Pokřik Cti

Jeho ruce i ramena však s pokračujícím bojem těžkly jako olovo. V uších mu zněla Kolkova slova:

Nepřítel nikdy nebude bojovat podle vás. Bude mít svůj vlastní způsob boje. Boj pro vás znamená něco jiného, než pro něj.

Nato koutkem oka zahlédl krátkého, zato však širokého, nepřátelského vojáka, který oběma rukama zvedl nad hlavu železnými bodci pobitý řetěz a chystal se jej zezadu přehodit Reecovi kolem krku. Reece jeho útok neviděl a chybělo jenom několik málo okamžiků, než jej voják zabije.

Thor na nic nečekal, vyskočil ze svého koně a zachytil muže těsně předtím, než stačil provést svůj úmysl. Oba se potom zřítili z koňského sedla a přistáli na zemi v oblaku prachu. Thor se několikrát překulil. Všude kolem dopadala kopyta rozdivočelých koní. Ani se nestačil nadechnout a muž už byl na něm. Zalehl jej a špičkami palců se pokoušel Thorovi vymáčknout oči. Vtom se ozvalo zapísknutí a jakoby odnikud náhle na mužových zádech seděla Estopheles. Okamžitě se zobákem pustila do jeho očí. Muž řval zděšením a povolil v sevření. Thor mu okamžitě zasadil silnou ránu loktem do poraněné tváře, čímž jej ze sebe setřásl.

Neměl ani zlomek vteřiny na to, aby se mohl radovat ze svého vítězství, a už byl tvrdě nakopnut do břicha dalším bojovníkem. Náraz byl tak silný a nečekaný, že se Thor ocitl znovu na zádech. Nad ním se objevil válečník, třímající těžké dvouruční kladivo, které vzápětí napřáhl, aby s ním rozdrtil Thorovu hruď.

Ten se odkulil stranou, kladivo proletělo kolem něj a zakouslo se do země až po násadu. Bylo jasné, že by jej rozdrtilo jako švába, kdyby nereagoval dostatečně rychle.

Na muže mezitím skočil Krohn a zakousl se mu do ramene. Ten si to však nenechal líbit a bil leoparda pěstí. Krohn se však nepouštěl, na vojákovy údery reagoval jenom vrčením a nadále drtil čelistmi jeho rameno. Muž se nakonec rozkřičel a padl k zemi.

Na pomoc mu přispěchal jiný, který ťal dlouhým mečem po Krohnovi, ale Thor se stačil sebrat a zblokovat ránu svým štítem. Celé jeho tělo se otřáslo pod vahou toho úderu. Jistě jím zachránil Krohnovi život. Thor se tím pohybem ale nebezpečně odkryl a další voják na koni toho okamžitě využil. Srazil jej na břicho a nahnal koně na Thorova odkrytá záda. Kopyta zazvonila o jeho hrudní plát, který skřípal a prohýbal se, ale zatím držel. Thor měl pocit, že v něm za chvíli už nezůstane jediná kost celá.

Několik McCloudů potom seskočilo z koní a těsně Thora obklíčilo.

Žalostně si uvědomoval, že se ocitl v tom nejhorším možném postavení a ze srdce si přál být zpátky v sedle svého koně. Jeho hlava pulzovala bolestí a když se ohlédl po ostatních, dobře viděl, že začínají ztrácet převahu získanou nenadálým a nebojácným útokem. Jeden z legionářů, kterého Thor příliš neznal, teď bolestivě vykřikl, když mu nepřítel proklál hruď mečem. Byl okamžitě mrtvý.

Jiný legionář mu přispěchal na pomoc, zabil útočníka vrženým oštěpem, ale ve stejný okamžik byl i on napaden zezadu dalším mužem, který mu do krku nemilosrdně vrazil dlouhou dýku. Chlapec vykřikl a smrtelně raněn padl někam pod kopyta koní.

Thora mezitím obklopilo snad deset vojáků. Jeden z nich se po něm ohnal mečem, což Thor zablokoval v posledním okamžiku štítem. Ozvalo se ohlušující třesknutí meče o štít. Hned nato další z mužů těžkou botou vykopl Thorovi štít z ruky.

Třetí mu tvrdě šlápl na zápěstí a přišpendlil jej k zemi.

Čtvrtý muž přiskočil blíže a napřáhl své kopí, aby jím proklál Thorovu hruď.

Než tak však učinil, ozvalo se znovu Krohnovo zavrčení a vzápětí jej již měl muž na ramenou. Leopard jej okamžitě a bez námahy strhnul k zemi. Jiný nepřítel se rozehnal těžkým kyjem a naplno trefil Krohna do hlavy. Zvíře dezorientovaně zakvičelo, odklopýtalo několik kroků stranou a tam se zhroutilo.

Další voják se mezitím napřáhl, aby Thora proklál velkým trojzubcem. Tentokrát už nebyl poblíž nikdo, kdo by mu v tom mohl zabránit. Muž se zamračil a chystal se vší silou vést trojí ostří své zbraně proti chlapcově hrudi. Thor ležel na zemi, přišpendlený ostatními, a neměl naději na jakýkoliv útěk nebo obranu. Tentokrát si mohl být jistý, že nadešly jeho poslední vteřiny.

KAPITOLA SEDMÁ

Gwen klečela vedle Godfreyho postele v malém domku léčitelky a už nemohla dál. Illepria seděla opodál. Už dlouhé hodiny poslouchaly bratrovy žalostné vzdechy. Illepria se mračila čím dál víc a zdálo se, že přestává doufat, že by to pacient mohl přežít. Gwen se cítila bezmocná, protože nemohla dělat nic, než jen sedět a čekat. Přitom zoufale cítila potřebu něco udělat. Cokoliv.

Nejenomže ji sžíral pocit viny a starost o Godfreyho, zároveň měla i strach o Thora. Nemohla dostat z hlavy představu, že se sice žene do bitvy, ale navíc je v ní ještě někde past nastražená od Garetha. Zoufale chtěla Thorovi nějak pomoci. Měla pocit, že jestli tu bude sedět ještě chvíli, tak se asi zblázní.

Zvedla se a rozběhla se napříč místností.

„Kam jdeš?“ zeptala se Illepria hlasem ochraptělým z několikahodinového opakování modliteb.

Gwen se k ní otočila.

„Vrátím se.“ řekla. „Musím něco zkusit udělat.“

Otevřela dveře a vyběhla do pozdního večera, kdy už i druhé slunce zapadalo. Obloha se mezitím zbarvila odstíny rudé i fialové a druhé slunce sedělo jako velký zelený míč na obzoru. Akorth s Fultonem tam naštěstí ještě stále čekali a hlídali. Oba teď vyskočili a s ustaranými tvářemi se podívali na Gwen.

„Bude žít?“ zeptal se Akorth.

„Já nevím,“ odpověděla Gwen. „Zůstaňte tady a hlídejte dál.“

„A kam jdeš?“ zeptal se Fulton.

Když před chvílí vyhlédla z okna a uviděla mysticky zbarvené rudé nebe, něco ji napadlo. Přece jen tu byl jeden člověk, který by teď mohl pomoci.

Argon.

Pokud v Králově Dvoře zůstal někdo, komu mohla Gwen věřit, někdo, kdo zároveň měl rád Thora, kdo zůstal dosud loajální zesnulému otci a v jehož silách zároveň bylo jí pomoci, tak to byl on.

„Musím najít někoho výjimečného,“ řekla.

Potom se otočila a spěchala směrem k pláním, kde stála Argonova chatrč. Po chvíli se její rychlá chůze změnila v běh.

Už se tím směrem nevypravila celé roky od dob, kdy byla ještě docela malá, ale pamatovala si, že to místo bylo vysoko na svahu kopce v pusté krajině za městem. Běžela a běžela, sípala nedostakem dechu, zatímco okolní krajina byla čím dál pustější, větrnější. Tráva se nejprve shlukla do ojedinělých ostrůvků a potom se proměnila v kameny. Kvílela tu meluzína a celé okolí bylo ještě strašidelnější. Měla pocit jako kdyby kráčela měsíční krajinou.

Když bez dechu konečně dorazila k Argonově chatrči, začala okamžitě bušit pěstí na dveře. Nikde neviděla kliku, ale i tak si byla jistá, že je na správném místě.

„Argone!“ křičela. „To jsem já! Gwen! MacGilova dcera! Pusť mě dovnitř! Poroučím ti to!“

Bušila a bušila, ale jedinou odpovědí jí bylo kvílení větru.

Po nějaké chvíli jí po tvářích začaly téct slzy. Byla úplně vyčerpaná a zoufalá. Jestli nenajde pomoc tady, tak už ji nemůže čekat ani nikde jinde.

Slunce zapadlo za obzor a krajina začínala temnět v přicházejícím soumraku. Gwen se vydala po svahu kopce zpátky do města. Hřbetem ruky si otírala slzy a zoufale přemýšlela, kam by se měla vydat teď.

„Prosím, otče,“ řekla nahlas a zavřela oči. „Dej mi nějaké znamení. Ukaž mi kam mám jít a co mám udělat. Prosím, nenech svého syna zemřít. A prosím, nenech umřít ani Thora. Pokud mě máš rád, odpověz mi, prosím.“

Potom dlouhou chvíli pokračovala tiše, poslouchala šelest větru, když tu najednou dostala nápad.

Jezero. Jezero nářků.

No jistě. Na to místo se přece chodil modlit každý, kdo měl někoho na smrt nemocného. Bylo to malé, čisté jezírko uprostřed Rudého lesa, obklopené vysokými stromy, které zdánlivě sahají až do nebe. To místo bylo odjakživa považováno za svaté.

Děkuji za pomoc, otče, pomyslela si Gwen.

Najednou měla pocit, že je otec s ní. Dala se do běhu nejkratší cestou k Rudému lesu a k jezeru, které mělo vyslechnout její hoře.

*

Gwen klečela na břehu Jezera nářků, kolena opřená o klekátko z rudé borovice, které obkružovalo celou vodní plochu jako prsten. Dívala se na klidnou vodní hladinu. Nejklidnější, jakou kdy viděla. Odrážel se v ní vycházející měsíc. Byl nádherný, jasně zářící a v těchto dnech došel úplňku. Druhé slunce ještě zcela nezapadlo, a tak se teď v háji mísilo jeho světlo spolu s tím měsíčním. Obě nebeská tělesa se odrážela na hladině na své polovině jezera, což okolní mystickou atmosféru jenom umocňovalo. A v ten moment, kdy jeden den ještě neskončil, ale přitom už začínal druhý, se mohlo zcela jistě stát cokoliv.

Klečela, plakala a modlila se vší silou, kterou v sobě našla. Události posledních dní na ni byly příliš náročné a ona teď pustila veškeré nahromaděné smutky a strachy ven v podobě slz. Modlila se za bratra, ale stejnou měrou i za Thora. Nedokázala si představit, že by je měla této noci oba ztratit a že by už nezůstal nikdo, kdo by ji před Garethem mohl ochraňovat. Nedokázala si ani představit, že by ji poslali provdat se za nějakého barbara. Měla pocit, že se její život kousek za kouskem hroutí a zoufale potřebovala nějaké odpovědi, které by jí daly špetku naděje.

V jejím království bylo mnoho lidí, kteří se modlili k bohům jezer, bohům hájů, hor anebo i k bohům větru, ale Gwen na nic podobného nevěřila. Ona, stejně jako Thor, šli proti nejrozšířenějším kultům a následovali poměrně radikální cestu víry pouze v jediného Boha, který prostupoval i představoval celý svět. Právě k němu se teď modlila.

Prosím, Bože. Vrať mi Thora. Ochraňuj ho v jeho bitvách. Pomož mu uniknout z té léčky. Prosím, nech Godfreyho žít. A prosím, ochraňuj i mě – nedovol, aby mě odsud odvedli pryč a provdali za nějakého Nevarunce. Udělám cokoliv si budeš přát. Jenom mi dej znamení. Ukaž mi, co chceš, abych udělala.

Takto tam klečela dlouhou dobu. Odpovědí jí nebylo nic víc než meluzína, která se proháněla mezi kmeny obřích rudých borovic, a praskání jejich větví. Chvíli co chvíli dopadaly na hladinu jezírka dlouhé jehlice.

„Buď opatrná v tom, za co se modlíš,“ ozval se hlas.

Rychle se otočila a zjistila, že za ní někdo stojí. Byla by se vylekala, ale okamžitě toho člověka poznala po hlase. Ten prastarý hlas, snad ještě starší než okolní stromy, možná než Země samotná, byl naprosto nezaměnitelný. Její srdce poskočilo radostí, když si uvědomila, kdo to je.

Stál za ní a měl na sobě bílý plášť s kapucí. Pohled jeho žhnoucích očí jako by se propaloval skrz její duší a nahlédal až do nejtajnějších koutů její mysli. V pravé ruce třímal svou berlu.

Argon.

Postavila se a otočila k němu.

„Hledala jsem tě,“ řekla. „Šla jsem k tvému obydlí. Neslyšel jsi mé klepání?“

„Já slyším všechno,“ odpověděl záhadně.

Zarazila se. Výraz jeho tváře zůstal naprosto neutrální.

„Pověz mi, co si mám počít,“ řekla potom. „Udělám cokoliv. Prosím, nenech Thora umřít. To přece nemůžeš dopustit!“

Přistoupila k němu a zoufale jej chytila za zápěstí. Jen se jej ale dotkla, okamžitě ucukla. Jeho kůže byla horká jako roztavené olovo a část toho tepla okamžitě pronikla do její paže. Druidova energie byla nepředstavitelná.

Argon si povzdechl, odvrátil se od ní a popošel několik kroků k jezeru. Tam se zastavil, zadumaně patřil na klidnou hladinu a jeho oči se blýskaly.

Došla k němu a dlouhou chvíli tam s ním beze slov stála. Čekala, až bude druid připravený promluvit.

„Změnit osud není nemožné,“ řekl. „Vždy je to však vykoupeno velkou obětí. Chceš zachránit něčí život. To je šlechetná pohnutka. Ale dva zachránit nemůžeš. Budeš si muset vybrat.“

Podíval se na ni.

„Chceš aby tuto noc přežil Thor, anebo tvůj bratr? Jeden z nich musí zemřít. To je dané.“

Gwen byla takovou otázkou zdrcena.

„Co je to za volbu?“ zeptala se. „Záchranou jednoho mám odsoudit druhého.“

„Ne ty,“ odpověděl. „Mají zemřít oba. Ty bys mohla jednoho z nich zachránit. Je mi líto, ale takový je jejich osud.“

Gwen měla pocit, jakoby jí druid vrazil do břicha nůž. Oba mají zemřít? Bylo strašlivé na to jenom pomyslet. To by osud vážně mohl být tak krutý?

„Nemůžu si vybrat jednoho před druhým,“ řekla konečně slabým hláskem. „Moje láska k Thorovi je samozřejmě silnější. Ale Godfrey je moje krev, rodina. Nedokážu si představit, že by jeden měl umřít, aby druhý mohl žít. A nemyslím, že by si to kterýkoliv z nich přál.“

„Potom oba zemřou,“ řekl Argon.

Gwen zaplavila panika.

„Počkat!“ vykřikla a odvrátila se.

Druid se na ni tázavě podíval.

„A co já?“ zeptala se. „Co když zemřu já, abych je vykoupila? Je to možné? Můžou oba žít, pokud já zemřu?“

Argon se na ní dlouhou chvíli zkoumavě díval.

„Máš dobré srdce,“ řekl. „Nejlepší ze všech žijících MacGilů. Tvůj otec si vybral moudře. Ano, vskutku…“

Argonův hlas se náhle vytratil a on zůstal jenom zírat do jejích očích. Gwen se najednou cítila velmi nepohodlně, ale neměla odvahu uhnout pohledem.

„Stalo se něco neuvěřitelného,“ vydechl Argon. „Tvůj čistý záměr způsobil, že tě duch světa vyslyšel. Thor bude dnes v noci zachráněn. A tvůj bratr také. I ty budeš žít. Ale přesto musí být odňat alespoň malý kousek života. Nezapomeň, cena musí být vždy nějak splacena. Za to, že oba budou žít, ty částečně zemřeš.“

„Co to znamená?“ zeptala se vyděšeně.

„Všechno má svou cenu,“ odpověděl. „Ale stále si ještě můžeš vybrat. Chceš od svého záměru raději upustit?“

Gwen se zasmušila.

„Pro Thora udělám cokoliv,“ řekla. „Stejně jako pro mojí rodinu.“

Argonův pohled ji propaloval až do morku kostí.

„Thor má před sebou velký osud,“ řekl. „Ale každý osud se může měnit. Vlastně je spíše ve hvězdách, jak to nakonec dopadne. Osud je ale také zčásti kontrolován Bohem. Bůh může osud změnit. Thor měl dnes v noci zemřít. Bude žít jenom díky tvému přičinění. A ty za to také zaplatíš. A cena bude vysoká.“

Gwen chtěla vidět více. Natáhla se k Argonovi, ale než se ho stačila dotknout, zablesklo se jí před očima. A pak byl Argon najednou pryč.

Otočila se kolem dokola a hledala ho všude v okolí, ale byl pryč.

Nakonec se rezignovaně obrátila zpátky k jezerní hladině. Ta byla klidná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Viděla tam obraz vlastní tváře, která se zdála strašně vzdálená. Gwen pocítila hluboký klid a vděčnost. Zároveň se ale začala obávat o svou vlastní budoucnost. I když si říkala, že by na to neměla myslet a měla by být ráda za to, čeho dosáhla, stejně si nemohla pomoci a neustále si kladla otázku: Jakouže to cenu bude muset zaplatit za Thorův život?

KAPITOLA OSMÁ

Thor ležel na zemi uprostřed bitevního pole, přišpendlený McCloudskými vojáky tak, že se nemohl ani hnout. Všude kolem něj probíhala bitevní vřava, třeskaly zbraně a křičeli lidé. Obloha, na které se zračilo zapadající slunce i vycházející nezvykle veliký měsíc v úplňku, byla náhle zastíněna rozložitým ozbrojencem, který napřáhl svůj trojzubec, aby jej zabodl do Thorovy hrudi. Jeho čas se naplnil.

Zavřel oči a snažil se smířit se smrtí. Bylo zvláštní, že necítil strach. Jenom lítost. Přál si zůstat naživu déle, aby mohl odhalit tajemství svého osudu, zjistit kým skutečně je, a ze všeho nejvíce, přál si dostat víc času s Gwen.

Měl pocit, že není spravedlivé, že umře už teď. Ne tady. Ne tímto způsobem. Ne dnes. Jeho čas ještě nenadešel. Cítil to. Nebyl na to ještě připravený.

Najednou pocítil, že se v něm zrodilo něco nového. Jakási prazvláštní animální zuřivost, síla, kterou nikdy předtím nepocítil. Celé tělo ho začalo brnět, zahřívat se, a od konečků prstů na nohách přes stehna, trup, ramena, paže až k prstům na rukách mu projelo něco nového, co by možná označil jako nadšení. Najednou měl obrovské množství energie, ale přitom vůbec nechápal, odkud se mohla vzít. Zařval divokým, nespoutaným hlasem. Bylo to jako kdyby sám drak povstával z hlubin země.

Nato se hravě vymanil ze sevření nepřátel a hbitě vyskočil na nohy. Než muž s trojzubcem stačil dokončit své dílo, chytil jej Thor za helmici a narazil si jej vší silou proti vlastní přilbě. Ozvalo se zapraštění drcené oceli i nepřítelovy lebky. Hned nato do něj Thor kopl takovou silou, že jej odmrštil dozadu. Nešťastníkovo tělo proletělo vzduchem a srazilo deset mužů stojících za ním.

Thor zuřivě zařval a jako divoké zvíře se vrhnul na dalšího vojáka, zvedl jej nad hlavu a mrštil jím do davu, čímž srazil dalších dvanáct mužů, jako by to byly kuželky. Potom z ruky jednomu z dalších vytrhl jezdecký cep se skoro dva metry dlouhým řetězem a roztočil jej nad hlavou. Znovu a znovu. V okruhu dosahu řetězu padali všichni v křiku k zemi s rozdrcenými tvářemi.

Jeho síla ještě nekulminovala a on ji nechával růst dál a dál. Několik dalších mužů se jej pokoušelo zastavit. On k nim jednoduše napřáhl paži, z níž se okamžitě začala linou podivná bílá mlha. K jeho velkému údivu zůstali útočníci na místě stát, pokryti vrstvou ledu, jakmile se jich mlha dotkla. Za chviličku už z nich byly jenom zmrzlé ledové sochy.

Thor namířil svoje dlaně do všech stran, a šířil mrazivou mlhu všude kolem sebe. Zjistil, že ji dokáže usměrňovat i v okamžiku, kdy již opustila jeho ruce a tak mohl rozhodnout, kdo bude zasažen a kdo ne. Bitevní pole se rychle měnilo v jednu velkou zmrzlou kostku.

Potom se otočil, aby zkontroloval ostatní, a zjistil, že mají obrovské problémy s přesilou válečníků. Reece, O’Connor, Elden i dvojčata již nebyli daleko od toho, aby je nepřítel srazil z koní. Thor napřáhl dlaně jejich směrem a s vypětím všech sil navedl svou moc tak, aby se vyhnula jeho přátelům. Všechno kolem však zmrzlo na led. Přátelé se mu věnovali udivený a neskonale vděčný pohled.

Vojáci se teď báli k Thorovi přiblížit. Každý ustupoval do uctivé vzdálenosti, takže se kolem Thora, stále zamčeného uprostřed masy McCloudů, záhy vytvořilo kruhové pásmo klidu. Nikdo už neměl nadále chuť bojovat, když viděli, co se stalo s jejich spolubojovníky.

Najednou se ozval strašlivý výkřik a v řadách nepřítele se objevil obrovský muž. Byl snad pětkrát mohutnější než ostatní. Musel být vysoký dobré čtyři metry a na rameni měl opřený meč tak dlouhý, že by jím mohl bourat domy. Thor okamžitě namířil všechnu svou moc k němu – ale tentokrát neměla efekt. Obr se jenom ušklíbl, když se mlha dostala k němu, jako by to byl jenom protivný roj komárů, a pokračoval směrem k Thorovi. Bylo jasné, že jeho zvláštní síly ještě zdaleka nebyly perfektní. Proč ale na tohoto neplatily vůbec, to byla velká záhada.

Obr udělal tři dlouhé kroky, dostal se k Thorovi mnohem rychleji než to mohl očekávat, a ihned jej udeřil mohutnou ranou pěstí s takovou silou, že poslal Thora na zem několik kroků zpět.

Thor dopadl tvrdě do prachu a než se mohl vůbec znovu nadechnout, obr už byl na něm, chytil jej do silných prstů a zvedl vysoko nad hlavu. Potom jím mrštil do dálky. McCloudská armáda se nad tím triumfem rozjásala, zatímco Thor proletěl dobrých dvacet metrů vzduchem a znovu tvrdě přistál na udusanou zem. Byl si jistý, že má zlámaná snad úplně všechna žebra.

Když otevřel očil, uviděl, že se k němu obr opět blíží a tentokrát už měl pocit, že se nedokáže ani zvednout. Jeho síla jej, zdá se, také opustila.

Zavřel oči.

Prosím, Bože, pomoz mi.

V okamžiku, kdy se nad ním obr naklonil, uslyšel Thor ve své hlavě podivné hučení. Bylo stále silnější a brzy se přelilo z jeho hlavy do celého okolního světa. Do celého vesmíru. Pocítil novou vlnu nadšení, která byla opět jiná, než ta předešlá. Najednou měl pocit, že není jenom Thorem, ale vlastně vším, co bylo kolem. Zemí, vzduchem, větrem česajícím koruny stromů, dokonce pohybem stébel trávy. Všechno to bylo propleteno jiskřící energií, kterou mohl vidět a slyšet jenom on a když teď natáhl ruku, dokázal tu energii uchopit a podrobit svojí vůli.

Otevřel oči, aby zjistil, že se mu bzučení jenom nezdá. Na obloze se totiž objevil velký temný bzučící mrak, který se rychle snášel dolů a za malou chvíli už bylo vidět, že je to obrovský roj sršní. Slétaly se odevšad a když trošku pozvedl ruce, začaly se soustřeďovat kolem něj. Měl pocit, že dokáže ovládat jejich pohyb. Neměl sebemenší tušení, jak to dělá, ale bylo to tak, stačilo pomyslet.

Namířil ruce směrem na obra a jenom se díval, jak se na něj sršni vrhli a během vteřiny jej celého hustě pokryly svými těly. Obr kolem sebe začal mlátit rukama a potom se rozkřičel. Sršni se rojili kolem něj a bodali jej tisíckrát a zase znovu, dokud neklesl na kolena a nakonec nepadl mrtev k zemi. Země se otřásla pod dopadem jeho mohutného těla.

Thor na nic nečekal a okamžitě namířil ruce k McCLoudským vojákům, kteří ze sedel svých koní vyděšeně sledovali to divadlo. Někteří bystřejší se rychle otáčeli, aby se dali na útěk, ale masa ostatních jim v tom bránila a stejně už nebylo dost času na nějakou smysluplnou reakci. Sršni na Thorův příkaz opustili opuchlé obrovo tělo a hladově se rozlétli na vojáky.

McCloudskou armádou se znovu ozval pokřik. Tentokrát v něm ale nebyla ani špetka bojovnosti. Rozjížděli se do všech stran jako hejno slepic, do jejichž středu byl náhle vhozen kámen. Sršni nemilosrdně útočili kde se dalo. Bitevní pole se brzy vyprázdnilo, McCloudská armáda se rozjížděla v panice do všech stran a zanechávala za sebou mozaiku opuchlých mrtvol.

Přeživší ujížděli co nejdále mohli, ale sršni nepřestávali v útocích a hnali je až na obzor. Bzukot roje se sléval s duněním koňských kopyt a křikem týraných mužů.

Thor byl ohromený. Během několika málo minut bylo bitevní pole prázdné a klidné. Nastalé ticho přerušovalo jenom sténání zraněných McCloudských vojáků. Otočil se ke svým přátelům, kteří vyčepaně oddychovali a působili, že i to dýchání jim bere poslední zbytky sil. Zbroj všech byla na mnoha místech poškozená, pomačkaná, jejich obličeje byly plné modřin a tu a tam měli krvavá zranění, ale žádné z nich nevypadalo příliš vážné. Tři legionáři, chlapci, které znal jenom od vidění, však bohužel leželi na zemi mrtví.

Na vrcholu kopce, ze kterého přijeli, se začalo ozývat vzdálené, ale stále sílící dunění a za několik okamžiků se u hlásky objevili první jezdci z královské armády. V jejich čele se řítil sám Kendrick. Blížili se k nim tryskem, takže za několik málo okamžiků, které každý z chlapců věnoval sbírání sil a ohledávání vlastních zranění, už dorazili až k nim. V údivu se zastavili ve vzdálenosti několika metrů a zírali na ně. Hrstka přeživších na krvavém bitevním poli, pokrytém padlými.

Na Thora teprve teď dolehl šok z toho všeho, co se událo a jenom zíral, jak Kendrick, Brom, Kolk a ostatní jezdci sesedli a šli pomalu k nim. V této rychlé jednotce, která dalece předjela hlavní těleso armády, bylo i několik desítek nejlepších mužů z řad Stříbrných. Když se teď dívali na chlapce, kteří se osaměle a vyčerpaně opírali o své zbraně uprostřed bitevního pole, pokrytého nepřátelskými padlými, jejich tváře jasně vypovídaly o obrovském překvapení. Bylo tam toho ale více. V jejich výrazech se velkou měrou zračil i údiv, co se to mohlo stát, následovaný respektem a úctou. Bylo to něco, na co Thor čekal celý život.

Stal se hrdinou.