Gwen nedokázala jenom tak odejít, ne když byla matka v takovém stavu. Musela jít k ní a ukonejšit ji. Jemně otevřela dveře do komnaty.
Panty zavrzaly a její matka se s úlekem otočila. Věnovala své dceři zamračený pohled.
„To neumíš zaklepat?“ vyštěkla na Gwen. Ta si teď naplno uvědomila, jak naštvaná její matka je a cítila se hrozně, že obtěžuje.
„Copak se stalo, matko?“ zeptala se Gwen a pomalu kráčela k ní. „Nechtěla jsem slídit, ale zaslechla jsem, jak se s otcem hádáte.“
„Máš pravdu, opravdu bys neměla slídit,“ řekla matka nezměněným hlasem.
Gwen byla překvapená. Její matka byla často velmi emocionální, ale málokdy tak moc. Síla její zloby přiměla Gwen, aby se zastavila několik kroků od ní. Nebyla si jistá, co smí teď udělat.
„Je to kvůli tomu novému chlapci? Thorovi?“ zeptala se.
Její matka se podívala stranou a utřela si slzu.
„Nerozumím tomu,“ pokračovala Gwen. „Proč by ti mělo vadit, že tu zůstane?“
„Moje problémy tě vůbec nemusejí zajímat,“ řekla matka chladně, očividně ve snaze téma rázně uzavřít. „Co chceš? Proč jsi sem přišla?“
Gwen znervózněla. Chtěla přece po matce, aby jí pověděla všechno, co ví právě o Thorovi, ale teď bylo jasné, že si nemohla vybrat horší moment. Váhavě si odkašlala.
„Já…vlastně jsem se chtěla zeptat právě na něj. Co o něm víš?“
Matka se na ní podívala a podezíravě přimhouřila oči.
„Proč?“ zeptala se smrtelně vážně. Gwen cítila, že do ní matka vidí a že svým vnitřním zrakem právě odhalila, že se chlapec Gwen líbí. Pokusila se zakrýt svoje pocity, ale věděla, že to nebude nic platné.
„Jsem jenom zvědavá,“ řekla nepříliš přesvědčivě.
Zčistajasna královna vyrazila rovnou k ní, chytila ji hrubě za ramena a zadívala se jí přímo do tváře.
„Dobře mě poslouchej,“ zasyčela. „To, co ti teď povím, řeknu jenom jednou. Drž se od toho kluka co nejdál. Rozumíš co ti říkám? Za žádných okolností tě s ním nechci vidět.“
Gwen byla zdrcena.
„Ale proč? Vždyť je to hrdina.“
„On není jeden z nás,“ odpověděla na to její matka. „Navzdory tomu, co si myslí tvůj otec, já ti přikazuji, aby ses od něj držela co nejdál je to možné. Rozumíš mi? Přísahej mi, že to dodržíš. Přísahej teď hned.“
„Nebudu přísahat,“ řekla Gwen a snažila se vyprostit z matčina příliš pevného sevření.
„Je to poddaný a ty jsi princezna,“ křičela matka. „Jsi princezna. Rozumíš, co to znamená? Jestli tě s ním jenom jedinkrát zahlédnu, vyženu ho odsud. Rozumíš?“
Gwen nevěděla, co na to má odpovědět. Takhle svou matku neznala.
„Přestaň mi říkat co mám dělat, matko,“ řekla nakonec.
Ze všech sil se snažila, aby její hlas zněl rozhodně, ale uvnitř se celá třásla. Přišla sem, aby se na všechno vyptala, ale teď byla jen a jenom vystrašená. Ani za mák nerozuměla, proč matka jedná tak, jak jedná.
„Dělej jak myslíš,“ řekla matka. „Ale jeho osud je ve tvých rukou. Nezapomínej na to.“
Na to se matka otočila, odkráčela z místnosti a praštila dveřmi s téměř stejnou razancí, jak to předtím udělal její otec. Gwen zůstala v náhle ztichlé komnatě sama. Její výtečná nálada byla ta tam. Jak si vysvětlit tak silné emoce, které její otec i matka kvůli této záležitosti chovali?
Kdo byl ten chlapec?
KAPITOLA DESÁTÁ
MacGil seděl v jídelní síni a sledoval dění před sebou. Jeho místo bylo v čele dlouhého jídelního stolu, na jehož druhém konci seděl král McCloud a jeho družina. Stovky mužů z obou klanů seděly po obou strnách stolu mezi nimi. Svatební oslavy pokračovaly mnoho hodin a napětí mezi oběma klany, tolik podrážděné událostmi v klání, opět opadlo na normální hladinu. MacGil věděl, že to, co muži potřebují, aby zapomněli na své rozdíly, je víno a maso. A také ženy. Teď byli všichni smíšení u jednoho dlouhého stolu, jako kdyby to byli bratři z jedné a té samé družiny. Popravdě řečeno, MacGil si všiml, že už nějakou chvíli nedokáže přesně určit, zda mužstvo před ním stále ještě vypadá jako dva rozdílné klany.
Cítil uspokojení. Zdálo se, že jeho velký mírový plán dobře funguje. Už teď to vypadalo, že jsou si oba klany mnohem blíže. Dokázal něco, co se dlouhé řadě MacGilů před ním nikdy nepodařilo. Spojil obě strany Prstenu a učinil z nich, když už ne přátele, tedy potom alespoň sousedy, kteří spolu dokáží žít v míru. Jeho dcera Luanda seděla vedle svého nového manžela, McCloudského prince, a vypadala spokojeně. Pocit viny v jeho srdci se tím trochu zmírnil. Možná ji vdával do ciziny, ale zároveň jí tím dával titul královny.
MacGil vzpomínal na všechno plánování, které předcházelo této události a myslel na dlouhé dny strávené hádkami se svými rádci. Toto spojenectví si prosadil oproti radám všech svých rádců. Přicházející mír bude vratký a za nějaký čas, poté co se McCloudové usadí zpátky na své straně Vysočiny, bude na svazek, nastolený touto svatbou, zapomenuto. Potom se opět objeví nepokoje. MacGil nebyl naivní. Alespoň tu ale odteď bude pokrevní svazek mezi oběma klany. Obzvláště důležité potom bude, pokud z tohoto manželství vzejde potomek. Až to dítě, zrozené z obou polovin Prstenu, dospěje, a jednoho dne třeba i usedne na trůn, pak opravdu může přijít čas, kdy bude celý Prsten sjednocen, Vysočina už nebude nadále sporným územím a celá země bude prosperovat pod jediným vládcem. Takový byl jeho sen. Ne pro sebe samotného, ale pro jeho potomky. Koneckonců, Prsten musel zůstat silný a společně bránit Kaňon proti hordám ze světa tam venku. Dokud byly oba klany znepřátelené, mohl zbytek světa jasně vidět, v čem tkví slabina Prstenu.
“Přípitek,” zahřímal MacGil a povstal.
Osazenstvo stolu ztichlo, muži svorně povstali a pozvedli své poháry.
„Na uzavření sňatku mého nejstaršího dítěte! Na unii mezi MacGily a McCloudy! Na mír, který se rozprostře po celém Prstenu!
„SLÁVA, SLÁVA!“ ozval se chorus mužských hlasů. Každý vyprázdnil svůj pohár a poté se místnost znovu zaplnila zvuky smíchu a veselí.
MacGil se posadil a přehlédl sál ve snaze najít své děti. Nepřekvapen spatřil Godfreye, který oběma rukama třímal korbel a pil. Na každém koleni mu seděla dívka a všude kolem jeho hluční přátelé. Toto byla pravděpodobně jediná královská událost, které se zúčastnil s nadšením. Dále viděl Garetha, který seděl příliš blízko u svého milence Firtha a něco mu šeptal do ucha. MacGil mohl z jeho bez přestání těkajících očí jasně vypozorovat, že něco připravuje. S tím pomyšlením se mu sevřel žaludek a raději odvrátil svůj pohled jinam. Úplně na druhé straně sálu viděl svého nejmladšího syna, Reece, který se bavil u stolu pro panoše se svým novým přítelem, Thorem. Už teď pro něj Thor byl jako další syn a měl radost, že vidí, že se s Reecem tak rychle spřátelili.
Zkoumal okolní tváře, ve snaze najít svou nejmladší dceru Gwendolyn, aby ji nakonec objevil sedící opodál u okraje stolu, obklopenou svými služkami. Všechny se smály. MacGil sledoval směr, kterým se Gwendolyn dívala a dorazil zpátky k Thorovi. Potom zkoumal její tvář po dlouhou dobu a nakonec usoudil, že se jeho dcera zakoukala. Toto nepředpokládal a nebyl si úplně jistý, co by se s tím dalo dělat. Cítil, že budou potíže. Především ze strany královny.
„Všechny věci nejsou takové, jaké se zdají,“ ozval se hlas.
MacGil se otočil a zjistil, že vedle něj sedí Argon a rovněž sleduje oba hodující klany.
„Co si o tomhle všem myslíš?“ zeptal se MacGil. „Bude mezi oběma královstvími konečně mír?“
„Mír není statická věc,“ řekl Argon. „Houpe se jako příliv a odliv. To co právě vidíš před sebou, je vidina míru. Vidíš jednu z tváří tohoto míru. Snažíš se vnutit mír někam, kde po stovky let vládla rivalita. Jenže ty stovky let jsou poznamenané prolitou krví. Duše zemřelých nepřestávají volat po odplatě. A to může být těžko překonáno jednou svatbou.“
„Co to říkáš?“ zeptal se MacGil a dopřál si další doušek vína ze svého poháru. Jako téměř vždy jej rozhovor s Argonem znervózněl.
Argon se otočil a hleděl na něj s takovým důrazem, že MacGilovo srdce začalo panicky bušit.
„Přijde válka. McCloudové zaútočí. Připrav se na to. Všichni hosté, které teď vidíš před sebou, budou brzy dělat všechno proto, aby vyvraždili celou tvoji rodinu.“
MacGil polknul.
„Udělal jsem chybu, když jsem ji dal za ženu jednomu z nich?“
Argon byl chvíli potichu, a nakonec řekl: „Ne nutně.“
Argon se podíval stranou a MacGil pochopil, že tím je pro něj téma uzavřené. Měl milion dalších otázek, které chtěl položit, ale vědět, že jeho druid na ně stejně neodpoví, dokud sám neuzná za vhodné. Takže místo toho sledoval Argonův pohled, aby se už podruhé dostal ke Gwendolyn a potom k Thorovi.
„Vidíš je spolu?“ chtěl najednou MacGil vědět.
„Možná,“ řekl Argon. „Ještě je tu příliš mnoho věcí, které se musejí stát.“
„Mluvíš v hádankách.“
Argon pokrčil rameny, podíval se jinam a MacGil opět věděl, že tím je téma vyřízené.
„Viděl jsi co se dneska stalo na kolbišti?“ popichoval MacGil nadále druida. „S tím chlapcem?“
„Viděl jsem to ještě než se to stalo,“ odpověděl Argon.
„A co z toho vyvozuješ? Co je zdrojem těch schopností? Je jako ty?“
Argon se otočil a díval se chvíli MacGilovi do očí opět s takovou intenzitou, že král málem nevydržel a odvrátil zrak.
„Je mnohem mocnější než já.“
MacGil šokovaně hleděl na druida. Nikdy neslyšel Argona říct něco takového.
„Mocnější? Než jsi ty? Jak je to možné? Ty jsi královský mág – nikdo v celé zemi nemůže být mocnější než ty.“
Argon pokrčil rameny.
„Moc nepřichází pouze v jedné podobě,“ řekl potom. „Chlapec má síly, které přesahují cokoliv, co si dovedeš představit. Síly, o kterých sám pranic neví. Nemá nejmenší tušení kým je. Nebo odkud pochází.“
Argon se opět upřeně zadíval na MacGila.
„Ale ty to víš,“ dodal.
MacGil přemýšlel.
„Já to vím?“ zeptal se. „Pověz mi to prosím. Musím to vědět.“
Argon zakroutil hlavou.
„Hledej ve svých citech. Jsou pravdivé.“
„Co z něj jednou bude?“ zeptal se MacGil.
„Stane se z něj skvělý vůdce. A skvělý válečník. Bude oprávněně vládnout královstvím. Mnohem větším královstvím než je to tvoje. A bude mnohem větším králem, než jsi ty. Je to jeho osud.“
Na krátký moment MacGil vzplál závistí. Díval se na chlapce, zatímco ten se nevinně smál nějakému vtipu, který Reece právě řekl u stolu pro panoše. Poddaný, nedorostlý kluk z venkova, nejmladší z bratrů. Nedokázal si představit, jak by se Argonova slova mohla naplnit. Když se na něj díval, vypadal, že by stěží mohl být přijat do Legie. Na chvíli si pomyslel, že se Argon jednoduše plete.
Jenže Argon se nikdy nepletl a nikdy nedělal předpovědi, pokud k nim neměl pádný důvod.
„Proč mi tohle povídáš?“ zeptal se MacGil.
Argon se otočil a už poněkolikáté se na něj upřeně díval.
„Protože přišel čas, abys ho připravil. Chlapec potřebuje být vytrénován. Potřebuje dostat tu nejlepší péči. A to je teď tvoje zodpovědnost.“
„Moje? A co jeho otec?“
„Co je s ním?“ zeptal se Argon.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Thor si protřel oči a nějakou chvíli nevěděl, kde je. Ležel na podlaze na hromadě sena s hlavou nakloněnou do strany a rukama široce rozhozenýma za hlavou. Zvedl mírně hlavu, utřel si slinu, která mu vytékala z úst, a okamžitě pocítil ostrou bolest přímo za jeho čelem. Nejhorší bolest hlavy jakou kdy v životě zažil. Upamatoval si předešlou noc a svatební oslavu, kdy poprvé v životě pil pivo. Teď se s ním ale všechno točilo. V krku měl sucho a v ten moment si odpřísáhl, že už nikdy nebude pít.
Thor se rozhlédl kolem sebe ve snaze trochu se zorientovat. Všude kolem ležela na slámě další spící těla. Místnost naplňovalo chrápání. Otočil se na druhou stranu a jenom kousek od sebe spatřil Reece. I on byl ještě v limbu. A pak se mu konečně rozsvítilo. Byl přece v kasárnách. V kasárnách Legie. Všude kolem byli chlapci jeho věku. Bylo jich přibližně padesát.
Thor si matně rozpomněl, jak ho Reece nad ránem vedl do kasáren, a jak se oba zřítili do sena. Ranní světlo se teď začínalo prodírat oknem do místnosti a Thor si uvědomil, že je zatím jediný, kdo se probudil. Podíval se na sebe a zjistil, že spal v šatech. Stále trochu zmateně se podrbal v umaštěných vlasech. Za možnost vykoupat se by dal snad cokoliv, ale neměl ponětí kde by se to dalo provést. Cokoliv by dal zároveň i za pořádně velký hrnek plný vody. V jeho žaludku zakručelo. Také nějaké to jídlo by nebylo k zahození.
Všechno tu pro něj bylo tak nové. Neměl tušení, kde se právě přesně nachází, kam ho život zavane v následujících chvílích a jak vlastně probíhá normální den u Legie. Ale byl šťastný. Byla to oslňující noc, jedna z nejlepších v jeho životě. V Reecovi objevil skvělého kamaráda, a jednou nebo dvakrát si všiml, že se po něm Gwendolyn dívá. Dokonce se pokusil s ní promluvit, ale pokaždé, když se trochu přiblížil, jej kuráž zase opustila. Teď, když na to myslel, bylo mu líto, že nebyl statečnější. Ale je pravda, že tam kolem bylo příliš mnoho lidí. Kdyby mohli být jenom oni dva samotní, tak by měl kuráže určitě dost. Jenže bude vůbec někdy nějaká další šance?
Než mohl Thor dokončit své ranní zadumání, někdo najednou začal silně bušit na dřevěné dveře a jenom o vteřinu později se ony dveře rozletěly dokořán. Denní světlo bolestivě proniklo do místnosti.
„Všichni vstávat, panoši!“ zařval kdosi.
Dovnitř vpochodovalo deset Stříbrných, kteří při pohybu chřestili kroužkovými košilemi a bušili kovovými holemi do dřevěných stěn. Pro Thora byl ten zvuk naprosto ohlušující. Všichni chlapci kolem Thora okamžitě začali vstávat.
V čele skupiny stál divoce vyhlížející voják, kterého Thor potkal už předchozího dne v aréně. Byl to ten podsaditý, plešatý, s jizvou na nose, o kterém Reece řekl, že se jmenuje Kolk.
Když se Thor postavil, Kolk se na něj zamračil a ukázal prstem.
„Ty tam, kluku!“ zaječel. „Řekl jsem vstávat.“
Thor byl zmatený. Vždyť už přece stál.
„Ale já už stojím, sire,“ odpověděl Thor.
Kolk udělal krok kupředu a vlepil Thorovi facku přes celou tvář. Thora se zmocnilo rozhořčení, protože to všichni v místnosti viděli.
„Už nikdy neodmlouvej svému nadřízenému!“ pokáral ho Kolk.
Než mohl Thor zareagovat, muži se dali do pohybu. Důrazně probírali celou místnost, křičeli až se strop otřásal, popoháněli pomalejší rekruty a občas nakopli pár žeber patřících těm, kteří ještě stále nebyli na nohách.
„Nic si z toho nedělej,“ ozval se uklidňující hlas.
Otočil se a uviděl Reece, který už byl také na nohou.
„To nebylo nic osobního. Je to jenom způsob, jakým to dělají. Jejich způsob, jak nás zlomit.“
„Ale tobě to neudělali,“ řekl Thor.
„Samozřejmě, mě se neodváží dotknout díky otci. Ale milí ke mně taky nejsou. Jenom z nás ale chtějí dostat to nejlepší, co v nás je. Myslí si, že nás tohle jednání zocelí. Jednoduše si toho moc nevšímej.“
Vzápětí už byli chlapci vyháněni ven z kasáren a Thor s Reecem nebyli žádnými výjimkami. Jakmile se ocitli venku, ostré sluneční světlo je udeřilo do tváře, až museli zamhouřit oči a poté si je ještě i zastínit rukou. Hned potom se Thorovi zvedl žaludek. Chtě nechtě, musel se otočit, ohnout, a vyzvracet.
Okamžitě tím sklidil posměch ostatních. Nejbližší voják do něj strčil, takže Thor musel klopýtnout kupředu a, utíraje si pusu, zařadit se zpátky mezi ostatní. Asi ještě nikdy předtím mu nebylo takhle špatně.
Reece se vedle něj zatím náramně bavil.
„Rušná noc, že?“ zeptal se Thora s širokým úšklebkem a loktem zabořeným v Thorových žebrech. „Říkal jsem ti, že máš přestat, když jsi vypil druhý pohár.“
Thorovi se zvedal žaludek a ostré světlo mu s jeho problémy nijak nepomáhalo. Nikdy ho nenapadlo, že by sluneční svit mohl bolet. Třebaže bylo ještě ráno, už teď bylo horko a Thor cítil, jak se mu pod koženou zbrojí začínají na těle srážet krůpěje potu.
Pokusil se vzpomenout si na Reecovo varování, ale ať se snažil jak chtěl, na nic podobného si nedokázal vzpomenout.
„Na žádnou tvojí radu si nepamatuju,“ opáčil Thor.
Reecův škleb se ještě o něco rozšířil. „Samozřejmě. Protože jsi vůbec neposlouchal,“ smál se. „A ty pokusy promluvit s mojí sestrou,“ dodal ještě. „To bylo doslova dojemné. Myslím, že jsem nikdy předtím neviděl kluka, který by se tolik bál jedné holky.“
Thor zrudnul a snažil se vzpomenout si, ale nešlo to. Všechno měl rozmazané.
„Nechtěl jsem tě nijak urazit,“ řekl Thor. „S tvou sestrou.“
„Nijak mě neurážíš. Jestli si tě vybere, tak budu nadšený.“
Oba potom museli přidat do kroku, aby udrželi tempo se zbytkem skupiny. Všichni teď stoupali do kopce. Slunce se zdálo sílit s každým dalším krokem.
„Ale musím tě varovat. Každá ruka v celém království se teď po ní natahuje. Šance, že by si vybrala tebe…No, řekněme, že jsou omezené.“
Když pochodovali přes válcovité kopce Králova Dvora, Thor si byl stále více jistý. Zdálo se jasné, že jej Reece skutečně bere jako přítele. Bylo to zvláštní, ale on sám měl pocit, jakoby mu Reece byl bratrem více, než jeho skuteční bratři kdy byli. Všiml si také, že jeho bratři pochodují nedaleko nich. Jeden z nich se v jednu chvíli otočil a vrhl po Thorovi nerudný pohled, potom strčil do druhého bratra, který se otočil rovněž a vyslal k Thorovi posměšné gesto. Potom oba zakroutili hlavami a zase se odvrátili. Nedokázali mu věnovat ani jeden jediný přátelský pohled. Ale těžko mohl očekávat cokoliv jiného.
„Do řady, Legie! Teď“
Thor se rozhlédl a uviděl několik dalších Stříbrných, kteří teď řadili všech padesát chlapců do dvojité řady. Jeden z nich přistoupil a bambusovou holí přetáhl jednoho z nich přes záda, protože stál příliš mimo svou řadu. Chlapec vyjekl úlekem i bolestí. Ihned se ale narovnal a opravil své postavení v řadě. Za malou chvíli už ve dvou krásných sevřených řadách pochodovali napříč královskými pozemky.
„Když pochodujete do války, pochodujete, jako byste byli jeden!“ křičel Kolk a procházel se po okrajích útvaru. „Tohle není zahrádka vaší maminky. Pochodujete do války!“
Thor pochodoval a pochodoval s Reecem po boku, neskutečně se potil v pálícím slunci a přemýšlel, kam je to vedou. Jeho žaludek byl stále podrážděný ze včerejší pitky a Thor si říkal, kdy asi tak dostane něco k snídani, nebo alespoň něco k pití. Zase a znovu se musel proklínat, že předešlého večera pil.
Když se úspěšně přelili přes řadu kulovitých kopečků a prošli velkou kamennou bránou, ocitli se na chvíli v otevřených polích. Potom prošli další bránou a vstoupili do kolosea. Cvičiště královské Legie.
Před nimi stály všechny možné druhy terčů pro vrhací oštěpy, lukostřelbu a vrhání kamenů. Byli tu i slamění panáci pro nácvik úderů s mečem. Thorovo srdce při pohledu na to všechno zaplesalo. Chtěl okamžitě začít, uchopit zbraně, trénovat.
Ale když už se sem konečně dostal, najednou jej někdo udeřil zezadu loktem do žeber a vystrčil jej ven z řady. Stejně se vedlo šesti dalších chlapcům, většina z nich byla ještě mladší než Thor. Zjistil, že jej oddělili od Reece a odvádějí na vzdálený konec cvičiště.
„Mysleli jste si, že jdete trénovat?“ zeptal se Kolk posměšně, když se ohlíželi po ostatních a vzdalovali se od terčů a pomůcek. „Váš dnešní program budou koně.“
Thor se rozhlédl a uviděl, kam je to odvádějí. Až na druhé straně cvičiště se nacházela ohrada, ve které se prohánělo několik koní. Kolk se na ně podíval s ďábelským úsměškem na tváři.
„Zatímco ostatní se budou učit vrhat oštěpy a šermovat s meči, vy se dnes budete starat o koně a kydat jejich hnůj. Všichni musíme někde začínat. Vítejte u Legie.“
Thorovo srdce zaplakalo. Takhle si to vůbec nepředstavoval.
„Myslíš, že jsi něco extra, chlapče?“ přišel Kolk k Thorovi a přiblížil svou tvář k jeho. Thor poznal, že se ho bude zase pokoušet vychovávat. „To, že jsi se zalíbil králi a jeho synovi, neznamená na mém cvičisti vůbec nic. Teď jsi pod mým velením. Rozumíš, co říkám? Je mi úplně jedno, jaké kejkle jsi to včera použil na kolbišti. Nejsi nic víc, než další malý kluk. Rozumíš mi?“
Thor polknul. Byl připravený, že jeho trénink bude dlouhá, pomalá a bolestivá cesta.
Horší však bylo, že jakmile se Kolk otočil, aby trápil někoho jiného, přistoupil k Thorovi další chlapec. Byl malý a podsaditý, s roplácnutým velkým nosem uprostřed kulaté tváře.
„Nepatříš sem,“ řekl s úšklebkem. „Dostal ses sem podvodem. Nebyl jsi vybrán. Nejsi jeden z nás. Ne doopravdy. Nikdo z nás tě nemá rád.“
Chlapec, stojící vedle něj, se také otočil a zamračil na Thora.
„Uděláme cokoliv, co bude potřeba, abychom tě odsud vyštvali,“ řekl. „Dostat se sem je snadný, ale vydržet tady je mnohem těžší.“
Thor na ta nenávistná slova mírně ucouvl. Nedokázal uvěřit, že už hned první den tu má nepřátele, a ani nechápal, čím si to zasloužil. Všechno co si přál, bylo přidat se k Legii.
„Co kdyste se začali chovat slušně,“ ozval se hlas.
Thor se podíval a spatřil vysokého, hubeného zrzka s obličejem plným pih a modro zelenýma očima. „Vy dva tu máte pracovat, stejně jako my všichni ostatní,“ dodal. „Taky nejste zrovna výjimeční. Mazejte se navážet do někoho jinýho.“
„Starej se o svý, ty slouho,“ odsekl jeden z chlapců hněvivě, „nebo se brzo pustíme i do tebe.“
„To si můžeš zkusit,“ vyštěkl zrzek.
„Budeš mluvit, až ti řeknu, že smíš mluvit,“ zařval Kolk na jednoho a vrazil mu facku přes zátylek. Oba chlapci se, díky Bohu, od Thora okamžitě odvrátili a odcházeli.
Thor nevěděl co má říct. Došel k zrzkovi a vděčně se na něj podíval.
„Díky,“ řekl.
Zrzek se otočil a usmál se na něj.
„Říkají mi O’Connor. Nabídl bych ti ruku, ale dostanu taky nafackováno, jestli to udělám. Takže tohle považuj za neviditelný potřesení rukou.“
Usmál se ještě více a Thor okamžitě věděl, že tenhle bude přátelský.
„Nevšímej si jich,“ dodal zrzek. „Jsou jenom vyjukaný. Stejně jako my všichni ostatní. Nikdo ještě pořádně nevíme, co nás tu čeká.“
Za krátkou chvíli jejich skupina dorazila na konec pozemku. Thor napočítal šest koní, kteří pobíhali v ohradě.
„Popadněte je za otěže!“ velel Kolk. „Držte je pevně a veďte kolem arény tak dlouho, až se unaví. Dělejte!“
Thor postoupil kupředu, aby chytil otěže jednoho z koní. Jakmile se ale přiblížil, kůň se uhnul stranou, poskočil a málem Thora trefil kopytem. Thor se v úleku zapotácel pár kroků zpět. Ostatní se při pohledu na jeho počínání rozesmáli. Kolk mu vrazil ostrou facku přes zátylek. Thor měl sto chutí se obrátit a ránu opětovat.
„Teď jsi voják Legie. Ty nikdy neutíkáš. Před nikým. Ani před člověkem, ani před zvířetem. Chyť ho za ty otěže!“
Thor se obrnil, postoupil vpřed a chytil otěže vzpínajícího se koně. Tentokrát se mu podařilo se na nich udržet, zatímco se kůň se bránil a řehtal. Potom Thor zabral a vedl koně kolem širokého kruhu společně s ostatními. Kůň sebou neustále škubal a snažil se vzdorovat, ale Thor se s ním pral také. A nevzdával se.
„Koukám, že je to čím dál lepší.“
Thor se otočil a uviděl smějícího se O’Connora, který vedl své zvíře za ním. „Chtějí nás zlomit, víš?“
Thorův kůň se najednou zastavil. Ať tahal za otěže jak chtěl, nemohl s ním ani hnout. Potom ucítil odporný zápach a záhy poznal i jeho zdroj. Z koně vycházelo víc trusu, než by si Thor kdy pomyslel, že je to vůbec možné. A nezdálo se, že to jen tak skončí.
Někdo mu hrubě vtiskl do ruky malou lopatku. Ohlédl se a spatřil, že vedle něj stojí Kolk a široce se usmívá.
„Ukliď to!“ vyštěkl.