně, jak jen přes otrokářovo sevření dokázala.
Matka zrudla ve tváři a praštila Ceres do břicha takovou silou, až Ceres málem vyzvracela tu trochu jídla, kterou se jí podařilo spořádat.
„To je můj meč,“ řekla matka.
Ceres věděla, že si její matka uvědomuje, jak cenný meč to je, a že není žádná možnost, že by ho nechala otrokáře odnést.
„Zaplatil jsem za holku, a cokoli má u sebe, je teď mým majetkem,“ zavrčel lord Blaku.
„Meč u sebe neměla, když jsem ti ji prodala,“ odporovala matka a prsty se rychle snažila odepnout pochvu od Ceresina pasu.
Lord Blaku zamručel a mrštil Ceres na stůl tak prudce, že do něj narazila hlavou. Spánkem jí projela ostrá bolest. Ceres se složila na podlahu, z nárazu cítila závrať. Slyšela, jak její matka ječí, a že po místnosti létá nábytek. Otevřela oči, posadila se a viděla otrokáře stojícího nad její matkou. Židlí jí mířil na hlavu.
„Ceres, pomoc!“ ječela matka, ale Ceres už neměla na nic sílu.
Stěží se mohla hýbat, plazila se směrem ke vstupním dveřím. Když se dostala přes práh, podařilo se jí vstát. Neměla ale čas. Cítila, jak se po ní sápou ruce lorda Blaku, jeho oči jí propalovaly záda. Musela spěchat, pokud chtěla utéct. Její tělo se ale nehýbalo tak rychle, jak po něm chtěla.
Srdce v hrudi jí zběsile bušilo, zatímco klopýtala přes dvůr, a když už se dostala na prašnou cestu, myslela si, že je volná.
V tu chvíli za ní ale zařval lord Blaku. Slyšela prásknutí biče a pak cítila, jak se jí kolem krku ovinul pruh kůže. Pak ji otrokář strhl zpět. Krev se jí hromadila v hlavě, dechu se jí nedostávalo, upadla na zem. Rukama se snažila kůži uvolnit, ale byla omotaná příliš těsně. Věděla, že potřebuje vzduch, jinak omdlí, ale nemohla se nadechnout.
Lord Blaku ji zvedl, přehodil si ji přes rameno a hodil ji dozadu do vozu. Svět před očima jí začal tmavnout, byl stále tmavší a tmavší.
Otrokář jí rychle spoutal kotníky a zápěstí a pak jí uvolnil sevření biče kolem krku.
Ceres prudce zalapala po dechu, sípala a kašlala. Pohled se jí začal rozjasňovat a při nádechu ji do nosu udeřil otrokářův pach.
Sebral jí od pasu meč a chvíli si ho prohlížel.
„To je opravdu skvělá zbraň,“ pronesl. „A teď je moje. Asi ji roztavím.“
Ceres se spoutanýma rukama natáhla po meči, řetězy při pohybu zachrastily. Otrokář její ruce jen zběžně odrazil stranou a seskočil z vozu.
Vrátil se zpět do domu, a když vyšel, nesl v ruce měšec zlata, které Ceres přinesla svým bratrům.
Vůz se naklonil, když do něj otrokář šplhal. Pak bičem pobídl koně, kola zavrzala a pomalu se dala do pohybu. Když se vůz rozjel, upírala Ceres oči na téměř černé nebe a sledovala obrysy ptáků vznášejících se na obloze. Po tváři jí skanula slza, ale nevydala ani hlásku. Neměla sílu brečet. Teď jí sebrali skutečně vše. Peníze. Meč. Rodinu. Svobodu.
A až se zítra ráno neukáže v paláci, aby pracovala pro prince Thana, přijde už úplně o vše.