Aréna 3

KAPITOLA TŘETÍ

Vůdcova budova hučí životem. Vojáci rychle pochodují kolem, zatímco jiní sedí kolem konferenčních stolů a dívají se na detailní plány, diskutují hlasitými, jistými hlasy o výhodách vybudování nové sýpky nebo rozšíření křídla nemocnice. Mám pocit, že je to skutečná jednotka, tým s daným cílem, a je to dobrý pocit.

A jsem o to nervóznější, že nám nebude umožněno zůstat.

Jak procházíme chodbami, vidím rozsáhlou tělocvičnu, lidi, kteří trénují se zbraněmi, střílí luky a šípy, boxují a zápasí. Dokonce i malé děti se učí, jak bojovat. Lidé z tvrze Noix se jasně připravují na různé situace.

Konečně jsme vedeni do kanceláře Vůdce. Charismatického muže čtyřicátníka, který se postaví a zdraví nás každého jménem, je jasné, že už dostal informace. Na rozdíl od Generála nemá kanadský přízvuk; vlastně mě překvapí silným kalifornským huhňáním, což mi říká, že je jeden z obránců z americké strany opozice.

Otočí se ke mně jako poslední.

“A ty musíš být Brooke Moore.” Vezme mou ruku do dlaní a zatřese s ní a teplo z jeho kůže do mne prostoupí. “Musím přiznat, že jsem ohromený vašimi zkušenostmi. Generál Reece mě informoval o všem, čím jste si prošli. Vím, že to pro vás bylo těžké. Nevíme toho mnoho o vnějším světě. Držíme se stranou. Otrokáři, arény – to je celý jiný svět, než na co jsme zvyklí. To, co jsem o tobě slyšel, je skutečně neuvěřitelné. Jsem potěšený, že vás všechny poznávám.”

Konečně pustí mou ruku.

“Jsem užaslá z toho, co jste zde vytvořili,” řeknu Vůdci. “Snila jsem o místě jako je toto od začátku války. Ale nikdy jsem si nedovolila si pomyslet, že by to bylo možné.”

Ben souhlasně pokývá, zatímco Bree a Charlie se zdají být naprosto uchváceni Vůdcem, oba na něj hledí s doširoka otevřenýma očima.

“Rozumím,” řekne. “Někdy je i pro mě těžké tomu uvěřit.”

Zhluboka se nadechne. Na rozdíl od Generála Reece, která je trochu naježená, je Vůdce vřelý a příjemný, což mi dodává naději.

Ale nyní, když jsou formality z cesty, se jeho tón změní a potemní. Ukáže nám všem, abychom si sedli. Sedneme si na židle, které mají tvrdé opěrky jako v kanceláři ředitelky. Prohlédne si nás a promluví. Cítím, že nás každého hodnotí a měří si nás.

“Musím udělat velmi vážné rozhodnutí,” začne. “O tom, zda můžete zůstat zde v tvrzi Noix.”

Vážně pokývám, zatímco mám propletené ruce v klíně.

“Dříve jsme přijali lidi zvenčí,” pokračuje, “obzvláště děti, ale běžně to neděláme. V minulosti jsme byli ošáleni dětmi ve vašem věku.”

“My pro nikoho nepracujeme,” řeknu rychle. “Nejsme zvědové nebo něco takového.”

Skepticky se na mě podívá.

“Tak mi vysvětlete tu loď.”

Chvíli mi trvá, než to pochopím a potom si to uvědomím: když jsme byli zachráněni, cestovali jsme na ukradené otrokářské lodi. Uvědomuji si, že si musí myslet, že jsme součástí nějaké organizace.

“Ukradli jsme ji,” odpovím. “Použili jsme ji k útěku z Arény dvě.”

Vůdce se na mě dívá podezíravýma očima, jako by nevěřil, že jsme mohli utéci z arény.

“Sledoval vás někdo?” zeptá se. “Pokud jste utekli z arény a ukradli loď otrokářům, pak vás jistě musel někdo pronásledovat?”

Rozpomínám se na ostrov na Hudsonu, na neúnavnou hru na kočku a myš, kterou jsme hráli s otrokáři. Ale podařilo se nám utéci.

“Nikdo nás nepronásleduje,” řeknu sebejistě. “Máte moje slovo.”

Zamračí se.

“Já potřebuji víc než tvé slovo, Brooke,” protestuje Vůdce. “Celé město by bylo v nebezpečí, pokud by vás někdo sledoval.”

“Jediný důkaz, který mám je, že jsem ležela několik dní v nemocnice a nikdo ještě nepřišel.”

Vůdce přimhouří oči, ale zdá se, že mu má slova došla. Rozloží ruce na stole.

“V tom případě bych rád věděl, proč bychom vás měli přijmout. Proč bychom vás měli ubytovat? Živit vás?”

“Protože to je správné,” řeknu. “Jak jinak bychom znovu vybudovali naši civilizaci? Někdy se jeden o druhého musíme zase začít starat.”

Zdá se, že ho má slova rozčílila.

“Toto není hotel,” vyštěkne. “Není zde jídlo k mání zdarma. Všichni musí přispívat. Pokud vás necháme zůstat, očekává se, že budete pracovat. Tvrz Noix je jen pro lidi, kteří mohou přispět. Jenom pro tvrdé. Venku je hřbitov pro ty, kteří sem nezapadli. Nikdo zde neusíná na vavřínech. Tvrz Noix není jen o přežívání – trénujeme armádu přeživších.”

Cítím, jak se probudil můj instinkt bojovníka. Zatnu ruce v pěsti a bouchnu s nimi o stůl. “My můžeme přispívat. Nejsme slabé děti, které si jen hledají někoho, kdo se o ně postará. Bojovali jsme v arénách. Zabili jsme lidi, zvířata a monstra. Zachránili jsme lidi, děti. Jsme dobří lidé. Silní lidé.”

“Lidé, kteří jsou zvyklí dělat si věci po svém,” oponuje. “Jak si mám očekávat, že se naučíte žít pod vojenským vedením? Pravidla nás udržuji naživu. Pořádek je jediná věc, která nám brání v tom, abychom zmizeli jako ostatní. Máme hierarchii. Systém. Jak se poperete s tím, že budete dostávat rozkazy, co dělat po tolika letech, kdy jste byli venku a svobodní?”

Zhluboka se nadechnu.

“Náš otec byl ve vojsku,” řeknu. “Bree a já víme přesně, o čem to je.”

Odmlčí se a potom se na mě podívá tmavýma, těkavýma očima.

“Tvůj otec byl ve vojsku?”

“Ano,” odpovím tvrdě, trochu bez dechu kvůli tomu, že překypuji zlostí.

Vůdce se zamračí, potom pohne nějakými papíry na stole jako by něco hledal. Vidím, že je to dlouhý seznam jmen. Potom na mém znovu a znovu zaťuká prstem, pohlédne vzhůru a zamračí se.

“Moore,” vysloví mé příjmení. Potom se rozzáří.

“Není to Laurence Moore?”

Jak zazní jméno mého otce, zdá se, že mi docela přestane bít srdce.

“Ano,” Bree a já vykřikneme najednou.

“Znáte ho?” dodám a můj hlas zní zoufale a zběsile.

On se zakloní a pak se na nás dívá s úplně jiou úctou jako by se s námi sešel poprvé.

“Znám ho,” řekne a překvapeně pokyvuje.

Když slyším respekt v jeho hlase, jak hovoří o mém otci, zaplní mě pýcha. Nepřekvapuje mě, že k němu lidé vzhlíží.

Pak si všimnu, že se Vůdcova nálada změní. Setkat se tváří v tvář s osiřelými dětmi starého známého v něm muselo rozdmychat sympatii.

“Všichni můžete zůstat,” řekne.

S úlevou uchopím Bree za ruku a vypustím zadržovaný dech. Ben a Charlie hlasitě oddychnou. Ale předtím, než dostaneme příležitost se jeden na druhého usmát, Vůdce řekne něco jiného, něco, z čeho se mi sevře srdce.

“Ale ten pes musí jít.”

Bree zalapá po dechu.

“Ne!” vykřikne.

Penelope obejme ještě pevněji. Malá čivava cítí, že se stala středem pozornosti a zakroutí se v Breeině náručí.

“Nikdo, kdo nepřispívá, nezůstane v tvrzi Noix,” řekne Vůdce. “To platí také pro zvířata. Máme na farmě hlídací psy, ovčácké psy a koně, ale váš malý domácí mazlíček je nám k ničemu. V žádném případě nemůže zůstat.”

Bree se rozpláče.

“Penelope není jen domácí mazlíček. Je to to nejchytřejší zvíře na světě. Zachránila nám život!”

Obejmu Bree a přitáhnu si ji k sobě.

“Prosím,” řeknu ohnivě Vůdci. “Jsme vám tak vděční, že nás zde necháte zůstat, ale nenechte nás vzdát se Penelope. Už jsme toho příliš mnoho ztratil. Náš domov. Naše rodiče. Naše přátele. Prosím, nenechte nás vzdát se také našeho psa.”

Charlie se podívá s obavami na Vůdce. Snaží se rozklíčovat situaci, vymyslet, jestli toto bude eskalovat na boj, jako vždy v zádržných celách Arény 2.

Nakonec si Vůdce povzdychne.

“Může zůstat,” ustoupí. “Pro teď.”

Bree se na něj podívá uslzenýma očima. “Může?”

Vůdce toporně pokývá.

“Děkuji,” vděčně zašeptá.

I když je Vůdcova tvář bez výrazu, vím, že s ním naše žadonění pohnulo.

“A teď,” řekne rychle a postaví se, “Generál Reece vám přidělí ubytování a ukáže vám je.”

Všichni si také stoupneme. Vůdce položí ruku na Breeino rameno a začne ji vést ke dveřím. Pak jsme všichni najednou vedeni do chodby.

Stojíme tam otřesen, sotva můžeme pochopit, co se právě událo.

“Dostali jsme se dovnitř,” řeknu a mrkám.

Ben pokývá, vyhlíží stejně překvapeně. “Ano. Dostali.”

“Toto je nyní náš domov?” zeptá se Bree.

Přimáčknu si ji k sobě. “To je domov.”

*

Následujeme Generála Reece ven, kolem řad malých cihlových budov, jednopatrových, pokrytých větvemi pro dobrou kamufláž.

“Muži a ženy jsou odděleni,” vysvětluje Generál. “Bene, Charlie, vy budete bydlet tady.” Ukáže na jednu cihlovou budovu, která je pokrytá hustým břečťanem. “Brooke, Bree, vy budete přes ulici.”

Ben se zamračí. “To lidé nebydlí se svými rodinami?”

Generál trochu ztuhne. “Nikdo z nás nemá rodinu,” řekne a poprvé je v jejím hlase nějaká emoce. “Když opustíte armádu, nemáte možnost vzít s sebou svého partnera, děti nebo rodiče.”

Pocítím v břiše bodnutí ze sympatie. Můj otec nebyl jediným, kdo opustil svou rodinu kvůli tomu, čemu věřil. A já jsem nebyla jedinou osobou, která opustila svou matku.

“Ale cožpak si od té doby nikdo nezaložil novou rodinu?” zeptá se Ben a tlačí na ni, jako by nedbal jejích bolestných pocitů. “Myslel jsem, že jste říkala, že jste začali se zalidňováním.”

“Momentálně tu nemáme žádné rodiny. Ne v tento okamžik. Společnost musí být kontrolována a stabilizována, abychom se ujistili, že máme dost jídla, prostoru a zdrojů. Nemůžeme si dovolit, mít lidi, kteří by se rozmnožovali podle svých představ. Musí to být regulováno.”

“Rozmnožovali?” řekne Ben pod vousy. “Používáte pro to zvláštní pojmenování.”

Generál našpulí rty. “Chápu, že máte otázky, ohledně toho, jak to tu funguje a chápu, že pro vás, jako příchozí zvenčí, to může být nezvyklé. Ale tvrz Noix přežila, díky pravidlům, které jsme zavedli, díky našemu vedení. Naši obyvatelé je chápou a respektují.”

“A my také,” dodám rychle. Otočím se a položím sestře ruku na ramena. “Pojď, Bree, půjdeme dovnitř. Těším se na to, až potkáme naše spolubydlící.”

Generál kývne. “Vysvětlí vám, jak to tu funguje. Až bude čas na oběd, běžte s nimi.”

Zasalutuje nám na pozdrav a potom odejde se svými vojáky.

*

Veselá Američanka, jménem Neena, nás provází naším novým domovem. Je “matka” domu, který se skládá, jak nám vypráví, ze skupiny dospívajících dívek a mladých žen. Vysvětluje, že zbytek spolubydlících jsou v práci a že se s nimi setkáme večer.

“Nechám vás, abyste se zabydleli,” usmívá se srdečně. “Dům plný dvaceti žen může být někdy přespříliš.”

Zavede nás do malého, jednoduchého pokoje s patrovými postelemi.

“Budete muset sdílet pokoj,” řekne. “Není to úplně pětihvězdičkové letovisko.”

Usměji se.

“Je to perfektní,” řeknu, když vstoupím do pokoje.

Znovu jsem přemožena pocitem míru a bezpečí. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem naposledy stála v pokoji, který voněl čistotou, ve kterém byl setřený prach, byl naleštěný a vyluxovaný. Světlo proniká dovnitř oknem a díky němu pokoj vypadá ještě příjemněji.

Poprvé za dlouhou dobu se cítím v bezpečí.

Penelope se také líbí. Lítá šťastně dokola, skáče na postele, vrtí ocasem a štěká.

“Musím přiznat, že je vzrušující, mít v době psa,” říká Neena. “Ostatní dívky ji budou zbožňovat.”

Bree se zazubí od ucha k uchu, pyšná majitelka každým coulem.

“Je na psa tak chytrá,” řekne. “Jednou nám zachránila život, když —”

Chytnu Bree za paži a zmáčknu ji, abych ji ztišila. Z nějakého důvodu nechci, aby se o tom, čím jsme si prošli, mluvilo v našem novém domově. Chci, aby to pro nás byl nový začátek, nezatížený minulostí. Ještě víc si nepřeji, aby kdokoli věděl o arénách, pokud to vědět nemusí. Zabila jsem lidi. Změní to způsob, jak na mě pohlíží, udělá je to obezřetnějšími a já nevím, jestli se s tím právě nyní dokážu vypořádat.

Zdá se, že Bree pochopila, co se jí snažím kradmo říci. Nechá svůj příběh zmizet do éteru a zdá se, že si toho Neena nevšimla.

“Na posteli máte věci,” řekne. “Není to mnoho, jen pár věcí jako prvotní pomoc.”

Na každé posteli máme pečlivě naskládané oblečení. Je vyrobené ze stejného tmavého materiálu, který nosí Generál Reece a její armáda. Materiál je hrubý; dovtípím se, že to musí být doma vypěstovaná bavlna, přírodně zbarvená barvivy a ušitá jako uniforma krejčími, o kterých se nám zmínila.

“Děvčata, chcete se před obědem umýt?” zeptá se Neena.

Pokývám a Neena, ještě než mě opustí, mě zavede do malé koupelny, která slouží všem dvaceti obyvatelům domu. Je jen základní a voda je studená, ale je to úžasný pocit, být znovu čistá.

Když se Bree vrátí zpět do našeho pokoje poté, co si dala sprchu, začne se smát.

“Vypadáš legračně,” řekne mi.

Převlékla jsem se do tuhé uniformy, která zde pro mě byla. Pramínky vlasů mi visí na ramenou a dělají na látce mokré fleky.

“Kouše to,” řeknu a nepohodlně sebou šiju.

“Ale je to čisté,” odpoví Bree a prsty hladí materiál své uniformy. “A nové.”

Vím, co má na mysli. Je to několik let, co jsme získali něco vlastního, co nebylo ukradené, nalezené nebo recyklované. Toto je oblečení, které nikdy nebylo nošeno. Poprvé za dlouhou dobu máme něco vlastního.

Společně s novým oblečením také dostáváme ručníky, boty, pyžamo, tužku, zápisník, hodinky, baterku na svícení, píšťalku a kapesní nůž. Je to jako malý dárkový balíček. Z toho, co jsem o tomto místě zatím zjistila, obsah pasuje na tvrz Noix.

Neena nás vede z domu ven na ulici a po krátké chůzi nás přivítá větší budova. Podívám se nahoru. Vypadá jako městský úřad, ale i tak je jednoduchá a neoznačená.

Vejdeme dovnitř a okamžitě ucítím vůni jídla. Začnou se mi sbíhat sliny, zatímco Bree se otevřou doširoka oči. Místnost je plná stolů, většina z nich je obsazená farmáři, rozpoznatelnými podle jejich zabláceného oblečení a opálenou kůži.

“Támhle je Ben a Charlie,” řekne Bree a ukazuje na stůl.

Všimnu si, že mají oba talíře, do výšky naložené jídlem a oba se cpou.

Neena si asi všimla toužebného pohledu v mém obličeji, protože se usměje a řekne, “Jděte za nimi. Přinesu vám nějaké jídlo.”

Poděkujeme jí a jdeme si sednout k Charliemu a Benovi na lavici, která za obsazená farmáři. Všichni na nás slušně kývnou a my se usadíme. Na komunitu, která nepřijímá lidi zvenčí, se zdají být poměrně přívětiví, ohledně náhlého příchodu urousaných, vyhladovělých dětí a jednooké čivavy.

“Někdo se cítí jako doma,” řeknu Benovi, zatímco si cpe další nálož jídla do pusy.

Ale do očí se mu vrátil starý ztrápený pohled. Jeho zevnějšek je čistý, ale jeho mysl se zdá být zanešená věcmi, kterými si prošel. A i když jí, dělá to mechanicky. Ne stejným způsobem jako Charlie, který jako by měl požitek z každého sousta. Ben jí jako by jídlo ani nechutnal. A co víc, neřekne ani slovo, když si k němu přisedneme, téměř jako by si nevšiml, že tam jsme. Nemohu si pomoci a mám o něj strach. Slyšela jsem o lidech, kteří si prošli strašná muka a pak se zhroutili hned, jak se dostali do bezpečí. Modlím se, aby Ben nebyl jedním z nich.

Jsem vyrušená, když se Neena vrátí s dvěma talíři jídla, jedním pro Bree a druhým pro mne, naloženými kuřetem na másle a česneku, pečenými brambory a přílohou z pálivé cukety a rajčat. Už si ani nemohu vzpomenout, kdy jsem viděla takovéto jídlo. Vypadá to jako jídlo z restaurace.

Nemohu se udržet. Začnu ho hltat a mé chuťové pohárky ožijí. Je naprosto vynikající. Tolik let jsem přežívala na nejjednodušším jídle, nejmenších porcích a učila jsem se netoužit po dalším. Nyní se konečně mohu uvolnit.

Bree se trochu víc ovládá. Předtím, než sama jí, dá velkou porci kuřete Penelope. Cítím se trochu zahanbená způsobem, jakým hltám své jídlo, jako by na tom závisel můj život, ale etiketa stolování momentálně není mou prioritou.

U stolu naproti nám si všimnu chlapce, který vypadá trochu starší, než já, který krmí kusy mata pitbull teriéra. Chlapec vypadá přesně jako ten typ, který by pitbull teriéra vlastnil. Má oholenou hlavu, tmavé obočí, zadumané oči a domýšlivý úsměv.

“Kdo je to?” zeptá se Bree a kývne na čivavu.

“Penelope,” řekne. “A ten tvůj?”

“Jack,” řekne chlapec a hravě drbe psa na krku.

“Myslela jsem, že sem zvířata nesmí,” řeknu.

Jeho oči se do mých intenzivně a vztekle zadívají.

“Je to hlídací pes,” odpoví. Potom se podívá na Bree. “Myslíš, že by se Penelope a Jack chtěli přátelit?”

Bree se zasměje. “Možná.”

Oba své postaví na zem. Oba si okamžitě začnou hrát, jeden druhého honí a tlapkami chňapou po tváři toho druhého.

K mému překvapení potom Jack vyskočí na můj klín a uštědří mi velké, uslintané, horké líznutí přes můj obličej.

Ostatní se smějí a já si také nemohu pomoci.

“Myslím, že se mu Brooke líbí víc než Penelope,” řekne Bree a zazubí se.

“Myslím, že máš pravdu,” odpoví chlapec a upřeně se na mě dívá.

Konečně se mi podaří Jacka odstrčit a rukávem si otřu jeho sliny z tváře, chlapec se na mě dívá, zdá se, že se baví. Odtrhne kus chleba svými silnými prsty a jeden konec namočí do šťávy na talíři.

“Takže,” řekne předtím, než si kousne, “hádám, že Brooke je tvá sestra.”

“Ano,” řekne Bree. “A já jsem Bree.”

I když má plnou pusu, odpoví, “Ryan,” posune se po lavici, natáhne ruku a podá si ji s Bree.

Potom ji napřáhne ke mně. Podívám se vzhůru. Jeho tmavé oči se do mě zaboří, až mě bodne v žaludku. Ten pocit mi připomíná první okamžik, kdy jsem spatřila Logana: ne ten teplý, pomalu zesilující pocit, který jsem cítila k Benovi, ale okamžitou přitažlivost, ze které se zastavuje srdce. Nechci se ho dotknout, obávám se, že tím prozradím tu přitažlivost.

Okamžitě se cítím na vině, že k němu vůbec nějakou přitažlivost cítím. Je to jen několik hodin, co jsem snila o Loganovi. Stále mi chybí.

Podezíravě se podívám na Ryanovu nataženou ruku. Nemám na výběr. Jen tak to nevzdá. Uchopím ji a doufám, že to proběhne rychle. Pak se podívám zpět dolů na své jídlo, doufám, že si nevšimne, že jsem zčervenala.

Ryan se na mě dívá jak jím. Jen tak tak vidím jeho křivácký úsměv koutkem oka. Dívá se na mě tak intenzivně, že se mi třese srdce.

“Tvá sestra má zdravou chuť k jídlu,” řekne, hovoří k Bree, ale dívá se celou dobu na mě. “A máslo na bradě.”

Bree se směje, ale já se cítím rozpačitě a ještě více rudnu.

“Jen žertuji,” řekne Ryan. “Není třeba vyhlížet tak rozčíleně.”

“Já nejsem rozčílená,” odpovím ostře. “Jen se snažím v klidu najíst.”

Ryan při smíchu zakloní hlavu; snažila jsem se ho zbavit, ale zdá se, že ho má slova jen povzbudila. Jeho tmavé oči jiskří.

“Takže ty jsi z arény,” řekne.

Nesnadno polknu. “Kdo ti to řekl?”

A potom si vedle sebe všimnu Charlieho provinilého pohledu. Musel už naše muka vyzradit. To je ale začátek.

Já nic neříkám.

“Já tě nesoudím,” řekne Ryan. “Vlastně jsem ohromený.”

Při těch slovech se Ben ohlédne. Celou dobu byl ve vlastním světě, jako by ztracen ve vlastních myšlenkách, ale nyní je náhle ostražitý, jak na nás pohlédne, má v očích záblesk žárlivosti.

“Vrátil jsi se právě z polí jako ostatní?” zeptám se Ryana, snažím se nasměrovat konverzaci na bezpečnou půdu.

Ryan se pro sebe usměje, jako by byl rád, že má konečně mou pozornost. “Vlastně jsem dnes ráno hlídal.”

“Opravdu?” Zeptám se s vážným zájmem. “Jak to probíhá?”

Ryan se protáhne na židli, udělá si pohodlí a začne vysvětlovat.

“Jedna skupina hlídá nepřetržitě vnější hranice, zatímco druhá skupina hlídá uvnitř, ujišťuje se, že všichni následují pravidla. A ujišťuje se, že nikdo není příliš horlivý po pravomocích, střídáme se a rotujeme. Každý to musí dělat, dokonce i děti. Chci říct, že vy to nebudete muset dělat ještě nějakou dobu, protože se zotavujete, ale—”

“Já chci,” řeknu náhle a přeruším ho.

Myšlenka na to, že jen tak posedávám a nic nedělám, mě děsí. Jestli budu jen tak posedávat, moje mysl mě zase začne šálit. Budu mít vidiny Rose a Flo. Uvidím Logana. Nevím, jestli mé těžké srdce zvládne ho znovu vidět.

“No jednou budeš—” začne Ryan.

“Teď,” řeknu rozhodně. “Mohu jít s tebou na tvou směnu?”

Ryan se na mě překvapeně podívá a já v jeho očích vidím zájem a respekt.

“Zeptám se Generála Reece, jestli souhlasí s tím, abych s sebou někoho měl.”

“Přidej ještě jednoho,” řekne Ben najednou.

Podívám se na Bena a poprvé, co jsme sem přišli, se zdá být plně při smyslech.

“Jsi si jistý, že to skutečně chceš?” Zeptám se ho.

Tvrdě pokývá. “Jestli si ty myslíš, že jsi připravena na hlídku, pak já jsem určitě.”

Ryan kývne, vypadá, že ho Ben ohromil stejně jako já. Ale nejsem si úplně jistá, že Benovi je dost dobře na to, aby šel. Vypadá vyčerpaně, jeho oči jsou ohraničené černými stíny a já si nemohu pomoci, ale mám dojem, že jenom chce jít také, protože mě nechce nechat o samotě s Ryanem.

A potom mě napadne: do čeho jsem se to zapletla?