Zápisky z mrtvého domu

VII

Stížnost.

Počínaje tuto hlavu, pokládá vydavatel zápisek nebožtíka Alexandra Petroviče Gorjančikova za svou povinnost podati čtenářům následující sdělení:

V první hlavě „Zápisek z mrtvého domu" bylo pověděno několik slov o jistém otcovrahu, rodem šlechtici. Byl mimo jiné uveden za příklad, jak bezcitně mluvívají trestanci o zločinech, jichž se dopustili. Bylo též řečeno, že se vrah při soudu nepřiznal k svému zločinu, ale že, soudě dle řečí lidí, kteří znali všechny podrobnosti jeho historie, fakta byla v té míře jasna, že nebylo možná nevěřiti, že se zločinu dopustil. Titéž lidé vypravovali skladateli „Zápisek", že život zločincův byl úplně nepořádný, že nadělal dluhů a zabil svého otce, dychtě po dědictví po něm. Ostatně celé město, v němž onen otcovrah býval dříve úředníkem, vypravoval jeho historii také tak. Že tomu skutečně tak, o tom má vydavatel „Zápisek" dosti spolehlivé zprávy. Konečně bylo řečeno v „Zápiskách", že v káznici býval otcovrah vždy v nejlepší, nejveselejší duševní náladě; že to byl rozmazlený, lehkomyslný, v nejvyšší míře nepředložený člověk, ačkoli nikoli hloupý, a že spisovatel „Zápisek" nikdy při něm neshledával zvláštní nějaké surovosti. K tomu byla připsána poznámka: „Rozumí se, že jsem nevěřil v onen zločin."

Nedávno obdržel vydavatel „Zápisek z mrtvého domu" zprávu ze Sibiře, že trestanec byl opravdu úplně nevinen a že deset let trpěl v káznici úplně za darmo; že nevinnost jeho byla dokázána soudně, oficiálně. Že se praví vinníci našli a přiznali se a že byl nešťastný už propuštěn z káznice. Vydavatel nemůže nikterak pochybovati o pravdivosti této zprávy…

Netřeba k tomu ničeho dodávati. Není třeba mluviti a šířiti se o hlubokém tragismu v onom fakte, o pohubeném hned z mládí životě, stráveném za tak hrozného obvinění. Faktum to jest příliš pochopitelno, příliš ohromující samo o sobě.

Máme za to, že vyšla-li na jevo možnost takového fakta, tedy sama tato možnost přidává ještě novou, neobyčejně ostrou črtu k charakteristice a úplnosti obrazu Mrtvého domu.

A nyní pokračujeme.

Pravil jsem již výše, že jsem se konečně vpravil do svého postavení v káznici. Ale ono „konečně " dostihovalo se velmi z tuha a bolestně a příliš pomaloučku. Ve skutečnosti jsem potřeboval skoro rok času na to a to byl nejtěžší rok mého života. Proto se celý se všemi podrobnostmi vtiskl do mé paměti. Zdá se mi, že si každou hodinu onoho roku pamatuju po pořádku. Také jsem pravil, že i jiní trestanci nemohli přivyknouti k onomu životu. Pamatuju se, jak jsem v onom prvním roce často uvažoval sám u sebe: „Což oni? Jak je jim? Je-li možno, aby byli klidni?" A otázky ty velice mne zajímaly. Připomenul jsem již, že tam všichni trestanci žili, jako by nebyli doma, nýbrž kdesi v zájezdní hospodě, kdesi na cestě, na zastávce nějaké. I tací lidé, kteří sem byli poslaní na celý život, spěchali kamsi, nebo se jim stýskalo, a každý bez výjimky blouznil o něčem nemožném. Tento věčný neklid, vyjadřovaný třebas mlčky, ale patrně; tato podivná náhlost a nedočkavost v nadějích, časem bezděky projevovaných, někdy tak bezdůvodných, že se podobaly horečnému blouznění, a – což nejvíce překvapovalo – vznikavších nezřídka v hlavách, na pohled nejpraktičtějších: vše to dodávalo neobyčejného vzezření a charakteru onomu místu, a sice tak neobyčejného, že snad právě tyto črty tvořily jeho nejvíce charakteristickou vlastnost. Člověk cítil jaksi skoro hned na první pohled, že něco podobného není za káznicí. Zde všichni byli blouznílkové a to bilo do očí. Pociťovalo se to bolestně právě proto, že blouznivost dodávala většině káznice zasmušilého a mračného vzezření, jakéhosi nezdravého vzezření. Ohromná většina byla mlčenlivá a zlostná až k nenávisti, nerada vystavovala své naděje na odiv. Prostomyslnost, upřímnost byly v opovržení.

Čím nemožnější byly naděje a čím více pociťoval tuto nemožnost sám blouznílek, tím zatvrzeleji a přísněji je tajil sám pro sebe, ale vzdáti se jich nemohl. Kdo ví, snad se některý styděl za ně sám před sebou. V povaze ruské je tolik positivního a tolik střízlivosti v názorech a tolik vnitřního sarkasmu nad samým sebou… Dost možná, že pro tuto stále v sobě tajenou nespokojenost se samým sebou bylo v oněch lidech tolik netrpělivosti při každodenním jich styku mezi sebou, tolik nesmířlivosti a tolik posměchu jednoho nad druhým. A stalo-li se, že na příklad vyskočil z nenadání někdo z nich, kdo byl více naivní a nedočkavý, a prohodil někdy na hlas to, co všem jim vězelo na mysli, pouštěl se do blouznění a nadějí, tu ho ihned hrubě zakřikovali, přerušovali a vysmáli se mu; ale zdá mi se, že nejhorlivějšími mezi pronásledovateli byli právě ti, kteří sami ve svých snech a nadějích zabíhali ještě mnohem dále než on.

Na lidi naivné a prostosrdečné pohlíželi u nás, jak jsem již pravil, všichni vůbec jako na nejprostší hlupáky a chovali se k nim s opovržením. Jeden každý byl na tolik mrzutý a samolibý, že počínal přezírati člověka přívětivého a prostého samolibosti. Kromě těchto naivných a přihlouplých mluvků všichni ostatní, to jest mlčenliví, dělili se na dobré a zlé, na mrzuté a přívětivé. Mrzutých a zlých bylo nepoměrně více; byl-li který z nich náhodou již od přírody mluvkou, byli to zcela jistě samí znepokojující klevetníci a pobuřující závistníci. Do všeho cizího se míchali, ačkoli své vlastní duše, svých vlastních tajemství nikomu nevystavovali na odiv. Nebylo to v modě, zvykem to nebylo.

Dobří – jich byl neveliký houfek – byli tiši, mlčky tajili pro sebe své naděje a ovšem byli náchylnější k nadějím a víře v ně, než mrzutí. Ostatně, zdá se mi, že byl v káznici ještě jeden druh, to jest takoví, kteří pozbyli nadobro vší naděje. Takovým byl na příklad i stařec ze Starodubských osad; ale na všechen způsob takových bylo velmi málo. Stařeček byl na pohled spokojen – však jsem již o něm mluvil – ale dle některých známek soudím, že duševní jeho stav musil býti hrozný. Ostatně on měl něco, co ho mohlo spasiti, co ho mohlo vyvěsti z takového stavu: totiž modlitbu a domněnku, že jest mučedníkem. Trestanec, jenž se pomátl na bibli a přišel o rozum, o němž jsem se již zmínil, a který se vrhl s cihlou na majora, byl bezpochyby také jeden z těch, kteří zoufali, kteří úplně pozbyli vší naděje; a protože úplně bez naděje žíti nelze, proto si vymyslil způsob, jak by vyšel z takového nemožného stavu, a východem tím mu bylo dobrovolné, skoro nastrojené mučednictví. Vyznalť, že se vrhl na majora, aniž měl čeho proti němu, a sice pouze proto, že si přál podstoupiti mučednictví. A kdo ví, jaký psychologický process se odehrál tehdá v jeho duši! Bez jakéhosi cíle a snahy po dosažení toho cíle nežije ani jeden živý člověk. Ztratil-li člověk cíl a naději, obrátí se ze stesku nezřídka v netvora… Cílem všech našich byla svoboda a odchod z káznice.

Ostatně i nyní se snažím rozděliti celou naši káznici na různé druhy; je-li to však možno? Skutečnost jest nekonečně různorodá v poměru ke všem, i sebe chytřejším důsledkům abstraktní mysli a nepřipouští ostrých a makavých rozdílův. Skutečnost směřuje k rozdrobování. My jsme přece také měli svůj život; ať si byl jakýkoliv, ale přece to byl život, ne pouze oficiální, nýbrž vniterný, svůj vlastní život.

Ale jak jsem již z části připomenul, nemohl jsem a ani jsem neuměl proniknouti do vnitřních hlubin onoho života na počátku mého pobytu v káznici, a proto všechny vnější projevy tamního života trápily i mne tehdá nevýslovnou stísněností. Počínal jsem časem prostě nenáviděti své soudruhy, kteří byli právě takovými trpiteli, jako já. Závidíval jsem jim dokonce, že jsou přec jenom mezi svými, ve své společnosti, rozumějí si na vzájem, ačkoli se jim ve skutečnosti zhnusila všem, právě tak jako mně, a všechny je omrzela ona společnost, udržovaná pohromadě důtkami a holí, tedy ono vynucené družstvo, a každý sám o sobě hleděl někam ode všech stranou. Opakuju opětně, že ta závist, která padala na mne v okamžiku hněvu, měla svůj zákonný důvod. Vždyť opravdu se rozhodně klamou ti, kdo tvrdí, že šlechtici, vzdělanému člověku atd. jest rovněž tak těžko v našich káznicích a trestnicích, jako kterémukoli mužíku. Vím a slýchal jsem o takové domněnce za poslední doby, čítal jsem o tom.

Zásada oné ideje jest správná, humánní. Všichni jsme lidé, všichni smrtelní. Ale idea ta jest příliš abstraktní. Spouští se při ní se zřetele příliš mnoho praktických podmínek, jež možno pochopili nejinak, než v samé skutečnosti. Pravím to nikoli proto, že šlechtic a vzdělanec jako by cítili jemněji, byli citlivější, proto že jsou rozvitější. Duši a její rozvoj těžko měřiti jakýmsi společným, středním měřítkem. Ani samo vzdělání nemůže v tomto případě býti měřítkem. Já první jsem hotov dosvědčiti, že jsem i v nejméně vzdělaných, nejvíce uhnětených massách, že jsem i mezi takovými trpiteli shledával příznaky nejjemnějšího duševního rozvoje. Přiházelo se v káznici, že člověk znal trestance po několik let a domníval se o něm, že je to zvíře a ne člověk, že jím opovrhoval. Náhle přijde náhodou okamžik, ve kterém duše jeho bezděčným hnutím vystoupí na povrch a člověk v ní spatří takové bohatství, city, srdce, tak jasné srozumění svého vlastního i cizího strádání, že jako by se mu náhle oči otevřely a v prvním okamžiku ani nechce věřiti, že to sám uviděl a uslyšel. Stává se i naopak: Vzdělanost srovná se někdy s takovým barbarstvím, s takovým cynismem, že se vám zhnusí, a ať jste sebe lepšími anebo sebe více předpojatými, nenaleznete v srdci svém ani omluvy, ani ospravedlnění.

Nemluvím též o změně zvyků, způsobu života, stravy atd., což je všechno pro člověka z vyšších tříd společenských ovšem těžší než pro mužíka, jenž nezřídka na svobodě trpíval hlad, kdežto v káznici vždycky se nají do syta. Nebudu se ani o to příti. Dejme tomu, že pro člověka, obdařeného jen trochu silnější vůlí, všechno to je hloupost u porovnání s jiným nepohodlím, ačkoli změna zvyku není ve skutečnosti vskutku nijaká maličkost, ani poslední věc. Ale jsou nepohodlí, před nimiž vše to bledne v takové míře, že si člověk nevšímá ani špinavého obydlí, ani útisků, ani hubené, nečisté stravy. Nejrozhýčkanější mazlíček, nejrozněženější choulostivec, když popracuje v potu tváří tak, jak nikdy nepracovával na svobodě, bude jisti i černý chléb, i šči se šváby. K tomu se dá ještě přivyknouti, jak připomíná humoristická trestanecká píseň o bývalém mazlíčku, jenž se dostal do káznice:

Kyselé mně zelí s vodou dají, a já jím, až za ušima praští.

Nikoliv, nejdůležitější jest to, že každý z nově příchozích za dvě hodiny po svém příchodu stává se v káznici právě takovým, jací jsou všichni ostatní, on je tu doma, stává se rovnoprávným hospodářem v trestaneckém družstvu, právě takovým hospodářem, jako každý jiný. Všichni mu rozumějí, i sám on všem rozumí, všem je známý a všichni ho pokládají za svého. Avšak zcela něco jiného je člověk urozený, šlechtic. Buď si jakkoli spravedliv, dobr, rozumen, přece ho budou celá léta nenáviděti a přezírati všichni, celými massami; jemu neporozumějí a hlavně – nebudou mu věřiti. Není jim soudruhem ani přítelem, a třebas by dostihl po letech toho, že mu nebudou ubližovati, zůstane přece mezi nimi cizím, a věčně bude s bolestí seznávati svou odloučenost a svou osamělost. Tato odloučenost vzniká někdy zcela bez zlého úmyslu se strany trestanců, jen tak prostě, bezděčně. Není to člověk jejich společnosti, a dost. A nic není hroznějšího, než přebývati v cizí společnosti. Mužík, přivedený z Taganroga do Petropavlovského přístavu, ihned tam najde právě takového ruského mužíka, ihned se s ním domluví a dohodne, a za dvě hodiny snad už budou žíti spolu co nejspokojeněji v jedné jizbě, nebo v jednom staně.

Jinak se to má s člověkem urozeným. Jeho dělí od prostého lidu hluboká propast, a poznává se to ve vší úplnosti teprv tehdy, když urozený náhle sám působením vnějších okolností, ve skutečnosti, opravdově pozbude svých dřívějších práv a převrátí se v prostého člověka. Nestane-li se to, obcujte třebas po celý svůj život s lidem, scházejte se s nimi třebas po čtyřicet let každodenně, na příklad v úřední povinnosti, tedy v úředně přijaté formě, anebo třebas jen tak, prostě po přátelsky, jako dobrodinec a v některém smyslu jako jejich otec – nikdy nepoznáte vlastní podstaty. Všechno bude samý optický klam a nic více. Vždyť já vím, že všichni, rozhodně všichni, kdo budou čísti tyto mé poznámky, řeknou, že nadsazuju. Ale já jsem přesvědčen o jich správnosti. Přesvědčil jsem se o nich ne z knih, ne úvahami, nýbrž ze zkušenosti, a měl jsem hrubě dosti času, abych prozkoumal správnost svého přesvědčení. Snad zvědí svým časem všichni, do jaké míry jest mé tvrzení správné…

Události jako by naschvál potvrzovaly hned při prvním kroku má pozorování a působily na mne dráždivě a bolestně. Toho prvního léta bloudil jsem po káznici skoro sám jediný. Pravil jsem již, že jsem byl v takém stavu duševním, že jsem ani nemohl oceniti a rozlišiti ony trestance, kteří by mne mohli později náviděti, třebas by nikdy nemohli zaujíti téhož stanoviska, jako já. Mel jsem tu ovšem i já soudruhy původu šlechtického, ale tito soudruhové nesnímali s mé duše vší tíhy. Zdálo se mi, že bych na nic nehleděl, ale utéci nebylo kam.

Hle na příklad jeden z těch případů, které mně hned na ponejprv daly nejvíce na srozuměnou, jak jsem tu osamocen, jak zvláštní je mé postavení v káznici. Kdysi onoho prvního léta, již v srpnu, v jasný a horký všední den před jednou hodinou s poledne, kdy obyčejně všichni spali přeď odpolední prací, náhle se zdvihla celá káznice jako jeden člověk, a počala se řaditi na nádvoří trestnice. Já nevěděl o ničem až do posledního okamžiku. Za oné doby tak jsem býval časem zahloubán do samého sebe, že jsem skoro ani nepozoroval, co se děje kolem mne. A káznice byla zatím už plné tři dni vzrušena. Snad počalo ono vzrušení již mnohem dříve, jak jsem se domyslil později, připomínaje si mimoděk různé rozhovory trestancův, a zároveň i zvýšenou svárlivost trestanců, rozmrzelost a zvláště zlostnou náladu, kterou jsem na nich pozoroval za poslední doby. Připisoval jsem to těžkým pracím, nudným, dlouhým letním dnům, bezděčným snům o lesích a volné svobodě, krátkým nocem, za nichž těžko se bylo vyspati do vůle. Možná dost, že vše to se nyní spojilo dohromady, v jeden výbuch, ale záminkou onoho výbuchu byla strava. Již po několik dní stýskali si hlasitě za poslední doby, rozhorlovali se po kasárnách, a zvláště když se scházeli do kuchyně k obědu a k večeři, byli nespokojeni s kuchaři, ano pokusili se i sesaditi jednoho z nich, ale hned zas vyhnali nového a dosadili starého. Slovem všichni byli v jakési nepokojné duševní náladě.

„Práce je těžká a nás krmí slabiznami," zabručí někdo v kuchyni.

„Když ti nechutná, tedy si objednej blamanžé," prohodil druhý.

„Šči se slabiznou jím velmi rád, braši," dodal třetí; „neboť jsou velice chutný."

„A budou-li tě krmit po celou dobu jen slabiznami, také ti bude chutnat?"

„Inu ovšem, je nyní masová doba," mínil čtvrtý; „my se v cihelně dřeme, dřeme a když je člověk s úkolem hotov, chce se žrát. A jakéž pak jídlo je maso od slabizny?"

„A když ne se slabiznou, tedy s osrdím."

„Nu ano, vezmeme-li třebas tohle osrdí. Slabizna a osrdí, pořád jen to jedno zpívají. Což je to za jídlo! Mám pravdu, nebo ne?"

„Ovšem, strava je špatná."

„Kapsu si asi mastí."

„Tomu ty nerozumíš."

„A kdo jiný? Břicho je moje. Kdybychom si takhle všichni společně posteskli, bylo by pomoženo."

„Stěžovati si?"

„Ano."

„Což jsi málo byl ještě bit za tyhle stížnosti? Počkáš si!"

„Ono je pravda," dodal bručivě jiný, jenž až doposud mlčel; „bude to honem, ale málo to vydá. Co budeš mluvit, až se tě optají? To nám napřed pověz ty hlavo s týlem."

„Nu, povím to. Kdyby šli všichni, mluvil bych také spolu se všemi. Nouze je nouze. Někteří tady jedí svou stravu, ale někteří se musí spokojiti s pouhou komisní."

„Aha, závistník bystrooký! Oči se mu rozhořely na cizí majetek."

„Na cizí sousto hubu neotvírej; raděj si přivstaň a své sobě chystej!"

„Chystej!.. Do šedých vlasů se budu o to s tebou příti. Ty's tedy boháč, chceš-li seděti se složenýma rukama?"

„Hlehle boháče Jerošku; má psa a kočku!"

„Ne, opravdu, braši, co tak sedět! Přestaňme se říditi tam těmi blázny. S nás kůži derou. Proč bychom nešli?"

„Proč? Tobě aby napřed rozžvýkal a do huby položil; přivyk' jisti žvýkané. Tady je káznice – to je to proč?"

„Inu jako vždycky; ať pán Bůh rozvadí národy, jen když nakrmí vévody."

„V tom to vězí. Ztloustnul osmioký". Pár běloušů si koupil."

„To proto, že nerad se napije."

„Tuhle se při kartách popral se zvěrolékařem. Celou noc trumfovali. Našeho prý dvě hodiny držel v pěstích. Feďka vypravoval."

„A proto máme šči s osrdím."

„Ach vy hlupáci! Co pak spravíme my v našem postavení."

„Jen kdybychom šli všichni, uviděli bychom, jaké by našel ospravedlnění. Na tom bychom měli státi."

„Ospravedlnění! Dá ti pěstí do zubů a odejde."

„A k tomu tě vezmou ještě do vyšetřování…"

Slovem, všichni byli vzrušeni. Té doby jsme měli vskutku špatnou stravu. A mimo to nabralo se toho více dohromady. Hlavně však všeobecná rozmrzelost, věčně tajená strázeň. Trestanec je svárlivý a spurný již dle své povahy; avšak zřídka se zdvihnou všichni najednou, aneb aspoň ve velkých zástupech. Příčinou toho stálá různost mínění. Každý z nich to sám cítil; to je příčinou, proč bývalo u nás více nadávek než skutků. Avšak tentokrát vzrušení neminulo marně. Počali se scházeti do hromady, radili se v kasárnách, nadávali, připomínali si s hněvem veškeru správu majorovu, pátrali po všech jeho špatnostech.

Zvláště se rozčilovali někteří. V každé podobné záležitosti se vyskytnou podněcovatelé a vůdcové. Vůdcové v těchto případech, totiž když se má přednésti stížnost, jsou lidé vysoce pozoruhodní, a sice nejen v káznici, nýbrž ve všelikých družstvech, četách a pod. Jest to zvláštní typ, jenž si jest všude podoben. Jsou to lidé ohniví, dychtiví po spravedlnosti, a nanejvýš naivně a poctivě přesvědčení o její nezbytné, neodvratné, a hlavně okamžité možnosti. Lidé ti nejsou hloupější, než jiní, bývají mezi nimi i velice rozumní, ale jsou příliš horkokrevní, aby mohli býti dosti

chytrými a vypočítavými. Najdou-li se ve všech podobných případech lidé, kteří dovedou obratně říditi massy a vyhráti věc, jsou to lidé zcela jiného typu vůdcův lidových a přirozených jeho náčelníkův, typu, jenž je u nás velice vzácný.

Avšak ti, o nichž nyní mluvím, totiž začínatelé a vůdcové při stížnostech, skoro vždycky prohrávají svou věc, a rozmnožují za to obyvatelstvo trestnic a káznic. Pro svou horkokrevnost prohrávají, ale pro tutéž horkokrevnost mají značný vliv na massy lidu. Táhnou za nimi konečně s ochotou. Jejich oheň a spravedlivá rozhorlenost působí na všechny, a posléze přimykají se k nim i nejnerozhodnější. Jejich slepá důvěra v úspěch svádí i nejzarytější skeptiky, nehledě na to, že ona důvěra mívá časem tak vratké, tak dětinské důvody, že se divíš, jak mohli za nimi jíti. A hlavní věcí jest, že jdou napřed, a jdou, ničeho se nebojíce. Jako býci vrhají se v před se spuštěnými rohy, často bez náležitého pochopení věci, bez opatrnosti, bez onoho praktického jezuitství, jehož pomocí nezřídka i nejpodlejší a nejnekalejší člověk dobude úspěchu, dostihne cíle a vyjde suchý z vody. Oni však si nezbytně zpřerážejí rohy. V obyčejném životě jsou to lidé z horka nakvašení, pohrdaví, dráždiví a nesnášeliví. Nejčastěji však velice na duchu obmezení, což ostatně tvoří z části jejich sílu. Nejmrzutější je pak na nich to, že místo přímého cíle, vrhají se často na stranu, místo hlavní věci na malichernosti. A to právě bývá jejich záhubou. Avšak massy lidu je chápou, a v tom záleží jejich síla… Ostatně musím pověděti ještě dvě slova o tom, co je to stížnost?…

V naší trestnici bylo několik takových trestanců, kteří tam přišli pro stížnosti. Ti byli nyní nejvíce rozčileni. Zvláště jeden, Martynov, jenž sloužíval v husarském pluku, ohnivý, nepokojný a podezřívavý člověk, jinak poctivý a pravdivý. Druhý byl Vasilij Antonov, člověk jaksi chladnokrevně se rozčilující, s drzým vzezřením, s hrdopyšným sarkastickým úsměškem, neobyčejně rozvitý, jinak však také poctivý a pravdivý. Ale všechny nemohu vyjmenovat; bylo jich mnoho. Petrov mimo jiné stále probíhal sem tam, naslouchal u všech skupin, málo mluvil, ale patrně byl rozechvěn a první vyskočil z kasárny, když se počali řaditi.

Náš káznický poddůstojník, jenž u nás zastával hodnost šikovatele, vyšel ihned ulekaný. Když se trestanci seřadili, požádali ho zdvořile, aby oznámil majorovi, že káznice si přeje s ním mluviti a osobně ho poprositi za některé věci. Hned za poddůstojníkem vyšli i všichni invalidové a seřadili se na druhé straně naproti trestancům. Vzkaz, svěřený poddůstojníkovi, byl neobyčejný a přivedl ho v úžas. Avšak nemohl si dovoliti, aby jej okamžitě neoznámil majorovi. Předně, když už se trestanci shlukli, mohlo se státi i něco horšího. Všichni naši představení měli z trestanců jaksi zpřílišněný strach. Za druhé, i kdyby se nic nestalo a všichni si to rozmyslili a hned se rozešli, i tu by byl poddůstojník povinen okamžitě oznámiti veliteli všechno, co se přihodilo. Bledý a strachy se třesa vypravil se honem k majorovi, ani se nepokusiv, aby se trestancův optal, co by rádi, a domluvil jim. Věděli, že by s ním nyní ani nemluvili.

Nemaje ani nejmenšího ponětí, oč jde, vešel jsem také do řady. O všech podrobnostech zvěděl jsem až později. Nyní však jsem si myslil, že bude nějaká přehlídka. Ale nevida stráží, jež obyčejně konávaly přehlídky, podivil jsem se a počal jsem se rozhlížeti kolem sebe. Obličeje byly rozčilené a podrážděné. Někteří byli dokonce bledi. Všichni byli starostlivi a zamlklí, jsouce žádostivi, jak promluví před majorem. Spozoroval jsem, že mnozí na mne pohlíželi s neobyčejným podivením, ale mlčky se odvrátili. Bylo jim patrně divno, že jsem vstoupil s nimi do řady. Bylo vidět že nevěří, abych také měl v úmyslu žalovat si. Ale brzy skoro všichni, kdo stáli kolem mne, opět se počali ke mně obraceti. Všichni pohlíželi na mne tázavě.

„Nač ty jsi sem přišel?" optal se mne hrubě a hlasitě Vasilij Antonov, jenž stál ode mne dále, než jiní, dosud mne říkal vždycky vy a choval se vůbec ke mně zdvořile.

Pohlédl jsem na něho s podivením, snaže se pořád ještě pochopiti, co to znamená, a tuše již, že se děje cosi neobyčejného.

„Nu opravdu, co tu budeš stát? Jdi do kasárny," promluvil jeden mladý hoch, bývalý voják, s nímž jsem nebyl dosud vůbec znám, jinak dobrý a tichý hoch. „Tomu ty nerozumíš."

„Vždyť se strojí do řad," odvětil jsem mu; „myslil jsem, že je přehlídka."

„Vida ho, také vylez'," zvolal jeden.

„Železný zobák," promluvil druhý.

„Muchodavy!" prohodil třetí s nevýslovným opovržením. Tato nová přezdívka vyzvala všeobecný smích.

„V milosti se nalézá v kuchyni," dodal ještě kdosi.

„Oni mají všude nebe. Tady je káznice a oni jedí koláče a podsvinčata si kupují. Vždyt jíš svoji stravu; nač sem lezeš?"

„Tady není místo pro vás," promluvil Kulikov, přistoupiv směle ke mně; vzal mne za ruku a vyvedl mne z řady.

Sám on byl bledý; jeho černé oči jiskřily a dolejší ret byl zkousán. Nemohl chladnokrevně očekávati majora. Dodám při té příležitosti, že jsem velmi rád pozoroval Kulikova ve všech podobných případech, to jest ve všech takových případech, kde měl za nutno, aby se ukázal. On se hrozně vystavoval na odiv, ale při tom byl i činným. Zdá se mi, že by šel i na popravu s jakýmsi chicem, švihácky. Nyní když mně všichni tykali a nadávali mně, zdvojnásobil patrně naschvál svoji zdvořilost, ale slova jeho byla při tom jaksi zvláště, skoro až hrdě důtklivá, netrpíce nijaké námitky.

„My jsme zde pro svou záležitost, Alexandře Petroviči, a vy zde nemáte co dělat. Odejděte zatím někam, posečkejte… Hleďte vaši všichni jsou tamhle v kuchyni, jděte k nim."

„Pod devátý pilíř, kde Antipka bezpatý ostává!" dodal kdosi.

Skrze nadzdvižené okno v kuchyni spatřil jsem opravdu naše Poláky; ostatně mně se zdálo, jako by tam kromě nich bylo ještě mnoho lidu. Pln pochybnosti vstoupil jsem do kuchyně. Smích, nadávky a ťúkání, jež mezi trestanci zastávalo úkol hvízdání, ozvalo se mi v zápětí.

„Nezalíbil se!.. Ťú – ťú – ťú! Vezmi si ho! – "

Nikdy jsem ještě nebyl v káznici před tím tak uražen, a proto mně to bylo tentokrát velice za těžko. Ale přišel jsem v nešťastnou chvíli. V síni u kuchyně mne potkal T…vský, bývalý šlechtic, pevný a velkodušný mladý člověk bez obzvláštního v dělání, vřele milující trestance B. Jeho rozlišovali trestanci ode všech ostatních, ano měli ho z části trochu rádi. Byl statečný, zmužilý a silný, což vycházelo jaksi na jevo při každém jeho pohybu.

„Co to děláte, Gorjančikove," zvolal na mne; „pojďte sem!"

„Ale co se to tam děje?"

„Chtějí přednésti stížnost, což pak nevíte? Ovšem ničeho nepořídí; kdo pak uvěří trestancům? Budou pátrati po původcích, a budeme-li mezi nimi, rozumí se, že na nás na první svedou vinu tohoto nepokoje. Vzpomeňte si, proč jsme se sem dostali. Jim proste nařežou, ale nás by vzali do vyšetřování. Major nás všechny nenávidí a s radostí by nás všechny zahubil. Na nás by svedl vinu se sebe."

„Ostatně i trestanci by na nás svedli," dodal M…cký, když jsme přišli do kuchyně.

„Ano, o to se nestarejte; nebudou litovati!" chopil se opět slova

T…vský.

V kuchyni kromě šlechticů bylo ještě mnoho lidí, všech asi třicet osob. Všichni tu zůstali proto, že nechtěli podávati stížnost, jedni z bázlivosti, druzí z rozhodného přesvědčení, že všeliké žalování je zhola marné. Byl tu též Akim Akimyč, zarytý a přirozený nepřítel všech podobných stížností, jež překážejí pravidelnému běhu služby a pořádku. Mlčky a neobyčejně klidně vyčkával, čím to skončí, aniž ho výsledek sebe méně znepokojoval; naopak on byl úplně přesvědčen, že nezbytně zvítězí pořádek a vůle představeného. Byl zde též Isaj Fomič, jenž byl velice zaražen a pln rozpačitosti poslouchal dychtivě a bázlivě náš rozhovor. Byl velice znepokojen. Byli tu i všichni prostí Poláci z káznice, kteří se připojili ke svým šlechticům. Dále tu bylo několik bázlivých osob původu ruského, lidí to vždycky zamlklých a zastrašených. Aby vstoupili do řad s ostatními, k tomu se jim nedostávalo odvahy, a nyní tesklivě očekávali, čím to skončí. Konečně tu bylo i několik mrzutých a vždycky přísných trestanců, lidí to nebojácných. Zůstali zde z tvrdošijného a pohrdavého přesvědčení, že je to všechno bláhovost a nic kromě zla z toho nevyjde. Ale zdá se mně, že jim přece bylo nyní jaksi nevolno, neboť vyhlíželi ne zcela jistě. Ačkoli si byli vědomi, že mají zcela pravdu, co se týče žaloby, což se potom také ukázalo, ale přece seznávali, že se stávají jaksi odštěpenci, že opustili své družstvo, ba skoro jako by byli zradili své soudruhy majorovi. Octnul se zde také Jelkin, onen chytrý mužík Sibiřan, jenž přišel do káznice za falšování peněz a jenž odloudil Kulikovu zvěrolékařskou praxi. Stařeček ze Starodubských osad byl zde též. Kuchaři všichni do jednoho zůstali v kuchyni, bezpochyby z přesvědčení, že tvoří také část správního personálu a proto že se nesluší, aby si na něj stěžovali.

„Avšak," počal jsem nerozhodně, obraceje se k M…ckému, „kromě těchto zde všichni se postavili do řad."

„Co je nám do toho?" zabručel B.

„My bychom se vystavili stokrát většímu nebezpečí, kdybychom vyšli; a nač? Je hais les brigands. A což myslíte třebas jen na okamžik, že vskutku dojde ke stížnosti? Že se vám tak chce míchati se do takové pošetilosti?"

„Nebude z toho nic," vmísil se do řeči jeden z trestanců, tvrdošijný a zlostný stařec. Almazov, jenž zde také byl, honem mu přisvědčil:

„Vyjma, že jich asi padesát bude bito, nic z toho nevyjde."

„Major přijel!" zvolal kdosi a všichni se dychtivě vrhli k oknům.

Major přiletěl rozzlobený, vzteklý, červený, s brejlemi. Mlčky, ale směle přistoupil před řadu. V takových případech opravdu byl smělý a neztrácel duchapřítomnosti. Ostatně on býval skoro vždy poloopilý. Ba i jeho zašpiněná vojenská čapka s oranžovým okolkem a špinavé stříbrné epauletty měly do sebe cosi zlověstného. Za ním kráčel písař Ďatlov, neobyčejně důležitá osobnost v naší káznici, neboť on vlastně řídil všechno v káznici a mel i jistý vliv na majora; byl to člověk chytrý, rozuměl svému prospěchu, takto však nebyl zlý člověk. Trestanci jím byli spokojeni. Hned za ním šel náš poddůstojník, jenž patrně už dostal hroznou důtku a očekával ještě desetkrát větší; za ním stráž, asi tři nebo čtyři vojáci, ne víc. Trestanci, kteří stáli bez čapek, tuším již od samé té chvíle, co poslali pro majora, všichni se nyní vzpřímili a srovnali; každý z nich přestoupil s nohy na nohu a pak všichni jako by ztrnuli na místě, čekajíce na první slovo, či lépe řečeno na první křik nejvyššího představeného.

Tento se ozval ihned; počínaje druhým slovem major zařval z plného hrdla, až mu tentokrát přeskakovalo: bylť nad míru rozvzteklen. Z oken jsme viděli, jak běhal podél řady, přiskakoval, vyptával se. Ostatně otázek jeho, jakož i odpovědí trestancův jsme pro vzdálenost místa neslyšeli. Jen to jsme slyšeli, jak křičel pisklivým hlasem:

„Vzbouřenci!.. ulicí… Původcové! Ty's původce! Ty's původce!" vrhl se tam na někoho.

Odpověď nebylo slyšeti. Ale za okamžik jsme viděli, jak trestanec vystoupil z řady a odcházel na strážnici. Za chvilku se odebral za ním ještě druhý, potom třetí.

„Všechny před soud! Já vás! Kdo je to tam v kuchyni?" vzkřikl, spatřiv nás otevřenými okny. „Všechny sem! Hnát je okamžitě sem!"

Písař Ďatlov odebral se k nám do kuchyně. V kuchyni mu řekli, že nemají nijaké stížnosti. On se ihned vrátil a oznámil to majorovi.

„Á, nemají!" zvolal o dva tony níže, patrně potěšený. „To je jedno; všechny sem!"

Vyšli jsme ven. Cítil jsem, že vycházíme jaksi se studem. Však šli všichni trochu se sklopenými hlavami.

„A, Prokofjev! Jelkin také; to's ty Almazove… Postavte se, sem se postavte dohromady," poroučel nám major jakýmsi zrychleným, ale měkkým hlasem, laskavě se na nás dívaje. „M…cký, ty's tu také…; všechny je sepsat. Datlové! Ihned všechny sepsat, spokojené zvlášť a všechny nespokojené také zvlášť, všechny do jednoho, a seznam přinésti ke mně. Všechny vás udám k soudu! Já vás, darebáci!

Papír se neminul účinku.

„Jsme spokojeni!" mrzutě zvolal náhle jeden hlas ze zástupu nespokojených, a jaksi ne hrubě rozhodně.