Osud Draků

„Má paní, prosím, pověz. Jaké je tvé jméno?“

„Alistair,“ odpověděla skromně.

„Alistair,“ opakoval Erec nadšeně. Přišlo mu to jako nejkrásnější jméno, které kdy slyšel.

„Nerozumím ale, k čemu jej potřebuješ znát,“ dodala jemně aniž odtrhla zrak od podlahy. „Jsi lordem a já jsem obyčejná služebná.“

„Moje služebná, abychom byli přesní,“ řekl hostinský drze a předstoupil kupředu. „Zavázala se mi. Před mnoha lety se tu upsala do služby. Slíbila mi sedm let. Na oplátku ode mě má jídlo a kde hlavu složit. Teď slouží třetí rok. Takže můžeš vidět, že tu jenom marníš čas. Je moje. Vlastním ji na základě právoplatné smlouvy. Nemůžeš si ji odvést pryč. Je moje. Rozumíš tomu?“

Erec toho muže nenáviděl víc, než kohokoliv jiného. Nechybělo mnoho aby tasil svůj meč a proklál jej. Ale jakkoliv by si to byl i zasloužil, Erec nehodlal porušit královské zákony. A navíc, veškeré jeho činy přece reprezentovaly sám trůn.

„Královský zákon je královský zákon,“ odpověděl Erec stroze. „Nehodlám jej porušovat. Také je ale pravda, že zítra začíná turnaj. A já, jakožto každý z jeho účastníků, mám právo si vybrat nevěstu. Tímto oznamuji, že jsem si vybral Alistair.“

Místností proběhlo překvapené zašumění.

„Pokud,“ dodal potom , „s tím ona ovšem souhlasí.“

Podíval se na Alistair, která nadále klopila tvář k zemi. Dobře viděl, že se červená.

„Souhlasíš, má paní?“ zeptal se.

V místnosti nastalo hrobové ticho.

„Můj pane,“ řekla jemně , „nemáš tušení, kdo jsem ani odkud pocházím, natož proč jsem teď tady. A já se obávám, že ti žádné z těchto věcí ani nemohu prozradit.“

Erec se na ní nechápavě díval.

„Proč bys mi to nemohla povědět?“

„Neřekla jsem to nikomu od chvíle, co jsem sem přijela. Přísahala jsem.“

„Ale proč?“ naléhal zvědavě.

Ale Alistair už pouze tiše stála a klopila zrak.

„Je to pravda,“ vložila se do hovoru jedna ze starších žen. „Tahle holka nám nikdy neřekla, kdo doopravdy je. Anebo proč se nechala najmout. Odmítá nám to povědět. Snažíme se to z ní dostat už roky.“

Erec byl naprosto zmatený. Jenže tím se pro něj stávala ještě zajímavější.

„Pokud nesmím vědět, kdo ve skutečnosti jsi, tak to vědět nebudu,“ řekl potom. „Ctím tvou přísahu. To ale nijak nezmírňuje můj zájem o tebe. Má paní, kýmkoliv jsi, pokud tento turnaj vyhraji, tak si tě vyberu za manželku. Před všemi ženami z celého království chci bojovat právě o tebe. Ptám se tě znovu: souhlasíš s tím?“

Její oči zůstávaly i nadále přibity k podlaze a teď se z nich navíc ještě začaly hrnout velké slzy.

Pak se Alistair najednou otočila a utekla z místnosti pryč.

Erec zůstal zkoprněle stát, stejně jako všichni ostatní. Neměl tušení, jak by si její jednání měl vykládat.

„Vidíš? Akorát jsi tu plýtval svým i mým časem,“ řekl hospodský. „Odmítla tě. Smiř se s tím tedy.“

Erec se na něj zamračil.

„Neodmítla ho,“ vložil se do toho Brandt. „Nedala žádnou odpověď.“

„Má právo vzít si čas na rozmyšlenou,“ řekl Erec na její obranu. „Koneckonců, je tu mnoho věcí, které je třeba promyslet. Ani ona mě vůbec nezná.“

Potom se omdlčel a přemýšlel, co by teď bylo nejlepší udělat.

„Dnes tu přespím,“ oznámil nakonec. „Dej mi pokoj vedle jejího. Ráno, ještě než začne turnaj, se jí zeptám znovu. Pokud bude souhlasit a pokud se mi podaří zvítězit, tak se stane mojí ženou. Pokud k tomu dojde, tak jí vykoupím ze služby u tebe a ona toto místo se mnou navždy opustí.“

Hostinský Ereca pod svou střechou očividně nechtěl, ale neměl odvahu cokoliv namítnout, takže se jenom otočil a odešel z místnosti pryč, přičemž za sebou práskl dveřmi.

„Jsi si jistý, že tu chceš zůstat?“ zeptal se vévoda. „že se nechceš raději se s námi vratit do hradu?“

Erec vážně přikývnul.

„Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý, jako tímhle.“

KAPITOLA OSMÁ

Thor proletěl hlavou napřed vzduchem a vzápětí narazil na hladinu Dračího moře. Jakmile se ponořil, ucítil, že voda je horká.

Otevřel oči a okamžitě si přál, aby to byl neudělal. Zahlédl řadu podivných, ošklivých podmořských příšer. Některé byly velké a jiné malé. Všechny však vypadaly jako z jiného světa. Tohle moře se přímo hemžilo životem. Modlil se, aby na něj nezaútočili, dokud se nedostane do bezpečí na palubě člunu.

Když se vynořil, aby se mohl nadechnout, ihned se začal rozhlížet po topícím se chlapci. Uviděl ho v poslední chvíli, zrovna když v posledním záchvěvu sil v boji s vodou zmítal rukama na hladině. O několik málo vteřin později již by se jistě utopil.

Thor se k němu natáhl, ovinul mu paži kolem těla, jeho hlavu si opřel o svojí tak, aby zůstala nad vodou, a začal plavat pryč z toho místa. Nato uslyšel zakňučení a zhrozil se, když zjistil, že Krohn musel skočit do vody za ním. Leopard teď plaval k Thorovi a kňučel. Thor o něj měl strach, ale jeho ruce byly plně zaměstnány, takže nemohl v tom okamžiku pro kotě mnoho udělat.

Snažil se příliš nedívat, jak bojuje s rudou rozvířenou vodou ze které se neustále vynořovaly rozmanité potvory. Přímo před ním se teď vynořila ošklivá, nafialovělá příšera, která měla čtyři paže a dvě hlavy, zasyčela na něj a zase se ponořila. Thor musel změnit směr, aby se jí vyhnul.

Člun byl teď asi dvacet metrů od něj. Opřel se všemi silami do vody. Jednou rukou a nohama pádloval, zatímco druhou přidržoval chlapce. Ten se zmítal, křičel a nijak Thorovi jeho záchrannou misi neulehčoval. Každou chvíli hrozilo, že stáhne oba pod hladinu.

„Uklidni se!“ zařval mu Thor drsně do ucha v naději, že to pomůže.

Nakonec se přece jenom uklidnil. Na chvíli se plavalo lépe, až do okamžiku, kdy se někde před nimi ozvalo mohutné šplouchnutí a z vody se vynořila další obluda. Tahle byla malá, měla žlutou hranatou hlavu, čtyři chapadla a plavala s podivnými chřestivými zvuky přímo k němu. Připomínala trochu hada chřestýše, který našel způsob, jak se zabydlet v moři, až na to, že její hlava byla příliš hranatá. Thor se v duchu smířil s myšlenkou, že bude záhy pokousán, ale příšera najednou otevřela tlamu a plivla na něj proud mořské vody. Snažil se rychle si ji vytřít z očí.

Potom plavala v kruzích kolem nich a opakovala stejný postup. Thor napnul veškeré zbývající síly a snažil se uniknout.

Dařilo se. Člun byl blíže a blíže, když tu se po straně z vody vynořila další obluda. Tahle byla dlouhá, úzká, oranžové barvy, její tlama byla zakončena dvěma velkými zuby a po těle měla desítky malých nožek. Tělo bylo zakončeno dlouhým ocasem, který nepřestával bičovat své okolí ve všech směrech. Trochu připomínala obráceného velkého humra. Začala kroužit kolem chlapců, pomalu se přibližovat a útočit dlouhým ocasem. V jednom okamžiku ostnatý ocas zasáhl Thora do paže. Ten vykřikl bolestí.

Obluda se stáhla, aby vzápětí znovu udeřila. Zas a znovu bičovala vyhlédnutou kořist. Thor si přál, aby mohl vytáhnout svůj meč a pořádně ji přetáhnout, ale měl teď jenom jednu volnou ruku a tu potřeboval, aby je oba dva udržel nad vodou.

Krohn, který se stále držel poblíž, na příšeru zasyčel hlasem, při kterém i Thorovi vstávaly vlasy na zátylku. Potom se vydal nebojácně rovnou k tomu tvorovi, který byl takovou troufalostí zaskočen a než se k němu rozzlobený leopard stačil dostat, zmizel pod hladinou. Thor si oddechl úlevou, když tu se obluda najednou vynořila na druhé straně a začala jej bičovat nanovo. Krohn je obeplul a neúnavně tu věc pronásledoval. Několikrát už se dokonce dostal tak blízko, že ji mohl kousnout. Obluda byla však neobyčejně mrštná, takže jeho čelisti pokaždé nakonec sklaply naprázdno.

Thor plaval jako o život, bylo jasné, že jediná cesta, jak se ubránit, je dostat se co nejrychleji z vody. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, kdy musel plavat tak usilovně jako snad ještě nikdy předtím, se konečně dostali blízko ke člunu, divoce se zmítajícímu v přílivových vlnách. Starší chlapci z Legie, kteří s Thorem ani jeho vrstevníky nikdy nepromluvili ani slovo, už čekali, aby mu pomohli nahoru. Natahovali se přes okraj a podávali mu ruce.

Thor nejprve pomohl zachráněnému chlapci. Starší jej popadli za ruce a vytáhli z vody. Potom byla řada na Krohnovi, kterého Thor chytil pod břichem a vyhodil z vody do člunu. Krohn dopadl na mokrou palubu na všechny čtyři, ale okamžitě uklouzl a musel se do dřeva zaklesnout drápy. Ihned poté, co se mu na kolébající se palubě podařilo najít ztracenou rovnováhu, se rozběhl zpátky k okraji vyhlížet Thora. Opřel se o okraj člunu, díval se do vody a mňoukal.

Thor se natáhl, chytil nabízenou ruku jednoho z chlapců a začal se vytahovat na palubu, když tu najednou ucítil, že se kolem jeho kotníku a lýtka ovinulo něco tlustého. Otočil se, aby zjistil, co to je. Jeho srdce se málem zastavilo úlekem, protože uviděl obrovskou sytě zelenou oliheň, která se jej snažila stáhnout pod vodu.

Vykřikl bolestí, neboť její chapadla měla ostré trny, jež se mu zarývaly do kůže.

Bylo jasné, že pokud něco rychle nepodnikne, bude to jeho konec. Volnou rukou sáhl k opasku, tasil krátký nůž, předklonil se a seknul do chapadla. To ale bylo příliš pevné a nůž ani nepronikl tlustou kůží.

Jenom tím obludu rozběsnil. Najednou se celá vynořila. Neměla žádné oči, za to však dvě tlamy na dlouhém krku, jednu nad druhou, a obě plné zubů ostrých jako žiletky. Začala se vytahovat k Thorovi. Thor cítil, jak se mu ostny zařezávají do masa a viděl, že rána začala krvácet. Musel jednat rychle. I když se ho starší chlapci pokoušeli udržet, jeho ruka neustále sklouzávala a on byl pomalu stahován zpátky do moře.

Krohn žalostně naříkal a celý naježený se připravoval ke skoku do vody. Ale i on musel určitě vědět, že na to jeho síly nemohou stačit.

Jeden ze starších najednou zakřičel:

„SKRČ SE!“

Thor sklonil hlavu, nad níž vzápětí proletělo kopí. Hvízdlo vzduchem, ale nakonec minulo svůj cíl a neškodně se utopilo v moři. Příšera byla na tenhle způsob boje příliš rychlá a tenká.

Krohn se najednou odhodlal a skočil z boku člunu zpátky do vody. Ještě v letu otevřel do široka tlamu, přistál příšeře rovnou na krku a zakousl se do něj. Potom začal zuřivě trhat hlavou sem a tam. Nic by jej v ten okamžik nedonutilo, aby ji pustil.

Ale byla to předem prohraná bitva. Kůže toho tvora byla příliš tlustá a svaly příliš silné. Obluda sebou několikrát zazmítala a nakonec Krohna shodila do vody. Zároveň ještě více sevřela Thorovu nohu. Zmocnil se ho podivný pocit. Najednou lapal po dechu, jako by z něj ten tvor snad vysával kyslík. Chapadlo zaklesnuté do rány navíc šíleně pálilo. Thor měl pocit, že mu každou chvíli snad musí utrhnout nohu.

V posledním zoufalém pokusu o záchranu se Thor sám pustil chlapcovy ruky, odrazil se volnou nohou od boku člunu, ve skoku se otočil a sáhl k opasku, aby tasil meč.

Nepodařilo se mu ho ale vytáhnout včas. Namísto toho dopadl na bok do vody.

Voda kolem něj se okamžitě změnila v rychle tekoucí proud, jak byl unášen dál od člunu. Obluda se ho snažila odtáhnout do moře. Byl stahován dál a dále, čím dál rychleji a i když se ze všech sil snažil všemožně vzdorovat, nebylo to nic platné. Další myšlenkou, která mu vytanula na mysli, bylo, že je stahován pod vodu a do hlubin Dračího moře.

KAPITOLA DEVÁTÁ

Gwendolyn běžela po otevřené louce. Její otec král MacGil běžel spolu s ní. Byla ještě malá, možná, že jí mohlo být tak deset let a její otec byl taktéž mladší. Jeho plnovous byl krátce střižený a nebyla v něm ani jediná stříbrná nitka. Také obličej byl bez jakýchkoliv vrásek, pleť mladá a zářící. Byl šťastný, bezstarostný, držel ji při běhu za ruku a spokojeně se smál. Tohle byl otec, kterého si pamatovala, takhle ho dříve znala.

Potom ji chytil a jediným pohybem si ji přehodil přes rameno a začal se točit dokola. Znovu a znovu. Jeho smích byl silnější a silnější a ona nemohla jinak, než hystericky vřískat. Bylo jí v jeho rukách tak dobře a přála si, aby jejich společné chvíle nikdy neskončily.

Když ji ale položil na zem, stalo se něco divného. Slunečný den se najednou proměnil v soumrak. Když se Gwenina chodidla znovu dotkla země, pocítila, že už nestojí na louce plné květin a trávy, ale boří se až po kotníky do bahna. Její otec teď ležel v tom bahně na zádech několik kroků od ní a vypadal mnohem starší než předtím. Mnohem, mnohem starší, dokonce až příliš staře. Zdálo se, že se nemůže hýbat. O kus dál od něj ležela v bahně jeho královská koruna.

„Gwendolyn,“ zasípal. „Má dcero. Pomož mi.“

S vypětím všech sil zvedl z bahna ruku a natáhl ji k ní.

Okamžitě vyrazila, aby mu pomohla, aby chytila jeho nabízenou ruku. Jenže její chodidla se nemohla odlepit od země. Podívala se dolů, co se to děje, aby zjistila, že bahno kolem jejích nohou tuhne, vysušuje se a praská. Začala se zmítat, aby se z toho vězení dostala ven.

Najednou mrkla a zjistila, že bahno zmizelo a ona namísto toho stojí na ochozech jejich hradu a před sebou vidí celý Králův Dvůr. Něco tu ale nehrálo. Když se podívala pozorně, neviděla onu běžnou okázalost a čilý ruch města. Mnohem více teď připomínalo opuštěný hřbitov. Všude, kam až její oko dohlédlo se po zemi rozprostíraly čerstvé hroby.

Najednou za sebou uslyšela nějaký pohyb. Otočila hlavou za tím zvukem a zhrozila se, neboť se k ní přibližovala postava celá zahalená v černém plášti s kapucou. Ta se náhle dala do běhu, strhla si kápi, aby odhalila strašlivou tvář muže, kterému chybělo jedno oko a napříč jeho obličejem se táhla velká ošklivá jizva. Zavrčel, vrhl se k ní a pozvedl dlouhou dýku s nápadnou čepelí ze zarudlé oceli.

Pohyboval se příliš rychle a ona nebyla schopná včas jakkoliv zareagovat. Zvedla ruce s vědomím, že jí to před zavražděním nijak nepomůže. Muž se rozmáchl a plnou silou bodl.

Jenom několik centimetrů od její tváře se ale čepel náhle zastavila ve vzduchu. Vedle nich se najednou objevila další postava, která chytila vraha za zápěstí a zastavila jeho útok. Potom strašlivou silou zápěstí zmáčkla, dokud muži nevypadla dýka z ruky a nezazvonila na kamenné podlaze. Nově příchozí potom vraha zvednul nad hlavu a přehodil jej přes okraj ochozu. Ozval se vzdalující se výkřik plný děsu, který ukončilo žuchnutí a zapraštění lámaných kostí.

Její otec se otočil a podíval se na ni. Chytil ji pevně za ramena a patřil do jejích očí.

„Není tu pro tebe bezpečno,“ varoval ji. „Není tu bezpečno!“ křičel a zatínal prsty do jejích ramen tak silně, že začala křičet také.

V tom výkřiku se i probudila. Posadila se na posteli a rozhlédla se po komnatě ve snaze zjistit, jestli se v některém ze stínů někdo neukrývá.

Neobjevila však nic než ticho temné noci, která se už blížila k úsvitu.

Zpocená a zadýchaná vyskočila z postele a začala v noční košili přecházet po místnosti. Došla k malému kamennému umyvadlu a omyla si tvář trochou vody. Potom znovu a pak ještě jednou. Zády se opřela o chladivou zeď, cítila stejný chlad i z kamenné podlahy, a snažila se uklidnit.

Ten sen byl tak skutečný. Určitě to bylo něco víc než jen pouhý sen – možná skutečné otcovo varování, zpráva, kterou se jí snažil z onoho světa poslat. Najednou ze všeho nejvíc chtěla opustit tohle město, přímo teď, a už nikdy se sem nevrátit.

Zároveň však věděla, že právě tohle teď udělat nesmí. Musela se obrnit trpělivostí a vzít rozum do hrsti. Ale pokaždé, když mrkla, tak za víčky uviděla otcovu ustaranou tvář, která znovu a znovu připomínala ono varování. Musí udělat něco, aby ten sen konečně dostala z hlavy.

Podívala se z okna, a zjistila, že první slunce už pomalu začíná vycházet, a najednou jí napadlo, kam by se mohla vydat, aby přišla na jiné myšlenky. Královská řeka. To bylo ono. Tam by teď měla jít.

*

Gwendolyn si držela nos a znovu a znovu se nořila do chladných proudů Královské řeky. Seděla v malém přírodním koupališti, které řeka před staletími vykotlala do skály, a které bylo schováno na horním toku nad městem. Objevila toto místo, když byla malá a od té doby sem často chodívala. Držela hlavu pod vodou a cítila chladné proudy, které jí česaly vlasy a omývaly její nahé tělo.

To místo bylo odloučené od města, schované za hradbou stromů a poměrně vysoko ve svahu jednoho z okolních kopců. Byla tam malá laguna, kde řeka zpomalovala svůj tok a vytvářela přírodní koupaliště. Voda zde byla hluboká a poměrně klidná. Nad jezírkem bublala v podobě divoké říčky a ihned po ním tuto formu opět přebírala, aby pokračovala dolů k městu. Kameny na dně byly hladké a celé místo bylo ukryto tak dobře, že se tu mohla s klidnou duší koupat nahá, aniž by hrozilo, že by ji kdokoliv mohl objevit. Chodívala sem v létě téměř každého rána, přímo za východu slunce, aby si vyčistila hlavu a připravila se na nový den. Koupel jí pomáhala obzvláště v dnech, jako byl tento, když ji trápily noční můry. Bylo to její letní útočiště.

Zdálo se jí tak těžké o té dnešní přemýšlet jenom jako o obyčejném snu. Jak mohla vědět, že to ve skutečnosti nebylo něco mnohem důležitějšího? Nějaká zpráva nebo znamení? Jak mohla vědět, jestli je to všechno jenom výplod její mysli, anebo jestli za tím nestojí něco většího, co se rozhodlo jí dát šanci jednat, dokud je ještě čas?

Vynořila se se šplouchnutím nad hladinu a zhluboka se nadechla teplého ranního vzduchu. Všude kolem zpívali ptáci. Položila se do proudu na dlouhý plochý kámen tak, že celé její tělo zůstalo ponořené až po krk, a přemýšlela. Co chvíli do dlaní nabrala trochu vody a opláchla si tvář, načež prsty pročísla dlouhé rusé vlasy. Podívala se na hladinu laguny, ve které se odrážely koruny okolních stromů, druhé slunce, které už začalo vycházet, a také její tvář. Z třesoucího se zrcadla se na ní dívaly mandlové oči. Připadaly jí jako otcovy. Znovu musela začít myslet na ten sen.

Sama dobře věděla, že po atentátu na otce není Králův Dvůr ani pro ni tím nejbezpečnějším místem. Už jenom kvůli všem těm špiónům a pletichám, které se u dvora v jednom kuse kuly. A teď obzvláště, když se králem stal Gareth. Bratr byl naprosto nepředvídatelný. Mstivý a paranoidní. A velmi, velmi žárlivý. Dokázal vidět hrozbu naprosto v každém, a v ní obzvláště. Mohlo se stát cokoliv. Moc dobře věděla, že zde není bezpečná. To totiž nebyl vůbec nikdo.

Jenže ona nebyla tím, kdo by měl teď utíkat. Ona naopak musela zjistit, kdo byl vrahem jejího otce, a pokud to byl Gareth, byla rozhodnutá nedopřát si ani vteřiny oddechu, dokud nebude spravedlnosti učiněno za dost. Dobře věděla, že duše jejího otce nedojde pokoje, dokud nebude jeho vrah vypátrán. Spravedlnost byla to hlavní, o co se celý život snažil a ze všech lidí na světě si nejvíce zasloužil, aby byla vykonána i pro něj.

Gwen znovu přemýšlela o jejich setkání se Steffenem. Byla si jistá, že ten člověk něco skrývá a přemýšlela, co to může být. Doufala, že až přijde vhodný čas, tak sám začne mluvit. Jenže co když ne? Věděla, že musí ve svém pátrání pokračovat co nejrychleji, jenže bez Steffena nevěděla, kde jinde vlastně hledat.

Po chvíli vstala ze své chladivé koupele a jak ji příroda stvořila se vydala ke břehu, na který obratně vyšplhala. Jemně se třesoucí v ranním vzduchu se schovala za tlustý strom a naučeným pohybem sáhla pro ručník na větev, která ji k tomu účelu vždy sloužila.

Jenže ručník tam nebyl. Stála a nechápala, co se to mohlo stát. Byla si naprosto jistá, že jej tam před koupelí pověsila, tak jako to dělávala pokaždé.

Zmateně se rozhlížela, její tělo se třáslo, a snažila se pochopit, co se mohlo stát, když tu za sebou najednou uslyšela pohyb. Pak se všechno stalo ráz na ráz. O zlomek okamžiku později si uvědomila, že za ní stojí jakýsi muž.

Měl na sobě černý plášť s kápí a vypadal úplně přesně jako ten z jejího snu. Popadl ji zezadu, kostnatou rukou jí zacpal ústa, aby nemohla křičet, a pevně jí stisknul. Druhou ruku ji ovinul kolem pasu, přitiskl ji k sobě a zvednul tak, že se její chodidla ocitla ve vzduchu.

Začala kopat nohama kolem sebe a snažila se křičet, dokud ji zase nepostavil na zem. Pokusila se vymanit z jeho sevření, ale byl na ni příliš silný. Uviděla, že u sebe má dlouhou dýku s rudým ostřím, úplně stejnou jako tu, kterou viděla ve svém snu. Takže to nakonec opravdu bylo varování.

Ta čepel se teď ocitla na jejím krku a tiskla se k němu tak těsně, že kdyby se pohnula do jakéhokoliv směru jen o maličký kousek, tak by tím sama sebe řízla. Musela bojovat o každé nadechnutí. Po tvářích se jí začaly kutálet zoufalé slzy. Zlobila se sama na sebe. Jak jenom mohla být tak hloupá. Měla teď být přece mnohem opatrnější.

„Poznáváš, kdo jsem?“ zeptal se muž.

Naklonil se k ní, aby mohla zahlédnout jeho tvář. Její srdce se zastavilo, byla to ta samá, kterou viděla ve svém snu. Muž, kterému chybělo jedno oko a po tváři se mu táhla jizva.

„Ano,“ odpověděla třesoucím se hlasem.

Znala tu tvář velmi dobře. Nevěděla jaké je jeho jméno, ale byla si jistá, že to byl pouliční rváč. Takový ten typ nejnižšího ražení, jeden z party výrostků, se kterými Gareth kamarádil od dob, kdy byl ještě malý kluk. Tenhle pro Garetha pracoval jako poslíček. Vždycky jej posílal, když chtěl někoho zastrašit – anebo možná dokonce i zabít.

„Jsi pes mého bratra,“ zasyčela mu vzpurně do tváře.

Věnoval jí úsměv, kterému chybělo několik zubů.

„Nesu od něj vzkaz,“ řekl. „Napíšu ho čepelí téhle dýky, aby sis ho pro budoucnost líp zapamatovala. Mám ti vyřídit, abys přestala čmuchat. A abys na to nezapomněla, tak ti teď nechám poznámku rovnou na tý tvojí tvářičce. Tam ti to vydrží celý život.“

Nato si odfrkl, zvednul dýku a začal ji přibližovat ke Gwenině obličeji.

„NE!“ vykřikla zoufale.

Jediné co však mohla kromě křiku udělat, bylo připravit se na to, co mělo přijít a změnit celý její život.

Jenže než se čepel dotkla tváře, něco se stalo. Někde z výšky nad nimi se ozval vysoký dravčí výkřik a na mužovu hlavu se snesl velký stříbřitý sokol. Gwen ptáka okamžitě poznala:

Estopheles.

Pták zaryl svoje pařáty do mužova obličeje zrovna v okamžiku, kdy přiložil čepel na Gweninu tvář. Nůž zaštípal na jemné kůži a stihnul ji říznout než najednou změnil svůj zamýšlený směr. Muž vykřikl, upustil nůž a zvedl ruce k hlavě, aby se bránil nečekanému útoku. V ten okamžik proniklo větvemi stromů, které zakrývaly lagunu, několik silných paprsků ostrého slunečního světla. Gwen zahlédla jak Estopheles využila mužova chvilkového oslnění a odlétala do bezpečí pryč. Byla si jistá, prostě to věděla, že sokola určitě poslal její otec.

Teď ale nesměla marnit čas. Prudce sebou trhla, otočila se a, přesně jak ji to učili její učitelé, kopla muže patou přímo na solar. Trefila se naprosto perfektně. Chlap se okamžitě zlomil v pase, zdrcen přesností zásahu i jeho nečekanou razancí. Tohle se učila od doby, kdy byla ještě malé děcko a s takovou dávkou rutiny ani nepotřebovala velkou sílu, aby byla schopna zlikvidovat útočníka. K takovému úderu stačilo použít nejsilnějších svalů, které lidské tělo má – stehen – a především se precizně trefit do správného místa.

Musela však pokračovat dál, dokud její výhoda trvala. Oběma rukama chytila muže za vlasy na zátylku, čímž přidržela jeho hlavu dole, aby se nemohl hned snadno narovnat, a ve stejném momentu vystřelila kolenem vzhůru. Perfektně se trefila doprostřed jeho nosního můstku.

Ozvalo se prasknutí oznamující, že rána padla přesně jak měla. Z mužoval obličeje se okamžitě začala řinout krev. Bylo jasné, že mu zlomila nos.

Věděla, že ho musí vyřídit nadobro. Popadnout tu dýku a vrazit mu ji do srdce.

Ale jak tam tak stála, nahá a vystrašená, jedinou věcí, na kterou dokázala pomyslet, bylo rychle se obléct a ještě rychleji odsud zmizet. Také nechtěla mít na rukou ničí krev, i když by si to třeba i zasloužil.

Takže namísto toho, co udělat měla, dýku jenom popadla do ruky, odhodila ji do řeky a začala se spěšně oblékat. Už byla připravená utéct pryč, ale na poslední chvíli se ještě otočila a zezadu jej vší silou nakopla do slabin.

Muž zavyl bolestí a zkulil se na zemi do klubíčka jako postřelené zvíře.

Teprve teď se Gwen otřásla v uvědomění, jak málo stačila, aby byla zavražděna. Nebo alespoň nadosmrti zmrzačena. Uvědomila si bolest na tváři a došlo jí, že ji přece jenom stačil říznout a že bude mít nejspíše jizvu, i když možná jenom malou. To, co se tu odehrálo, ji děsilo, ale zároveň cítila odhodlání nenechat si to líbit. Protože ve stejný okamžik, kdy se musela začít bránit, ucítila novou podivnou sílu, sílu svého otce a všech sedmi generací MacGilských králů. Vůbec poprvé ve svém životě si uvědomila, že i ona je silná, nejenom její bratři. Byla silná jako kterýkoliv z nich.

Ještě než se definitivně vydala na útěk, naklonila se k sípajícímu muži, aby ji mohl mezi vlastním sténáním slyšet.

„Ještě jednou se ke mně přiblížíš,“ zařvala mu do ucha, „a sama tě zabiju.“