Konečně už za lavicemi umístili se trestanci, stojíce z úcty k hostům bez čapek, buď v kazajkách nebo v kožiších, nedbajíce dusné, parné atmosféry ve světnici. Místa, pro trestance bylo vyměřeno ovšem příliš málo. Avšak kromě toho, že doslovně jeden vězel na druhém, zejména v zadních řadách, byly obsazeny i náry, místa za kulisami a konečně našli se i tací ctitelé, kteří chodili neustále za divadlo do druhé kasárny a odtud z místa za zadní oponou pozorovali představení.
Tlačenice v první polovině kasárny byla nad pomyšlení a rovnala se snad tlačenici a stísněnosti, kterou jsem nedávno teprv viděl v lázni. Dvéře do předsíně byly otevřeny a v předsíni, kde bylo dvacet stupňů mrazu, také se tlačili lidé. Nás, totiž mne a Petrova, propustili ihned do předu, skoro až k samým lavicím, odkud bylo mnohem lépe viděti, než ze zadních řad. Viděli ve mně z části člověka, jenž dovede divadlo oceniti, znalce, jenž býval i v jinších divadlech; věděli, že se Baklušin po celou tu dobu se mnou radíval a choval se ke mně s úctou, protož mně sluší i nyní úcta a místo. Trestanci byli ovšem lidé ješitní a lehkomyslní v nejvyšší míře, ale vše to bylo líčené.
Trestanci se mne mohli posmívati, vidouce ve mně špatného pomocníka při práci Almazov mohl s pohrdáním patřiti na nás šlechtice, vynášeje se před námi svým uměním při vypalování alabastru. Ale k jejich pronásledování a posměchům nad námi družila se jiná okolnost: my jsme bývali druhdy šlechtici; přináleželi jsme k témuž stavu, jako jejich bývalí páni, o nichž si nemohli zachovati dobré památky. Nyní však v divadle ustoupili přede mnou. Uznávaliť, že v tomto případě mohu lépe souditi, než oni, že jsem více viděl, a více vím, než oni. I ti z nich, kteří mne nejméně náviděli (vím to) přáli si nyní, abych pochválil jejich divadlo a bez všelikého ponižování sebe propustili mne na lepší místo.
Rozvažuju nyní, připomínaje sobě tehdejší svůj dojem. Mně se hned tehdy zdálo – pamatuju se na to – že v jejich spravedlivém soudě o samých sobě nebylo pranic ponižujícího, nýbrž jen pocit vlastní důstojnosti. Nejvzne-šenější a nejostřejší charakteristická črta našeho lidu jest cit spravedlivosti a touha po ní. Kohoutí libůstky, býti totiž napřed na všech místech a za každou cenu, ať už toho člověk zasluhuje nebo ne – takové libůstky náš lid nezná. Jest jen zapotřebí odloupnouti vnější, líčenou kůru a vzhlédnouti na samé jádro pozorněji, z blízka, bez předsudků, a člověk zpozoruje v lidu takové věci, o nichž neměl ani tušení. Málo čemu mohou naučiti lid naši mudrci. Řeknu to positivně: naopak, sami se ještě musí u něho poučiti.
Petrov mně naivně řekl, když jsme se teprv chystali do divadla, že mne propustí ku předu také proto, že zaplatím více peněz. Určité ceny nebylo; každý dával, co mohl anebo co chtěl. Skoro každý položil něco na talíř, když šli sbírat, třebas to bylo jen půl kopějky. Ale propustili-li mne ku předu z části tedy i pro peníze, v domnění, že dám více než druzí, jak mnoho bylo v onom skutku opět citu vlastní důstojnosti! „Tys bohatší než já, jdi si tedy do předu, a ačkoli jsme zde všichni sobě rovni, ty přec jen zaplatíš víc, a proto takový host, jako ty, je milejší hercům; proto ti patří první místo, neboť všichni my jsme zde ne za peníze, nýbrž z laskavosti a následovně tříditi se musíme sami."
Jak mnoho je v tom pravé šlechetné hrdosti! Není to úcta k penězům, nýbrž úcta k sobě samému. Vůbec pak k penězům, k bohatství nechovali v káznici zvláštní úcty, zejména vzhlédneme- li na trestance na všechny bez rozdílu, v celé skupině, v masse. Nepamatuju se ani na jednoho z nich, jenž by se byl opravdově ponížil za peníze, i kdybych je měl pozorovati každého jednotlivce zvlášť. Byli mezi nimi žebronilové, kteří žebronili i na mně. Ale v tom žebronění bylo více čtveráctví, žertu než opravdovosti; bylo v tom více humoru, dětinství. Nevím, vyjadřuju-li se dosti srozumitelně… Ale zapomněl jsem na divadlo. Tedy k věci.
Než se opona zdvihla, představovala celá světnice podivný obraz plný ruchu. Předně zástup diváků, stlačený, smačknutý, stísněný se všech stran, s trpělivostí a výrazem blaženosti ve tváři očekávající počátek představení. V zadních řadách lidé, mačkající se jeden na druhého. Mnozí z nich si přinesli z kuchyně polena; člověk jak tak přistavil tlusté poleno ke stěně, vylezl na ně nohama, opíraje se oběma rukama o plece stojícího před ním diváka, a neměně svého postavení, prostál takovým způsobem dvě hodiny, úplně spokojený sebou i svým místem. Jiní se zachytili nohama za dolní výstupek pece a také tam stáli celou dobu, opírajíce se o přední. To se dělo v nejzadnějších řadách u zdi.
Se strany vylezl si na náry také hustý zástup a stál tam nad hudebníky. Tam byla dobrá místa. Asi pět osob si vylezlo na samou pec a ležíce, dívali se odtud dolů. Jaké to blaho pro ně! Na oknech v druhé stěně také se hemžily celé zástupy těch, kdo se opozdili nebo nenašli lepšího místa. Všichni se chovali tiše a slušně. Všichni se chtěli před pány a hosty ukázati v nejlepším světle. Na všech tvářích se zrcadlilo co nejvíce dětinské nedočkavosti. Všechny tváře byly červené, uřícené od potu, parna a dusna. Jaký to podivný odlesk dětinské radosti, milé, čisté spokojenosti zářil na oněch zbrázděných, znamenaných čelech a tvářích, v oněch pohledech lidi, dosud zamračených a zasmušilých, v těch očích, z nichž sršíval někdy strašný oheň! Všichni byli bez čapek a všechny hlavy jevily se přede mnou s pravé strany oholené.
Avšak na jevišti se ozvalo běhání, chvat. Opona hned se zdvihne. Hle orkestr spustil… Tento orkestr stojí za zmínku. Po straně usedlo si na narách osm hudebníků: dvoje housle (jedny byly v káznici, druhé si vypůjčili u kohosi v pevnosti, ale umělec se našel doma), tři balalajky – všechny vlastní výrobek hudebníků, dvě kytáry a buben místo basy. Housle jen svištěly a skřípaly, kytáry nestály za nic, zato balalajky byly neslýchané. Dovednost, s jakou hudebníci svými prsty přebírali struny, rovnala se rozhodně nejobratnějšímu kejklířství. Hrály se vesměs taneční kousky. V nejšvižnějších místech balalaječníci udeřili kotníky u prstů o dno balalajek; zvuk, vkus, provedení, ovládání nástroje, charakter reprodukce motivů – vše to bylo své, původní, trestanecké. Jeden z kytaristů ovládal také znamenitě svůj nástroj. Byl to onen trestanec původu šlechtického, jenž zavraždil svého otce. Co pak se týče bubnu, ten prostě konal divy: tu se zavrtí na prstu, tu zas palcem přejedou po jeho kůži; tu je slyšeti časté, zvonivé a jednostejné nárazy, tu najednou tento silný, zřetelný zvuk jako by se rozsypal na řešetě na nesčíslný počet malinkých, drnkajících a zurčících zvuků. Na konci se objevily ještě dvě harmoniky. Na mou čest – do té doby jsem neměl ponětí o tom, co se dá vykonati prostými, prostonárodními nástroji; souhlas zvuků, sehranost a hlavně duch, povaha toho, jak pojímali a podávali hlavní jádro motivů, byly přímo podivuhodný. Poprvé jsem poznal tehdá v plné míře, co vlastně jest nekonečně bujarého a smělého v bujarých a smělých ruských plesových písních.
Konečně se zdvihla opona. Všichni sebou pohnuli, všichni přestoupili s jedné nohy na druhou, zadní vystoupili na špičky; někdo spadl s polena, všichni bez výjimky otevřeli ústa a upřeli oči, a zavládlo nejhlubší ticho… Představení se počalo.
Vedle mne stál Alej ve skupině svých bratří a všech ostatních Čerkesů. Všichni oni vášnivě přilnuli k divadlu a chodili potom každý večer. Všichni mohamedáni, Tataři a ostatní, jak jsem pozoroval nejednou, jsou vždy vášniví milovníci všelikých divadel. K nim se přitulil též Isaj Fomič, který, jak se zdálo, po zdvižení opony celý se proměnil v sluch, zrak a nejnaivnější dychtivé očekávání divů a rozkoší. Bylo by věru škoda, kdyby měl býti zklamán ve svém očekávání. Milá tvář Alejová zářila takovou dětinskou, roztomilou radostí, že – přiznávám se – bylo mně radostí hleděti na něho a pamatuju se, že jsem nevolky při každém směšném nebo dovedném výkonu hercově, když se ozval všeobecný smích, ihned se obracel k Alejovi a pozoroval jsem jeho tvář. On mne neviděl; kde pak si mne mohl všímati!
Dosti blízko ode mne, po levé straně, stál obstárlý trestanec, vždycky zamračený, vždycky nespokojený a bručivý. Také si povšimnul Aleje a já viděl, jak se několikrát s lehkým úsměvem na rtech obracel, aby se na něho podíval: tak byl milý ve své naivnosti! Jmenoval ho „Alejem Semjonyčem", ale nevím proč.
Divadlo zahájili „Filatkou a Miroškou". Filatka (Baklušin) byl vskutku znamenitý. Sehrál svou úlohu s podivuhodnou výrazností. Bylo viděti, že se vmyslil do každé věty, že promyslil každý svůj pohyb. Každému obyčejnému slovu, každému posunu svému uměl dodati smyslu a významu, a sice úplně v souhlase s povahou celé úlohy. Připojte k oné snaživosti, k onomu prostudování ještě podivuhodnou, nelíčenou veselost, prostotu, neumělkovanost, a sami, kdybyste viděli Baklušina, dojista byste souhlasili, že je to pravý, rozený herec s velikým nadáním. Filatku jsem vídal nejednou v Moskevském a Petrohradském divadle a tvrdím zcela určitě, že herci v hlavních městech, kteří hráli Filatku, hráli oba hůře než Baklušin. U porovnání s ním byli to známí z románů „venkované", ale ne praví sedláci. Bylo na nich viděti snahu představovati mužíka.
Baklušina mimo to pobouzelo soupeření. Bylo všem známo, že ve druhém kuse úlohu Kedrila bude hráti trestanec Pocejkin, herec, jehož všichni, nevím proč, pokládali za schopnějšího, lepšího než Baklušin, a Baklušin si to bral k srdci jako dítě. Kolikrát jen přišel za těch posledních dnů ke mně a vyléval své city! Dvě hodiny do představení lomcovala jím horečka. Když se všechno smálo a ze zástupu volali na něho: „Dobře, Baklušine! je to chlapík!" celý jeho obličej zářil štěstím, pravé nadšení třpytilo se v jeho očích. Výstup, kdy se celuje s Miroškou, při čemž ho Filatka vybízí, aby se napřed utřel a sám si také útírá ústa, vypadl směšně až k poválení. Všechno se smíchy chytalo za boky.
Ale pro mne bylo nejzajímavějším pozorovati diváky; tu s nich spadla veškerá upjatost. Oddávali se své zábavě beze všech ohledů. Pochvalné výkřiky ozývaly se čím dál, tím častěji. Tu jeden šťuchne souseda a ve chvatu se s ním sdílí o své dojmy, aniž by se staral, ba aniž by snad viděl, kdo stojí vedle něho; druhý se při jakémsi směšném výstupu obrací náhle celý unešen ke shromáždění, honem je všechny přelétne očima, jako by je vyzýval, aby se smáli, máše rukou a hned se zase dychtivě obrací k jevišti. Třetí si dokonce mlaskne jazykem, luskne prsty, a nemůže klidně postáti na místě; ale poněvadž nemůže učiniti kroku, přestupuje pouze s nohy na nohu. Na sklonku frašky všeobecná veselá nálada dostoupila nejvyššího stupně. Ničeho nenadsazuju. Představte si trestnici, okovy, ztrátu svobody, dlouhá smutná léta v budoucnosti, život jednotvárný, jako vodní kapky za pošmourného, podzimního dne, a náhle všem těm uhněteným a uvězněným dovolili na hodinku svobodně se pohnouti, pobaviti se, zapomenouti těžký sen, uspořádati celé divadlo, a k tomu ještě jak uspořádati! K hrdosti a ku podivu celému městu, – tu se podívejte, jací chlapíci jsme my trestanci!
Zajímalo je ovšem všechno, na příklad obleky. Veliké potěšení jim působilo viděti na příklad nějakého Vaňka Otpětého nebo Necvětajeva, nebo Baklušina docela v jiném obleku, než v jakém je po tolik už let vídají každého dne. „Vždyť je také trestanec, právě takový trestanec jako my, okovy na něm řinčí, a hle tu vystupuje nyní v kabátě, v kulatém klobouce, v plášti, zrovna jako člověk občanského stavu! Vousy si přidělal, vlasy. Hle, šáteček červený vytáhl z kapsy, ovívá se, představuje pána, jako by opravdu sám byl pán." A všichni jsou u vytržení. „Dobročinný statkář" vystoupil na jeviště v adjutantské uniformě, ovšem hrozně staré, s epoletami, ve vojenské čapce s kokardou a způsobil neobyčejný efekt. O tu úlohu se hlásili dva kandidáti a – věříte-li? – oba jako maličké děti hrozně se spolu znesvářili o to, kdo má hráti; oba by se byli rádi ukázali v důstojnické uniformě se šňůrami! Do sporu se musili vložiti ostatní herci a ti většinou hlasů rozhodli, aby se úloha svěřila Necvětajevu, ne snad proto, že by byl statnější a hezčí než druhý a takovým způsobem by se spíše podobal k pánovi, nýbrž proto, že Necvětajev namluvil všem, že přijde na jeviště se španělkou, bude jí pošvihovati, po zemi rýsovati, jako pravý bárin a nejprvnější švihák, čeho by Vaňka Otpětý nikterak nedokázal, protože pravých pánů jaktěživ neviděl.
A vskutku Necvětajev, jakmile vystoupil se svou paní před obecenstvo, nepřestával bystře a rychle tenounkou, rákosovou hůlkou, kterou si někde vypůjčil, črtati po zemi, maje bezpochyby za to, že jest to příznakem nejvyšší zpanštělosti, nejdokonalejšího šviháctví a elegantnosti. Bezpochyby se mu někdy za dětských let, když jako bosonohý klučík náležel k panské čeledi, přihodilo, že viděl vkusně oděného bárina s hůlkou, a že byl okouzlen tím, jak dovedně si uměl jí pohrávati; dojem ten vtiskl se na vždy a nezhladitelně v jeho paměť, tak že nyní, když je mu již třicet pět let, připamatoval si všechno, jak to tehdáž bylo, aby tím úplně unesl a okouzlil celou káznici. Necvětajev byl tak zahloubán do svého jednání, že nepohlížel nikam a na nikoho, ba i mluvil se spuštěnýma očima a neustále pozoroval svou španělku a její konec.
„Dobročinná statkářka" byla také ve svém způsobu nad míru pozoruhodna. Vystoupila ve starých, obnošených tylových šatech, jež vyhlížely jako pravý hadr, s holýma rukama a holým krkem, se strašně nabělenou a naruměněnou tváří, v nočním bavlněném čepci, zavázaném pod bradou, se slunečníkem v jedné ruce a v druhé s vějířem z omalovaného papíru, jímž se neustále ovívala. Výbuch smíchu přivítal paničku; však ani panička sama se neudržela a několikrát se dala do smíchu. Představoval ji trestanec Ivanov. Sirotkin, převlečený za děvče, byl velmi hezký. Zpěvy také šly dobře. Slovem fraška skončila k nejúplnějšímu a všeobecnému uspokojení. Kritiky nebylo a nemohlo ani býti.
Sehráli znova ouverturu „Síně moje síně", a znova se zdvihla opona. Počínal Kedril. Kedril je cosi na způsob Dona Juana; aspoň pána i sluhu čerti na konci kusu vezmou do pekla. Dávalo se celé jednání, ale byl to patrně jen úryvek; počátek a konec ztratili. Nemělo to ani smyslu ani rozumu. Děj se odehrává v Rusku kdesi v zájezdní hospodě. Hospodský uvádí do pokoje pána v plášti a kulatém, zmačkaném klobouce. Za ním kráčí jeho sluha Kedril s cestovním vakem a do modrého papíru zaobalenou slepicí. Kedril má na sobě kožich a lokajskou čepici. On právě jest žroutem. Hraje ho trestanec Pocejkin, soupeř Baklušina; bárina hraje týž Ivanov, který hrál v prvním kuse dobročinnou statkářku. Hospodský, Necvětajev, upozorňuje hosty, že se v pokoji zjevují čerti a zmizejí. Pán, zamračený a starostlivý, bručí pro sebe, že to už dávno ví a poručí Kedrilovi, aby rozložil věci na své místo a přichystal večeři. Kedril je zbabělec a žrout. Zaslechnuv o čertech, bledne a třese se jako list. Utekl by, ale bojí se pána. A mimo to se mu chce jíst. Je smyslný, hloupý, chytrý dle svého způsobu, zbabělý, šidí pána při každém kroku, ale zároveň se ho bojí. Jest to pozoruhodný typ služebníka, v němž se jaksi nejasně a z daleka shledávají črty Leporella, a vskutku znamenitě nakreslený.
Pocejkin má rozhodné nadání a dle mého soudu jest ještě lepším hercem než Baklušin. Rozumí se, když jsem se druhého dne setkal s Baklušinem, nevyzradil jsem mu svého mínění úplně; byl bych ho tím velice zarmoutil. Trestanec, jenž hrál pána, sehrál svou úlohu také ne špatně. Nesmysly mluvil hrozné, že se v nich nikdo nevyznal; ale dikce byla pravidelná, smělá, posuny vhodné. Pokud je Kedril zaměstnán cestovním vakem, pán přechází v myšlénkách po jevišti a oznamuje obecenstvu, že dnešního večera skončí jeho putování. Kedril zvědavě naslouchá, ušklíbá se, mluví pro sebe, a rozesmává každým slovem diváky. Pána mu není líto; ale slyšel něco o čertech; rád by zvěděl, co to je vlastně, a proto se vpouští do řeci a vyptává se. Pán mu na konec oznamuje, že se kdysi v jakési nouzi obrátil k pomoci pekla a čerti mu pomohli z bídy; ale dnes že končí lhůta a možná, že si dnes podle úmluvy přijdou pro jeho duši.
Kedril dostává pořádný strach. Ale pán neztrácí mysli a káže mu, aby přichystal večeři. Zaslechnuv o večeři, Kedril okřeje, rozbalí slepici, vyndává víno a při tom potají sám uštípne kousek slepice a okusí jí. Obecenstvo se chechtá. V tom zavrznou dvéře, vítr zarachotí okenicemi; Kedril se zatřese a ve spěchu, skoro nevědomky, strčí do úst ohromný kus slepice, tak že ho nemůže spolknouti. Opět smích, „Připraveno?" volá pán, přecházeje po světnici. „Hned, milostpane – už vám prostírám," – mluví Kedril, sedne sám ke stolu a spokojeně se pustí do pánovy večeře. Obecenstvu se patrně líbí chytrost a úskočnost sluhova, jakož i to, že pán je napálen. Sluší vyznati, že si Pocejkin vpravdě zasloužil pochvaly. Slova: „Hned milostpane – už vám prostírám," pronesl výtečně. Sednuv ke stolu, počíná hltavě jísti a při tom se třese při každém kroku pánově, aby tento nezpozoroval, co vyvádí; jakmile se pán obrátí na místě, honem se schovává pod stůl a táhne s sebou slepici. Konečně ukojil svůj první hlad; nutno postarati se též o pána.
„Kedrile, bude-li to?" křičí pán. – „Hotovo!" směle odpovídá Kedril, povšimnuv si, že pánovi nezbude skoro nic. Na talíři leží skutečně jen jediná slepičí noha. Pán, zamračený a zamyšlený, nic nepozoruje, sedá ke stolu, a Kedril s ubrouskem stoupne si za jeho stolici. Každé slovo, každý posuněk, každý úšklebek Kedrila, když obrácen k obecenstvu, kývá na hlupáka pána, provází nezdržitelný smích diváků. Sotva že se však pán chce dáti do jídla, zjeví se čerti. Tu již nelze ničeho pochopiti, a sami čerti se zjevují jaksi příliš nelidsky: v postranní kulise se rozevrou dvéře, v nich se zjeví cosi bíle zahaleného a místo hlavy to má lucernu se svíčkou; druhé strašidlo také s lucernou na hlavě, drží v rukou kosu. Proč jsou tu lucerny, proč kosa, proč čerti v bílém rouše? toho si nikdo nedovede vysvětliti. Ostatně nikdo o tom nepřemýšlí. Tak to bezpochyby musí býti.
Pán se dosti zmužile obrací k čertům a volá na ně, že je připraven, aby si ho vzali. Ale Kedril je bázlivý, jako zajíc; vleze pod stůl, ale přese všechen svůj strach nezapomene sebrati se stolu láhev. Čerti na okamžik zmizejí; Kedril vyleze z pod stolu. Ale sotva se pán chce pustit opět do slepice, vrazí znovu do světnice tři čerti, chopí se pána od zadu a odnášejí ho do pekla. „Kedrile, zachraň mne!" volá bárin. Ale Kedril má jiné starosti. Stáhl tentokrát pod stůl láhev, talíř, ba i chléb.
Nyní je tedy sám; čerti jsou pryč, pán také. Kedril vylézá, ohlíží se a úsměv ozáří jeho obličej. Šibalsky přimhouří oči, sedne si na pánovo místo a kývaje na obecenstvo, mluví pološeptem:
„Nu, teď jsem sám… bez pána!.." Všichni se smějí tomu, že je bez pána; ale Kedril ještě dodává pološeptem, důvěrně se obraceje k obecenstvu a čím dál, tím veseleji mžouraje očima: „Bárina čerti vzali!.."
Nadšení posluchačů nezná mezí! Kromě toho, že čerti vzali bárina, bylo to tak vysloveno, s takovým šibalstvím, s takým posměšně slavnostním posuňkem, že vskutku nebylo možná netleskati. Ale nedlouho trvá štěstí Kedrilovo. Sotva že se uchopil láhve, nalil si do sklenice a chtěl píti, vrátí se znenadání čerti, přikradou se po špičkách od zadu a chňap ho za boky. Kedril křičí z celého hrdla; ze strachu se bojí obrátiti se. Brániti se také nemůže, máť v rukou láhev a sklenici, s nimiž se nijak nemůže rozloučiti. Rozevřev hrůzou ústa, sedí asi půl minuty s očima vyvalenýma na obecenstvo a s takovým komickým výrazem zbabělého zděšení, že by mohl býti znamenitým modelem pro obraz. Konečně ho zdvihnou a odnášejí; on láhev nevypouští, kláti nohama a křičí, křičí. Jeho křik ozývá se ještě za kulisami. Ale opona padá a všichni se smějou, všichni jsou u vytržení… Orkestr spustil kamarinskou.23
Začínají pomaloučku, sotva slyšno, ale motiv vzrůstá, tempo se zrychluje, ozývají se bujné nárazy kotníků o dno balalajky… To je kamarinská v plném svém vzmachu a opravdu by neškodilo, kdyby ji Glinka uslyšel třebas náhodou u nás v káznici. Počíná se pantomima s průvodem hudby. Kamarinská neumlká prodlením celé pantomimy. Scéna představuje vnitřek jizby. Na jevišti je mlynář a jeho žena. Mlynář v jednom koutě spravuje náčiní, ve druhém koutě žena přede len. Ženu hraje Sirotkin, mlynáře Necvětajev.
Připomínám, že naše dekorace jsou nad míru chudé. I v tomto, i v předcházejícím kuse, i v ostatních doplňujete více vlastní fantasií, než vidíte očima. Na místo zadní stěny je rozepjat jakýsi koberec nebo čabraka; se strany jakási roztrhaná španělská stěna. Levá strana není vůbec zastavena, tak že jest viděti náry. Ale diváci nejsou choulostiví a jsou ochotni doplniti svojí fantasií skutečnost, tím více, že trestanci jsou u věci té velmi schopni. „Řečeno zahrada, tedy pokládej za zahradu; komnata – tedy komnata; chatrč – tedy chatrč, všechno jedno, a dlouhých okolků dělat netřeba."
Sirotkin v obleku mladé ženy je velmi hezký. Mezi posluchači ozvalo se polohlasitě několik poklon. Mlynář končí svou práci, bere čepici, vezme bič, přistoupí k ženě a vysvětluje jí posuňky, že musí odejiti, a jestli že žena za jeho nepřítomnosti přijme, něčí návštěvu, tedy… a ukazuje na bič. Žena poslouchá a kývá hlavou. S tím bičem jest bezpochyby už dobře známa; rádať se mladá žínka zatoulá. Muž odchází. Sotva muž vystrčí paty, žena za ním hrozí pěstí. Však hle, někdo klepe; dvéře se otevrou a přichází soused, také mlynář, sedlák to v kaftaně a s dlouhou bradou. V rukou drží dárek: červený šátek. Žínka se usmívá; ale sotva že ji soused chce objati, opět se ozve klepání na dvéře. Kam se podíti? Honem ho schová pod stůl a sama se chopí opět vřetene.
Přichází druhý zbožňovatel: je to vojenský písař v uniformě. Až dosud byla pantomima bezúhonná, gesta byla úplně pravidelná. Bylo zrovna ku podivu, hleděl-li člověk na ty improvizované herce a samoděk mu napadlo: jak mnoho sil a schopností hyne u nás v Rusku někdy skoro zcela nadarmo, v nevolnosti a v nouzi! Ale trestanec, jenž představoval písaře, býval bezpochyby kdysi ve venkovském nebo nějakém domácím divadle a domníval se, že naši herci, všichni bez výjimky, nerozumějí svým úlohám a nechodí tak, jak se má choditi po jevišti. I začal choditi tak, jak si prý vykračovali za starodávna na jevištích klassičtí hrdinové: učiní dlouhý krok a prve, než pohne druhou nohou, náhle stane, ohne nazpět celé tělo, hlavu, hrdě se ohlédne kolem a – vykročí druhou nohou. Byla-li taková chůze směšna při klassických hrdinách, jest při vojenském písaři v komickém výstupu ještě směšnější. Ale naše obecenstvo se domnívalo, že je to tak bezpochyby nutno, a dlouhé kroky čahouna písaře přijalo jako hotové faktum bez jakékoli zvláštní kritiky.
Sotva že písař došel do prostředka jeviště, ozvalo se opět klepání; hospodyně je poznovu v úzkostech. Kam má podíti písaře? Do truhly, je na štěstí otevřena. Písař vleze do truhly a žínka ho přivře víkem. Tentokrát se objeví host zvláštní, také zamilovaný a zvláštního druhu. Je to bramín a sice v kostýmu. Nezdržitelný smích zabouří v obecenstvu. Bramína hraje trestanec Koškin a hraje ho výborné. Má bramínskou postavu. Gesty vysvětluje veškeru hloubku své lásky. Zdvihá ruce k nebesům, pak je tiskne k prsům, k srdci. Ale sotva se mu podařilo projeviti svou něžnost, ozve se silný náraz o dvéře. Podle toho nárazu je viděti, že je to hospodář. Poděšená žena neví co počít, bramín lítá sem tam jako ztřeštěný a prosí, aby ho schovala. Ve spěchu ho žínka postaví za skříň a sama, zapomínajíc, že má otevříti, vrhne se ke svému předivu a přede, přede, neslyšíc bouchání svého muže, z leknutí souká nit, kterou nedrží mezi prsty, a vrtí vřetenem, jež zapomněla zdvihnouti se země. Sirotkin znázornil velmi pěkně a zdařile toto leknutí.
Ale hospodář vyrazí dvéře kopnutím a s bičem v ruce přistupuje k ženě. Zpozorovalť všechno, neboť stál na stráži a zrovna jí ukazuje na prstech, že jsou u ní schováni tři. Mezi tím hledá schované. Nejprve najde souseda a vyprovodí ho štulci ze světnice. Písař dostal strach a chtěl uprchnout, zdvihl hlavou víko a tím se prozradil. Hospodář ho šlehá bičem a zamilovaný písař poskakuje tentokrát už zcela neklassicky. Zbývá bramín; hospodář ho dlouho hledá, konečně ho nalézá v koutě za skříní, zdvořile se mu uklání a za bradu ho vytáhne na prostředek jeviště. Bramín se pokouší o obranu, křičí: „Zlořečený, zlořečený!" jediná to slova, promluvená v pantomimě, ale muž neposlouchá a jen ho uctívá po svém. Žena vidouc, že řada přichází nyní na ni, hodí přízí, vřetenem a utíká ze světnice; čepec letí na zem, trestanci se chechtají. Alej, nehledě na mne, trhá mne za ruku a křičí: „Koukej! bramín, bramín!" a nemůže se zdržeti smíchu. Opona padá. Začíná druhé jednání…
Ale nebudu popisovati všechny výjevy. Byla ještě dvě nebo tři jednání. Všechna byla směšná a nelíčeně veselá. Jestliže si je nesložili trestanci sami, tedy vložili do každého z nich aspoň něco svého. Skoro každý herec improvizoval, takže při následujících představeních jeden a týž herec hrál tutéž úlohu vždy trochu jinak. Poslední pantomima rázu fantastického zakončila se baletem. Pochovávali nebožtíka. Bramín se značným počtem služebníků provádí nad rakví různá zaklínání, ale nic nepomáhá. Konečně se ozve hlas: „Slunce zapadá!" nebožtík obživne a, všechni se dávají radostí do tance. Bramín tancuje spolu s nebožtíkem a sice tancuje zcela zvláštním způsobem, po bramínsky. Tím se končí představení pro dnešní večer. Zítra počne znova.
Naši všichni se rozcházejí veselí, spokojeni, chválí herce, děkují poddůstojníku. Sporů není slyšeti. Všickni jsou jaksi nezvykle spokojeni, skoro jako by byli šťastni, a usínají ne jako obyčejně, nýbrž skoro s klidnou myslí – a přec příčina tak nepatrná! Avšak není to jen představa mé fantasie. Je to pravda, jistá pravda. Jen trochu dovolili těm ubohým lidem jíti podle svého, pobaviti se po lidsky, stráviti třebas jen hodinku způsobem ne trestaneckým – a již se člověk mravně změnil, třebas také jen na několik minut…
Však hle již hluboká noc. Trhnu sebou a náhodou procitnu. Stařeček stále ještě se modlí na peci a bude se modliti až do svitání. Alej klidně spí vedle mne. Pamatuju se, že když už usínal, ještě se smál, rozmlouvaje s bratřími o divadle. Vzhlížím nyní nevolky na jeho klidný, dětský obličej. Ponenáhlu si všechno uvádím na paměť: poslední den, svátky, celý tento měsíc… V uleknutí zdvihám hlavu a rozhlížím se po svých spících soudruzích ve chvějícím se, matném osvětlení tenké erární svíčky. Hledím na jich ubohé tváře, na jejich chudobná lože, na veškeru tu nesnesitelnou nuzotu a bídu, dívám se upřeněji a zdá se mi, jakobych chtěl sám sebe přesvědčiti, že to všechno není pokračování škaredého snu, nýbrž skutečná pravda.
Je to vskutku pravda. Hle, ozvalo se kdesi zastenání; tam kdosi těžce pohodil rukou a zazvonil řetězem. Jiný sebou trhl ze spaní a počal mluviti; a dědeček na peci modlí se za všechny „pravoslavné křesťany" a je slyšeti jeho odměřené, tiché, táhlé „Hospodi Ježíši Kriste, smiluj se nad námi! …"
„Vždyt tu nejsem navždy, vždyť jen na několik let!" pomyslím si a opět skláním hlavu na podušku.