Osud Draků

KAPITOLA ČTVRTÁ

Thor bojoval o každé nadechnutí. Měl vodu v očích, v nose, v puse a vlastně i všude kolem sebe. Poté, co byl stržen proudem napříč palubou jejich galéry, se mu konečně podařilo zachytit se dřevěného zábradlí, ke kterém se přitiskl ve snaze spasit holý život. Ale neustávající proud vody se i nadále snažil jej strhnout dál. Každý sval v jeho těle se třásl námahou. Začínal pochybovat, že se dokáže udržet dlouho.

Všude kolem něj se ostatní bratři z Legie snažili o něco podobného. Drželi se zuby nehty čehokoliv pevného, co našli, aby je voda nesmetla do moře. Zatím se ale všem dařilo udržet se.

Hřmění vody bylo ohlušující a když se snažil rozhlédnout, zjistil, že vidí jenom na několik málo metrů před sebe. Navzdory faktu, že bylo léto, byl tenhle déšť studený a během několika málo minut se jeho tělo třáslo zimou. Generál Kolk však stál s rukama opřenýma o boky svého mohutného těla jako socha a zdál se být vůči proudům deště naprosto imunní. Mračil se a štěkal všude kolem sebe.

„OKAMŽITĚ SE VRAŤTE NA MÍSTA!“ křičel. „VESLOVAT!“

Nakonec si sám sedl za jedno z vesel a opřel se do práce. To zafungovalo. Během několika chvil se chlapci začali prodírat proudem vody zpátky na svoje místa. Thorovo srdce bilo strachem a námahou, když se pustil zábradlí a začal pomalu bojovat s proudy vody na cestě ke své lavici. Krohn, kterého stihl schovat pod košili, vyděšeně zamňoukal, když Thor uklouzl a tvrdě dopadl na palubu.

Zbytek cesty se už vyloženě plazil a po chvíli se mu skutečně podařilo dostat se zpátky na svou lavici a ke svému veslu.

„PŘIVAŽTE SE!“ velel Kolk.

Thor se podíval pod lavici, aby tam našel několik námořních lan a konečně pochopil, k čemu tam celou dobu jsou. Sáhl dolů po jednom z nich, ovinul si ho kolem zápěstí a konec uvázal k veslu. Tak byl najednou svázán s lavicí i s veslem a mohl konečně sedět pevně na svém místě.

Fungovalo to. Náhle přestalo být tak obtížné udržet se na místě a za chvilku už byl schopný začít veslovat.

Všichni ostatní se také pustili do práce. Thor si ještě všimnul, že Reece se usadil k veslu jenom o jedinou řadu před ním. Po chvilce už bylo cítit, že se loď hýbe a během několika minut obloha kdesi vpředu zesvětlala.

Veslovali a veslovali, kůže je pálila z toho podivného deště, každý sval v jejich tělech křičel o trochu odpočinku, až nakonec déšť začal slábnout. Thor cítil, že na něj najednou padá méně a méně vody. O několik okamžiků později déšť ustal a nad ním se znovu otevřela čistá a slunečná obloha.

Překvapeně se rozhlédl. Najednou bylo zase kompletně jasno a z oblohy už nespadla ani kapka. Tohle byla snad nejpodivnější věc, jakou kdy zažil. Zadní polovina lodi byla ještě bičována deštěm, zatímco ta přední byla náhle zalita horkými slunečními paprsky.

O okamžik později už se pod čistým a blankytně modrým nebem ocitla celá loď. Okamžitě do nich udeřilo žhavé slunce. Řev proudících vod vystřídalo obvyklé šumění oceánu a dešťová stěna se vzdalovala tak rychle, že si všichni jenom vyměňovali překvapené pohledy. Bylo to jako by právě prošli oponou, která oddělovala dva různé světy.

„POHOV!“ zavelel hurónským hlasem Kolk.

Všichni chlapci téměř zároveň zahodili vesla, zhroutili se v lavicích a sípavě lapali po dechu. Thor udělal to samé. Každičký sval jeho těla se třásl. Byl neskutečně šťastný, že už je to za nimi. Naklonil se kupředu, těžce oddychoval a snažil se ulevit těžce zkoušeným svalům, zatímco jejich loď právě vplouvala do nových vod.

Po chvíli se konečně dokázal sebrat, postavit se na nohy a rozhlédnout kolem sebe. Podíval se přes palubu na vodu, aby zjistil, že změnila barvu. Teď byla mnohem světlejší a silně načervenalá. Bylo jasné, že vstoupili do jiného moře.

„Dračí moře,“ řekl Reece, který se teď také rozhlížel po vodní hladině. „Říká se, že je rudé kvůli krvi svých obětí.“

Thor se znovu pozorně zadíval na hladinu. Tu a tam se z hloubky vynořovaly bubliny a na obzoru každou chvíli cosi velkého vyskočilo z vody, aby v ní záhy zase zmizelo. Tvor nikdy nezůstal nad hladinou dostatečně dlouho, aby si ho mohl prohlédnout. Thor ale nijak necítil potřebu se jakkoliv přibližovat kvůli lepšímu výhledu.

Rozhlížel se do všech stran ve snaze zorientovat se v novém světě. Všechno se na druhé straně od děšťové stěny zdálo tak jiné a cizí. Dokonce i ve vzduchu se vznášela lehce narudlá mlha, která přikrývala vodní hladinu jako průsvitná peřina. Když se rozhlédl po horizontu, spatřil několik malých ostrovů, které se rozprostíraly po jeho šíři jako nášlapné kameny v zahradním jezírku.

Najednou se zvedl silný vítr, načež Kolk ihned reagoval:

„VYKASAT PLACHTY!“

Všichni se okamžitě dali do práce, společně tahali za lana a vytahovali plachtoví výš a výše, aby mohli konečně zachytit trochu větru a cestovat snadněji. Plachty se rychle nadmuly a loď se pohnula. Thor měl pocit, že takhle rychle od začátku výpravy snad ještě nepluli. Vítr je hnal přímo k ostrovům. Po chvíli si galéra musela začít prokusovat cestu velkými vlnami, které se objevily bůhví odkud, takže se paluba pohupovala nahoru a dolů.

Thor se vydal na příď, opřel se o zábradlí a rozhlížel se. Reece se k němu záhy připojil a netrvalo dlouho, aby se objevil i O’Connor. Všichni tři tam spolu pak stáli a sledovali ostrovy, které se začínaly rychle přibližovat. Dlouhou chvíli nikdo z nich nic neříkal a jenom nechávali vítr, aby chladil jejich unavené svaly a odpočívali.

Po chvíli si Thor uvědomil, že míří k jednomu konkrétnímu ostrovu, který byl teď stále větší a větší. To musel být určitě cíl jejich cesty.

„Mlžný ostrov,“ řekl Reece s respektem.

Thor se udiveně díval na ostrov. Když se přiblížil dost na to, aby mohli rozeznat detaily jeho pobřeží, zjistili, že je skalnatý a neúrodný. Rozkládal se mnoho mil do obou směrů. Byl dlouhý, úzký a díky specifickému zakřivení připomínal obrovskou podkovu. O skalnaté pobřeží se rozbíjely obrovské vlny, jejichž hřmění bylo slyšet dokonce až sem. Vysoké sloupce zpěněné vody vylétávaly každou chvíli k nebesům a zkrápěly strmé skály ostrova, stoupající rovnou z moře. Mezi kameny se občas našel úzký proužek pláže, ale ten okamžitě přecházel v další vysokou skalní stěnu. Thor přemýšlel, jak tady asi tak dokáží přistát.

Jako by toto místo nebylo již dostatečně zvláštní, vinula se i nad ostrovem zarudlá mlha, která se jako rosa třpytila ve slunečních paprscích. Působilo to zlověstně. Bylo tu cítit cosi, co nepocházelo z lidského světa, možná ani ne z této planety.

„Říká se, že je tu už miliony let,“ řekl O’Connor. „Je starší než Prsten. Dokonce i než Impérium.“

„Je to říše draků,“ řekl Elden, který se k nim také přidal.

Zatímco sledovali ostrov, druhé slunce se pomalu začalo blížit k západu, což naplnilo oblohu odstíny rudé a nachové barvy. Bylo to zvláštní, slunce nikdy nezapadalo už takhle brzy. Thor si říkal co všechno bude ještě v tomto novém světě jiné.

„Žije na ostrově nějaký drak?“ zeptal se.

Elden zakroutil hlavou.

„Ne. Slyšel jsem ale, že žije poblíž. Říkají, že ta rudá mlha je ve skutečnosti dračí dech. Žije na jednom z dalších ostrovů a vítr roznáší jeho dech po celém okolí, takže pokrývá i tenhle ostrov.“

Potom se ozval jakýsi zvuk. Nejdřív to znělo jako hluboké dunění hromu, táhlý rachot dost hlasitý na to, dokázal rozechvět celou loď. Krohn vystrčil hlavu zpoza Thorovy košile a zamňoukal.

Všichni se otočili po směru, odkud zvuk přicházel. Na horizontu uviděli slabý obrys plamenů, které olizovaly horizont a následně se ztrácely v oblaku černého kouře, jako kdyby tam právě vybuchla malá sopka.

„Drak,“ řekl Reece. „Teď už jsme na jeho území.“

Thor polkl a přemýšlel, co je čeká dále.

„Jak tu ale můžeme před ním být v bezpečí?“ zeptal se O’Connor.

„Nejste v bezpečí vůbec nikde,“ ozval se hluboký hlas.

Chlapci se otočili, aby spatřili Kolka, který stál s rukama v bok za nimi a přes jejich hlavy také sledoval horizont.

„To je základní myšlenka Stovky. Budete riskovat svoje životy každičký jeden den. Tohle není žádné cvičení. Drak žije blízko a není tu nic, co by mu zabránilo v útoku, pokud se pro něj rozhodne. Nejspíše ale nic nepodnikne, protože úzkostlivě hlídá svůj poklad na svém vlastním ostrově. Draci neradi nechávají své poklady bez dohledu. Uslyšíte ale jeho hlas a v noci uvidíte plameny, které chrlí. A pokud ho nějak vyprovokujeme, potom se ani já neodvažuju přemýšlet, co by se s námi mohlo stát.“

Zvuk se ozval znovu a stejně jako předtím jej doplnily plameny, tryskající na obzoru. Galéra se mezitím přiblížila k ostrovu natolik, že mohli rozeznat jednotlivé detaily pobřeží, o které se neustále rozbíjely vysoké vlny. Thor si prohlížel vysokou stěnu útesů a přemýšlel, jak se jim asi povede dostat se nahoru na vysušenou rovinu ostrova.

„Ale kde tady můžeme přistát? Nikde nevidím vhodné kotviště,“ řekl Thor.

„To by bylo příliš snadné,“ odpověděl Kolk.

„Jak se teda dostaneme na ostrov?“ zeptal se O’Connor.

Kolkovou tváří přeběhl ďábelský úsměv.

„Poplavete,“ řekl.

Na kratičkou chvíli si Thor myslel, že generál jenom žertuje, ale když se jeho tvář nijak nezměnila, došlo mu, že to tak skutečně bude. Ztěžka polknul.

„Poplaveme?“ opakoval Reece nedůvěřivě.

„Ty vody se skoro hemží všemožnými tvory!“ řekl Elden.

„No, to je to poslední,“ řekl Kolk. „Jsou tu pořádně zrádné proudy. Ty víry vás vtáhnou pod hladinu, vlny vás můžou rozbít o ty skály támhle a voda je pořádně napěněná. Pokud se vám podaří vyhnout se skalám, budete muset vylézt nahoru, abyste se dostali na souš. To vše pokud si mořské příšery neusmyslí změnit vaše plány. Vítejte v novém domově.“

Chlapci stáli jako zařezaní u zábradlí a dívali se na pěnící vody mezi nimi a ostrovem. Voda vířila, jako by snad byla živá a proudy se už teď začínaly zmocňovat i lodě, takže se paluba začala kolébat a bylo těžší po ní bez držení chodit. Voda pod nimi byla teď tak rudá, že se zdálo, že je v ní snad opravdu krev. A nejhorší bylo, že nedaleko od nich se teď z vody na vteřinku vynořila další mořská obluda. Thor stačil zahlédnout její dlouhé zuby, než se zase rychle ponořila pod hladinu.

Potom jejich loď náhle spustila kotvu, ale bylo to stále příliš daleko od břehu. Thor polknul. Znovu se podíval na velké kameny, které lemovaly pobřeží ostrova a netušil, jak se jim může povést se odsud dostat až tam nahoru. Zvuk tříštících se vln sílil každým okamžikem a nyní řval tak, že na sebe museli křičet, aby se vůbec slyšeli.

Od boku lodi se odpoutalo několik člunů, které jejich velitelé okamžitě po dosednutí na hladinu odváděli dobrých třicet metrů daleko od lodi. Nebudou to mít nijak snadné, budou plavat minimálně k těm člunům.

Při pouhém pomyšlení na to, se Thorovi sevřel žaludek.

„SKÁKAT!“ zakřičel Kolk.

Thor poprvé na této výpravě cítil skutečný strach. Přemýšlel, jestli jej to dělá horším členem Legie a horším válečníkem. Věděl, že válečníci musí být nebojácní ať se děje co se děje. Teď ale musel sám sobě přiznat, že se bojí. Nelíbilo se mu, že to tak je a přál si, aby se byl nebál. Ale nijak to nepomáhalo.

Když se potom ale rozhlédl kolem sebe a spatřil zhrozené tváře ostatních, cítil se už o trochu lépe. Všichni ostatní chlapci teď stáli u zábradlí a zírali dolů do vody. Všichni do jednoho byli ztuhlí strachy. Jeden z chlapců byl tak vyděšený, že se třásl. Byl to ten, který tehdy musel obíhat okruhy navíc, když se učili pracovat s pavézami a vrhacími zbraněmi.

Kolk to musel vycítit, protože se okamžitě vydal směrem k němu. Zdálo se, že na něj naopak bouřlivé prostředí nedělá nejmenší dojem. Na jeho tváři seděl typický úšklebek, vlasy mu česal silný vítr a generál celkově působil, že je připraven se postavit všem rozmarům přírody. Došel k chlapci a zachmuřil se ještě víc.

„SKOČ!“ zakřičel na něj.

„Ne!“ odpověděl kluk. „Nemůžu! Neudělám to! Neumím plavat! Vezměte mě zpátky domů!“

Kolk došel přímo k chlapci, který se právě chystal otočit a odejít od zábradlí, chytil jej hrubě za košili a zvedl do výšky, jako by byl jenom malé děcko.

„Tak se plavat naučíš!“ vyštěkl na něj a potom, k Thorově zděšení, jej jednoduše hodil přes palubu do zvířených vln.

Chlapec proletěl s křikem vzduchem a záhy dopadl dobré tři metry od lodi do zpěněného moře. Okamžitě začal bojovat s vodou a lapat po dechu.

„POMOC!“ křičel.

„Jaké je první pravidlo Legie?“ zakřičel Kolk a otočil se k ostatním. Chlapce ve vodě naprosto ignoroval.

Thor si matně vzpomínal, jaká je správná odpověď, ale teď byl příliš rozrušený při pohledu na chlapce, který se topil vedle lodi, než aby mohl odpovědět.

„Pomoci bratru ve zbrani, když to potřebuje!“ vykřikl Elden.

„A potřebuje to?“ pokračoval nahlas Kolk, přičemž ukázal prstem směrem k chlapci.

Ten zvedl ruce a chtěl vykřiknout, ale voda mu ucpala ústa dřív, než stačil vydat hlásku. Ostatní stáli na palubě a byli příliš ztuhlí strachem než aby skočili za ním.

V tom okamžiku se s Thorem stalo něco zvláštního. Jak se tak díval na toho topícího se kluka, přestal vnímat všechno ostatní kolem. Dokonce už si neuvědomoval ani sám sebe. Myšlenka na vlastní smrt se teď úplně vytratila z jeho mysli. Rozbouřené moře, silné proudy, neznámé příšery…všechno šlo stranou. Všechno, na co teď dokázal myslet, byla záchrana někoho, kdo to potřeboval.

Vyskočil na široké dřevěné zábradlí lodi, ohnul se v kolenou a bez dalšího přemýšlení skočil do pěnících se rudých vod pod ním.

KAPITOLA PÁTÁ

Gareth seděl na otcově trůně v trůnním sále, přejížděl prsty po hladkých dřevěných opěrkách a pozoroval scénu, která se odehrávala před ním. Tisíce jeho poddaných byly namačkány v tomto sále. Lidé ze všech koutů Prstenu toho dne přišli, aby byli svědky události, která se odehrává jenom jednou za život. Přišli se podívat, jak nový král pozvedne Meč Osudu. Přišli zjistit, jestli je Vyvoleným nebo ne. Od okamžiku, kdy se jeho otec stal králem, neměli lidé možnost meč spatřit a tak si to teď nikdo nechtěl nechat ujít. Ve vzduchu viselo vzrušení jako velký těžký mrak.

Sám Gareth byl téměř šílený nedočkavostí. Jak tak sledoval, jak se sál více a více plní lidmi, začínal si říkat, jestli byl skutečně dobrý nápad nedbat na názory jeho rady, která byla proti tomu, aby se pokus o pozvednutí meče dopředu oznamoval, ba dokonce aby se odehrával v trůnní síni před zraky veřejnosti. Naléhali na něj, aby se o to pokusil v soukromí v malé Komnatě Meče, kde by, v případě, že neuspěje, přihlíželo jenom několik málo párů očí. Jenže Gareth otcovým rádcům nevěřil ani slovo, cítil, že je mu osud nakloněn mnohem více než otci a přál si, aby celé království bylo svědkem jeho triumfu. Aby všichni viděli, že on je tím Vyvoleným. Přál si, aby si ten moment všichni přítomní vštípili do paměti. Moment, kdy se jeho osud naplní.

Vstoupil do místnosti s noblesou. Měl na sobě královskou korunu, kabátec, v ruce třímal žezlo a za svůj doprovod si vybral své nové rádce. Chtěl, aby všichni viděli, že on, a ne jeho otec, je skutečným a pravým králem, skutečným a pravým MacGilem. Přesně jak předpokládal, mu nezabralo mnoho času, aby začal celý hrad považovat za svůj majetek a všechny tyto lidi za své poddané. Chtěl, aby si to uvědomili i oni. Měla to být ukázka síly. Po dnešku už si budou všichni jistí, že on je jediným a pravým králem.

Jenže teď, když tu Gareth seděl na trůně sám a díval se na masivní železný stojan, ve kterém bude už za několik okamžiků usazen Meč Osudu, a který stál v kuželu slunečního světla proudícího sem otvorem ve stropě, už si nebyl sám sebou natolik jistý. Náhle na něj dolehla tíže toho, co se právě chystal provádět. Ať už se stane cokoliv, bude to nezvratné a potom už bude pozdě případný neúspěch nějak napravovat. Co kdyby opravdu selhal? Snažil se takovou myšlenku vypudit z mysli.

Velké hlavní dveře, umístěné na protilehlé straně síně, se s rachotivým zvukem otevřely dokořán. Místností proletělo vzrušené zašumění, načež všichni ztichli v očekávání následujících událostí. Dovnitř pomalu vkráčelo tucet nejsilnějších mužů, kteří v hradu sloužili. Všichni společně se prohýbali pod ohromnou vahou meče. I v takovém počtu mohli dělat jenom malé kroky a nést břemeno jenom s vypětím všech sil. Šest mužů z každé strany neslo tuto relikvii do středu síně k jeho podstavci.

Garethovo srdce začalo bít rychleji, když se muži přiblížili. Na kratičký moment jeho sebedůvěra zakolísala. Pokud těchto dvanáct mužů, každý z nich byl v porovnání s Garethem obrovský, stěží dokáze meč nést na ramenou, jaké šance potom má on samotný? Snažil se ale podobné myšlenky vypudit z hlavy. Koneckonců, ten meč má být přece o osudu a předurčení a ne o síle svalů. Přinutil se vzpomenout si, že přece bylo jeho osudem stanout tady. Byl prvorozeným následníkem trůnu z rodu MacGilů. Měl by být králem. Snažil se v davu zahlédnout Argona. Z nějakého podivného důvodu najednou cítil, že by potřeboval druidovu radu. V tomto okamžiku jej potřeboval ze všech nejvíc. Tak moc, že najednou ani nedokázal myslet na nikoho jiného. Jenže druid nebyl samozřejmě nikde k nalezení.

Muži se konečně dostali až ke stojanu a uložili meč do světelného kužele. Zapadl do vidlic s charakteristickým břinknutím, které potom ještě rezonovalo místností dál v několikeré ozvěně. Potom se opět rozhostilo napjaté ticho.

Zástup diváku se začal spontánně rozestupovat, aby uvolnil Garethovi cestu k meči.

Ten pomalu vstal z trůnu a vychutnával si okamžik, kdy se k němu upínala pozornost všech přítomných. Dokázal doslova cítit pohled všech lidí v sále. Dobře věděl, že chvíle jako tato už nikdy nepřijde. Celé království k němu teď vzhlíželo s takovou intenzitou a s obrovským očekáváním. Nikdo si nechtěl nechat ujít byť jenom sebemenší pohyb jeho těla. Představoval si tuto chvíli už mnohokrát předtím, vlastně už odmalička. A teď to bylo konečně tu. Přál si, aby všechno plynulo co nejpomaleji.

Začal sestupovat ze schodů, vedoucích k trůnu. Bral je pěkně jeden po druhém a každý krok prodlužoval tak, jak jen to bylo únosné. Potom se vydal po měkkém rudém koberci směrem ke stojanu s mečem. Připadal si, že právě kráčí svým vlastním, milionkrát vysněným snem. Téměř dokázal vidět sám sebe, jak slavnostně kráčí vstříc té chvíli. Měl pocit, že už tuto cestu urazil mnohokrát předtím, a stejně tak již mnohokrát pozvedl Meč Osudu vysoko nad hlavu. Ten pocit jej jenom utvrzoval v tom, že je předurčen k tomu, aby to dokázal, že kráčí vstříc příznivému osudu.

V duchu viděl, jak se to má stát. Přistoupí sebevědomě ke stojanu, uchopí meč jednou rukou, zatímco druhou nechá ležérně opřenou v bok. A jakmile se napětí přihlížejících vystupňuje k maximu, tak meč jediným, plavným a rychlým pohybem zvedne vysoko nad hlavu. Všichni zalapají po dechu, padnou tvářemi k zemi a potom jej prohlásí za Vyvoleného, nejdůležitějšího ze všech MacGilovských králů, který kdy vládl, a který bude vládnout navždy. Někteří budou při tom pohledu plakat radostí. A jiní se budou krčit strachy. A všichni budou děkovat Bohu, že žijí své životy právě v době, kdy se tato událost stala. Budou jej uctívat jako boha.

Gareth došel k meči. Teď už stál jenom jediný metr od něj v naučené póze, avšak hluboko uvnitř se třásl. Chtěl věřit, že důvodem bylo nadšení. Přesto, že Meč Osudu viděl již mnohokrát předtím, teď, když vstoupil do kuželu světla k němu, byl unešen jeho krásou. Možná to bylo proto, že vlastně ještě nikdy nesměl přistoupit tak blízko. Meč byl úchvatný. Dlouhá zářící čepel, která byla ukována z materiálu, jenž nikdo nedokázal pojmenovat, tepaný jílec zdobený nespočetnými ornamenty, nejvzácnějšími drahými kameny a se znakem MacGilského orla na záštitě. Když přikročil o krok blíže a naklonil se nad zbraň, okamžitě ucítil mocnou energii, která z meče vyzařovala. Přišlo mu, jako kdyby zbraň pulzovala životem. Náhle dýchal ztěžka. Už za několik málo chvil bude meč v jeho dlani. Vysoko nad hlavou. Zářící v kuželu slunečního světla a celý svět to uvidí.

Podívejte se, Gareth Veliký.

Natáhl ruku a položil ji na jílec. Potom pomaloučku ovinul prsty kolem zdobené rukojeti. Dotek každého z drahokamů, každého záhybu tepání, jej doslova elektrizoval. Cítil jak energie meče proudí do jeho ruky, nahoru po paži k rameni a rozlévá se do celého těla. Nepřipomínalo to nic, co cítil kdy předtím. Tohle byla jeho chvíle. Chvíle, která znamenala všechno.

V posledním okamžiku se přece jenom rozhodl nic neriskovat, a raději rychle položil na jílec i druhou ruku, načež meč oběma pevně uchopil. Zavřel oči a snažil se uklidnit náhle tak mělký dech.

Pokud jste mi bohové nakloněni, dovolte mi pozvednout tento meč. Dejte mi tím znamení. Ukažte mi, že jsem skutečný král. Ukažte mi, že jsem předurčen k tomu, abych vládnul.

Modlil se potichu a čekal na znamení, na perfektní chvíli. Ale vteřiny ubíhaly, teď už jich bylo plných deset, a on stále bez hnutí čekal, celé království se dívalo, a neslyšel nic.

Potom před sebou najednou uviděl tvář svého otce, která se na něj zlostně zamračila.

V šoku otevřel oči a snažil se okamžitě tu představu zapudit. Jeho srdce se zběsile rozbušilo. Chtě, nechtě, nedalo se to vykládat jinak, než jako velmi špatné znamení. Ale tím se teď nesměl zdržovat.

Bylo to teď nebo nikdy.

Gareth se naklonil a vší silou, která se v jeho pažích ukrývala, se pokusil meč zvednout. Zápasil s jeho vahou s veškerou energií, kterou měl, celé jeho tělo se roztřáslo námahou.

Meč se ani nepohnul. Bylo to stejné jako kdyby se pokoušel pohnout se základy Země samotné.

Zkoušel to silněji a silněji, více a ještě víc. Nakonec už nahlas sténal a křičel, aby si dodal ještě více sil.

O vteřinu později se zhroutil k zemi.

Čepel se za celou dobu nehnula ani o milimetr.

Když dopadl na zem, sálem proletělo šokované zalapání po dechu. Několik rádců vyrazilo králi na pomoc, podívat se zda je v pořádku, ale on je všechny hrubě odstrčil a sám se v nejhlubším ponížení škrábal zpátky na nohy.

Potom se rozhlédl po shromážděných poddaných, aby zjistil, jak se na něj dívají teď.

Někteří se od něj už odvrátili a odcházeli pryč. Gareth dobře viděl zklamání ve tvářích všech. Teď všichni do jednoho věděli, že není skutečným králem. Nebyl osudem určeným šampionem rodu MacGilů. Neznamenal vůbec nic. Byl jenom další princ, který si uzurpoval trůn.

Hořel neskutečnou hanbou. Ještě nikdy se ve svém životě necítil tak sám jako v tento moment. Všechno, co si kdy představoval od okamžiku, kdy byl malým dítětem, to všechno byly jenom lži. Lži sobě samému. A on svým vlastním fantaziím bláznovsky uvěřil.

A teď na to doplatil.