KAPITOLA DVANÁCTÁ
Gareth stál uprostřed přelidněného tržiště. Nazdory horkému polednímu slunci na sobě měl oblečený plášť, pod kterým se silně potil. Snažil se zůstat v anonymitě. Vždycky se raději této části Králova Dvora vyhýbal. Ty křivolaké, úzké uličky doslova čpěly poddanskou člověčinou. Všude kolem byli smlouvající lidé, kteří se vzájemně snažili jeden druhého ošidit. Gareth stál u jednoho ze stánků, předstíral, že si prohlíží nabízené ovoce a neustále držel hlavu nízce skloněnou. Jenom několik málo kroků od něj, v ústí maličké temné uličky, činil Firth to, kvůli čemu sem přišli.
Gareth stál dost blízko, aby zaslechl každé slovo z probíhající konverzace, ale zároveň byl otočený zády, takže nikdo nemohl zahlédnout jeho. Firth mu předtím pověděl o jednom muži, nájemném noži, který by mu mohl prodat lahvičku jedu. Gareth chtěl něco silného, něco o čem si mohl být jistý, že provede svou práci rychle a spolehlivě. Nic se nesmělo riskovat. Koneckonců, v sázce je i jeho vlastní život.
Nebyla to zrovna věc, o kterou by mohl požádat u běžného felčara. Zeptal se tedy Firtha a ten se vydal zjistit informace z neoficiálních kruhů, sídlících v těch nejzapadlejších uličkách města. Firth jej potom přivedl k tomuto špinavci, se kterým teď spiklenecky vyjednával v uličce. Gareth trval na tom, že se musí předání osobně zúčastnit, aby si mohl být jistý, že všechno probíhá podle plánu, a že nebude podveden nějakým falešným lektvarem. Navíc si stále nebyl zcela jistý, jestli to Firth zvládne sám. V takových případech bylo jednoduše lepší se ve svých záležitostech nespoléhat na nikoho jiného, než na sebe.
Čekali na toho chlapa dobrou půlhodinu. Gareth se v strkajícím se davu na tržišti celou dobu modlil, aby nebyl nikým poznán. I kdyby ale nakonec byl někým odhalen, říkal si, že dokud se bude držet zády k oné uličce, ten který jej pozná, si těžko spojí obě věci dohromady.
„Kde je ta ampule?“ zeptal se Firth, jen několik kroků za Garethovými zády, toho špinavce.
Gareth se maličko otočil, stále opatrný, aby jeho tvář nevyklouzla zpod kápě, a po očku se podíval, jak se situace vyvíjí. Naproti Firthovi stál strašlivě vyhlížející muž. Špinavý, kost a kůže, propadlé tváře a velké černé oči. Vypadal vlastně tak trochu jako krysa. Zíral na Firtha bez jediného mrknutí.
„Kde jsou peníze?“ odpověděl.
Gareth doufal, že to Firth zvládne. Běžně totiž vždycky nějakým způsobem dokázal věci pokazit.
„Dám ti peníze, až mi ty dáš tu ampulku.“ Stál si Firth na svém.
Šikula, pomyslel si Gareth.
Následoval moment tíživého ticha, a potom:
„Dej mi polovinu peněz, a já ti povím, kde je ta ampule.“
“Kde je?” opakoval Firth překvapeným hlasem. “Řekl jsi, že ji budu mít.”
„Řekl jsem, že ji budeš mít, to jo. Ale neřekl jsem, že ji sem přinesu. Myslíš si, že jsem blázen? Špehové jsou všude kolem. Já chápu o co ti jde a řekl bych, že to není jenom nějaká prkotinka. Koneckonců, proč bys měl mít zájem na koupi ampule s jedem, hm?“
Firth se odmlčel a Gareth v ten moment poznal, že je zaskočen.
Nakonec Gareth uslyšel nezaměnitelný zvuk cinkajících mincí. Ohlédl se jejich směrem a viděl, jak se královské zlato sype z Firthova měšce na mužovu nastavenou dlaň.
Gareth vyčkával, vteřiny se zdály jako věčnost, a jeho nervozita s každou z nich rostla.
„Pojedeš do Černého lesa,“ odpověděl nakonec muž. „Po třech mílích uhneš na cestu, která vede do kopce. Na vrcholku uhneš znovu, tentokrát ale doleva. Pojedeš nejtemnějším lesem, jaký jsi kdy viděl, dokud nedorazíš na malou mýtinu. Stojí tam chatrč. Čarodějnice na tebe bude čekat s ampulí, kterou si žádáš.“
Gareth nahlédl zpoza kápě do uličky a viděl, že Firth se má k odchodu. Když už se otáčel, muž se najednou napřáhl a hrubě popadl Firtha za košili.
„Peníze,“ zavrčel muž. „Tohle nestačí.“
Gareth viděl, jak se po Firthově tváři rozlil strach a litoval, že jej do celé záležitosti vůbec zatahoval. Ten špinavec musel vycítit, jak je Firth nerozhodný a teď se snažil toho využít. Firth prostě nebyl pro podobné věci stavěný.
„Ale dal jsem ti přece přesně tolik, kolik sis žádal,“ protestoval Firth příliš vysokým hlasem. Znělo to velmi zženštile. A to, jak se zdálo, druhého muže ještě povzbudilo.
Ďábelsky se na Firtha zašklebil.
„Ale teď si žádám víc.“
Firthovy oči se rozšířily strachem a nejistotou. Potom najednou otočil hlavou a vrhl po Garethovi pohled, který volal o pomoc. Podíval se přímo na něj.
Ten se odvrátil a doufal, že není příliš pozdě. Doufal, že nebyl poznán. Jak mohl Firth udělat takovou hloupost? Modlil se, aby ho nakonec kompletně neprozradil.
Garethovo srdce se mohlo zbláznit, když čekal, co se bude dít dál. Zmateně ohmatával ovoce a předstíral, že o ně má zájem. Za ním se rozprostíralo tíživé ticho a Gareth si mohl jenom představovat co bude, jestli se teď všechno zhroutí.
Prosím, nenech ho sem přijít, modlil se Gareth sám pro sebe. Prosím. Udělám cokoliv. Vzdám se klidně i nástupnictví.
Potom ho někdo tvrdě uděřil dlaní přes záda. Otočil se a podíval se před sebe.
Velké černé špinavcovy oči se dívaly do těch jeho.
„Neřekl jsi mi, že s sebou máš ještě parťáka,“ zavrčel. „anebo jsi snad špión?“
Muž se natáhl a ještě než Gareth stačil jakkoliv zareagovat, strhnul mu kápi z hlavy. Důkladně se podíval na Garethovu tvář a jeho oči se šokovaně vykulily.
„Královský princ,“ klopýtl zpět. „Co tu pohledáváš?“
O vteřinku později se mužovy oči přivřely, protože pochopil. Se rty staženými do lehkého úsměvu si okamžitě všechno poskládal dohromady a měl jasno. Byl mnohem chytřejší, než si Gareth zprvu myslel.
„Ach, rozumím, rozumím“ řekl muž. „Ta ampulka – ta byla pro tebe, že? Chceš s ní někoho otrávit, že je to tak? Ale koho, hm? Ano, to je mi tedy otázka…“
Garethovu tvář sevřela úzkost. Ten člověk – byl příliš rychlý. A bylo už příliš pozdě. Celý jeho svět se teď zdál zřítit se v tomto jediném okamžiku. Firth to neskutečně podělal. Pokud ten muž Garetha udá, jediné co jej ještě v životě čeká, je rozsudek smrti.
„Možná, že vlastního otce, že?“ zeptal se muž. „Ano, to bude ono, že je to tak? Přeskočil tě v následnictví. Tvůj otec. Chystáš se zabít svého otce.“
Gareth toho měl už dost. Bez dalšího váhání postoupil kupředu, z rukávu vytáhl malou dýku a zabořil ji muži do hrudě. Ten překvapeně zalapal po dechu.
Gareth nechtěl, aby si toho kdokoliv z kolemjdoucích všiml, a tak chytil muže za jeho špinavou tuniku a přitiskl jej k sobě tak těsně, jak jen to bylo možné. Jejich tváře se téměř dotýkaly a on teď mohl jasně cítit špinavcův zkažený dech. Volnou rukou zacpal mužovi pusu ještě předtím, než stačil vykřiknout. Gareth cítil, jak mu jeho teplá krev stíká po dlani a protéká mezi prsty.
Firth přiběhl blíže a zděšeně vykřikl místo muže.
Gareth držel muže v pevném objetí po dobu dobrých šedesáti vteřin, dokud konečně neucítil, že jeho údy ochabují. Potom jej nechal zhroutit se na zem.
Gareth se rozhlédl kolem dokola ve snaze zjistit, zda to někdo viděl. Naštěstí se zdálo, že si nikdo na tom rušném tržišti nevšiml, co se děje u vchodu do jedné temné uličky. Sundal si plášť a hodil jej přes tu mrtvou hromadu vší.
„Je mi to tak, tak, tak líto, tak líto,“ opakoval neustále Firth jako malá holka a s hysterickým pláčem šel ke Garethovi. „Jsi v pořádku? Jsi v pořádku?“
Gareth mu vrazil facku.
„Drž zobák a zmiz,“ zasyčel.
Firth se otočil a se vzlykáním odkvačil pryč.
Gareth už byl také na odchodu. Potom se ale ještě zastavil a otočil se. Ještě tu byla jedna věc, kterou musel udělat. Sehnul se dolů, z mužovy ruky sebral měšec s mincemi a pověsil si ho k opasku.
Tenhle už to stejně nebude potřebovat.
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Gareth svižně rázoval po lesní cestě, s kapucí stále, a navzdory horku, přehozenou přes hlavu. Firth šel několik kroků za ním. Stále ještě nechtěl věřit, že se ocitl přesně v situaci, které se chtěl za každou cenu vyhnout. Teď už jeho cesta vedla přes mrtvoly. Jenže kdo ví, s kým by ten muž mohl později mluvit. Firth měl být ve svém jednání s ním mnohem obezřetnější. Teď už se mohlo stát, že někdo půjde po stopách a ty jej nakonec dovedou ke Garethovi.
„Omlouvám se,“ řekl Firth a popoběhl, aby Garetha dohnal.
Gareth jej ignoroval a jenom nasupeně prodloužil krok.
„To, co jsi udělal bylo hloupé… a slabošské,“ řekl Gareth. „Nikdy ses neměl podívat mým směrem.“
„Neudělal jsem to schválně. Nevěděl jsem co si počít, když po mě chtěl víc peněz.“
V tomhle měl Firth pravdu, byla to ošemetná situace. Ten chlap byl sobecké, nenasytné prase, který měnil pravidla hry tak, jak se mu zlíbilo a zasloužil si zemřít. Gareth necítil žádnou lítost nad tím, jak to dopadlo. Zároveň se ale modlil, aby opravdu nikdo tu vraždu neviděl. Poslední, co teď potřeboval, bylo zanechávat stopy. Kvůli nebezpečí královraždy existoval propracovaný mechanismus opatření a on si nemohl dovolit zanechávat za sebou sebemenší náznaky, že se něco chystá.
Alespoň, že už teď byli v Černém lese. Navzdory slunečnému dni tu byla skoro tma. Obrovské eukalypty blokovaly téměř všechny sluneční paprsky. Pokračoval v chůzi po neustále se klikatící stezce, přesně podle instrukcí toho mrtvého chlapa. Doufal, že jim řekl pravdu a nebyl to jenom další z jeho triků. Celé to koneckonců mohla být jenom vymyšlená lež. Anebo mohla cesta vést do pasti, kde jeho přátelé teď mohou čekat, aby je přepadli a obrali o zbytek peněz.
Gareth se zlobil i sám na sebe. Naložil Firthovi příliš těžký úkol. Měl se o to raději postarat sám. Tak jako to dělal vždycky.
„Radši se modli, aby ta cesta opravdu vedla k čarodějnici,“ řekl Gareth, „a že bude mít připravený ten jed.“
Pokračovali po cestě, až se před nimi objevilo rozcestí, přesně jak to muž popsal. Vypadalo to dobře a Gareth pocítil lehkou úlevu. Zahnuli tedy doprava, vystoupali na kopec a brzy stáli na dalším rozcestí. Instrukce se zdály pravdivé, cesta vedoucí doleva byla ta nejtemnější, jakou kdy Gareth viděl. Stromy tu rostly neuvěřitelně hustě u sebe a jejich větve byly vzájemně propletené.
Gareth vstoupil do toho loubí a okamžitě pocítil, jak mu po zádech přeběhlo mrazení. Mohl cítit zlo, které se tu vznášelo ve vzduchu. Bylo jen těžko k uvěření, že je venku stále ještě jasný den.
Když už začínal být vystrašený tak, že přemýšlel o návratu, objevila se před ním malá mýtina. Byla osvětlená jediným kuželem slunečního světla. Uprostřed stála malá kamenná chaloupka. Doupě čarodějnice.
Garethův tep se zrychlil. Vstoupil na mýtinu a rozhlédl se ve snaze zjistit, zda se někdo nemůže dívat. A také aby se ujistil, že to není past.
„Vidíš? Říkal nám pravdu,“ řekl Firth nadšeným hlasem.
„To ještě nic neznamená,“ odsekl Gareth. „Zůstaň venku a hlídej. Zabuš na dveře, pokud se kdokoliv objeví. A drž jazyk za zuby.“
Gareth se však neobtěžoval klepáním na malé dřevěné dveře vůbec. Místo toho vzal za rezavou železnou kliku, zatlačil proti překvapivě bytelným dveřím a sklonil hlavu, aby mohl projít dovnitř. Potom za sebou zase zavřel.
Uvnitř byla tma. Pouze mihotání několika málo svíček dodávalo místnosti alespoň příšeří. V chalupě byla jedna jediná místnost bez oken. Celý prostor však téměř jiskřil energií. Nehnutě stál a zkoumal ticho kolem sebe, připraven na cokoliv. Cítil zlo, které vyplňovalo tu místnost. Naskočila mu husí kůže.
Potom se ve stínech cosi pohnulo a on uslyšel zvuk.
Proti němu kulhala stará scvrklá bába s velkým hrbem na zádech. Pozvedla svíci, aby osvětlila svou zvrásněnou tvář plnou bradavic. Působila prastaře, starší než sukovité stromy, které obkružovaly mýtinu, na které její chatrč stála.
„I v temnotě nosíš kápi,“ řekla se zlověstným úsměvem. Její hlas zněl, jako když praská dřevo. „Tvé poslání není nevinné.“
„Přišel jsem pro jed,“ řekl rychle Gareth, ve snaze znít co nejsebejistěji. Namísto toho ale slyšel vlastní, chvějící se hlas. „Kořen Husice. Bylo mi řečeno, že ho máš.“
Následovala dlouhá pauza, ukončená ošklivým zakrákoráním, které naplnilo celou místnost.
„Otázka nezní jestli ho mám nebo nemám. Otázka zní: proč ho chceš?“
Garethovo srdce divoce tlouklo, když se snažil v hlavě zformulovat odpověď.
„Proč by tě to mělo zajímat?“ zeptal se nakonec.
„Hořím zvědavostí, koho že to chceš zabít,“ řekla.
„To tě nemusí zajímat. Dobře ti zaplatím.“
Gareth sáhl k opasku a vytáhl svůj měšec, přidal k němu ten, který sebral mrtvému a oba hodil na malý dřevěný stůl, až mince zachřestily.
Doufal, že to na ni zapůsobí natolik, že mu dá to, pro co si přišel, a bude odsud moci zmizet.
Čarodějnice natáhla prst zakončený dlouhým, zkrouceným nehtem, uchopila jím jeden z měšců a zkoumavě se na něj zadívala. Gareth zadržoval dech a modlil se, aby si nežádala nic dalšího.
„Tohle by mohlo být tak akorát, abys za to koupil mé mlčení,“ řekla potom.
Otočila se a belhala se někam do temnoty. Ozval se tlumený sykot a Gareth mohl ve světle svíce vidět, že čarodějnice míchá nějaké tekutiny, které potom přelévá do malé skleněné lahvičky. Tekutina pěnila z flakónku ven, a tak ji zazátkovala korkovým špuntem. Připadalo mu, jako by se čas zastavil a s každým nádechem rostla jeho nedočkavost. Hlavou se mu hnalo snad milion myšlenek. Většina z nich byly obavy: Co když jej odhalí? Přímo tady a teď? Co když mu dá špatný flakón? Co když to potom někomu poví? Poznala ho? Na nic z toho nedokázal najít odpověď.
Gareth měl o celé té akci stále více a více pochybností. Nikdy by si býval nepomyslel, jak těžké může být připravit neodhalitelnou vraždu.
Po době, která se zdála jako malá věčnost, se čarodějnice otočila. Podala mu lahvičku tak malou, že se skoro ztratila v jeho dlani. Hned potom rychle ucouvla zpátky.
„Tak malý flakón?“ zeptal se. „Dokáže to splnit svůj účel?“
Baba se zachechtala.
„Divil by ses, jak málo stačí k zabití jednoho muže.“
Gareth se otočil a namířil si to zpátky ke dveřím, když tu najednou ucítil ledový prst, jak se dotýká jeho zátylku. Neměl nejmenší ponětí, jak se ježibabě podařilo přesunout se napříč místností tak rychle a nehlučně. Vyděsilo ho to. Stál tam celý zkoprnělý, bál se otočit a podívat se na ni.
Sama jej uchopila za ramena, otočila a přitáhla do předklonu – okamžitě ucítil ošklivý zápach, stoupající z jejích svršků. Potom najednou bleskurychle vztáhla obě ruce, popadla jej za tváře a políbila jej, své svraštělé rty pevně tisknouc k jeho.
Garethovo znechucení překonávalo už jenom jeho překvapení. Byla to ta nejnechutnější věc, která jej kdy potkala. Její rty byly jako rty nějakého ještěra a její jazyk, který tiskla na ten jeho nepřipomínal plazí o nic méně. Pokoušel se vykroutit, ale držela jeho tvář pevně a ten stisk stále sílil.
Nakonec se mu podařilo se od ní odtrhnout. Utřel si pusu hřbetem ruky. Ona se jenom stále chechtala.
„První zabití člověka je nejtěžší,“ řekla. „Uvidíš, že ta další už pak budou mnohem snazší.“
*
Gareth vystřelil z chatrče zpátky ven na mýtinu, aby tam našel čekajícího Firtha.
„Co se děje? Co se stalo?“ zeptal se ustaraně Firth, když se na Garetha podíval. „Vypadáš, jako by tě právě někdo bodnul. Neublížila ti?“
Gareth mlčel, těžce dýchal a znovu a znovu si utíral pusu. Nevěděl, co na to měl říct.
„Vypadněme odsud,“ řekl. „Teď hned!“
Jakmile se začali vzdalovat z mýtiny zpátky do Černého lesa, slunce najednou zakryly mraky, které se zdály, jakoby přišly odnikud, a horký den teď náhle proměnily v chladné příšeří. Gareth nikdy neviděl, že by tak husté, černé mraky vznikaly tak rychle. Bylo mu jasné, že cokoliv se na nebi právě odehrává, není normální. Zalekl se při představě, jak velká asi moc téhle čarodějnice musí být. Studený vítr zahnal letní den a usadil se mu za krkem. Nemohl se zbavit myšlenky, že jej tím polibkem možná nějakým způsobem posedla, nebo na něj tím uvalila jakousi kletbu.
„Co se tam stalo?“ naléhal Firth.
„Nechci o tom mluvit,“ řekl Gareth. „O dnešku už radši vůbec nechci ani přemýšlet – nikdy.“
Oba potom spěchali zpátky po cestě na rozcestí, dolů z kopce a brzy se dostali zpět na hlavní lesní cestu, která vedla do Králova Dvora. Když se Gareth začínal cítit uvolněněji a celou tu epizodu pomalu pouštěl z hlavy, uslyšel najednou na cestě další páry bot. Podíval se tím směrem a uviděl skupinku mužů kráčejících po cestě jejich směrem. Nemohl uvěřit koho mezi nimi spatřil.
Jeho bratr. Godfrey. Ten opilec. Kráčel s tím grázlem Harrym a dvěma dalšími kumpány přímo proti nim a divoce se něčemu smál. Ze všech možných míst a lidí na celém světě se musí zrovna s ním srazit zrovna tady. V lese, uprostřed ničeho, s lahvičkou ostrého jedu v kapse. Gareth začínal mít pocit, že celá jeho akce je od začátku prokletá.
Odvrátil od nich odvrátil tvář, přetáhl si opět přes hlavu kapuci a přidal do kroku. Doufal, že takto nebude zpozorován.
„Garethe?“ ozval se hlas.
Teď už neměl na vybranou. Zastavil se, sejmul kápi, otočil se a podíval na svého bratra, který se k němu rozšafným tanečním krokem přibližoval.
„Co tady děláš?“ zeptal se Godfrey.
Gareth otevřel pusu, aby odpověděl, ale pak ji zase zavřel.
„Jsme tu na procházce,“ pokusil se jej Firth zachránit.
„Jste tu na procházce?“ zachechtal se jeden z Godfreyho kumpánů schválně vysokým, zženštilým hlasem. Ostatní se dali také do smíchu. Gareth veděl, že jej jeho bratr i jeho přátelé za jeho orientaci odsuzují, ale teď mu to bylo úplně jedno. Potřeboval hlavně změnit téma. Nechtěl, aby se začali příliš šťourat v tom, co tu s Firthem dělali.
„A co ty tady děláš?“ zeptal se Gareth ve snaze zvrátit tok rozhovoru.
„V Jižním polesí otevřeli novou tavernu,“ odpověděl Godfrey. „Zrovna jsme se tam byli podívat. Nejlepší pivo v celém království. Chceš trochu?“ zeptal se a ukazoval mu džbán.
Gareth rychle zavrtěl hlavou. Věděl, že ho musí odvést co nejdál od původního tématu a napadlo ho, že dost možná nejlepší cesta bude bratra pokárat.
„Otec bude zuřit, jestli tě chytí jak piješ za bílého dne,“ řekl Gareth. „Doporučuju ti to vylít a vrátit se ke dvoru.“
Zabralo to. Godfrey se zamračil a očividně ten, o kom přemýšlel už nebyl Gareth, nýbrž jejich otec.
„A odkdy se ty staráš o potřeby a pocity našeho otce?“ odsekl.
Gareth toho měl dost. Nepotřeboval ztrácet čas s tímhle opilcem. Dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl, rozptýlit ho od nebezpečných otázek. Teď už snad nebude přemýšlet, jak se to vlastně seběhlo, že se tu tak potkali.
Gareth se odvrátil a rychlým krokem pokračoval dále po cestě. Za sebou slyšel posměšný řehot celé té kumpanie. Bylo mu to jedno. Bude to on, kdo se už brzy bude smát naposled a nejlíp.
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Thor seděl za dřevěným stolem a pracoval na luku a šípech, jejich části ležely před ním. Vedle něj seděl Reece a pár dalších členů Legie. Všichni se hrbili nad svými zbraněmi, vyřezávali luky a natahovali tětivy.
„Válečník musí vědět, jak si správně napnout vlastní luk,“ křičel Kolk, když kráčel podél řady stolů sem a tam, a po očku zkoumal práci každého z chlapců. „Napětí musí být tak akorát. Příliš málo a střela nedoletí k cíli. Příliš mnoho a mine jej. Zbraně se v bitvě ničí. Zbraně se ničí i během cestování. Musíte znát, jak je opravit za pochodu a s tím co máte po ruce. Největší válečník je zároveň skvělým kovářem, tesařem, ševcem a opravářem čehokoliv, co se za pochodu rozbije. Navíc nikdy nemůžete svou zbraň opravdu znát, dokud si ji sami nerozeberete a zase nesložíte.“
Kolk došel za Thora a nahlédl mu přes rameno. Potom se natáhl a vytrhl Thorovi jeho luk z rukou tak hrubě, že tětiva zranila chlapce na dlani.
„Tětiva není dostatečně napnutá,“ vyplísnil ho. „Je to celé zkroucené. Použij takovou zbraň v bitvě a můžeš si být jistý, že zemřeš. A tvůj parťák vedle tebe taky.“
Na to Kolk mrštil lukem zpátky na stůl a pokračoval dále. Několik chlapců se zachechtalo. Thor zrudnul, uchopil znovu luk, natáhl tětivu jak mu jeho síly dovolily, a uvázal ji kolem horního zářezu. Už na tom pracoval celé hodiny. Závěr vyčerpávajícího dne plného posluhovačské práce.
Většina ostatních trénovala, zápasila a šermovala s meči. On se mohl jenom z povzdálí dívat na své tři bratry, jak zápasí s dřevěnými meči a zažívají při tom spoustu zábavy. Jako vždy Thor cítil, že se jim dostává plné péče, zatímco on je ponechán někde hluboko pozadu v jejich stínu. Nebylo to fér. Stále víc a více cítil, že tu není vítán, jako kdyby snad opravdu nebyl plnohodnotným členem Legie.
„Nic si z toho nedělej, brzo se tomu dostaneš na kloub,“ řekl vedle sedící O’Connor.
Thorovy dlaně byly odřené od mnoha pokusů napnout správně tětivu. Udělal to znovu, snad už naposled, vší silou, kterou ve svých pažích ukrýval, a ke svému překvapení uslyšel jemné cvaknutí, když tětiva přesně zapadla do zářezu. Teď tam seděla krásně. Taky to Thora stálo spoustu sil a litry potu. Teď se ale konečně cítil se svým lukem spokojený. Zdálo se, že je napnutý přesně tak, jak by měl být.
Stíny se mezitím prodlužovaly. Thor si hřebetem ruky utřel pot z čela a přemýšlel, jak dlouho dnešní výcvik ještě potrvá. Dumal o tom, co to vlastně všechno znamená být válečníkem. Dříve si to všechno představoval jinak. Představoval si neustálý trénink. Ale říkal si, že toto je koneckonců asi taky určitá forma tréninku.
„Taky jsem sem nepřišel kvůli tomuhle,“ řekl O’Connor, jakoby mu četl myšlenky.
Thor se k němu otočil a jenom si potvrdil, že tenhle kluk má úsměv na tváři asi úplně pořád.
„Přišel jsem ze Severní provincie,“ pokračoval. „Taky jsem celý život snil o tom stát se jedním z Legie. Myslím, že jsem si představoval, že to bude jenom o neustálém cvičení a bitvách. A ne o tomhle posluhování. Ale to se časem zlepší. Je to jenom proto, že jsme tu noví. Je to něco jako zasvěcení. Zdá se, že je tu mezi námi určitá hierarchie. A my jsme navíc i nejmladší. Neviděl jsem žádného devatenáctiletého, který by dělal tyhle práce. Tohle nemůže trvat napořád. Navíc to, co děláme teď, není vůbec špatná věc. Jednou se to může hodit.
Ozval se roh. Thor se ohlédl a uviděl, jak se zbytek Legie shromažďuje vedle mohutné kamenné zdi uprostřed cvičiště. Ze zdi byla natažena lana, jedno vzdálené deset kroků od druhého. Zeď musela být jistě dobrých deset metrů vysoká. U její základny ležely navršené balíky slámy.
„Na co čekáte?“ zaječel Kolk. „POHYB!“
Ze všech stran se k nim seběhli Stříbrní, křičeli na ně a vyháněli od stolu. Než si Thor pořádně uvědomil, co se vlastně děje, už byl v plném sprintu na půli cesty k oné zdi.
O chviličku později už tam byli shromáždění všichni a stáli připraveni před provazy. Ve vzduchu viselo vzrušení. Celá legie stála pohromadě a čekala na povel. Thor byl šťastný, že je konečně zahrnut mezi ostatní a rychle v řadě vyhledal Reece, který stál opodál s některým z jeho přátel. O’Connor se k nim přidal.
„Až přijde bitva, zjistíte, že většina měst je opevněných,“ zahřměl Kolk a přehlédl tváře všech chlapců. „Ztékání hradeb je také jedna z činností vojáka. V klasické bitvě k tomu používáme lana s háky na koncích. Stejná, která jsou na zdi připravená teď. Samotný výstup na hradbu je jedna z nejnebezpečnějších věcí, které vás v bitvě vůbec můžou potkat. Jste totiž po celou dobu otevření, nekrytí a mnohem zranitelnější. Nepřítel na vás bude lít roztavené olovo. Budou po vás střílet šípy. Shazovat z ochozů kameny. Na hradbu proto musíte začít šplhat až tehdy, když je k tomu vhodná chvíle. A jakmile už začnete, musíte šplhat jako o život. Jinak o něj přijdete.“
Kolk se zhluboka nadechl a zařval: “ZAČNĚTE!”
Všichni chlapci kolem okamžitě vyrazili do akce. Každý se hnal k lanu. Thor sprintoval k jednomu volnému přímo před ním, ale než jej stačil popadnout do rukou, předběhl jej jeden ze starších chlapců a odstrčil ho z cesty. Thor se zapotácel a potom popadl jiné, nejbližší volné, ze dvou provazů svázané lano. Jeho srdce bilo jako o závod, když začal šplhat nahoru na zeď.
Už stačila padnout večerní mlha a Thorovy nohy teď klouzaly po vlhkých kamenech. Když se dostal až téměř nahoru, měl pořád ještě výborný čas a všiml si, že je rychlejší, než řada jiných. Vlastně byl po vrcholkem málem jako první. Poprvé se tento den začínal cítit opravdu dobře a byl pyšný na svůj výkon.
Najednou však do jeho ramene narazilo cosi tvrdého. Podíval se tím směrem a zjistil, že nad ním na zdi stojí Stříbrní a hážou dolů na chlapce malé kameny, klacky a kousky suti. Chlapec, který šplhal na laně za Thorem, byl trefen jedním z nich do tváře. V úleku pustil lano, zvrátil se dozadu a spadl na zem. Padal dobrých šest metrů a potom přistál do hromady otepí sena.
Thor měl najednou také problémy se na vršku lana udržet, ale nějak se mu podařilo nespadnout. Najednou odněkud z vrchu přilétl dřevěný kyj a udeřil Thora do zad, ale ten se stále škrábal dál a snažil se přehoupnout přes okraj zdi. Pořád byl dostatečně rychlý a už si myslel, že by možná mohl stanou na zdi jako první, když tu najednou ucítil těžký kopanec z boku do žeber. Nevěděl odkud ta rána přišla, dokud se neohlédl a nespatřil jednoho z chlapců, který šplhal vedle něj, jak se houpe na svém laně a znovu se přibližuje. Než stačil zareagovat, chlapec jej nakopl znovu.
Tentokrát se už Thor neudržel a v ošklivé spirále se zřítil ze zdi dolů. Do sena přistál tvrdě, rovnou na záda a v šoku, nicméně nezraněn.
Thor se pomalu postavil na všechny čtyři, snažil se popadnout dech a rozhlížel se kolem. Všude kolem něj chlapci padali z lan jako mouchy a tvrdě přistávali do otepí sena. Ti v horní části zdi se z ní zkopávali sami mezi sebou a pokud ne, tak jejich zkázu dokonávali Stříbrní. Ti, kteří přes všechen ten odpor stále ještě vzdorovali, záhy zjistili, že jejich lana na vršku někdo prostě odřízl. Další a další se tak řítili do sena. Na vrcholku zdi nestanul vůbec, ale vůbec nikdo.
„Vstávat!“ zakřičel Kolk. Thor vyskočil spolu ostatními.
„MEČE!“
Chlapci se rozběhli k nedalekému rozložitému stojanu, který byl zaplněn dřevěnými meči. Thor se okamžitě přidal a také jeden uchopil. Byl nepříjemně překvapený, jak je zbraň těžká. Meč vážil dvakrát tolik než jakákoliv jiná zbraň, kterou Thor kdy třímal. Stěží ho dokázal udržet špicí vzhůru.
„Těžké meče! Začněte!“ ozval se povel.
Thor se rozhlédl a spatřil toho hromotluka, Eldena. Toho který jej napadl při jeho příchodu k Legii. Thor si jej pamatoval až moc dobře, protože jeho tváře stále ještě pokrývaly modřiny, které mu Elden způsobil. Teď se na něj řítil s mečem vysoko nad hlavou a zuřivým výrazem ve tváři.
Thor zvedl meč na poslední chvíli, čímž se mu podařilo zblokovat Eldenův úder, ale meč byl tak těžký, že jej nedokázal nahoře udržet. Elden, větší a silnější, jenom ukročil stranou a z boku nakopl Thora do žeber.
Thor padl s bolestivou grimasou na kolena. Elden švihnul mečem podruhé přímo proti Thorově tváři, ale tomu se nějak podařilo vstát a znovu ránu zablokovat. Elden však pokračoval v pohybu dál, dostal meč na druhou stranu, ihned jím odeřil Thora do stehna a znovu jej poslal na zem.
Několik chlapců se shromáždilo kolem nich a začalo je povzbuzovat. Jejich souboj byl najednou centrem pozornosti. Zdálo se, že všichni do jednoho fandí Eldenovi.
Elden udeřil svým mečem znovu, zasadil tvrdou ránu přímo před sebe, ale Thor se odkulil stranou tak, že jej těsně minul. Tím pro Thora na vteřinku vznikla výhodná pozice a chlapec ji ihned využil. Švihnul mečem tak silně, jak jen dokázal a trefil hromotluka do kolene. Rána šla do slabého místa, takže stačila k tomu, aby se obr zapotácel, zakopl o vlastní nohu a upadl na zem.
Thor využil šance a vyškrábal se zpátky na nohy. Elden vstal také. Jeho tvář byla brunátná vzteky. Stáli proti sobě znovu v počátečním střehu.
Thor dobře věděl, že tam nemůže jenom tak stát a čekat, a tak zaútočil. Jenže ten tréninkový meč byl udělaný z nějakého podivného dřeva a jednoduše byl příliš těžký na to, aby s ním Thor mohl svého protivníka překvapit. Elden jeho úder hravě zablokoval a ihned rýpnul Thora tvrdě do žeber.
Podařilo se mu trefit slabé místečko. Thor se zlomil v pase, upustil meč a snažil se chytit vyražený dech. Ostatní chlapci jásali nadšením. Thor klečel, dýchal a cítil špičku Eldenova meče přitisknutou na jeho krku.
„Vzdej se!“ dožadoval se Elden.
Thor se na něj nasupeně podíval. Z rozbitého rtu mu znovu začala téct krev.
„Nikdy,“ řekl vzpurně.
Elden se zašklebil, zvedl meč nad hlavu a chystal se uděřit. Thor s tím nemohl nic udělat. Prostě jenom čekal až ta krutá rána přijde.
Když meč putoval k jeho hlavě, Thor zavřel oči a zkoncentroval se. Cítil, že se pohyb meče zpomaluje a on sám jakoby najednou byl v jiné realitě. Náhle byl schopen cítit pohyb meče a způsob jakým rozrážel vzduch. Začal si v duchu přát, aby okolní svět ten meč zastavil.
Cítil, že se jeho tělo prohřívá, a jemně mravenčí. Něco se s ním už zase dělo. Najednou měl pocit, že si nemusí nic přát. Že to může kontrolovat sám.
Meč se najednou zastavil uprostřed pohybu. Thor jej nějakým způsobem zastavil silou vlastní mysli.
Elden zaraženě držel meč a zíral, co se to děje. Thor se na něj podíval a znovu použil svou moc, aby chytil jeho zápěstí a stisknul jej. Díval se soupeři do očí a mačkal v mysli jeho ruku se stále větší a větší silou. Elden nakonec vykřikl a upustil meč.
Všichni chlapci rázem zmlkli. Zaraženě se dívali na Thora. V jejich vyjevených obličejích se zračil údiv, silně promíšený se strachem.
„Je to démon,“ zakřičel jeden z nich.