Read the book: «Cesta Hrdiny », page 10

„Čaroděj!“ ozval se jiný.

Thor sám byl ohromený. Neměl tušení, co právě udělal. Ale věděl, že to nebylo normální. Byl zároveň pyšný a nabuzený, a zároveň v rozpacích.

Kolk vstoupil do kruhu a zůstal stát mezi oběma soky.

„Je jedno co jsi zač, chlapče, tohle ale není místo pro kouzla,“ pokáral Thora. „Je to místo pro čestný boj. Ty jsi porušil pravidla boje a teď dostaneš čas, abys mohl přemýšlet, jestli je to opravdu ta nejlepší cesta. Pošlu tě na skutečně nebezpečné místo a uvidíme jak dobře tě budou tvá kouzla ochraňovat tam. Pojedeš ke strážním hlídkám u Kaňonu.“

Celá legie zalapala po dechu. Rozprostřelo se ticho. Thor nerozuměl dost dobře, co to má znamenat, ale bylo mu jasné, že cokoliv to je, není to dobré.

„Nemůžeš ho poslat ke Kaňonu!“ protestoval Reece. „Je příliš nezkušený. Snadno se tam může zranit.“

„Můžu dělat cokoliv, co uznám za vhodné, chlapče,“ ušklíbl se Kolk na Reece. „Tvůj otec tu teď není, aby ses za něj mohl schovávat. Nebo on. Já jsem velitelem téhle Legie a ty by sis měl radši dávat pozor na jazyk a nemyslet si, že ti dám ještě další šanci se mnou takhle mluvit jenom proto, že máš královskou krev.“

„Fajn,“ odpověděl Reece. „Potom pojedu s ním!“

„Stejně jako já!,“ přidal se O’Connor a udělal krok kupředu.

Kolk si je prohlédl a pomalu zavrtěl hlavou.

„Blázni. Ale je to vaše volba. Přidejte se k němu, jestli chcete.“

Kolk se otočil a podíval se na Eldena. „A ty si taky nemysli, že z toho vyvázneš snadno,“ řekl mu. „Tys tu rvačku začal. Ani to není součástí čestného boje. Takže musíš být také potrestán. Přidáš se a pojedeš na tu výpravu s nimi.“

„Ale sire, nemůžeš mě přece poslat na Kaňon!“ protestoval Elden s očima široce vykulenýma strachem. Bylo to poprvé, kdy ho Thor viděl, že se něčeho bojí.

Kolk pomalu přistoupil k Eldenovi a položil mu ruce na ramena. „Nemůžu?“ řekl. „Nejenže tě můžu poslat kam jen se mi zlíbí – já tě dokonce můžu odvelet z Legie nadobro. Do nějaké zapadlé díry v nejvzdálenějším cípu království. Udělám to, jestli se mnou budeš takhle mluvit.“

Elden se podíval stranou. Byl příliš zdrcen, než aby byl tomu muži dokázal čelit s jakoukoliv odpovědí.

„Je tu ještě někdo další, kdo by se rád přidal?“ zeptal se Kolk.

Ostatní chlapci, i ti větší, starší a silnější, sklopili zraky k zemi. Thor polknul, když si prohlédl jejich zaražené obličeje a říkal si, jak špatné to na tom Kaňonu asi musí být.

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Thor kráčel po dobře vyšlapané prašné cestě následovaný Reecem, O’Connorem a Eldenem. Ani jeden z nich od okamžiku, kdy odešli, nepromluvil ani slovo. Stále byli příliš šokovaní a nevěřili co se to děje. Thor se podíval na Reece a O’Connora s vděčností, kterou nikdy k nikomu předtím nechoval. Těžko mohl uvěřit, že se opravdu dobrovolně nabídli, že půjdou s ním. Měl pocit, že potkal skutečné přátele, kteří mu byli víc než jeho vlastní bratři. Neměl tušení, co na ně čeká u Kaňonu, ale ať je to cokoliv, byl rád, že tam ti dva budou s ním.

Na Eldena se snažil příliš nedívat. Viděl, že neustále zlostně nakopává kameny, a všímal si i jak je otrávený a rozmrzelý, že byl vyslán na patrolu s nimi. Ale Thor s ním neměl pražádný soucit. Jak už řekl Kolk, to Elden to celé začal. Dostal jenom tolik, kolik si sám zasloužil.

Všichni čtyři pokračovali dále po prašné cestě podle zadaných instrukcí. Už byli na pochodu mnoho hodin, den se už přehoupl do odpoledne a Thorovy nohy začínaly pořádně těžknout. Také byl hladový. Na oběd dostal jenom maličkou misku dušeniny s ječmenem, a teď už se opravdu těšil, že snad brzy narazí k nějaké další příležitosti, jak uhasit hlad.

Měl ale ještě i důležitější starosti. Podíval se dolů na své nové brnění a bylo mu jasné, že by tak drahou věc nevyfasoval, pokud by pro to neexistoval pádný důvod. Předtím, než je poslali na cestu, všichni čtyři dostali nové panošské zbroje: vlněná tunika, kazajka z tvrzené kůže a přes to všechno kroužková košile. Také dostali krátké meče, vykované pravděpodobně z nějakého horšího kovu. Těžko mohli očekávat, že by dostali kvalitní ocelové meče, které používali rytíři. I tak to ale bylo lepší, než holé ruce. Byl to fajn pocit mít u boku vedle svého praku připásanou ještě i opravdovou zbraň. Také si však uvědomoval, že pokud by se dnes večer měli dostat do nějakých skutečně vážných potíží, výzbroj, kterou dostali, by nemusela zdaleka stačit. Toužil po skvělých zbrojích a zbraních, které vlastnili jejich spolubojovníci v Legii. Střední a dlouhé meče z té nejlepší oceli, krátké oštěpy, palcáty, dýky a halapartny. Ale takové zbraně patřily chlapcům z bohatých a vážených rodin, které jediné si takové věci mohly dovolit. To vůbec nebyl případ Thora, syna ovčákova.

Jak tak pokračovali dále po nekonečné cestě vstříc druhému západu slunce, stále dál a dál od bran Králova Dvora a vstříc vzdálené propasti Kaňonu, Thor se nedokázal zbavit pocitu, jako by to bylo celé především jeho vina. Z nějakého důvodu ho mnozí ostatní členové Legie neměli od začátku rádi a dávali to v jeho přítomnosti jasně najevo. Nedávalo mu to však pražádný smysl. Cítil, že klesá na duchu, když na to pomyslel. Celý život si přál jen a pouze přidat se k nim. Teď měl ale pocit, že se mu to nakonec podařilo díky podvodu a ptal se sám sebe, zda jej jeho druhové někdy skutečně přijmou.

A teď, aby toho nebylo málo, byl od nich naprosto oddělen a musel pochodovat do služby na Kaňonu. Ten souboj si nezačal, a když použil svoje schopnosti, neudělal to záměrně. Pořád nerozuměl věcem, které jeho tělo dokázalo, nevěděl odkud se ta síla bere, jak ji vyvolat, ani jak to má zase celé vypnout. Neměl by za to být trestán.

Thor neměl ponětí, co vlastně ona služba na Kaňonu obnáší, ale z výrazů obličejů ostatních mohl jasně číst, že to nebude nic příjemného. Přemýšlel, jestli tam nejdou jenom proto, aby tam byli v nějaké šarvátce jednoduše zabiti. Jestli toto nakonec není cesta, jak se ho Legie může zbavit jednou provždy. Byl však více než odhodlaný nedopustit, aby se něco takového stalo.

„Jak daleko může ten Kaňon ještě být?“ zeptal se O’Connor a konečně tím prolomil mlčení.

„Ne dost daleko, aby to jako trest stačilo,“ odpověděl Elden. „Nebyli bysme v týhle rejži, kdyby nebylo Thora.“

„To ty jsi začal tu rvačku, vzpomínáš?“ přerušil ho Reece.

„Ale já jsem bojoval čistě, kdežto on ne,“ protestoval Elden. „A navíc, dostal co si zasluhoval.“

„Proč?“ zeptal se Thor ve snaze dostat odpověď na otázku, která v něm doutnala už tak dlouho. „Proč jsem si to zasloužil?“

„Protože sem k nám nepatříš. Svojí pozici u Legie jsi ukradl. My všichni ostatní jsme byli vybráni. A ty ses dovnitř prostě probil.“

„A není to právě to, o čem Legie je? O boji?“ odpověděl Reece. „Já bych naopak řekl, že si Thor zasluhuje svoje místo v Legii víc, než my ostatní. Nás prostě sebrali. On musel napřít všechny síly a vybojovat si něco, co mu nespadlo do klína tak, jako ostatním.“

Elden pokrčil rameny. Reecův názor na něj evidentně neudělal žádný dojem.

„Pravidla jsou pravidla. Nebyl vybrán. Neměl by tu s námi být. Proto jsem ho napadl.“

„Ale já kvůli tobě stejně neodejdu,“ odpověděl Thor chvějícím se hlasem.

„To se ještě uvidí,“ zamumlal Elden temně.

„A tím jsi myslel jako co?“ zeptal se O’Connor.

Elden už na to však neodpovídal a dále jenom v tichosti šlapal prach cesty spolu s ostatními. Thorův žaludek se sevřel tísní. Nemohl se zbavit pocitu, že už si udělal příliš mnoho nepřátel a nejhorší bylo, že pořád nedokázal opravdu pochopit proč. Ten pocit se mu vůbec nelíbil.

„Nevšímej si ho,“ řekl Reece Thorovi dostatečně nahlas, aby to slyšeli i druzí dva. „Neudělal jsi nic špatně. Poslali tě do služby na Kaňon, protože v tobě vidí potenciál. Chtějí aby ses tak zocelil, jinak by se s tím neobtěžovali. Taky jim trošku ležíš v žaludku, protože si tě můj otec vybral za svého. To je všechno.“

„Ale co je vlastně služba na Kaňonu?“ zeptal se Thor.

Reece si znepokojeně odkašlal.

„Sám jsem tam nikdy nebyl. Ale slyšel jsem příběhy. Od pár starších kluků, a taky od bratrů. Je to hlídková služba. Ale na druhé straně Kaňonu.“

„Na druhé straně?“ zeptal se O’Connor se strachem v hlase.

„Co myslíš tím ‚na druhé straně‘?“ nerozuměl Thor.

Reece si jej prohlédl.

„Ty jsi nikdy Kaňon neviděl?“

Thor cítil pohledy ostatních, ale jim navzdory zakroutil sebevědomě hlavou.

„To si děláš srandu,“ vyprskl Elden.

„Vážně?“ zeptal se O’Connor. „Ani jednou za celý život?“

Thor dále kroutil hlavou a cítil jak rudne. „Otec nás nikdy nikam nevzal. Ale o Kaňonu jsem slyšel.“

„Tys pravděpodobně nikdy neopustil rodnou vesnici, chlače,“ řekl Elden. „Že je to tak?“

Thor pokrčil rameny a neodpovídal. Bylo to tak jasně vidět?

„Nikdy neopustil vesnici,“ dodal Elden. „Neuvěřitelné.“

„Buď zticha,“ řekl Reece. „Nech ho na pokoji. Nedělá tě to o nic lepšího než je on.“

Elden se na Reece ušklíbl a ruka mu navyklým pohybem slétla k opasku, ale potom se zase uklidnil. Očividně, i když byl mnohem větší než Reece, neměl odvahu provokovat královského syna.

„Kaňon je to jediné, co udržuje naše království Prstenu bezpečné,“ vysvětloval Reece. „Nic jiného mezi námi a hordami ze zbytku světa nestojí. Pokud by se Divokým podařilo dostat se přes, jsme všichni vyřízení. Celý Prsten na nás spoléhá, na královy muže, že je budeme na Kaňonu ochraňovat. Máme tam hlídky, které neustále objíždějí po obvodě – nejčastěji na naší straně, ale občas i na té protější. Je tam jenom jeden jediný most. Jediná cesta ven i dovnitř, kterou neustále hlídají ti nejlepší ze Stříbrných.“

Thor slýchal o Kaňonu celý svůj život. Znal strašlivé příběhy o monstrech, které se skrývaly na druhé straně a o obrovském zlém impériu, které obklopovalo Prsten a každým okamžikem hrozilo dostat se dovnitř. Byl to jeden z důvodů, proč se chtěl přidat ke královské Legii: pomáhat chránit svou rodinu a celé království. Nesnášel představu, že ostatní muži byli neustále tam venku a chránili jej, zatímco on si žil pohodlně uvnitř Prstenu. Chtěl také začít vykonávat tuto službu a pomoci v boji se zlými nepřáteli. Nedokázal si představit větší čest, než být jedním z těch mužů, kteří bránili most přes Kaňon.

„Kaňon je dva kilometry široký a obklopuje celý Prsten,“ vysvětloval dále Reece. „Není snadné dostat se na druhou stranu. Naši muži navíc nejsou jediní, kdo udržuje nepřátelské hordy na uzdě. Jsou jich tam venku miliony a pokud by chtěli dobýt Prsten, jenom silou jejich počtu by se jim podařilo nás zaplavit během několika dní. Naši muži vlastně jenom doplňují energetické pole, které je hlavní obranou Kaňonu. Skutečná síla, která je drží na uzdě je síla Meče.

Thor se otočil: „Meče?“

Reece se na něj podíval.

„Meč Osudu. Znáš tu legendu?“

„Ten vidlák o tom nejspíš nikdy ani neslyšel,“ vmísil se do hovoru Elden.

„Samozřejmě, že ji znám,“ odsekl Thor v obraně. Nejenom, že ji slyšel, ale také strávil mnoho dní na pastvě přemýšlením o věcech, o kterých legenda vyprávěla. Vždy si přál ten meč vidět na vlastní oči. Legendární Meč Osudu, magická čepel, jejíž energie naplňuje Kaňon a vytváří tak štít, který chrání Prsten před útoky zvnějšku.

„Meč je uložen v Králově Dvoře?“ zeptal se Thor.

Reece přikývl.

„Královská rodina jej opatruje po generace. Bez něj by království bylo ničím. Prsten už by byl dávno zaplaven.“

„Pokud jsme chráněni polem, proč teda musíme ještě i hlídkovat podél Kaňonu?“ zeptal se Thor.

„Meč blokuje jenom velké a nebezpečné hrozby,“ vysvětloval Reece. „Menší a osamocená příšera se může čas od času dostat skrz pole. Proto tam potřebujeme mít i naše muže. Občas se může dostat skrz i menší skupinka nájezdníků. Někdy můžou být tak drzí, že se odváží napadnout most, nebo se potají vydrápat po stěně Kaňonu. Naše práce je tomuhle zamezit. I jedna jediná příšera může napáchat velké škody. Před pár lety se jedna nepozorovaně protáhla přes naše linie a než na ni přišli, povraždila polovinu dětí v blízké vesnici. Meč nedokáže chránit Prsten sám, a my jsme tak důležitá část defenzívy spolu s ním.“

Thor pozorně poslouchal a přemýšlel. Kaňon se zdál být obrovský a jejich poslání tak důležité, že se mu nechtělo věřit, že bude součástí tak vznešeného snažení.

„Ale ani takhle jsem to moc dobře nevysvětlil,“ řekl Reece. „Kolem Kaňonu je toho ještě mnohem víc.“ Na to se odmlčel.

Thor se na něj podíval a v jeho očích spatřil náznak něčeho, co docela dobře mohly být obavy.

„Jak bych to vysvětlil?“ řekl Reece a hledal správná slova. Potom si odkašlal. „Kaňon je mnohem větší než my všichni dohromady. Kaňon je…“

„Kaňon je místo pro skutečné muže,“ ozval se zvučný hlas.

Všichni se otočili po směru hlasu.

Thorovy oči se rozšířily. V plné kroužkové zbroji, s dlouhými zbraněmi visícími u sedla neuvěřitelně obrovského koně, za nimi klusal Erec. Smál se na ně a jeho pohled neustále směřoval k Thorovi.

Thor k němu šokovaně vzhlédl.

„Pokud ještě jedním nejsi,“ dodal Erec. „Kaňon z tebe muže dozajista udělá.“

Thor neviděl Ereca od té události na kolbišti a teď pocítil obrovskou úlevu, že s nimi je skutečný rytíř, ba co víc, sám slavný Erec. Thor se v jeho přítomnosti cítil nepřemožitelný a modlil se, aby jel rytíř ke Kaňonu s nimi.

„Co zde děláš?“ zeptal se Thor. „Přidáš se k nám?“ pokračoval se a doufal, že to neznělo příliš dychtivě.

Erec se mírně naklonil dozadu a začal se smát.

„Žadné strachy, mladíku,“ řekl. „Jedu s vámi.“

„Vážně?“ zeptal se Reece.

„Je tradicí, že člen Stříbrných doprovodí členy Legie na jejich první patrolu. Přihlásil jsem se jako dobrovolník.“

Erec se otočil a podíval se na Thora.

„Koneckonců, ty jsi mi pomohl včera.“

Thor byl šťastný. Erecova přítomnost mu dodávala pevnou půdu pod nohama. Také cítil, že tím stoupá v očích svých přátel. Právě jej na cestu na Kaňon přijel doprovodit nejslavnější rytíř v království. Spousta z jeho strachů právě odpadla.

„Samozřejmě nepojedu na hlídku s vámi,“ dodal Erec. „Jenom vás odvedu přes most do tábora. Potom už bude jenom na vás, jak se popasujete se svými povinnostmi.“

„Je to velká čest, sire,“ řekl Reece.

„Díky,“ doplnili O’Connor s Eldenem.

Erec shlédl na Thora a usmál se.

„Koneckonců, když budeš mým prvním panošem, tak tě nemůžu nechat umřít takhle brzo.“

„Prvním?“ zeptal se Thor a srdce mu poskočilo.

„Feithgold si během klání zlomil nohu a nos. Nebude schopný služby minimálně osm týdnů. Teď jsi můj první panoš ty. A náš trénink může začít, není tomu tak?“

„Samozřejmě, sire,“ odpověděl Thor.

Thorova mysl tančila. Poprvé za dlouhou dobu měl pocit, že se na něj usmálo štěstí. Nyní byl první panoš nejskvělejšího rytíře ze všech. Měl pocit, že právě přeskočil všechny ostatní chlapce z Legie.

Celá pětice pokračovala západním směrem přímo k zapadajícímu slunci. Erec jel pomalu na svém koni, několik kroků před nimi.

„Předpokládám, že už jste na Kaňonu byl, sire, že?“ zeptal se Thor.

„Mnohokrát,“ odpověděl Erec. „Vlastně jsem byl stejně starý jako ty, když jsem tam byl poprvé.“

„A jaké to bylo?“ zeptal se Reece.

Všichni čtyři chlapci pohlédli na Ereca v očekávání odpovědi. Rytíř jel nějakou chvíli potichu a díval se přímo před sebe na obzor.

„Na svou první zkušenost s Kaňonem nikdy nezapomenete. Je těžké to vysvětlit. Je to zvláštní, cizí, mystické a zároveň krásné místo. Na druhé straně čekají nepředstavitelná nebezpečí. Most napříč je dlouhý a štíhlý. Je vás tam na hlídce mnoho, ale stejně se člověk neustále cítí sám. Všude kolem nespoutaná příroda. Člověk má pocit, že je bez přestání v jejím stínu. Naši muži hlídkují na Kaňonu už stovky let. Je to také něco jako zasvěcující obřad pro nováčky. Nemůžete plně porozumět nebezpečí, dokud neuvidíte Kaňon. Nemůžete se stát opravdovými rytíři, dokud nenastoupíte na hlídku.“

Potom se odmlčel. Čtyři chlapci se na sebe znepokojeně podívali.

„Můžeme čekat na druhé straně nějaké boje?“ zeptal se Thor.

Erec pokrčil rameny.

„Jakmile čelíš Divokým, je možné úplně všechno. Boj není příliš pravděpodobný. Ale určitě možný.“

Erec se podíval na Thora.

„Chceš být skvělým panošem a jednoho dne i skvělým rytířem?“ zeptal se a díval se Thorovi přímo do očí.

„Ano, sire, více než cokoliv jiného.“

„Potom se musíš pár věcí naučit,“ řekl Erec. „Síla nestačí, obratnost nestačí, být skvělý bojovník nestačí. Je tu ještě něco dalšího. Něco důležitějšího než všechny tyto vlastnosti dohromady.“

Erec se odmlčel, ale Thor nedokázal na pokračování dlouho čekat.

„Co je to?“ zeptal se. „Co je tak důležité?“

„Musíš v sobě mít nezdolného ducha,“ odpověděl Erec. „Nikdy se nebát. Musíš mít odvahu vstoupit do nejtemnějšího lesa, nejhorší bitevní vřavy a oboje udělat s ledovým klidem. Ten klid si musíš nosit pořád s sebou, pořád, kdykoliv a kamkoliv jdeš. Nikdy nesmíš být vystrašený, tvá hlídka trvá neustále. Nikdy si nedopřát oddechu, neustále se snažit ze všech sil. Pohodlí být ochraňován ostatními, už zůstalo někde daleko za tebou. Už nejsi nadále normální obyvatel Prstenu. Teď jsi jeden z králových mužů. Největší kvality válečníka jsou odvaha a nezdolný duch. Nebát se nebezpečí. Očekávat jej, ale také nevyhledávat.“

„Prsten, ve kterém žijeme,“ dodal Erec, „je naše království. Zdá se, že to my jej chráníme proti všem hordám světa, ale to není pravda. Chrání nás Kaňon a magie, která je ukrytá v něm. Žijeme v čarodějově prstenu. Nikdy na to nezapomeň. Žijeme a umíráme díky magii. Žádné bezpečí tu není, chlapče, ani na jedné straně Kaňonu. Odmysli si magii, a nezůstane ti nic.“

Nějaký čas potom všichni putovali beze slov. Thor si neustále v hlavě přemýlal Erecova slova. Měl pocit, jako by se mu Erec snažil potají říci, že jakoukoliv sílu má, jakákoliv magie za jeho schopnostmi stojí, není to nic, za co by se měl stydět. Naopak, bylo to něco, na co by měl být hrdý. Něco, co bylo zdrojem síly celého království. Cítil se díky těmto slovům lépe. Byl na Kaňon poslán za trest za použití svých schopností a i když stále kvůli tomu cítil vinu, zároveň i věděl, že může být na své schopnosti pyšný.

Erec s Thorem teď zůstávali za ostatními mírně pozadu. Rytíř se na chlapce znovu podíval.

„Za jediný den se ti povedlo udělat si u dvora pár vlivných nepřátel,“ řekl s pobavenou tváří. „Zdá se, že jich je více než přátel.“

Thor zrudnul.

„Nevím jak se to stalo, sire. Nechtěl jsem.“

„Nepřátele nezískáváme dobrovolně. Často je z lidí kolem nás udělá závist. Zdá se, že tobě se ji podařilo vyvolat v mnoha lidech. To nemusí být nutně špatná věc. Jsi středem mnoha spekulací.“

Thor se podrbal na hlavě a snažil se tomu porozumět.

„Ale já nechápu proč.“

Erec stále vypadal pobaveně.

„Sama královna je v čele tvých protivníků. Nějakým způsobem ses už dokázal dostat i na její seznam nepřátel.“

„Matka?“ zeptal se Reece a otočil se. „Proč?“

„To je moc dobrá otázka. Sám se na to stejné pořád dokola ptám,“ řekl Erec.

Thor se cítil hrozně. Královna? Nepřítel? Co jí provedl? Nemohl to pochopit. Proč by si měla někoho, jako je on vůbec všimnout? Ani trochu nechápal, co se to kolem něj pořád děje.

Najednou ho něco však napadlo.

„Není nakonec ona pravým důvodem, proč jsem byl poslán sem? Na Kaňon?“ zeptal se.

Erec se podíval přímo před sebe. Úsměv z jeho tváře byl tentam.

„Mohla by být,“ řekl zamyšleně. „Opravdu by za tím mohla stát ona.“

Thor přemýšlel, kolik dalších nepřátel ještě asi má. Byl přiveden ke dvoru, o kterém vůbec nic nevěděl. Jenom se snažil zapadnout. Jenom si šel za svým snem a udělal všechno co mohl, aby ho dosáhl. Nečekal, že tím počínáním vzbudí u kohokoliv závist nebo žárlivost. Znovu a znovu nad tou záhadou přemýšlel, ale stejně se nemohl dobrat žádného kloudného vysvětlení.

Zatímco Thor dumal nad tímto problémem, skupina vystoupala na vrchol kopce. Před nimi se rozprostřel výhled do širokého okolí. Myšlenky všech byly náhle odváty jako uschlé podzimní listí. Thor sám doslova přišel o dech, přičemž důvodem nebyl pouze silný, divoký vítr na vrcholu kopce.

Přímo před nimi, kam až oko dohlédlo, se rozprostíral Kaňon. Bylo to vůbec poprvé co jej Thor spatřil a ten pohled jej naprosto ohromil. Zůstal zaraženě stát na místě, neschopen čehokoliv. Byla to ta největší a nejmonumentálnější věc, jakou kdy viděl. Obrovská propast rozdělovala zem a táhla se snad do nekonečna, přerušená pouze na jednom místě linkou mostu, podél kterého stáli vojáci. Most sám se na první pohled také táhl snad až na konec světa.

Kaňon byl osvětlován modrými a zelenými paprsky, které na něj vrhalo druhé zapadající slunce. Kolem jeho stěn mohl Thor pozorovat drobné jiskření. Když si opět uvědomil, že má tělo, které někam putuje, dohnal ostatní a spolu s nimi se pomalu přiblížili k mostu. Za chvíli už mohl nahlédnout přes okraj Kaňonu. Útes strmě padal dolů, snad až někam do útrob světa. Thor ani nedokázal zřetelně rozeznat dno a nebyl si jistý, zda je to proto, že jej halí mlha, anebo že tam jednoduše ani žádné není. Kámen, ze kterého se útesy skládaly, se zdál být snad milion let starý, vytvarovaný do roztodivných formací díky staletí trvajícím vlivům počasí. Bylo to nejnedotčenější místo, které kdy viděl. Předtím neměl tušení, že je jeho planeta tak rozmanitá, tak vibrující všemožnými tvary, a vlastně jakoby živá.

Bylo to jako by právě přihlížel okamžiku stvoření světa.

Thor slyšel, že i ostatní se podivují tomu, co vidí.

Myšlenka, že by oni čtyři mohli hlídat Kaňon se náhle zdála k smíchu. Cítili se v jeho blízkosti maličcí jako trpaslíci.

Když se blížili k mostu, vojáci po obou stranách cesty se stavěli do pozoru a dělali cestu pro novou nastupující hlídku. Thorův tep se zrychloval.

„Nechápu, jak my čtyři můžeme hlídat něco takového,“ řekl O’Connor.

Elden se zachechtal. „Je tu spousta dalších strážců. Jsme sotva jedno maličké kolečko ve velkém stroji.“

Když přecházeli po mostě, jediný zvuk, který mohli slyšet, byl bičující vítr, doplňovaný zvuky jejich kroků a klapotem kopyt Erecova koně. Ten dutý, pravidelný zvuk se zdál jako jediné reálné pojítko mezi tímto novým světem a tím, který nechali za sebou.

Žádný z vojáků, kteří lemovali cestu a výrazně zpozorněli v Erecově přítomnosti, neřekl ani slovo. Jenom dále nehnutě stáli na stráži. Museli jich minout určitě několik set.

Thor si nemohl nevšimnout, že po obou stranách mostu byly v pravidelných rozestupech na kůlech nabodané hlavy barbarských útočníků. Některé byly stále čerstvé a dokonce z nich odkapávala krev.

Thor se odvrátil. Věci začínaly být příliš reálné a on si nebyl jistý, jestli na tohle už je připravený. Snažil se nemyslet na to, ke kolika šarvátkám asi muselo dojít, aby mohl být most takto ozdoben. Kolik životů bylo kvůli tomu ztraceno, a co je vlastně všechny čekalo na druhé straně mostu. Přemýšlel, jestli se vůbec někdy vrátí zpátky. Nebyl to náhodou pravý důvod celé téhle výpravy? Nechat jej tu zmizet?

Podíval se přes okraj mostu, na útesy ztrácející se v hlubině, a uslyšel zapištění vzdáleného ptáka. Zvuk ale nepatřil k hlasům ptáků, které slýchával předtím. Přemýšlel, co to mohlo být a jaká další exotická zvířata mohou žít na druhé straně.

Ale nebyla to zvířata nebo hlavy napíchané na kůlech, které mu dělaly starosti. Mnohem víc na něj působilo prostě ono místo samotné. Pocit, který měl, když tudy procházel. Nedokázal říci, jestli je to tou mlhou, skučícím větrem, prázdnotou otevřené oblohy, nebo snad světlem zapadajícího slunce, ale něco, možná všechno to dohromady, na tomhle místě způsobovalo, že měl pocit jako by byl ve snách. Úplně jej to pohltilo. Cítil silnou magickou energii, která protékala všude kolem nich. Říkal si, jestli je to opravdu síla Meče, anebo spíše nějaká pradávná přírodní energie Kaňonu samotného. Měl pocit, že nepřekračují pouze z jednoho kusu země na druhý, mnohem spíš most vedl do úplně nové reality.

Jenom před několika málo dny pásl stáda v rodné vesnici. A teď, jakkoliv neuvěřitelné se mu to zdálo, se chystal strávit svou první noc mimo ochranu Meče, na druhé straně Kaňonu.