Blake Pierce je autorem nejprodávanější mystery série RILEY PAGE, která obsahuje tajuplné thrillery, plné napětí, NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1), POSEDLOST (kniha č. 2) a TOUŽENÍ (kniha č. 3).

Zapálený čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, se zajímá o názory svých čtenářů, a tak ho neváhejte kontaktovat na stránkách www.blakepierceauthor.com, abyste se dověděli více a byli s ním v kontaktu.

Copyright © 2016 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován výlučně pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autor na vznik tohoto titulu vynaložil. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright GoingTo použit s licencí od Shutterstock.com.

KNIHY OD AUTORA BLAKE PIERCE

RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

OBSAH

ÚVOD

KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

KAPITOLA 4

KAPITOLA 5

KAPITOLA 6

KAPITOLA 7

KAPITOLA 8

KAPITOLA 9

KAPITOLA 10

KAPITOLA 11

KAPITOLA 12

KAPITOLA 13

KAPITOLA 14

KAPITOLA 15

KAPITOLA 16

KAPITOLA 17

KAPITOLA 18

KAPITOLA 19

KAPITOLA 20

KAPITOLA 21

KAPITOLA 22

KAPITOLA 23

KAPITOLA 24

KAPITOLA 25

KAPITOLA 26

KAPITOLA 27

KAPITOLA 28

KAPITOLA 29

KAPITOLA 30

KAPITOLA 31

KAPITOLA 32

KAPITOLA 33

KAPITOLA 34

KAPITOLA 35

KAPITOLA 36

KAPITOLA 37

KAPITOLA 38

KAPITOLA 39

KAPITOLA 40

ÚVOD

Kapitán Jimmy Cole právě dovyprávěl svým pasažérům starý duchařský příběh o řece Hudson. Bylo to dobré vyprávění o vrahovi se sekerou v dlouhém, tmavém plášti, který byl pro mlhavou noc, jako byla tato, perfektní. Opřel se ve své židli a na chvíli dal odpočinout svým kolenům, rozvrzaným z příliš mnoha operací, a už po milionté přemýšlel o své penzi. Viděl téměř všechny osady, které Hudson nabídl, a jednou ho dokonce i tak malá rybářská loďka jako byla tahle Suzy, dostane.

Pro dnešní noc končil a zamířil s lodí na břeh, jak vytrvale supěla směrem k loděnici v Reedsportu, jeden z jeho pasažérů vykřikl a vytrhl ho z jeho rozjímání.

“Hej, Kápo – není ten váš duch zrovinka támhle?”

Jimmy se neobtěžoval podívat se. Všichni jeho čtyři pasažéři – dvě mladé dvojice na dovolené – byli dost opilí. Bezpochyby se jeden z chlapců jen snažil vyděsit dívky.

Ale pak jedna z žen dodala: “Já to taky vidím. Není to divné?”

Jimmy se otočil na své pasažéry. Zatracení opilci. To je naposledy, co pronajme svou loď takhle pozdě v noci.

Druhý muž ukázal rukou.

“Je to támhle,” řekl.

Jeho žena si zakryla oči.

“Bože, nemůžu se na to dívat!” řekla za doprovodu nervózního a rozpačitého smíchu.

Podrážděný Jimmy si uvědomil, že nebude mít klid, nakonec se otočil a podíval se tam, kam ten muž ukazoval.

V mezeře mezi stromy na pobřeží si něčeho všiml. Pomyslel si, že to září a má to nejasný lidský tvar. Ať je to cokoli, zdálo se, že se to vznáší nad zemí. Ale bylo to příliš daleko na to, aby to viděl jasněji.

Předtím, než se Jimmy stihl natáhnout pro svůj dalekohled, objekt zmizel za stromy podél břehu.

Pravda byla ta, že Jimmy si sám dal také pár piv. Podle něho to nebyl problém. Tuhle řeku znal dobře. A svou práci měl rád. Obzvláště ho bavilo být na Hudsonu v tuto noční dobu, když byla voda tak klidná a pokojná. Jeho pocitem klidu mohlo otřást jen několik málo věcí.

Zpomalil a Suzy opatrně kormidloval k nárazníkům, když doplul k loděnici. Byl pyšný na své jemné přistání, vypnul motor a přivázal loď ke kolíkům.

Pasažéři se vyvalili z lodě za chichotu a smíchu. Potáceli se loděnicí na břeh a mířili ke svému penzionu. Jimmy byl rád, že zaplatili předem.

Ale nemohl přestat myslet na ten podivný objekt, kterého si všiml. Byl daleko odtud na vzdáleném břehu a nebylo možné na něj odtud dohlédnout. Kdo nebo co to mohlo být?

Byl kvůli tomu naštvaný, věděl, že nebude v klidu, dokud na to nepřijde. Takový prostě byl.

Jimmy si hlasitě povzdychl, dvakrát tak rozčilený, a vydal se pěšky, těžkou chůzí, zpět po břehu řeky, po směru železniční tratě, která hraničila s vodou. Tato trať byla využívána před sty lety, kdy byly v Reedsportu většinou jen nevěstince a herny. Nyní byl jen další relikvií časů dávno minulých.

Jimmy konečně zašel za zatáčku a přiblížil se ke starému skladišti blízko tratě. Pár bezpečnostních lamp na budově svítilo potemnělým světlem a pak to spatřil: zářící obrys člověka, který jako by se vznášel ve vzduchu. Silueta byla spuštěna z jednoho křížového trámu elektrického sloupu.

Jak se přiblížil a pečlivě se podíval, zamrazilo ho v zádech. Silueta byla skutečně lidská – ale nevykazovala žádné známky života. Tělo bylo k němu zády, svázané nějakou látkou a omotané kolem dokola těžkými řetězy, které ho křižovaly a byly propojené až přehnaně na to, aby zajatce bezpečně znehybnily. Řetězy se ve světle blyštily.

Ó Bože, už zase.

Jimmy se neubránil vzpomínce na krutou vraždu, která před několika lety otřásla celou oblastí.

Kolena se mu podlamovala, Jimmy přešel k odvrácené straně těla. Přistoupil dostatečně blízko na to, aby se mu podíval do obličeje – a téměř se z toho šoku zhroutil na koleje. Poznal ji. Byla to místní žena, zdravotní sestřička a jeho dlouholetá přítelkyně. Měla podřezaný krk a ústa otevřená roubíkem z řetězu, který měla obmotaný kolem hlavy.

Jimmy zalapal po dechu smutkem a hrůzou.

Vrah je zpátky.

KAPITOLA 1

Zvláštní agentka Riley Paige ztuhla na místě a šokovaně zírala. Hrst kamínků na její posteli tam neměla co dělat. Někdo se vloupal do jejího domu a umístil je tam – někdo, kdo jí chtěl ublížit.

Okamžitě věděla, že kamínky jsou vzkazem a že ten vzkaz je od starého nepřítele. Sděloval jí, že ho nakonec nezabila.

Peterson je naživu.

Při té myšlence pocítila, jak se jí roztřáslo tělo.

To podezření měla už dlouho a nyní si byla naprosto jistá. Co bylo ještě horší, byl uvnitř jejího domu. Z té myšlenky se jí chtělo zvracet. Je ještě stále tady?

Strachem se jí zrychlil dech. Riley věděla, že její fyzické zdroje jsou limitované. Právě ten den přežila smrtelné setkání se sadistickým vrahem a hlavu měla stále ovázanou a tělo celé pohmožděné. Byla by připravená se s ním utkat, kdyby byl ještě stále uvnitř jejího domu?

Riley okamžitě vytáhla zbraň z pouzdra. Ruce se jí třásly, přešla ke své skříni a otevřela ji. Nikdo tam nebyl. Podívala se pod postel. Tam také nikdo nebyl.

Riley tam stála a nutila se jasně myslet. Byla ve své ložnici od momentu, kdy se vrátila domů? Ano, byla, protože vložila své pouzdro na zbraň na skříň vedle dveří. Ale nerozsvítila světlo a ani se do místnosti nepodívala. Jen vešla do dveří a položila svou zbraň na skříň a pak odešla. Do županu se převlékla v koupelně.

Mohl být její nepřítel celou tu dobu v domě? Poté, co se ona i April vrátily domů, obě si povídaly a dívaly se na televizi dlouho do noci. Potom si šla April lehnout. V tak malém domě, jaký byl ten její, by bylo zapotřebí hodně prohnanosti, aby se zde někdo ukryl. Ale tu možnost nemohla vyloučit.

Pak ji zachvátil nový strach.

April!

Riley uchopila baterku, kterou nechávala položenou na nočním stolku. Se svou zbraní v pravačce a baterkou v levačce vykročila z ložnice a rozsvítila světla na chodbě. Když nic špatného neslyšela, rychle se vydala k ložnici April a otevřela dveře dokořán. V místnosti byla naprostá tma. Riley rozsvítila lustr.

Její dcera byla už v posteli.

“Co se děje, mami?” zeptala se April a překvapeně zamžourala.

Riley vešla do ložnice.

“Nevstávej z postele,” řekla. “Zůstaň, kde jsi.”

“Mami, ty mě děsíš,” řekla April třesoucím se hlasem.

To bylo podle Riley v pořádku. Sama byla dost vyděšená a její dcera měla všechny důvody být tak vystrašená jako ona. Přešla k Aprilině skříni, posvítila dovnitř baterkou a viděla, že tam nikdo není. Pod Aprilinou postelí také nikdo nebyl.

Co má udělat teď? Musí prohlédnout každé zákoutí a všechny kouty v celém domě.

Riley věděla, co by řekl její někdejší partner, Bill Jeffreys.

Zatraceně, Riley, zavolej o pomoc.

Její dlouhodobá tendence, dělat si věci sama, Billa vždy rozčilovala. Ale tentokrát bude dbát na jeho radu. S April v domě to Riley nebude riskovat.

“Oblékni se do županu a vezmi si boty,” řekla své dceři. “Ale neodcházej z tohoto pokoje—ještě ne.”

Riley se vrátila do své ložnice a zvedla telefon na nočním stolku. Zmáčkla automatické vytáčení s číslem Oddělení analýzy chování. Hned jak zaslechla hlas na druhém konci, zasyčela, “Toto je zvláštní agentka Riley Paige. Někdo vnikl do mého domu. Možná je stále tu. Potřebuji, aby sem někdo rychle přijel.” Na chvíli se zamyslela a pak dodala, “A pošlete důkazní tým.”

“Hned se do toho dáme,” zazněla odpověď.

Riley ukončila telefonát a znovu vyšla do chodby. Vyjma těch dvou ložnic a chodby byl dům stále potemnělý. Mohl by být kdekoli, číhat, čekat až zaútočí. Tento muž už ji jednou překvapil a téměř pod jeho rukama zemřela.

Jak šla, rozsvěcela světla a zbraň měla připravenou, Riley se efektivně pohybovala domem. Zamířila baterkou do každé skříně a neosvíceného rohu.

Nakonec se podívala na strop v chodbě. Dvířka nad ní vedla na půdu, sesuvný žebřík byl složený uvnitř. Opováží se vyšplhat nahoru a podívat se tam?

V ten okamžik Riley zaslechla policejní sirény. S velkou úlevou při tom zvuku vydechla. Uvědomila si, že úřad zavolal místní policii, protože centrála Úřadu pro analýzu chování byla vzdálená víc jak hodinu cesty.

Šla do své ložnice a nazula si boty a oblékla si župan, potom se vrátila k April do pokoje.

“Pojď se mnou,” řekla. “Zůstaň nablízku.”

Stále třímajíc svou zbraň, Riley dala levou paži okolo Apriliných ramen. Chudák dívka se třásla strachy. Riley vedla April ke vstupním dveřím a otevřela je právě když se několik uniformovaných policistů hnalo po chodníku.

Policejní velitel vstoupil do domu s připravenou zbraní.

“Co je za problém?” zeptal se.

“Někdo byl v domě,” řekla Riley. “Možná tu stále je.”

Policista se nejistě podíval na zbraň v její ruce.

“Jsem od FBI,” řekla Riley. “Agenti z Úřadu pro analýzu chování zanedlouho přijedou. Dům už jsem prohledala, mimo půdy.” Ukázala. “Ve stropě nad chodbou jsou dvířka.”

Policista vykřikl, “Bowersi, Wrighte, běžte zkontrolovat půdu. Zbytek prohledá okolí, prostor za domem a před ním.”

Bowers a Wright vstoupili přímo do chodby a stáhl si žebřík. Oba vyndali své zbraně. Jeden čekal pod žebříkem, zatímco druhý šplhal nahoru a svítil kolem baterkou. Za chvíli muž zmizel na půdě.

Brzy se ozval hlas, “Nikdo tu není.”

Riley chtěla pocítit úlevu. Ale popravdě si spíš přála, aby byl Peterson nahoře. Mohl být zajat hned tady – anebo, což by bylo ještě lepší, zastřelen. Byla si téměř jistá, že se neukáže před nebo za domem.

“Máte sklep?” zeptal se policejní velitel.

“Ne, jenom průlez,” řekla Riley.

Policista zavolal ven, “Bensone, Pratte, zkontrolujte to pod domem.”

April se stále držela své matky jako o život.

“Co se děje, mami?” zeptala se.

Riley zaváhala. Léta se vyhýbala tomu, aby toho April neřekla moc o ošklivé pravdě v její práci. Ale poslední dobou si uvědomila, že byla příliš ochranářská. A tak April pověděla o traumatickém zajetí v Petersonových rukách – nebo alespoň tolik, kolik si myslela, že unese. Také se svěřila se svými pochybnostmi o tom, že ten muž je skutečně mrtev.

Ale co má April říci nyní? Nebyla si jistá.

Předtím, než se Riley mohla rozhodnout, April řekla, “Jedná se o Petersona, že ano?”

Riley pevně obejmula svou dceru. Pokývala a snažila se schovat chvění, které zachvátilo celé její tělo.

“Je stále naživu.”

KAPITOLA 2

Za hodinu se Rileyn dům hemžil lidmi, kteří měli na sobě uniformy nebo nápis FBI. Těžce ozbrojení federální agenti a důkazní tým pracovali s policií.

“Uložte do pytlíku ty kamínky na posteli,” zvolal Craig Huang. “Budou muset být prozkoumány, kvůli otiskům nebo DNA.”

Nejprve Riley nebyla ráda, když viděla, že Huang rozhoduje. Byl velmi mladý a její předchozí zkušenost s práce s ním nedopadla dobře. Ale nyní viděla, že dával jasné příkazy a efektivně místo činu organizoval. Huang se dostával do své pracovní pozice.

Důkazní tým už se dal do práce, pročesával každý centimetr domu a odebíral otisky prstů. Ostatní agenti zmizeli do temnoty za domem, snažili se najít stopy po voze nebo stopy po otiscích pneumatik v lese. Nyní, když se zdálo, že věci běží hladce, Huang odvedl Riley od ostatních do kuchyně. S Riley se posadili ke stolu. April se tam k nim přidala, byla stále otřesena.

“Tak, co si myslíte?” zeptal se Huang Riley. “Je ještě šance, že ho najdeme?”

Riley si znechuceně povzdychla.

“Ne, obávám se, že už je dávno pryč. Musel tu být na začátku večera, předtím, než jsme přišly s dcerou domů.”

V ten okamžik vešla dovnitř zadním vchodem agentka, oděná do Kevlaru. Měla tmavé vlasy, tmavé oči a tmavou pleť a vypadala dokonce ještě mladší, než Huang.

“Agente Huangu, něco jsem našla,” řekla žena. “Škrábance na zámku u zadních dveří. Vypadá to, že je někdo otevřel.”

“Dobrá práce, agentko Vargas,” řekl Huang. “Nyní víme, jak se dostal dovnitř. Můžete chvíli zůstat s Riley a její dcerou?”

Tvář mladé ženy se potěšením rozzářila.

“Velmi ráda,” řekla.

Posadila se ke stolu a Huang opustil kuchyň, aby se přidal k ostatním.

“Agentko Paige, jsem agentka María de la Luz Vargas Ramírez.” Potom se doširoka usmála. “Vím, že to je dost dlouhé. V Mexiku to je zvykem. Lidé mi říkají Lucy Vargas.”

“Jsem ráda, že jste tady, agentko Vargas,” řekla Riley.

“Lucy, prosím.”

Mladá žena se na chvíli odmlčela a jen hleděla na Riley. Nakonec řekla, “Agentko Paige, doufám, že není nevhodné to, co řeknu, ale … je mi opravdovou ctí se s vámi setkat. Sleduji vaši práci od svého nástupu do zaškolení. Vaše záznamy jsou tak úžasné.”

“Děkuji vám,” řekla Riley.

Lucy se obdivně usmála. “Způsob, jakým jste uzavřela Petersonův případ – z celého toho příběhu prostě žasnu.”

Riley zakroutila hlavou.

“Kéž by byly věci tak snadné,” řekla. “Není mrtev. On byl tím dnešním narušitelem.”

Lucy na ni překvapeně zírala.

“Ale všichni říkají—” začala Lucy.

Riley ji přerušila.

“Někdo jiný si také myslel, že je naživu. Marie, ta žena, kterou jsem zachránila. Byla si jistá, že je stále na svobodě a vysmívá se jí. Ona …”

Riley se odmlčela, s bolestí si vzpomněla na pohled na Mariino tělo, které viselo v její ložnici.

“Spáchala sebevraždu,” řekla Riley.

Lucy vypadala vyděšeně i překvapeně. “To je mi líto,” řekla.

A pak Riley zaslechla známý hlas, který na ni zavolal.

“Riley? Jsi v pořádku?”

Otočila se a viděla Billa Jeffreys, jak stojí v klenutém průchodu do kuchyně a vyhlíží nervózně. Úřad pro analýzu chování ho na záležitost upozornil, a proto sem sám přijel.

“Jsem v pořádku, Bille,” řekla. “Stejně tak April. Posaď se.”

Bill se posadil ke stolu k Riley, April a Lucy. Lucy na něj hleděla, bylo zřejmé, že je užaslá z toho, že se setkává s Rileyným dřívějším partnerem, další FBI legendou.

Huang vstoupil do kuchyně.

“Nikdo není v domě, ani venku,” řekl Riley. “Moji lidé shromáždili všechny důkazy, které se jim podařilo najít. Říkají, že se skoro nebude čeho chytit. Bude na laborantech, aby z toho něco získali.”

“Toho jsem se obávala,” řekla Riley.

“Vypadá to, že je čas, abychom to pro dnešek zabalili,” řekl Huang. Pak opustil kuchyň, aby předal své poslední příkazy agentům.

Riley se otočila ke své dceři.

“April, dnes večer zůstaneš v domě svého otce.”

Apriliny oči se doširoka otevřely.

“Já tě tady nenechám,” řekla April. “A určitě nechci zůstat u otce.”

“Musíš,” řekla Riley. “Tady bys nemusela být v bezpečí.”

“Ale mami—”

Riley ji přerušila. “April, jsou určité věci, které jsem ti o tomto muži neřekla. Hrozné věci. Budeš ve větším bezpečí u svého otce. Zítra po škole tě vyzvednu.”

Předtím, než mohla April dál protestovat, promluvila Lucy.

“Tvá matka má pravdu, April. Věř mi. Vlastně to můžeš ode mne přijmout jako příkaz. Vyberu pár agentů, kteří tě tam odvezou. Agentko Paige, s vaším dovolením zavolám vašemu bývalému manželovi a řeknu mu, co se děje.”

Riley byla překvapená návrhem Lucy. Byla zároveň potěšená. Téměř s podivením se zdálo, že Lucy chápe, že by to pro ni byl podivný telefonát. Ryan jistě tyto zprávy přijme s větší vážností od kteréhokoli agenta, spíš než od Riley. Lucy si také dobře poradila s April.

Nejen, že si Lucy všimla poškrábaného zámku, také projevila empatii. Empatie byla u agentů Úřadu pro analýzu chování výbornou kvalitou a příliš často vymizela kvůli stresu z práce.

Ta žena je dobrá, pomyslela si Riley.

“Tak pojď,” řekla Lucy April. “Jdeme zavolat tvému otci.”

April probodla Riley pohledem. Ale i tak se zvedla od stolu a následovala Lucy do obývacího pokoje, kde se pustily do telefonátu.

Riley a Bill byli zanecháni u kuchyňského stolu o samotě. I když se zdálo, že už není co dělat, Riley přišlo správné, že tam Bill je. Pracovali spolu roky a vždycky jí přišlo, že jsou pasující pár – oběma bylo čtyřicet, s náznaky šedin v tmavých vlasech. Oba byli své práci oddaní a měli neklidné manželství. Bill měl pevnou postavu i temperament.

“Byl to Peterson,” řekla Riley. “Byl tady.”

Bill nic neřekl. Vypadal nepřesvědčeně.

“Ty mi nevěříš?” řekla Riley. “V posteli jsem měla kamínky. Musel je tam dát. Jinak se tam nemohly dostat.”

Bill zakroutil hlavou.

“Riley, jsem si jistý, že tu skutečně byl narušitel,” řekl. “Tu část sis nevymyslela. Ale Peterson? O tom velmi pochybuji.”

V Riley začala sílit zlost.

“Bille, poslouchej mě. Jednu noc jsem slyšela za dveřmi zarachocení a našla jsem tam kamínky. Marie slyšel, jak někdo házel kamínky na okno její ložnice. Kdo jiný by to mohl být?”

Bill si povzdychl a zakroutil hlavou.

“Riley, jsi unavená,” řekl. “A když jsi unavená a upřeš svou mysl na nějakou myšlenku, je snadné uvěřit čemukoli. To se může stát kdekomu.”

Riley pocítila, jak zápolí se slzami. Za lepších dob by Bill jejímu instinktu bezpochyby věřil. Ale ty doby jsou ty tam. A ona věděla, proč. Před několika dny mu v noci opilá zavolala a navrhla, aby se vzájemnou přitažlivostí něco udělali a pustili se do milostného poměru. Udělala hroznou věc, byla si toho vědoma, a od té doby se nenapila. I tak to poté mezi ní a Billem už nebylo v pořádku.

“Já vím, o co se jedná, Bille,” řekla. “Je to kvůli tomu hloupému telefonátu. Už mi nevěříš.”

Nyní Billův hlas praskal rozčilením.

“Zatraceně, Riley, jen se snažím být realista.”

Riley supěla. “Tak odejdi, Bille.”

“Ale Riley—”

“Věř mi nebo nevěř. Vyber si. Ale právě teď chci, abys odešel.”

S dojmem rezignace Bill vstal od stolu a odešel.

Skrze průchod v kuchyni Riley viděla, že téměř všichni opustili dům, včetně April. Lucy se vrátila do kuchyně.

“Agent Huang tady nechá pár agentů,” řekla. “Budou z auta sledovat dům po zbytek noci. Nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad, abyste tu byla vevnitř sama. Ráda tu zůstanu.”

Riley seděla a na chvíli se zamyslela. Co chtěla – a co právě teď potřebovala – bylo, aby někdo uvěřil, že Peterson není mrtev. Pochybovala, že o tom může přesvědčit třeba Lucy. Celá záležitost se zdála být beznadějná.

“Budu v pořádku, Lucy,” řekla Riley.

Lucy pokývala a odešla z kuchyně. Riley slyšela zvuky posledních agentů, kteří opouštěli dům a zavřeli za sebou dveře. Riley vstala a zkontrolovala přední i zadní dveře a ujistila se, že jsou zamčené. Proti zadním dveřím postavila dvě židle. Dostatečně by zarachotili, kdyby se někdo znovu pokusil otevřít zámek.

Potom stála v obývacím pokoji a rozhlédla se. Dům byl podivně jasný, všechna světla byla rozsvícena.

Musím některá z nich zhasnout, pomyslela si.

Ale jak se natáhla po vypínači v obývacím pokoji, prsty jí ztuhly. Nemohla to udělat. Byla paralyzována hrůzou.

Věděla, že si pro ni Peterson znovu přijde.