Font:Smaller АаLarger Aa
Jeník
I.
Naposled už zvony při mši zazvonily,
naposled se lidé zbožně poklonili.
Jedni poklekali ještě po hřbitovu,
druzí pospíchali polem ku domovu —
a ten mysliveček v kamizolce šedé
černooké děvče polní cestou vede. —
„Lituju tě věru, milý můj Jeníčku,
poradím ti dobře, dej na velkou svíčku!“
„„Svěcená ta svíčka ovšem plamem hoří,
ale moje srdce větší plamen moří;
svěcená ta svíčka ovšem mnoho platí,
ale moje bolesť víc se nevytratí!
Černooké děvče se ‘mnou’ chodívalo,
se ‘mnou’ za ruce se polem vodívalo.
Cestičku jsem zoral, dělal jsem ji užší,
abych blíž se tisknul k milované duši;
drobné kamení jsem na cestičku házel,
abych pomaloučku děvče doprovázel:
ztratila se láska drobném ve kamení —
však mně nebohému pomoci víc není!“
II.
Trouby hrajou, chasa výská,
myslivec si vesel zpívá —
dveřmi tvář se bledá dívá,
jak když k smrti se jí stýská.
„Hrejte, páni, lenit nechci,
dá se vám sic do trub plíseň,
zahrejte mi, vesele chci
černým očím zpívat píseň! —
Když jsi plela len,
měla’s krásný sen —
jedna láska z hlavy vyšla,
druhá do srdce zas přišla
byl to krásný sen!“
Trouby znějí—“Do kola!“
myslivec zas zavolá.
Bledá tvář se nedívá,
z venku ale zaznívá
píseň jako v umírání,
jak by srdce šlo tam spát.
„„Škoda toho milování,
že netrvá do skonání,
škoda nastokrát!””
III.
Měsíc zašel, byl už k tomu čas,
zejtra se nám časně zase vrátí —
kdo as řekne, když se láska tratí,
že mu láska přijde zejtra zas ? —
Nestůj, hochu, při okénku,
nevolej už svou milenku,
popřej černým očím spánek:
tvoje doby veselé
ulítly tak jak skřivánek
z bílého by jetele! —
„Moje milá Bětuška,
s věnečkem ve hlavě,
byla jak ta beruška
při zelené trávě.
Roztomilé dívčiny
velké černé oči
jak ty černé maliny,
když je rosa smočí!
Černé oči, tvrdě spíte,
o mé lásce víc nevíte!
černé oči jako trny,
nejste více bez poskvrny —
proč jste lásce výhost daly,
když jste srdce ubodaly?
IV.
„V polním co dešti je krápějí,
po cestičce je mých šlápějí —
kolik je kostelů ve světě,
tolikkrát byl jsem u děvčete!
Kolik je ve světě klášterů,
tolikkrát šel jsem k ní k večeru —
kolik je po kraji kapliček,
tolik mně dávala hubiček!
Kdybych byl klíče měl od nebe,
nebyl bych z rána šel od tebe,
nebyl bych lásku si pochoval,
byl bych tě matičce dochoval!
Na hřbitov lásku svou ponesu,
na hřbitov, černých tam do lesů.
Vejdu tam malými dvířkami,
zavřeny dvěma jsou klikami —
jedna je pro panny bez věnce,
druhá pro sklamané mládence.
Zaleskne tolik se slziček,
kolik je po hrobích traviček.
Zlaté ty po nebi hvězdičky
napláčou studené rosičky:
zelenou kytku že nasázel,
žlutý že rozmarin vycházel!“
V.
Letí deštík po poli
za ním stíny lehce —
„Ach, že šírý mne ten svět
více těšit nechce!
Nač bych sadem chodila,
když už stínu nemá,
nač bych cestu šlapala,
když už pro mne němá!
Růže moje vybledlá
s tváře opadává —
druhý mne už opustil,
první postonává!
Nepatřím víc matičce,
nepatřím víc sobě —
nevinnost má v kolíbce,
mladosť má už v hrobě!“
VI.
„Kdo to klepe v pozdní noci,
jde snad kněz nám ku pomoci?“
„„Vy mne po tak krátkém času
neznáte už podlé hlasu!
Milá vašeho jsem syna,
jeho smrtí jsem já vinna.
Život jsem mu otrávila,
o mladosť ho připravila.
Musel se až k smrti soužit,
jdu mu ku hodince sloužit.“„
„Mého syna vražednice,
nemám místa pro vinnice!“
„„„Pusť ji ke mně, matko milá,
snad už hříchy svoje smyla.
Pověz ty mně, moje milá,
čím jsi hříchy svoje myla?“‘„‘
„„Slzami jsem si je myla,
předc jsem žalu nepozbyla!“„
„„„Pověz, až mé srdce stane,
jaký tělo šat dostane!””
„„Bílý rubáš jsem ti šila,
slzami jej vybílila.””
„„„Pověz, jakou poctíš truhlou
pak tu hlavu moji ztuhlou?”””
„„Na barvu si myslím jasnou,
že jsi ztratil mladosť krásnou,
a na truhlu bílé věnce,
jak se sluší pro mládence;
hnědé trny, růže bílé,
že’s byl sklamán od své milé!
Až se budeš s zemí snoubit,
počnou pěkné písně troubit,
počnou troubit písně tvoje,
bude pukat srdce moje!””
VII.
Zlehka probudit ho zkusí —
„Zbuď se, těžký sen tě dusí!“
„„Těžký sen? Já spal tak lehce,
že se ani vstávat nechce!“„
„Vidíš-li mne, ty můj milý?
tvoje oči „jsou tak bíly!
„„Bílé oči? To je zdání,
jsou tak bíly po vyspání!
Dej mně vodu, žízeň trýzní,
rty se lepí krutou žízní.“„
„Nepij vody – divné znění,
jak když padá na kamení!“
„„Divné máš, má milá, zdání,
to tak vždycky po vyspání!“„
„Což se ti tvůj dech už tratí?“
„„To se chvilkami jen krátí,
někdy dlouhý, někdy krátký,
jako u písničky řádky!“„
„Mám ti polštář dát snad výše,
když se ti tak ztěžka dýše?“ —
Bílé oči hledí na ni
a z těch očí – věčné spaní;
půlnoc byla, půlnoc bila,
milá s mrtvým sama byla.
Mrtvá nevěsta
Mrtva, ale jak by živa,
jenom z očí smrť se dívá —
sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
zaplakaly, pokropili. —
První noc na márách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
přítelkyně přivolila,
která od dětství s ní žila,
přítelkyně, děvče svěží.
Do lampičky olej vlila
modlitby své rozložila.
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala
strážná dívka už-už spala.
Půlnoc čerstvě dozněla,
dívčina se zachvěla
a jak stěna náhle zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.
„Nejsi mrtva, sestro milá?“
„„Jsem, ach jsem o družko moje!””
„A co tíží srdce tvoje?”
„„Že jsem svatby nedožila,
že nemožno mezi vámi,
s mládenci a družičkami
do kola se zatočiti,
do syta se vytančiti!“„ —
Sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
poradily, pokropili.
Druhou noc na marách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
ženich sám si nyní zvolil,
jenž s ní od dětství už žil.
Oleje si v lampu dolil,
modlitby své rozložil. —
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala,
spánku moc ho upoutala.
Ještě zvon snad nedozněl,
strážce se už pozachvěl,
jeho tvář jak stěna zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.
„Nejsi mrtva, moje milá?“
„„Jsem, ach jsem, o nebe moje!””
„A co tíží srdce tvoje?“
„„Že jsem svatby nepřežila,
že jsem dříve mřít musila,
než jsem lásky zakusila,
že nemožno aspoň k roku
ženou býti po tvém boku!“„
Sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
poradily, pokropili.
Třetí noc na marách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
matka sama přivolila,
která v lásce s ní vždy žila.
Do lampičky olej vlila,
modlitby své rozložila.
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala,
matička už skorem spala.
Půlnoc čerstvě dozněla,
matička se zachvěla
a jak stěna náhle zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.
„Nejsi mrtva, dcero milá?“
„„Jsem, ach jsem, matičko moje!””
„A co tíží srdce tvoje?“
„„Že jsem zbůhdarma tak žila,
že zlá smrt mne dříve zmohla,
než jsem rovna býti s váma,
než jsem potěšit se sama,
sama matkou býti mohla!“„
Matka
Pod vodou měl ji sedm let
a měla s ním dvě děti,
pak řekl Vodník: „Můžeš teď
zas domov uviděti.
Déle se však tam nesdržuj
než tři dni a tři noci,
sic zde tvé děti zardousím
a umrou bez pomoci.
Déle se mně tam nesdržuj,
to žádám ještě jednou,
sic vlny ze dna děti tvé
jak mrtvý leknín zvednou!“ —
Plynula noc a plynul den,
co zas je navrácena,
co s ní se těší družka zas
i matka skormoucená.
V noci ji matka uspává
přemnohou průpovědí
a ve dne s družkou zpívají
kde kterou píseň vědí.
Plynula noc a plyne den
a plyne noc již třetí:
„Již musím od vás, volají
mne moje drobné děti.
Musím již od vás, ku kapli
jdu zbavit vší se tíže,
o matko, dejte ruku svou
a požehnání kříže!“
Rychle se matce vytrhla
a dveřmi rychle kráčí:
„Kam, družko drahá, v spěchu tak,
že sotva dech ti stačí?”
Ona však kolem okénka
Dál dále rychle kráčí,
A matka za ní z komůrky:
„Nenech mne, dcero, v pláči!”
Sklesla před Panny obrazem:
„Mou matku starou chrani! —“
a doma matka modlí se:
„Ach dceři cestu brani!“
Se zdi se Panna sklonila
zázračném u zjevení:
„Víc nepůjdeš již k muži zpět,
sic přijdeš o spasení.
Pro tebe více muže tam
ni dětí více není,
a půjdeš-li tam předce zpět
ty dojdeš zatracení!“
Oko se slzou zalívá
a srdce smutkem puká:
„Ach Panno, k dětem půjdu zas
přes všechna pekel muka!
Rci mně, o Panno, kdyby v tom
i věčná byla vina,
zda byla bys kdy mohla ty
snad opustiti syna?“
Rubáš
Jasno v horách, jasno v dole,
paní obchází si pole.
„Což na jednom živobytí!
ze lnu může rubáš býti;
košilička dlouhá, bílá,
ráda bych ji muži šila.“
Paní ví, čím srdce vadne,
ví, čím v těle krev vychladne.
– - -
Slunce jak by vyhořelo,
podzim přišel, leto mřelo.
V letě manžel postonává,
v podzim manžel dokonává.
„Nebudeš mne míti více,
pojď sem k loži, rozžži svíce.
Svět se kolem se mnou točí,
zatlač, paní, kalné oči.
Nemohu-li více žíti,
pokojně chci v hrobě shníti.
Z hedbáví mně rubáš uší,
jak se spravedlivým sluší.
Třeba dokonal já v pátek,
neválej jej do mše v svátek.
Neupřádej ve sobotu,
ať nepošleš na mne slotu,
nemohl bych shnít pak v hrobě,
smrt bys předla sama sobě.“
Zvoní zvony na vše strany,
zvoní, zvoní troje hrany.
Zvoní, zvoní na vše strany:
Hladem chudí – jedem páni.
– - -
Mračno v horách, mračno v dole —
„Obohacím svaté pole.“
Paní vraští bílé čelo:
„Nač by hedbáví být mělo?
Což s rubášem za novotu!
Upředeme ve sobotu, —
hotovi jsme do mše v svátek, —
aj – proč zemřel manžel v pátek!”
Dlouho, pane, nežli tobě
zroste kvítí na tvém hrobě;
dlouho, nežli tráva zroste —
a již k svatbě jedou hosté!
Jedou hosté, prach se zdvíhá —
„Strojte hody, čas ubíhá!
Ať se čistotou vše bělí,
jizba, dům i dvůr můj celý!
Aj, zde ještě lenost vaše
nechá zbytky od rubáše.
Což nám babské do povídky —
do plamenu s těmi zbytky!“
Než se paní k ohni sehne,
žhavý plamen ven vyšlehne.
Letí domem divá paní,
letí rudý plamen za ní.
A než v poplach zvony bijí,
plamen věnec svůj dovíjí;
a než k pomoci se brali,
černé kosti vyhrabali;
a než hosté se tu sjeli,
místo svatby – pohřeb měli.
Nestálí druhové
Bílý oblázku ty podél břehu,
jindy zastavuješ vlny v běhu,
že tvé bílé líce hravě máčí,
že se kolem tebe hravě stáčí,
že ti pěkné báje šepotají,
o matičce že ti povídají, —
jindy tak – však dnes jsi bledý, suchý,
dnes jsi osamělý, němý, hluchý.
„Ano, ano, tak to bývá v světě,
jediný den přátelství že zhněte!
Podlé toho, jak se přítel chová,
objeví se duše přítelova;
v zájmech vlastních jak se chová všude,
poznáš také, jakým k tobě bude.
Jedna matka nás vše uplodila,
jedna hora nás vše porodila;
oblázek mne, jejž teď vlastní tíže
k životu ustálenému víže,
drobný písek, jenž tu na dnu leží,
i tu vlnu, jež zde přes něj běží.
Dlouho žil jsem s pokrevenci svými,
až jsem seznal, že jsou vrtkavými.
Přišel včera mladík podél břehu,
v tváři plamen, v oku jakous něhu;
dlouho, dlouho na břehu zde seděl,
dlouho, dlouho v druhou stranu hleděl.
Náhle vyskočí a zařve zlostně,
dojmuloť ho jaksi přežalostně,
že dle vody kráčel druhou stranou
pěkný mladík s přerozkošnou pannou.
Jako sokol střelhbitou rychlostí
ku lodičce kvapil v divém běhu,
srazil kopnutím ji náhle s břehu,
že až bolně zaskřípěl břeh zlostí;
jeho vesla mocně zafičela,
že se voda zlostí rozsyčela;
jeho sochor mocně na dno sklesl,
že se písek zlostně k výši vznesl.
Včera zlostní, dnes zas zcela jiní —
smutno, že i k pomstě jsou tak líní!
Včera loďky hlavní nepřátelé —
dnes se loďka houpá k moři směle,
voda sama dál ji zakolíbá; —
včera mládce hlavní nepřátelé —
na břehu dnes mládec tiše dřímá,
písek nohy jeho obejímá,
vlna ve modrá ho ústa líbá!“
Žena
I.
Zabloudil kdys Râma. Noc se kvapně blíží,
Râma hledá nocleh v brahminově chýži.
Brahmin statný muž je, žena pouhé dítko:
v stínu statna dubu na proutečku kvítko.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, spatří hospodáře
ženu bijícího v mladé, krásné tváře.
„Čím se provinila hospodyně moje,
proč ji biješ, vždyť to předce žena tvoje!“
„„Mladá žena, pane, dcerou svého muže,
s ní jak s dítětem svým manžel jednat může,
s ní jak otec jednat s přísnou láskou musí, —
proviní-li se mu, ať to trestem zkusí.
Rozbila mně jednu ze tří nádob svatých,
zděděných po otcích, upomínkou spjatých,
a že zkazila mně památku mou trojí,
za to, pane, trestám ženu dceru svoji!“„
II.
Uplynula léta do věčnosti klína,
vzpomněl sobě Râma zase na brahmina.
Na cestu se vybral. – Noc se kvapně blíží,
Râma zavítá zas v brahminově chýži.
Brahmin statný muž je, žena matka zdatná,
vedlé statečného dubu lípa statná.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, vidí hospodáře
v prosbě hladícího ženy pěkné tváře.
„Odpusť, ženo, odpusť laskavě již činu,
jenom překvapení má v tom činu vinu,
jenom překvapení z náhlého tak bolu,
odpusť činu, žijme dále svorně spolu.“ —
„„Čím se provinila hospodyně moje?
a proč prosíš, vždyť to jenom žena tvoje?“„ —
„Matka dětí mých je sestrou svého muže,
s ní jak se sestrou svou manžel jednat může,
s ní jak bratr jednat v přímé lásce musí,
proviní-li se mu, ať jen slovem zkusí.
Rozbila mně jednu ze dvou nádob svatých,
sděděných po otci, upomínkou spjatých,
rozhorlil jsem se a mrštil po ní růží —
neslušno bít sestru rozumnému muži.“
III.
Po dlouhých pak létech opět bohův synu
připadlo zajíti sobě ku brahminu.
Na cestu se vybral. Noc se kvapně blíží,
Râma již zavítá v brahminovu chýži.
Muž i žena k zemi staré hlavy sklání,
jak když přede větrem vrba vrbu chrání.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, slyší oba lkáti.
„Co vás, drazí moji, mohlo rozplakati?“
„„Neštěstí zastihlo ženu moji zlatou,
rozbila poslední nádobu mou svatou!“„
„A proč nekáráš zas přísným slovem vinu?“
„„Stáří činí, pane, velký rozdíl v činu!
Starému je muži žena matkou pravou,
cítí jejím srdcem, myslí její hlavou.
A kdo na matku by zbujnou rukou sáhnul,
zasluhuje, v poušti aby žízní zpráhnul!“„
V zemi Mokha
„Jeť bytost lidská božstvu na úkor,
a chcem-li žíti, spasí nás jen vzdor!
Dřív brali bohové si v oběť člověka,
teď se již chtíčů jejich Mokha neleká,
roh posměchu si na terč zavěsíme
a hříčkou krvelačnost uhasíme:
aj země Mokha, nejkrásnější v světě,
již stejně krásně pro nás všechny květe!
Nuž na kamenný terč zavěste roh,
a pod terč budiž dán obětní hoch,
žně šťastně hojné na bozích již vykupte!
Vy kouzelníci otce střelce obstupte,
a obstupte ho s tasenými noži,
že chybí-li, sám bude oběť boží,
neb mezi námi nesmí žít ni chvíli,
kdo proti bohům nemá mužné síly!“
Kmet umlk’, lidstva rozstoupil se dav,
a kněz, roh modlitební s prsou sňav,
malého hošíka již pod terč postaví.
„Již sestřel datli hochu svému se hlavy!“
„„Již sestřel!“ hlučí tisíceré hlasy,
a kněží posvěcené nože tasí,
a slunce zahrá s nožů modrým leskem,
že odlesk dlouhým zlatí střelce bleskem.
Hoch vidí odraz světla, slunce zář
mu vekouzlila úsměv v mladou tvář.
Ten úsměv v otci pocit žalný probudil —
hle jak tu tiše stojí, jak se zatrudil; —
však zas se sbírá, k osudnému luku
již vznáší odhodlanou opět ruku,
již míří, spustí, – šíp jde v plno čelo —
a kněžův nůž se ztápí v střelce tělo!
Prorazil vzduchem děsný matčin vzkřik,
zatřásl vzduchem zlostný lidstva ryk,
však s výše kmet tu mečem soudným pokyne
a děsný lidstva ryk v pláč matčin rozplyne.
„Žní počátek zvěstujte všem k radosti —
však zbabělcovy poušť nechť bělí kosti:
ni mrtev nesmí u nás dlít na chvíli,
kdo proti bohům nemá mužné síly!“
Jeptiška
Svit mdlý a šedý, první rána zář,
v jeptišky mladé bledou hledí tvář.
Jak lilje z mramoru by vykvětlá,
ta žena aj se k soše Panny vine;
zrak její temným, žhavým ohněm plá —
hned touhou sálá, hned zas touhou hyne.
Hle blíž a blíže k bílé soše line,
a v náruživém žhoucím zanícení
svůj náhle v kámen tiskne chvějný ret —
děsné políbení!
Pod ohněm rtu jen mrtvě mrazný led!
Divoce jako uštknuta by vzskočí —
bolestný šlehne hled z jí mladých očí – —
Však již zas hlavu mladou k zemi níží,
jak pod hříchův by velkých trapnou tíží —
a již zas k soše klesá její noha,
zas znovu k Panně z kamene se vine,
zas znovu touhou plá a touhou hyne,
a bolně, žaložalně zavzléká:
„Ty’s milovati mohla sama boha,
nech milovat mne aspoň člověka!“
Se srdcem rekovým
Král Robert zemřel. Jeho srdce vzal
rek Douglas, jak byl král mu rozkázal.
A věrně řídě se tímž rozkazem
vez’ srdce královo u Svatou zem.
Když loď již spatřila špaňhelský břeh,
o bitvě křesťan s Maury došel slech.
Tu Douglas ku královu srdci prál:
„Co učinil by teď můj rek a král?
– ,Hoj’ – velel by – již taste družný meč,
kde čestná seč, tam také Skotův seč!’ —“
A již se Douglas vřadil v křesťan šik,
a bujný, radostný ho vítal křik.
Rek Douglas obořil se v Maurův tem,
že proudy krve vpijely se v zem,
že na zem, pevnou dříve jako mlat,
jen s nebezpečím vojín nohu klad’.
A Douglas k srdci královu zas prál:
„Co učinil by teď můj rek a král?
– ,Hoj’ – zvolal by – ,toť rozkošný je ples,
snad plavem krve mořem do nebes!
Však obuv je nám v plavbě na obtíž,
nuž svrhněm ji a plavme směle blíž!’—“
I svrhnul obuv, za ním jeho tem,
a pevně zas se opírali v zem,
a pevně zase křesťanský stál voj
a znovu kvetl bujný zase boj.
Však nových nepřátel hle táhne mrak,
že nepřelítl by ho orla zrak,
a křesťanův tak skrovný houfec jen —
o bídný, přebídný to bude den!
Tu Douglas k srdci královu zas prál:
„Co učinil by teď můj rek a král?“
– ,Hoj’ – zvolal by – ,hoj, hoši, dále v před
a zasekněm se v samý Maurův střed!’ —“
I mrštil skříň se srdcem v Maurův střed:
„Jak’s vždy nás vedl, veď nás naposled!“ —
Boj skončen. – Druhý vzešel žalu den,
u skříně Douglas mrtev nalezen.
Dobrovolník
„Hudbu novou, pivo nové,
ať se hoši veselí,
zpijou-li se, vyspějí se
ve vojenské posteli!“
Divně, divě zveselení
sedí hoši pospolu,
hulákají, proklínají,
perou džbánkem do stolu.
Divná, zběsilá to radosť,
strojena jak pro lháře,
jenom chvilkou leckde skane
pravdy slza přes tváře.
Nebylo by věru divu,
kdyby více tropili,
vždyť dnes sobě na ztracenou
volnosť bujně připili!
„Hudbu novou, pivo nové —
nemáš chuti ku vojně?
hochu bledý, hledíš jako
ve zoufalství pokojně.
Ztýraný a otrhaný,
prací vyschlý, znavený —
připij sobě, budeš mdlob svých
jedním douškem zbavený!
Miluješ snad? —jakžpak může
chudý myslet na lásku —
vyrazíš se – vykonáme
světem malou procházku!“
Mlčky bledý hoch se zase
k němé zemi zahledí,
jakby kámen měl mu říci,
o čem lidé nevědí.
„„Matičko má, nemohu už
práce více zastati,
matičko má drahá – drahá —
musíš sama zůstati!
Hladová jsi, matičko má,
a tvůj syn je v chorobě —
snad se ujmou žebravé mé
matičky pak v sirobě.
Dokud syn tě starou živí,
žádný chleba nepodá —
syn už churav, tobě ale
ještě krev svou zaprodá!“„
Verbíř hocha pozoruje,
vidí slzu kanoucí,
vidí tvář se znovu rdící,
oko znovu planoucí.
„Novou píseň hrajte, hoši,
ať mu hlavu napraví!
zde je zlato – nuže, připij! —“
„„Nuže, bratře, na zdraví!“„