„Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyt jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj nos.“
Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.
„Zadrž!“ zvolal Blankytný. „A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!“
„Probůh, jakým slovem? Snad – snad dokonce nesmím mluviti o svém nose, hahaha?“
„Ovšem, že nesmíš. A smutným svědectvím je pro tebe a pro pozemšťany vůbec, že třeba teprv poučovati tě o tom, co ti má vnukati vlastní přirozený cit.“
„Tedy opravdu? Bez žertu? Ne, nemohu tomu ani uvěřit! Nos – chudáček nos je tedy u vás věcí tak neslušnou, že nesmíte ani jméno jeho vyslovit? Ta nevinná část obličeje, kterou nosíte přímo mezi očima všemu světu na odiv? U nás na zemi jsou konečně také slova, jichž nenžíváme v lepší společnosti nebo k nimž alespoň přidáváme omluvu ‚s odpuštěním‘. Ale to je něco zcela jiného. To jsou.“
„Nechme této nepěkné rozprávky. Pravím ti jen, že tě ihned opustím, jestliže mi neslíbíš, že již nikdy, nikdy více neproneseš ohyzdného toho slova!“.Je to sice směšné, nesmírně směšné, ale když vám ten výstupek tváře, či arkýř obličeje, či jak to mám tedy pojmenovat.“
„I pouhé narážky na tu věc jsou neslušné.“
„Nuže, dobrá. Dám si pozor, aby se mi ten nevýslovný ubožák nepřipletl do řeči. Ale je-li vaše společenská řeč tak choulostivá, že nesnese ani takové nevinné slovo – jste-li takové netykavky, pak obávám se velmi, že narazím každou chvíli něčím.“
„To jest velmi pravdě podobné,“ vmísil se do hovoru mecenáš. „Proto právě byl jsem nucen zbaviti tě společnosti oněch dvou vznešených duchů, kteří by nesnesli opakování takové sprostoty. Avšak odvedu tě mezi malíře, kteří jsou otrlejší v těch věcech.“
X.
(Paprsek malířů. – Broučkova umělecká kritika a její následky. – Výhoda živého měsíčního koloritu. – Měsíční atelier. – Klanění se obrazům. – Zničující zpráva. – Měsíčané ideálem vegetarianů. – Osudná definice uzenek. – Pan Brouček vpadá do Scylly, chtěje uniknouti Charybdě.)
Mecenáš vedl pana Broučka a Blankytného z paprsku poesie do paprsku malířství. Náš hrdina byl by rázně protestoval proti tomu směru, neboť z důvodu nám známého choval k umění malířskému nepřekonatelnou nechuť; avšak po novém sklamání v hodovně upadl v jakousi zoufalou resignaci, v níž se už poddával všemu jako vysílená obět. Naděje, že by vytěžil z Chrámu Všeuměny něco pro svůj neštastný žaludek, vzdal se již nadobro, a jediná myšlénka prokmitávala chmurami jeho duše: jak by unikl z té umělecké hladomorny.
Přes ústřední vestibul, v jehož centru stál v podobě chrámku vystavěny soukromý příbytek Čaroskvoucího a od něhož jako paprsky ode hvězdy rozbíhaly se na všechny strany chodby s řadami komnat, věnované jednotlivým uměním, ubírali se do dlouhého korridoru s četnými ateliery malířů po obou stranách.
Stěny této chodby honosily se prazvláštní ozdobou: bylyť úplně počmárány a pomazány divou směsicí bizarních náčrtků a karrikatur.
„Hle, skvostné výstřelky malířských veleduchů!“ pravil mecenáš, trochu se zardívaje a pozdě již zastíraje svou řízou pohledu pana Broučka nejnápadnější karrikaturu, zobrazující jeho samého, mecenáše, v nějaké nelichotivé a málo delikátní situaci, „někdy opravdu geniálně nevázané…“
Dobře ti tak, hlupáku! – pomyslil si pan Brouček – Jeden takový mazal je pro domácího boží metlou; neřku-li nasadit si jich do domu celé stádo a ještě k tomu zadarmo! Ó, bože, když si pomyslím, že snad ten můj – bůh mi odpust hříchy! – ten vlasatý lotr také takhle řádí po stěnách v mém domě a z vděčnosti za to, že neplatí žádnou činži, zpotvořuje tam snad někde můj obličej na mé vlastní nové omítce, na mém vlastním ubohém majetku!
Vešli do prvního atelieru v pravo, kde nalezli měsíčana, oděného v podivnou plandu z šerého sametu, s vetkanými křivolakými vzorky, která by mu byla dávala vzhled velikánské můry, kdyby nebyla tuto podobu rušila pokrývka hlavy, klobouk nějaké obrovské houby, vybíhající nahoře do vysoké špičky.
Při pohledu na tuto bizarní úpravu neubránil se pan Brouček jizlivému pošklebku. No, ty vypadáš! – povídal si v duchu – Takovouhle, maškaru by ani ten můj barvokaz nevzal na sebe, ačkoliv je ve svém čistém mundúru zrovna stvořen pro opičí divadlo!
„Zde můj nejgeniálnější malíř Mlbomil Vzdušný,“ představoval Čaroskvoucí, „a zde, mistře, host z daleké zeměkoule, o kterém jsi ode mne již slyšel, s naším slavným básníkem Hvězdomírem Blankytným. Oba prosí tě snažně, abys jim dovolil padnouti na kolena před posledním tvým arcidílem.“
Malíř mlčky odtáhl oponu, zastírající v pozadí atelieru veliký obraz.
Z úst Blankytného vydralo se táhlé „ach!“ neskonalého obdivu: pak ihned klesl na kolena a sepjav ruce pohlížel ztrnule na obraz vypouleným zrakem, jako by oslněn vidinou nadpozemské skvělosti.
„Žasneš, neníli pravda?“ mluvil k němu mecenáš s uspokojením. „Hleď jen, jaká hloubka u velebnost myšlénky! Jaká síla a lahodnost koncepce! Jaká svrchovaná úměrnost v každé linii! Mluv i ty – jestli tě obdiv nečiní němým mluv i ty, pozemštane, co soudíš o tom nesmrtelném výtvoru?“
Pan Brouček nebyl obrazem nikterak nadšen. Měl ve své pozemské ložnici dva lacino koupené barvotisky, „Spicí odalisku“ a „Západ slunce v zálivu Neapolském“, které se mu líbily stokrát více než ta divoká klikatina ledajakých čár.
Umírnil však svůj úsudek a řekl: „No, prochází to, prochází. Jen myslím, že by neškodilo trochu barev, a pak se mi zdá, že je to vlastně teprve rozvrh k nějakému obrazu.“
Mecenáš s Blankytným uskočili poděšeni; malíř však osopil se na pana Broučka, všecek rudý hněvem: „Ó, pozemský nevzdělanče! Takový surový vkus tedy panuje na zeměkouli! Vaše malířství hraje si tedy posud jen s barvičkami jako nás banální Duhoslav Žárný a jebo souspřeženci! Vaše dětinská mysl libuje si tedy jen v barbarské strakatině! A vaši břidilové piplají se s podrobnostmi svých obrazů! Věz, že u nás jen hudlaři konají takovou nevděčnou práci – pravý měsíční mistr spokojí se několika geniálními črty! Jsem přesvědčen, že jediná čára tohoto obrazu vyváži všechny vaše galerie pozemské. Lituji velmi, že jsem odestřel svůj obraz tvému tupému zraku, jenž není hoden ani zavaditi o takové dílo!“
A ve zlobném rozčilení zatáhl opět záclonu před obrazem.
„Odpusť, mistře, že jsem uvedl do svatyně tvého umění toho politování hodného tvora a považ shovívavě, že pochází z planety v každém ohledu zanedbané,“ chlácholil mecenáš rozhněvaného malíře. „Viděl jsi obdiv Blankytného a co mne se tyče, víš dobře, jak neskonale zbožňuji tvéarcidílo a že jsem nejhorlivějším přívržencem tvého směru.“
Když atelier opustili, pravil Blankytný ostře:. „Hle, tvá opětná neomalenost oloupila mne o božský požitek! Nezanecháš-li svých pozemských nezpůsobů, budu opravdu nucen zbaviti tě svého průvodu.“
Jen kdyby už raději tu hrozbu provedl! pomyslil si Brouček. Neumí-li mne dovésti ani k šálku polívky, po filosofských kurnících a bláznovských kostelich všeuměny at si běhá sám!
„Ano, jest nezpůsobné mluviti v atelierech. něco jiného nežli nadšené pochvaly,“ káral ho také Čaroskvoucí. „Zde venku mohl jsi směle pronésti svůj úsudek. Ostatně, u mne jsou zastoupeny všechny školy a směry. Miluješ-li barvy, zde naproti jich najdeš dosti.“
Když vstoupili do protějšího atelieru, ulekl se až pan Brouček báječné strakatiny nejohnivějších barev, jimiž tam svítil kolosální obraz, zaujímajicí celou stěnu. Kolorit jeho pozemského „Západu slunce v zálivu Neapolském“ byl velmi živý, ale k téhle záplavě barev nemohl býti přirovnán ani z daleka. Celé ohromné plátno bylo popleskáno kde jakou křiklavou barvou, až z toho oči bolely. V pozadí pak duhové krajiny, kterou obraz představoval, zářilo nad šarlatovým lesem veliké smaragdové slunce a na tom seděl s rozestřenými křidly ohromný netopýr.
„Jaký nápad!“ pomyslil si Brouček. Ale jak užasl, když domnělý netopýr pojednou zatřepetal křídloma a když v něm poznal mužíka v šedé bundě s nesmírně dlouhými, visutými rukávy, držícího v jedné ruce paletu a v druhé štětec, jimž právě domaloval pomerančový obláček.
Měsíční malíři nanášejí totiž barvy tak silně, ač mohou při své měsíční lehkosti po hrbolech koloritu pohodlně vylézti na vyšší části svých obrazů a posaditi se tam na některém vynikajícím barevném efektu. Zde seděl malující mistr rozkročmo na svém slunci a spustil se nyní pozadu po vysedlinách malby opatrně na podlahu.
Když se potom k hostům obrátil, ubránil se náš hrdina navzdor svému kritickému položení jen stěží hlučnému výbuchu veselosti. Šat malířův doplňoval totiž z předu vhodně strakatost obrazu: Podšívka bundy byla purpurová, spodní oblek fialový, cípatý nákrčník pestře kropenatý jako křídla vřetenušky a hlavu s dlouhou ryšavou hřívou pokrýval klobouk ohromné muchomůrky, do jehož okraje bylo zatknuto vysoké péro páví.
„Inu, krejcarová!“ smál se pan domácí v duchu.
S obrazem a malířem souhlasil také celý atelier. Bylť přepluěn úžasnou směsí předmětů zbarvenych co nejživěji: různobarvými tulipány ve strakatých vázách, papoušky, kolibříky a flamingy, pardalími kůžemi, drahokamy, nejpestřejšími vějíři, mandrily v komediantských hazukách a podobnými věcmi.
„Zde můj nejgeniálnější malíř Duhoslav Žárný,“ představoval zase mecenáš, „a zde náš slovutný básník Blankytný s pozemštanem, o kterém jsi už slyšel. Práce Vzdušného se mu nelíbila, i přivádím jej k tobě, aby poznal pravé měsíční umění a tvůj jedině oprávněný směr, jehož jsem – jak víš – nadšeným přívržencem.“
Odsouzení Vzdušného učinilo na Žárného patrně milý dojem; usmál se na pana Broučka velmi přívětivě.
„Úkol hostitele volá mě nazpět do hodovny pěvců,“ pokračoval Čaroskvoucí. „Ale mistr Žárný, až se pokocháte geniálním jeho arcidílem, sám vás laskavě provede po ostatních atelierech.“
„Ó, toho není třeba,“ mínil Žárný. „Co pak by tam viděli? Rád svolím, aby zůstali před mým obrazem až do večera a pak jim rozsvítím lustry, aby jej mohli prohlížeti také v efiektech umělého osvětlení.“
Mecenáš vzdálil se po té spokojen.
Blankytný klečel zatím již před obrazem a hlasitě velebil nebesa, že mu popřála dočkati se dne, kdy může hroužiti smrtelné oko v ten božský div.
Když dokončil své dithyramby, vybídl jej malíř: „Nyní vstaň a pohleď odsud!“
„Ach!“
„A teď s této strany!“
„Ach, ach!“
Žárný honil hosty z kouta do kouta, ze předu do zadu po celém atelieru, obšírně vykládaje skrytější krásy obrazu, kteréžto výklady provázel básník výkřiky obdivu.
Když byl konečně sám malíř běháním unaven a oba ochraptěli, postavil před obraz tři křesla a začal: „Tak! Nyní nechme již slov.“
„– která beztoho nedovedou zachytit ani charý stín té krásy,“ vložil poeta.
„– a dívejme se klidně až do večera,“ skončil malíř.
Posadili se na křesla. Žárný uprostřed. Obracel hlavu střídavě na pravo i na levo, zarývaje oči lakotně do tváře tu Blankytného, tu pana Broučka, aby mu v nich neušlo ani nejmenší hnutí z povinného lichotného obdivu. Od pana Broučka odvracel se pokaždé neuspokojen.
Pana domácího bavil sice chvíli strakatý rej barev, ale pak ho „zevlování“ na obraz omrzelo. Uvažoval se všech stran své smutné postavení na měsíci, zlobil se znova na prázdnou tabuli v hodovně a na slzničky, přemítal, dostane-li se přece k nějakému soustu, vzpomínal se sladkobolnou touhou na pozemské porce pečení a zelenavě zlaté plzeňské se smetanovou pěnou, představil si celý svůj pozemský život od kolébky až k poslední vycházce do Würflova hostince – ale Blankytný s malířem nedávali dosud ani nejmenší známkou na jevo, že by hodlali ukončiti němou adoraci obrazu. Snad nemyslí, že budu s nimi skutečně brejlat až do večera na tu malovanou kočičinu! zlobil se v duchu pan Brouček. Vztek s mučivou nudou střídaly se v jeho nitru a ke všemu obtěžoval jej každou chvíli upjatý pohled malířův, kterému pak naschvál ukazoval všelijaké podivné a záhadné posunky.
Konečně zvítězil nade všemi týravými pocity zase hlad. A tu vzpomněl si pan domácí slastně na párek uzenek, které si pro příhodu uschoval.
Ve chvíli, kdy lakotný výběrčí obdivu zase tvář Blankytného zpytoval, zakryl si stranou k němu dlaní obličej a vytáhnuv spěšně párek z kapsy, dal se chutě do lahodného pokrmu pozemského, snad ach! posledního, jímž se pokochá v životě.
Ale v tom zarznělo nad ním radostné: „Ach, ty pláčeš, pozemšťane? Tedy roztála konečně i tvoje tvrdá pozemská kůra vítěznou záři mého obrazu!“
Bylť se malíř k němu připlížil svou neslyšnou vzdušnou chůzí a vyrušil jej tím výkřikem z libého požitku.
Pan Brouček rozdrážděn vyrušením, jakož i domněnkou malířovou, okázal bez ostychu svůj párek a prudce odsekl: „I ďasa pláču! Jím.“
„Jíš?!“ zvolal s bněvným úžasem Blankytný, jenž také přiskočil. „Tváří v tvář tomu velebnému výtvoru genia dovedeš se oddávati té pozemské mrzkosti?!“
„Mrzkosti! Což je ukájení hladu mrzkostí? Či snad vy měsíčané dokonce – ne – nejí – nejíte?!“
Ovšem že nejíme. Naše vzdušné tělo nemá bohudíky zapotřebí živiti se surovou hmotou.“
Brouček upíral chvíli ohromen na měsičana ztrnulý zrak a spráskl pak ruce nad hlavou.
„Opravdu že nejíte! Můj bože, můj bože! Ale ne, to není možné. Vždyť se musíte přece něčím živiti.“
„Občerstvujeme se pouze vůní, ambrovým dechem květů měsíčních,“ vysvětloval malíř.
„Vůní —! Tot strašné! Strašné! A snad dokonce ani nepijete?“
„Ovlažujeme pouze rty čistou jitřní rosou.“ pravil básník.
„Jsem ztracen!“ zaúpěl pan Brouček a zoufale chopil se za hlavu. „Tedy proto jsem se dosUil na měsíc, abych zde bídně zahynul hladem a žizní?!“
„Proč bys zahynul?“ těšil ho Blankytný, jat útrpností. „Což nejsme my měsíčané zcela dobře živi vůní a rosou? Můžeš naopak děkovati nebesům. Jediným následlkem nového způsobu života bude totiž, že tvé hrubé tělo pozemské znenáhla nabude měsiční jemnosti a lehkosti.“
„Krásná útěcha! Děkuju pěkně za tu souchotinářskou slávu! Proto jsem nemusel přilétnout až na měsíc! To jsem se mohl státi na zemi nějakým škrabákem! A jak dlouho to vydržím? Na zemi postí se virtuosové hladu nejdéle čtyřicet dní a pomáhají si při tom ještě všelijakým šmejdem. Ó bože, můj bože!“
„Jez tedy prozatím kořínky měsíčních bylin.“
„Prosím Vás, už přestaňte! Kořínky! Těmi živili se leda poustevníci za starých časů a kdož ví ještě, jaké to byly kořínky! A bez krůpěje piva! Polykat rosu jako rosnička. Pane na nebesích!“
„A což vy pozemštané neživíte se bylinami?“
„Leda blázniví vegetariáni! My ostatní rozumaní lidé jíme maso.“
„Maso?“ zděsil se Blankytný.
Což se tak lekáte? Snad nemyslíte, že lidské maso? Jíme jen maso skopců, telat.“
„Hrozné! Vy tedy bez lítosti vraždíte, trháte a hltáte živé tvory boží, kteří s vámi obyvají zemi? Děláte ze svých těl živé jejich hroby? Je-li možné, aby vesmír snášel v lůně svém planetu, potřísněnou kanibalstvim tak ohavným! – A tohle je tedy zabité zvíře?“ doložil s posuňkem hrůzy a ošklivosti ukazuje nohou na zbytek párku, jejž Brouček prve leknutím na podlahu upustil.
„Zvíře!“ zasmál se zuřivě pozemštan. „Jest to prostě maso prasečí, rozsekané na drobno a nabité do čistě vypraného střeva, které.“
Nedomluvil. Blankvtnv klesl ve mdlobách in podlahu. Otrlejší malíř s vykřikem zděšení poklekl nad ním a snažil se vzkrísit ubohého.
Pan Brouček pozoroval chvíli ustrnulým zrakem hrozny účinek neprozřetelnych slov na útlou měsíční bytost a pak jako náhlým vnuknutím střelhbitě vyběhl z atelieru.
Hejno malířů s muchomůrkami, hřiby, špičkami, ryzci, holubinkami, smrži, šampiony a všemi mužnými houbami na hlavách pustilo se za ním, chtějíce ho zavleknouti do svých atelierů, ale pan domácí jim štastně unikl a letěl ke schodům, vedoucím z Chrámu Všeuměny.
Ó běda! Na posledním schodu zakmitla se právě třepetavá motýlí křídla a pan Brouček zahlédl pod lazurovým zvonkem líbeznou tvář Etherey.
Zabočil tedy spěšně zas do nejbližší chodby, kde byl poučen pekelným řevem a hřmotem, že se dostal do paprsku hudby.
XI.
(Koncertní síň. – Chvalný obyčej v měsíčních koncertech. – Samovražedné myšlénky pana Broučka. – Básník posledního řádu. – Měsíční hudba. – Nadpozemské zařízení měsíčních uší. – „Bouře“. – Mořská nemoc. – Pan Brouček prchá znovu.)
Náš hrdina vrazil do prvních pootevřených dveří a rychle je zavřel za sebou.
Poznal, že vnikl do parterru nějaké koncertní síně, naplněné již četným posluchačstvem. Vrhl sebou na jediné dosud prázdné sedadlo v poslední řadě.
Tu přistoupil měsíčan v jakési fantastické livreji a vztáhl k němu pravici.
Biletář! pomyslil si pan Brouček. Chce bezpochyby vstupné.
Nepotřebné papírové peníze byl za povětrné jízdy rozezlen odhodil za hodinkami. Vytáhl tedy z kapsy zbylý střibrňák a podal jej biletáři.
Ten vzal stříbrňák levicí a prohlížel jej vrtě hlavou.
„Snad ani stříbro na měsíci neplatí? Či snad je vstupné vyšší?“ ptal se pozemštan.
„Do našich koncertů neplatí se žádné vstupné,“ odvětil měsíčan. „My sami naopak platíme každému navštěvovateli tento peníz.“
A vtisknul panu domácímu do dlaně velikou zlatou minci, kterou držel v natažené pravici. Chtěl mu také vrátiti stříbrňák, ale Brouček máchl rukou: „Nechte si to za diškreci, na památku!“ Poslední slovo pronesl dojemným tónem.
Co mi jsou platny peníze, když tady za ně nedostanu nic, pranic, čím bych ukojil svůj hlad! vzdychal. Zpráva o měsíční výživě vůní a rosou uvrhla jej do propasti čiré beznaděje. Hrozná ta zpráva zaměstnávala všechny jeho myšlénky. Již si hrubě ani nevšiml nového krásného zařízení měsíčního a nepřemýšlel, mělo-li by se vyplácení dukátů navštěvovatelům koncertů zavésti také na zemi.
Hleděl s hrůzou vstříc neodvratné blízké smrti. Ajbišovými kořínky a sladkým dřevem se neuživím – žaloval nebesům – a než bych pil rosu, to uvrhnu se raději po hlavě do některého měsíčního kráteru!
Z těchto samovražedných myšlének vyrušil jej soused, měsíčan chatrného zevnějšku.
„Tys jistě ona pozemská rarita, kterou se Čaroskvoncí každému na potkání chlubí,“ pravil.. Nevypadáš, jako by se ti u nás na měsíci příliš líbilo. Ba, věru, jsou tu bídné, ničemné, zoufalé poměry. Všechno všudy shnilé a převrácené. Vezmi na příklad literaturu – já jsem básník.“
Byl to asi věštec posledního řádu, nebot neměl na sobě ani ornát ani talár, nýbrž jen jakousi ošumělou kostelnickou komži.
„– jsem básník a mohu ti nejlépe posvítit na děsné naše poměry literární. Naše písemnictví je nejbídnější na světě. Jen dětinské blábolení a směšná naivnost. Po vrcholu našeho Parnassu belhají invalidi a nedochůdčata. Ovšem je na měsíci také tu a tam nějaký talent“ – básník vztýčil hlavu – „talent, jemuž ti zdejší ničemnou kritikou chválení velikánové nejsou hodni rozvázat řeminky obuvi: ale ten se odstrkává, umlčuje, zašlapává, ubíjí hmotně i mravně. Pro toho nejsou tučné sinekury a prebendy jako v tomhle Chrámu Neumění našeho čistého mecenáše.“
Ba věru, čistý mecenáš, který dává u své tabule jen vonět ke kytičkám! potvrdil trpce v duchu pan Brouček. Takhle bych dovedl i já sám být mecenášem!
„– našeho čistého mecenáše,“ pokračoval měsičan, „který zahrnuje svou přízní všelijakou chamraď, jen když mu řádně umí pochlebovat, podknrovat a tančit podle jeho noty. Žádny cti své dbalý talent se k takové ponižující roli nezahodí. To krásný ten mecenáš arci ví a proto básníku, jakým jsem na příklad já, své podpory ani nenabídne. Ostatně kupuje si mecenášskou glorii zpropadeně lacitio. Onehdy byl jsem od něho pozván k tabuli, a víš, co jsme měli? Trochu vyčichlých fialek a náprstek odstálé rosy.“
Pan Brouček pohodil jen hlavou v zoufalém smíchu.
„Vůči takovým poměrům pochopíš, pozemšťane, proč vůbec už nic nepíšu a proč hodlám svou harfu navždy pověsit na stěnu. Stanu se bezpochyby kritikem. Počkej, pak dám těm nafouklým nulám! Číst je proto nemusím, neboť u nás stačí kritikovi úplně, pohlédne-li na titulní list. Víš, nečtu od našich básníků ze zásady ničeho – kdož by zabíjel čas takovými jalovými nicotami?! Raději si někdy poslechnu koncert – arci jen k vůli tomu mizernému dukátu, který se platí za návštěvu,“ skončil pessimista s trpkým úsměvem.
Musil skončit, poněvadž hudebníci začali ladit své nástroje, kterýžto přípravný výkon působil již takový bluk, že nebylo slyšeti slova. Jen křiknutím do ucha mohl soused panu Broučkovi ještě vysvětliti, že je na programu ohromná skladba „Bouře“ od slavného Harfobora Hromného.
Pan Brouček zadíval se na spoustu hudebníkův a zpěváků, která se tísnila na prostranném podium v pozadí síně. Nevěděl, čemu se ma více diviti, zda nevídaným útvarům přerozmanitých nástrojů hudebních: basám, jejichž bohatě vyřezávané hlavice představovaly bizarní obličeje jako přídy divošských člunů, harfám v podobě apokalyptických nestvůr, obrovským troubám majícím tvar stočených hroznýšů s rozšklebenými tlamami a p., či fantastickým krojům či konečně úžasné pohyblivosti a pružnosti měsíčních koucertistů.
Tot bylo spíše představení Foitesů nežli koncert. Kapelník dával takt nejen hlavou a rukama, nýbrž i nohama a celým tělem, flétisté táhli se za svými flétnami, jako by měli gummové krky, pianisté hráli tak divoce, že nejednou ruce jejich octly se na pedálech a nohy tancovaly po klávesách, houslisté třepetali smyčcem a hlavou jako posedlí, že dlouhé jejich vlasy a potrhané žíně jen jen se kmitaly kolem, zpěváci a zpěvačky kýklali hlavami, točili krky, zmítali sebou jako tančící hadi, svíjeli se hrozně, zkrucovali ústa a zraky nevídanym způsobem. – Zkrátka, byl to gymnastický rej, že z něho přecházel zrak.
A což teprve sluch! „Bouře“ se rozburácela a byl to vřesk a třesk, skřípání a bouchání, klinkot a řinkot, halas a tartas bez míry a konce, chvílemi tak strašlivý, že pan Brouček zacpával si uši. Vzniklo v něm přesvědčení, že sluchové ústrojí měsíčanů musí být úplně jinak zařízeno nežli naše pozemské. Neboť nejen že posluchačstvo klidně snášelo tu pekelnou vřavu, nýbrž tvářilo se ještě k tomu, jako by poslouchalo hudbu andělských kůrů. Pan Brouček vida ty nadšené tváře a blažené slzy kolem, nadarmo snažil se zachytiti v tom hlomozu špetku krásy. Vše zdálo se naopak vypočteno, aby natahovalo sluch na skřipec a ducha ubíjelo děsnou nudou. Byla to jediná zvuková poušf, nekonečná, úmorně jednotvárná, bez jediné zelené oasy.
„Provozují-li také andělé v nebi podobné symfonie,“ vzdechl si pan Brouček, „to chci se raději smažit v nejhlubším pekle!“
Dostával skutečně z té „Bouře“ mořskou nemoc. Vrtěl sebou zoufale, proklínal skladbu i skladatele, umíral dlouhou chvíli – a pořád, bez ustání, bez kouče valily se naň jednotvárné vlny té ohlušující potopy…
Nemohl, nemohl to již déle vydržeti. Jako ďasy štván vyběhl ven z koncertní sině.