KAPITOLA SEDMÁ
Gareth spěchal napříč Královým Dvorem. Oblečen do dvorských šatů, si prorážel cestu davy lidí, kteří proudili ze všech směrů rovnou k místu oslav svatby jeho sestry. Byl rozzuřený. Stále se ještě nedokázal uklidnil z té roztržky s otcem. Jak se jenom mohlo stát, že jej obešli v následnictví? Jak to, že jej otec nevybral za budoucího krále? Nedávalo to pražádný smysl. On byl prvorozeným legitimním synem. Vždycky to přece tak chodilo. Vždy, od okamžiku, kdy tomu byl schopen rozumět, očekával, že bude jednoho dne vládnout – neměl nejmenší důvod si myslet cokoliv jiného.
Byla to nehoráznost. Obejít jej a namísto něj vybrat mladšího sourozence – a navíc ještě sestru. Až se to roznese, bude celému království jen a jenom k posměchu. Jak tak pokračoval v chůzi, cítil, jako by z něj všechen život vyprchal a nedokázal najít způsob, jak znovu nabrat ztracený elán.
Klopýtal společně s davy ostatních směrem k místu svatebního obřadu své nejstarší sestry. Když se rozhlédl, uviděl mnoho rób rozličných barev a nekonečné proudy lidí ze všech provincií království. Nesnášel být tak blízko poddaným. Tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy se neurození mohli smísit se šlechtou. Navíc tu dnes byli i ti barbaři z druhé strany Vysočiny. Gareth se stále nedokázal smířit s faktem, že jeho sestra bude už brzy oddána za jednoho z nich. Byl to pouze politický tah jeho otce, směšný pokus udržet mír mezi oběma královstvími.
Přestože to byl cizinec, zdálo se, že jeho sestře se ta kreatura líbí. Gareth stěží dokázal pochopit proč. Znal jí a dobře věděl, že to není ten muž, co ji zajímá, ale spíše jeho titul, šance stát se královnou a vládnout své vlastní říši. Dostane co si přála. Všichni žijící na druhé straně Vysočiny byli barbaři. Podle Garethova názoru jim chyběla jeho zdvořilost, rafinovanost a sofistikovanost. Ale tohle nikdy nebyl jeho problém. Pokud to jeho sestru udělá šťastnou, ať se klidně vdá. Alespoň bude o jednoho sourozence, který stojí mezi ním a trůnem, míň. Vlastně, čím dále sestra bude od Králova Dvora, tím lépe.
Jenže žádný z těchto kalkulů už pro něj nadále neměl hodnotu. Po událostech dnešního dne bylo jasné, že nikdy nebude králem. Nyní bude odsunut do ústraní a stane se jenom dalším bezejmenným princem v otcově království. Nyní neměl žádnou stezku, která by vedla k moci. Byl odsouzen k průměrnosti.
Jeho otec jej podcenil – vždycky ho podceňoval. Myslel si, že je moudrým hráčem ve světě dvorské politiky – jenže Gareth hrál mnohem lépe, vždy tomu tak bylo. Například provdat Luandu za McClouda považoval jeho otec za mistrný tah. Ale Gareth dokázal do problému nahlédnout hlouběji než jeho otec. Dokázal zvážit hlubší důsledky a uvažovat minimálně o jeden krok dopředu. Bylo mu jasné, kam tohle povede. Tahle svatba McCloudy neuspokojí, ale ještě je pobídne. Jsou to hrubiáni, kteří nepochopí takto nabízený mír jako známku vnitřní síly, ale jako slabost. Nebudou se zajímat o svazek mezi oběma rodinami, a jakmile bude jeho sestra odvezena pryč, začnou plánovat útok, tím si byl Gareth naprosto jistý. Celé to byla jenom jejich lest. Snažil se to otci říct, ale ten jej nijak neposlouchal.
Nic z toho jej však už nemusí nadále zajímat. Koneckonců je jenom dalším z princů, jenom další kolečko v hodinovém stroji tohoto království. Gareth hořel vztekem, když na to jenom pomyslel, a nenáviděl svého otce v ten moment tak silně, že jej to samotného udivovalo. Když se mačkal v davu, rameno na rameni, spolu s ostatními, přemýšlel o možných cestách, kterými by se mohl pomstít, anebo se dokonce trůnu přece jenom zmocnit. Nemohl jenom nečinně zůstat sedět opodál, to bylo víc než jasné. Nemohl nechat následnictví své mladší sestře.
„Tady jsi,“ ozval se hlas.
Patřil Firthovi, který teď kráčel vedle něj s širokým úsměvem na tváři, jenž odhaloval jeho perfektní zuby. Devatenáctiletý, vysoký, štíhlý, s vysokým hlasem, jemnou pletí a zarudlými tvářemi, byl Firth současným princovým milencem. Gareth jej obyčejně rád viděl, ale teď na něj měl pramalou náladu.
„Už jsem myslel, že se mi budeš vyhýbat celý den,“ doplnil Firth a ovinul svou paži kolem Garethovy.
Ten je však okamžitě setřepal a rozlížel se, zda to někdo viděl.
„Jsi blázen?“ pokáral Firtha. „Už nikdy mě nechytej za ruku na veřejnosti. Nikdy.“
Firth se začervenal a sklopil oči. „Omlouvám se,“ řekl potom. „Nenapadlo mě to.“
„Přesně tak, nenapadlo tě vůbec nic. Udělej to ještě jednou a už se nikdy neuvidíme,“ vynadal mu Gareth.
Firth zrudnul ještě více a vypadal sklíčeně. „Omlouvám se,“ opakoval.
Gareth se znovu rozhlédl, ujistil se, že nikdo opravdu nic neviděl a cítil se trochu lépe.
„Nějaké klepy z davu?“ zeptal se Gareth ve snaze změnit téma a zahnat temné myšlenky.
Firth okamžitě ožil a na obličej se mu vrátil úsměv.
„Všichni netrpělivě očekávají ohlášení. Nemohou se dočkat až budeš prohlášen za následníka.“
Garethova tvář se protáhla. Firth si jej prohlížel.
„Cožpak nebudeš?“ zeptal se Firth nevěřícně.
Gareth zrudnul a ani se nepodíval Firthovi do očí.
„Ne“
Firth zalapal po dechu.
„Obešel mě. Dovedeš si to představit? Kvůli sestře. Kvůli mladší sestře!“
Nyní se i Firthovy rysy propadly. Vypadal zaskočeně.
„To není možné,“ řekl. „Ty jsi prvorozený. Ona je žena. To není možné,“ opakoval.
Gareth mu věnoval chladný pohled. „Já nelžu.“
Oba potom kráčeli nějakou chvíli potichu. Ulice byla stále ucpanější. Gareth se rozhlédl kolem, aby zjistil, kde se teď konkrétně nacházejí. Králův Dvůr byl naprosto přecpaný – musely tu být tisíce lidí a další lidé se stále hrnuli dovnitř všemi branami. Všichni se šourali směrem k vyřezávanému svatebnímu pódiu, kolem kterého bylo rozestavěno minimálně tisíc židlí polstrovaných rudým sametem a obroubených zlatem. Celá armáda služebníků se míhala sem a tam v uličkách a roznášela nápoje.
Po obou stranách nekonečně dlouhého svatebního stolu, zdobeného květinami, seděly obě rodiny – MacGilové a McCloudové. Hranice mezi nimi byla jasně patrná. Kolem stovky lidí na každé straně, všichni odění v barvách svého klanu. MacGilové v temně fialové a McCloudové v ohnivě oranžové. V Garethových bystrých očích nemohly oba klany vypadat více rozdílně. I když byli všichni bohatě oděni, cítil, že McCloudové jsou spíše převlečeni než oblečeni, že spíše předstírají. Pod šaty to byli barbaři. Mohl to poznat z výrazů jejich obličejů, způsobu, jakým se pohybovali, jak se mezi sebou postrkovali, i z toho jak příliš hlasitě se smáli. Na jejich zevnějšku bylo něco, co žádné dvorské šaty nedokázaly skrýt. Nesnášel ten pocit, že jsou uvnitř jejich hradeb. Nesnášel koneckonců celou tuhle svatbu. Jen další z bláznivých rozhodnutí jeho otce.
Kdyby byl králem Gareth, zvolil by naprosto odlišnou cestu. Také by svolal tuto svatbu. Ale potom by vyčkal do noci, až budou všichni McCloudové na mol opilí, zahradil by dveře jídelního sálu a všechny je tam upálil. Zlikvidoval by tak celý klan jedním tahem.
„Barbaři,“ řekl Firth, když si prohlédl druhou polovinu svatebního stolu. „Těžko dokážu pochopit, proč je sem tvůj otec pustil.“
„Mohlo by to skončit ještě hodně zajímavě,“ řekl Gareth. „Pozval naše nepřátele přímo do našeho města a naplánoval k oslavám svatby i spoustu soubojů a soutěží. No není to skvělý recept, jak vyprovokovat bitvu?“
„Myslíš?“ zeptal se Firth. „Bitva? Tady? Se všemi těmi vojáky kolem? V její svatební den?
Gareth pokrčil rameny. Neměl o McCloudech ani ty nejsebenepatrnější iluze.
„Svátost svatebního dne pro ně vůbec nic neznamená.“
„Ale máme tu přece tisíce vojáků.“
„To oni mají taky.“
Gareth se otočil a díval se na dlouhou řadu vojáků, MacGilů i McCloudů, seřazených po obou stranách opevnění. Dobře věděl, že by si nepřivedli tolik vojáků, kdyby neočekávali, že je budou potřebovat. Navzdory svátečnímu dni, navzdory přepychovému oblečení, navzdory všeobklopujícímu luxusu, nekonečným stolů plným jídla, téměř již letnímu počasí, kdy všechno jen kvetlo, navzdory tomu všemu byl ve vzduchu cítit tlak. Všichni byli nervózní. Gareth to mohl vyčíst ze způsobu jak se vojáci obou táborů chovali, když se míjeli. Vyhýbali se sobě navzájem, mírně pozvedajíce lokty. Ani trochu si nevěřili.
Možná bude mít štěstí, přemýšlel Gareth, a jeden z nich bodne jeho otce do srdce. Potom by se možná přece jenom mohl stát králem.
„Předpokládám, že nemůžeme sedět spolu,“ řekl Firth s lehkým zklamáním v hlase, když se přiblížili ke stolu.
Gareth se na něj opovržlivě podíval. „Jsi vážně tak hloupý?“ vyplivl jedovatě.
Začínal vážně uvažovat, jak ho ten skvělý nápad vybrat si tohoto chlapce ze stájí za svého milence, vlastně napadl. Pokud ho co nejdříve neodkáže do příslušných mezí, mohl by je potopit oba dva.
Firth sklopil zahanbeně zrak.
„Uvidíme se potom ve stájích. Teď ale zmiz,“ řekl a jemně jej odstrčil. Firth okamžitě zmizel v davu.
Najednou Gareth ucítil na krku stisk ledových prstů. Na kratičký moment se mu zastavilo srdce úlekem, že je přece jen někdo odhalil. Vzápětí však ucítil, jak se mu do ramene jemně boří dlouhé nehty a tenké prsty, a podle toho stisku okamžitě poznal, že je to jeho manželka. Helena.
„Nezesměšňuj mě i v tento den,“ zasyčela nenávistně.
Otočil se k ní, aby si ji prohlédl. Vypadala překrásně, perfektně upravená, oblečená do dlouhých saténových šatů, vlasy vyčesané do komplikovaného účesu, na krku se jí třpytil diamantový náhrdelník a kontury její krásné tváře ještě zjemňovalo malování.
Gareth musel objektivně přiznat, že byla stejně krásná, jako v den, kdy se s ní oženil. Ani tehdy, a ani dnes, ho však nijak nepřitahovala. Byl to jen další z otcových nápadů. Pokusil se jej oženit proti jeho přirozenosti. Ale všechno, co mu tím dal, byla jenom neustále rozmrzelá společnice. Jejich vztah ve výsledku rozvířil klevety o jeho skutečné orientaci ještě více.
„Tvá sestra se dnes vdává,“ pokárala ho. „Mohl by ses chovat, jako bychom byli skutečný pár. Alespoň jednou.“
Zavěsila se do něj a společně poté pokračovali ke svým místům v nejpřednějších částech obrovského stolu. Tato část, vyhrazená pro ty nejurozenější z urozených, byla ostatním uzavřena silnými sametovými stuhami. Dva královští strážní je vpustili, a oni se tak mohli vmísit mezi ostatní členy královských rodin na podiu.
Ozvala se trumpeta. Dav se pomaloučku utišil. Odkudsi se ozvaly jemné tóny harfy a sloužící začali kolem podia rozhazovat další a další květiny. Královský průvod začal sestupovat dolů z podia, pár za párem, zavěšení do sebe. Gareth s Helenou, která se půvabně držela jeho rámě, se teď také vydali za ostatními.
Gareth se v průvodu cítil jako černá ovce, trapněji než kdy jindy. Jen s nejvyšším sebezapřením se snažil, aby vypadali jako šťastný a opravdový pár. Cítil, že se na něj dívají stovky očí a nemohl se zbavit pocitu, že ho všichni soudí, i když věděl, že tomu tak ve skutečnosti není. Nemohl se dočkat, až bude tento průvod mít za sebou, až se postaví vedle své sestry před oltářem, a až bude především po všem. Také nemohl přestat myslet na předchozí rozhovor s otcem a uvažovat, zda všichni ti přihlížející kolem už tu novinku vědí, nebo ještě ne.
„Dnes se mi donesly špatné zprávy,“ zašeptal jí, když konečně došli na místo a oči přihlížejících se zaměřily jinam.
„To si myslíš, že to ještě nevím?“ zasyčela na něj.
Podíval se na ní v úžasu.
Pohrdavě mu pohled oplatila. „Mám své lidi,“ řekla.
Přimhouřil oči a přál si, aby ji mohl něčím praštit. Jak mohla být tak lhostejná?
„Pokud já nebudu králem, potom ty nikdy nebudeš královnou,“ řekl.
„Nikdy jsem neočekávala, že budu královnou,“ odpověděla.
To jej překvapilo ještě více.
„Nikdy jsem neočekávala, že by tě jmenoval,“ přidala. „Proč by to dělal? Nejsi žádný vůdce. Jsi milenec. Ale ne můj.“
Gareth cítil, že rudne.
„Stejně jako ty nejsi moje milenka,“ řekl jí potom.
Teď zrudla pro změnu ona. Gareth nebyl jediný, kdo měl tajnou lásku. Princ měl také své zvědy a dobře věděl i o jejích prohřešcích. Nechával ji v této záležitosti volnost, dokud ji držela pod pokličkou a jeho nechávala na pokoji.
„Ne, že bys mi dával jinou možnost,“ odpověděla. „Očekával jsi, že budu žít v celibátu celý svůj život?“
„Věděla jsi kdo jsem,“ řekl Gareth. „Ale stejně sis mě vzala za manžela. Vybrala sis moc, ne lásku. Tak nehraj překvapenou.“
„Naše svatba byla domluvená našimi otci,“ řekla. „Já sem si nevybrala vůbec nic.“
„Ale ani jsi neprotestovala,“ odpověděl.
Gareth neměl sílu se s ní dnes hádat. Potřeboval její podporu. Podporu falešné manželky. Dokázal by ji tolerovat, a ona by mu byla příležitostně užitečná. Ale jenom dokud ho nezačne příliš obtěžovat.
Gareth se cynicky ušklíbl, když viděl, jak se všichni otočili k jeho sestře, která se právě objevila na konci průvodu, zavěšená do rámě jejich otce. Té obludy. Mor na něj, měl dokonce tolik drzosti, aby předstíral dojetí a vyloudil několik slz, které se mu zkutálely po tvářích, když vedl dceru k oltáři. Perfektně ve své roli až do poslední chvíle. Ale v Garethových očích to byl jenom nemotorný břídil. Nedokázal si představit, že by otec mohl cítit nějaký skutečný smutek z toho, že vdává svou nejstarší dceru. Vždyť ji právě předhazoval těm vlkům z McCloudova království. Stejnou zášť cítil Gareth i k Luandě, která vypadala, že si tento moment náramně užívá. Zdálo se, že ji pramálo zajímá fakt, že právě bude provdána za nižšího člověka. Také ona bažila po moci. Chladná. Vypočítavá. V tomto směru byla ze všech sourozenců Garethovi nejpodobnější. I v mnoha dalších věcech si byli ti dva podobní, ale přesto mezi nimi nikdy nebyl příliš vřelý vztah.
Gareth šoupal nervózně nohama. Nemohl se dočkat, až to celé skončí.
Protrpěl si celou ceremonii. Argon podával požehnání, recitoval magické formule a prováděl rituály. Z celé té šarády se Garethovi dělalo zle. Šlo jen a pouze o politickou smlouvu mezi dvěma vládnoucími rody. Proč to prostě nemohli nazývat tím pravým a skutečným jménem, které si to doopravdy zasloužilo?
Brzy bylo naštěstí po všem. Dav vstal a jásal, když se ti dva políbili. Zazněl roh a perfektně organizovaný svatební obřad se proměnil v perfektně organizovaný svatební chaos. Obě královské rodiny se vrátily zpátky ke stolu na vyvýšeném podiu.
Dokonce i Gareth musel uznat, že na něj otcova příprava a organizace svatebního dne udělaly dojem. Evidentně nešetřil ani na těch nejdrobnějších detailech. Všude kolem se rozkládaly stoly s všemožným jídlem, sudy s vínem a nekonečná řada opékajících se prasat, ovcí a jehňat.
Za nimi už v plném proudu probíhaly přípravy na hlavní zábavu toho dne: rytířské klání. Připravovaly se cíle pro vrhání kamenů, oštěpů, pro lukostřelbu, a uprostřed toho všeho bylo připraveno kolbiště. Už teď se kolem jeho okrajů srocovaly davy lidí v očekávání brzké podívané.
Zanedlouho už potom davy musely uvolnit prostor, aby průvod rytířů mohl vstoupit do areálu kolbiště. Za MacGily jel samozřejmě jako první Kendrick. Byl oděný v zdobené zbroji a seděl na svém bojovém hřebci. Za ním pochodoval tucet Stříbrných. Byl to však až příjezd Ereca na jeho sněhobílém hřebci, kvůli kterému dav ztichnul v úžasu. Působil na všechny přítomné jako magnet. Dokonce i Helena se nahnula kupředu, aby lépe viděla. Gareth si dobře povšiml jejích sympatií k onomu rytíři. Ostatně jako i sympatií všech ostatních žen v davu.
„Je v nejlepších letech, ale stále ještě není ženatý. Kterákoliv žena v království by ho chtěla mít za manžela. Proč si některou z nás konečně nevybere?“
„A proč to tebe zajímá?“ zeptal se Gareth, navzdory své orientaci, poděkud žárlivě. Také by si přál být tam venku, oblečen do brnění a na válečném oři zápasit za otcovo jméno. A své vlastní. Jenže nebyl žádný válečník. A každý to věděl.
Helena nad jeho poznámkou jenom mávla rukou. „Ty nejsi muž,“ řekla. „Ty těmhle věcem nerozumíš.“
Gareth zrudnul. Chtěl se prostě otočit a nechat ji tu, ale dnes na to nebyla ta správná chvíle. Místo toho se k ní přidal a společně usedli na svá místa na tribuně mezi ostatními, aby mohli sledovat program. Všechno se dnes zdálo horší a horší a Gareth už teď cítil, že je strašlivě unavený. Bude to ale ještě dlouhý den plný rytířství, pompy, a předstírání. Plný mužů, kteří se budou vzájemně zraňovat, nebo i zabíjet. Bude den, ze kterého je on beze zbytku vyloučen. Den, který představuje všechno, co nenávidí.
Tiše seděl a přemýšlel. Ve skrytu duše si přál, aby se oslavy zvrhly v konflikt a otevřenou bitvu, obrovské krveprolití, ve kterém by všechno dobré tohoto místa bylo zničeno a rozerváno na kusy.
Jednoho dne se toho dočká. Jednoho dne bude králem.
Jednoho dne.
KAPITOLA OSMÁ
Thor se ze všech sil snažil udržet krok s Erecovým panošem, když si prodírali cestu davem lidí. Jakmile opustili arénu, ocitli se v takovém víru těl, že byl je stěží schopný registrovat, co se kolem nich děje. Uvnitř stále skákal radostí a ještě stále nemohl uvěřit, že byl přijat k Legii. Ba co víc, že byl dokonce jmenován druhým panošem skvělého Ereca.
„Povídám přidej, kluku!“ vyštěkl Feithgold.
Thor nesnášel když mu říkali „kluku“ nebo „chlapče“, obzvlášť, když panošovi bylo stěží o pár let více než jemu. Feithgold se zabodnul do davu jako šipka. Skoro to vypadalo, že se snaží Thora setřást.
„To je to tady vždycky tak ucpaný?“ křičel Thor a snažil se panoše dohonit.
„Samozřejmě, že ne!“ křičel Feithgold v odpověď. „Dneska není jenom letní slunovrat, nejdelší den v roce, ale taky den, který král vybral pro svatbu své dcery. A jediný den v celé historii, kdy jsme otevřeli brány McCloudům. Ještě nikdy tady nebyly takové davy jako teď. Je to neskutečný. Nečekal jsem, že to bude taková síla! Bojím se, že to nestihneme!“ řekl v rychlých krátkých větách, které jakoby vyplivoval a přitom se brodil davem dál a dál.
„Kam jdeme?“ zeptal se Thor.
„Jdeme dělat to, co každý panoš dělat musí. Jdeme pomoct našemu rytíři v přípravách!“
„V přípravách na co?“ ptal se Thor dál, lapaje po dechu. Teplota v ulicích rostla s každou minutou a chlapec už si musel začít z čela utírat pot.
„Rytířské klání!“
Konečně se prodrali na okraj davu a zastavili se před královskou gardou. Muži Feithgolda znali a tak jim jenom pokynuli, že mohou pokračovat dále.
Protáhli se pod provazem a konečně stanuli ve volném prostoru mimo všechny ty davy lidí. Thor tomu mohl stěží uvěřit, byli přímo na kolbišti. Za provazy stály neskutečné zástupy diváků a po obou okrajích kolbiště byli vyrovnáni obrovští váleční oři. Největší koně, jaké Thor kdy viděl. Na jejich hřebetech seděli rytíři ve všech rozličných druzích brnění. Mimo Stříbrných mohl vidět rytíře ze všech koutů obou království. Z každé provincie. Někteří měli na sobě černou zbroj, jiní bílou, jejich helmice zdobily rozličné ozdoby. V rukou třímali zbraně všech velikostí a tvarů. Zdálo se, že se na tomto kolbišti sešel snad celý svět.
Některé souboje už začaly. Byli v nich rytíři, které Thor nedokázal nikam zařadit. Najížděli proti sobě a snažili se jeden druhého srazit za pomocí turnajových dřevců. Každá srážka byla provázena jásotem publika. Thor byl překvapen silou rytířů, rychlostí koní a třeskem, které zbraně vydávaly. Celé to umění působilo velmi nebezpečně.
„To moc nevypadá jako hra!“ řekl Thor Feithgoldovi, když procházeli podél kolbiště.
„To protože to není hra,“ musel Feithgold zakřičet zpět, aby přehlušil třesknutí dřevců. „Je to vážná věc, která se za hru jenom vydává. Lidé tu umírají skoro každý den. Je to bitva. Ti, kteří odejdou bez zranění, mají veliké štěstí. Jenom několika málo se to povede.
Thor se díval, jak se dva rytíři rozjeli proti sobě a v plné rychlosti se srazili. Ozval se strašlivý třesk kovu narážejícího na kov. Jeden z nich byl při tom nárazu vymrštěn ze sedla. Po ošklivě vypadajícím pádu přistál na záda jenom několik málo kroků od Thora.
Dav zalapal po dechu. Rytíř se nehýbal a Thor mohl vidět kus dřevce, který pronikal skrz jeho brnění a žebra. Potom zařval bolestí, přičemž se mu z pusy vyřinul proud krve. Několik panošů se seběhlo, aby se o něj postaralo a odneslo ho pryč z kolbiště. Vítězný rytíř pomalu objížděl hrazení kolbiště s ulomeným dřevcem, zdvihnutým na oslavu vítězství. Dav jásal.
Thor byl ohromen. Nikdy si nepředstavoval, že by mohlo být klání tak nebezpečné.
„To co teďka udělali ti kluci, to je odteď i tvoje práce,“ řekl Feithgold. „Teď jsi panoš. Přesně řečeno druhý panoš.“
S těmi slovy se přiblížil tak, že Thor mohl cítit zápach z jeho úst.
„A nikdy nezapomínej. Já se zodpovídám Erecovi. Ty se zodpovídáš mně. Tvoje práce je pomáhat mi. Rozumíš co říkám?“
Thor přikývl. Myslel si, že spousta věcí chodí jinak, než tomu ve skutečnosti bylo, a stále si ještě nebyl jistý, co pro něj všechno to kolem vlastně znamená. Také cítil, že Feithgold je jeho přítomností znepokojený, a dost možná ho považoval i za soka.
„Nehodlám se nijak plést mezi tebe a Ereca, ty jsi jeho panoš,“ řekl Thor.
Feithgold se krátce uchechtl.
„Ty se do mých záležitostí nemůžeš plést, ani kdybys chtěl, kluku. Prostě se mi jenom kliď z cesty a dělej to co ti řeknu.“
Na to se Feithgold odvrátil a spěchal dál sérií uliček, vytvořených nataženými lany. Thor jej následoval co mu síly stačily a brzy zjistil, že se ocitli ve stájích. Všude kolem byli v kójích umístěni neklidně řehtající váleční oři. Nervózní panoši se o ně ve spěchu starali. Feithgold několikrát zahnul až nakonec stanuli před obrovským, velkolepým hřebcem. Thor musel, chtě nechtě, zadržet dech. Nechtělo se mu věřit, že zvíře tak velké a krásné by mohlo být skutečné. Kůň vypadal připravený vyrazit do války.
„Warkfin,“ řekl Feithgold. „Erecův kůň. Teda spíš jeden z nich. Ten kterého má nejradši pro klání. Nebylo vůbec snadné ho zkrotit. Ale Erec to zvládnul. Otevři branku,“ zavelel Feithgold.
Thor se zmateně podíval na něj, a potom zpátky na bránu ve snaze přijít na to, jak to má vlastně provést. Nakročil kupředu a zatáhl za kolík, který byl zaklíněný mezi prkny. Kolík se ani nepohnul. Zabral ze všech sil znovu, dokud se mu nepodařilo kolík vypáčit. Poté opatrně otvíral dřevěnou branku.
Když prováděl ten pohyb, Warkfin zaržál, lehce couvnul a vykopnul zadníma nohama do vrátek, která okamžitě plnou silou přirazila Thorovu ruku na bedlení. Thor s bolestivou grimasou uškubl zpět.
Feithgold se smál.
„Proto jsem chtěl, abys to udělal ty. Udělej to znovu, ale rychleji, kluku. Warkfin na nikoho nečeká. Rozhodně ne na tebe.“
Thor cítil vztek. Nebyli spolu ještě ani hodinu, ale už teď mu Feithgold lezl na nervy. Jen stěží si dokázal představit, že by se měli spolu snést.
Rychle otevřel vrátka a tentokrát ihned ustoupil stranou, aby se vyhnul dalšímu kopanci.
„Mám ho vyvést ven?“ zeptal se Thor chvějícím se hlasem. Opravdu neměl pocit, že by rád držel toho koně za otěže právě teď. Warkfin dupal a poskakoval.
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Feithgold. „To je moje práce. Tvoje práce je nakrmit ho – až ti řeknu, že to máš udělat. A taky vykydat jeho kóji.“
Feithgold chytil Warkfinovy otěže a vedl koně ven ze stájí. Thor jenom polkl a sledoval ho. Tohle nebylo přijetí, které očekával. Věděl, že bude muset někde začít, ale tohle bylo ponižující. Vždycky si představoval válku, čest a bitvy, trénink a soupeření s ostatními chlapci. Nikdy ho nenapadlo, že skončí jako služebníček od hnoje. Na okamžik zaváhal, jestli to opravdu bylo to nejsprávnější rozhodnutí.
Konečně vyšli z šera stájí zpět do jasného dne. Zpátky na kolbiště. Thor musel přimhouřit oči. Jásot davu a třesknutí zbraní dvou soupeřících rytířů jej opět uchvátil. Nikdy předtím nezažil ten drtivý třeskot kovu a těžký dusot koní, připomínající zemětřesení.
Všude kolem se, za asistence svých panošů, připravovaly desítky rytířů. Panoši leštili svým rytířům brnění, připravovali zbraně, kontrolovali sedla a popruhy, a poté ještě znovu pro jistotu kontrolovali zbraně, když rytíři nasedali na své hřebce a očekávali vyvolání svého jména na kolbiště.
„Rytíř Elmalkin!“ zavolal herold.
Rytíř z provincie, o které Thor nikdy neslyšel, široký chlapík v rudém brnění, vyrazil branou na kolbiště. Thor stačil jen tak tak uskočit z cesty. Rytíř se rozjel do plného trysku podél středového bedlení kolbiště. Jeho dřevec sklouzl po štítu svého protivníka. Ozvalo se břinknutí, když druhý rytíř trefil Elmalkina do těla a poslal jej ze sedla k zemi. Ten tvrdě dopadl na záda. Dav nadšeně jásal.
Elmalkin se okamžitě vzpamatoval a neohroženě se postavil zpátky na nohy. Potom se otočil a napřáhl ruku směrem k panošovi, který stál vedle Thora.
„Můj palcát!“ zařval rytíř.
Panoš okamžitě začal jednat, popadl ze stojanu palcát a sprintoval na kolbiště. Zatímco běžel k Elmalkinovi, druhý rytíř už se stačil obrátit a znovu se rozjel do útoku. Jediný okamžik předtím, než panoš stačil předat svému pánovi palcát, rytíř přihřměl až k nim. Panoš nestihl doběhnout k Elmalkinovi včas. Druhý rytíř napřáhl dřevec a ten zasáhl panoše rovnou do hlavy. Zasažený panoš byl nárazem vymrštěn, otočil se kolem dokola a tváří napřed se zřítil do písku.
Už se ani nepohnul. Až odtud viděl Thor krev, která vytékala z jeho hlavy a barvila písek kolbiště.
Thor polknul.
„Není to nejhezčí pohled, že?“
Thor se otočil na Feithgolda, který stál vedle něj a sledoval scénu.
„Musíš se obrnit, chlapče. Tohle je bitva. A my jsme přímo uprostřed.“
Dav najednou ztichl, protože bylo právě ohlášeno jedno z hlavních klání. Všechny soutěže na ostatních místech teď utichly v očekávání nadcházejícího souboje. Na jedné straně se objevil Kendrick, sedící na svém koni a třímající dřevec v pravé ruce.
Na druhé, vzdálené straně, vyjel na scénu jezdec v osobité zbroji McCloudů.
„MacGilové proti MacCloudům,“ pošeptal Fethgold Thorovi. „Jsme s nima ve válce snad už tisíc let. Dost pochybuju, že tenhle to souboj na tom něco změní.“
Oba rytíři sklopili hledí svých přilbic a jakmile se ozval roh, vyrazili do útoku.
Thor byl uchvácen rychlostí, kterou proti sobě vyrazili, jenom aby se o moment později srazili v ohlušujícím třesku. Thor si téměř musel zacpat uši. Dav zalapal po dechu, když viděl, jak oba jezdci spadli ze svých koní.
Oba však také okamžitě vyskočili na nohy a strhli si z hlav helmice. Jejich panoši mezitím přibíhali s jejich meči. Oba rytíři se pustili do šermířského souboje všemi silami, které měli. Sledovat Kendricka jak vládne mečem Thora naprosto nadchlo. V jeho pohybech byla krása, umění. Ale McCloud byl také skvělý bojovník. Kroužili kolem sebe, ve snaze zaujmout co nejvýhodnější pozici. Nikdo se nehodlal snadno vzdát.
Konečně se jejich meče za úžasného třesknutí srazily. A oba oponenti si tím navzájem vyrazili zbraně z rukou. Opět přispěchali panošové, kteří tentokrát přinášeli palcáty. Když se ale Kendrick natahoval pro svůj palcát, McCloudský panoš změnil náhle směr svého běhu a místo aby předal palcát svému pánovi, udeřil s ním naplno Kendricka do zad. Toho nečekaný úder poslal k zemi. Kolbištěm se rozlehl zděšený výkřik diváků.
McCloudský rytíř zvedl svůj meč, přistoupil a namířil jej Kendrickovi na krk tak, že nemohl nijak uniknout. Kendrick neměl teď už jinou možnost.
„Vzdávám se!“ zakřičel.
McCloudovská část tribuny nadšeně zajásala. Mezi MacGily bylo však patrné rozhořčení.
„Podvodník!“ křičel někdo od MacGilů.
„Podvodník! Podvodník!“ přidávaly se další a další hlasy.
Vztek davu nabýval na síle a za chvíli už stovky lidí sborově protestovaly. Zástup diváků se začal ježit napřaženými pěstmi a obě rodiny na tribuně – MacGilové i McCloudové – začali vstávat ze židlí.
„Tohle není dobrý,“ řekl Feithgold Thorovi, zatímco stáli jenom malý kousek od incidentu a vše sledovali.
O několik okamžiků později dav explodoval. Padly rány a všude kolem se rozhostila otevřená rvačka. Byl to naprostý chaos. Muži se divoce prali jeden s druhým, chytali se vzájemně pod krkem a sráželi k zemi. Rvačka stále mohutněla a každým okamžikem hrozilo, že přeroste v otevřenou válku.
Tu ale zazněl roh, stráže obou království přispěchaly a pustily se do roztrhávání rozběsněného davu. Ozval se druhý, mnohem zvučnější roh a když po jeho doznění král MacGil vstal z trůnu, bylo o poznání tišeji.
„Nestrpím žádné rvačky!“ zahřměl nesmlouvavým hlasem panovníka. „Ne dnes a ne na této oslavě! Ne u mého dvora!“
Dav se pomaloučku uklidňoval.
„Pokud to co chcete je zápas mezi našimi dvěma skvělými klany, dostanete jej, ale bude to jeden proti jednomu. Jeden šampion z každé ztrany se utká se svým protějškem.“
MacGil se podíval na krále McClouda, který seděl s celým svým doprovodem na vzdálené straně tribuny.
„Souhlasíš?“ zakřičel MacGil.
McCloud se slavnostně napřímil.
„Souhlasím!“ odpověděl stejně hlasitě.
Dav na obou stranách kolbiště zajásal.
„Vyber si svého nejlepšího muže!“ křičel MacGil.
„Už jsem si vybral,“ řekl McCloud.
Na McCloudské straně se objevil impozantní rytíř, největší muž, jakého Thor kdy viděl. Seděl na obrovském koni a připomínal balvan. Byl celý bachratý, bradu mu pokrýval dlouhý plnovous, nad nímž seděl patrně trvale zamračený obličej.
Thor ucítil, že i vedle něj se něco děje. Přímo vedle něj. Erec se vyšvihl na Warkfina a postoupil kupředu. Thor polknul. Bylo mu zatěžko uvěřit, že je v centru všech těchto událostí. Naplnila jej úcta k jeho rytíři.
Ta se ale okamžitě proměnila v úzkost, když si uvědomil, že tu má i povinnosti. Koneckonců byl přece panošem a jeho rytíř právě vyrážel do boje.