Co pak se týče „krčmáře", když byl vyzískal ohromnou sumu, několik desítek rublů, obstará si naposled vodku, a tentokrát už ji nerozřeďuje vodou: chystáť ji pro sebe. Je na čase zanechati obchodu a připraviti svátek sobě! Započne hýření, pití, hodování, hudba. Prostředky má k tomu značné; uchlácholí pro všechen případ i nejbližší a zároveň nejnižší představenstvo v trestnici. Hýření trvá někdy po několik dní. Přichystaná vodka je ovšem brzy vypita; tu se uchyluje piják k druhým „krčmářům", kteří na jeho návštěvu již čekají, a pije potud, pokud nepropije celé jmění do poslední kopějky.
Ačkoli trestanci mají bedlivý pozor na hýřily, stává se přece časem, že přijdou na oči vyšším představeným, majorovi nebo důstojníkovi od stráže. Tu je odvedou na strážnici, odeberou jim peníze, najdou-li se jaké u nich, a na konec jim nasekají. Trestanec se otřese, vrátí se do trestnice a za několik dní chápe se řemesla krčmářského znova.
Někteří z hýřilů, ovšem jen bohatí, zablouzní si též o krásném pohlaví. Za veliké peníze proberou se někdy tajně z pevnosti místo na práci do předměstí, ovšem v průvodu podplaceného vojenského průvodčího. Tam v nějakém odlehlém místečku, někde na pokraji města slaví se velkolepé hody a utratí se v pravdě veliké sumy. Za peníze ani trestancem nepovrhují; průvodčí prokrade se obyčejně o něco dříve, aby vše připravil. Takoví průvodčí jsou z pravidla sami také příští kandidáti pro trestnici. Ostatně s penězi možná dělati všechno, a podobné výpravy skoro nikdy se neprozrazují. Sluší dodati, že se přiházejí velmi řídce; je k tomu třeba mnoho peněz a milovníci krásného pohlaví utíkávají se k jiným prostředkům, zcela bezpečným …
Hned za prvních dnů svého pobytu v trestnici vzbudil ve mně zvláštní zvědavost jistý trestanec, hošík neobyčejně hezký. Jmenovali ho Sirotkin. Byl ve mnohém vzhlede dosti záhadnou osobností. Především mne překvapil jeho krásný obličej; nebylo mu více než dvacet tři leta. Nacházel se ve zvláštním oddělení, totiž tam, kde byli odsouzení na celý život; patřil tedy k těm, kdož se dopustili nejtěžších vojenských zločinů. Byl tichý, dobrácký, málo mluvil, zřídka se smál. Oči měl modré, rysy pravidelné, tvář čistou, něžnou, vlasy světloplavé. I do pola oholená hlava ho málo hyzdila: tak hezký hoch to byl. Řemesla neměl žádného, ale peníze si vydělával, ne mnoho, ale často. Byl nápadně leniv, oblékal se nedbale. Leda že ho někdo jiný pěkně obleče, někdy i červenou košili dostane; a tu se Sirotkin těší novému šatu. Chodí po kasárnách, ukazuje se. Vodky nepil, v karty nehrál, skoro s nikým se nehádal. Chodíval časem za kasárnami – ruce v kapsách, tichoučký, zádumčivý. O čem mohl přemýšleti, těžko si bylo představíti. Zavoláš na něho, tak ze zvědavosti, optáš se na něco – on hned odpoví a sice jaksi uctivě, ne po trestnicky, ale vždycky krátce, nehovorně; a při tom na vás pohlíží jako desítiletý klučík. Shromáždí-li něco peněz, nekoupí si za ně něco potřebného, nedá si spraviti kazajku, nezjedná si nové boty, ale koupí si preclíky, marcipány a smlsne si, jako by mu bylo sedm let.
„Ech ty, Sirotkine!" říkali mu trestanci. „Jsi to sirotek Kazánský!" V době, kdy není práce, toulává se po druhých kasárnách; skoro každý je zaujat svou prací, jen on nemá ničeho na práci. Prohodí k němu něco, skoro vždy posměch nějaký (jemu a jeho soudruhům se často posmívali) a on neodpoví ani slova, jen se obrátí a jde do jiné kasárny; a někdy, když se mu příliš posmívají, dokonce se začervená. Často jsem si myslíval, proč se toto tiché, dobrosrdečné stvoření dostalo do trestnice? Jednou ležím v nemocnici v oddělení pro trestance; Sirotkin byl také nemocen a ležel vedle mne. Kdysi pod večer jsme se dali spolu do řeči. On se z nenadání jaksi nadchnul a při té příležitosti mně pověděl, jak ho vzali na vojnu, jak matka nad ním plakala, když ho provázela, a jak mu bylo těžko, když byl novobrancem. Dodal, že nikterak nemohl snésti vojenského života; všichni tam byli takoví zlostní, přísní a velitelově bývali jím skoro pokaždé nespokojeni.
„Čímž to skončilo?" otázal jsem se ho. „Proč jsi se dostal sem? A k tomu ještě do jakého oddělení!.. Ach ty Sirotkine, Sirotkine!"
„Já byl, Alexandře Petroviči, všeho všudy rok u praporu; sem jsem se dostal za to, že jsem zabil Grigorija Petroviče, našeho velitele setniny."
„Slyšel jsem o tom, Sirotkine, ale nevěřím. Prosím tě, koho bys ty mohl zabiti?"
„Stalo se tak, Alexandře Petroviči. Příliš těžko mne přicházelo na vojně."
„Ale jak pak; vždyť druzí novobranci to snesou? Ovšem z počátku je těžko, ale přivyknou a než se člověk naděje, jsou z nich znamenití vojáci. Tebe asi matka příliš rozmazlila; perníkem a mléčkem krmila do osmnácti let."
„Matička, je pravda, velice mne milovala. Když mne vzali na vojnu, tu prý po mém odchodu ulehla, a jak jsem slyšel, více nevstala … A mně bylo na konec příliš trpce na vojně. Velitel měl na mne záští, pro všechno mne trestal, a zasloužil-li jsem si toho? Jsem ve všem pokorný, pořádek zachovávám, vodky nepiju, ničeho trestuhodného nepášu. A vždyť, Alexandře Petroviči, je to smutná věc, když se dá člověk na křivé cesty. A kolkolem všichni takoví suroví, ani poplakat si člověk nemá kde. Schoval jsem se někdy někam za roh a tam jsem si poplakal. Jednou stojím na stráži. Byla už noc. Postavili mne na hlavní strážnici u bariery. Fouká vítr: byl podzim a tma taková, že na krok nebylo viděti. Udělalo se mi teskno, tak teskno! Postavil jsem pušku k noze, odemknul jsem bodák a položil vedle; shodil jsem pravou botu, hlaveň jsem si přistavil k prsům, nalehl na ni, a palcem u nohy jsem spustil kohoutek. Poslouchám – selhalo! Ohledal jsem pušku, pročistil jsem pánvičku, podsypal nového prachu, křemen jsem otloukl a opět jsem přistavil pušku k prsům. A co byste řekl? Prach se vzňal, ale puška opět nevystřelila! – Co je to? myslím si. Vzal jsem a obul botu, bodák jsem zase nasadil, mlčím a chodím sem tam. A tu jsem si předsevzal, že to vykonám: ať mne pošlou kamkoli, jen když se zbavím vojenčiny! Za pul hodiny jede velitel. Řídil koně po hlavní stezce a přímo na mne: „Tak se stojí na stráži?" Vzal jsem pušku do rukou a vehnal do něho bodák až po samu hlaveň. Čtyři tisíce ran v ulici jsem dostal a pak sem, do zvláštního oddělení…"
Nelhal. Zač by ho také byli poslali do zvláštního oddělení? Obyčejné přečiny se trestají mnohem lehčeji. Ostatně pouze Sirotkin jediný ze všech svých soudruhů byl takový krasavec. Co se týče druhých, jemu podobných, jichž bylo u nás všech asi patnáct, až se divno bylo na ně podívat; jen dvě nebo tři tváře byly ještě snesitelný, ostatní všichni byli s odchlíplýma ušima, ohyzdní, nepořádní; někteří dokonce šediví. Dovolí-li okolnosti, promluvím jednou o celé této skupině podrobněji. Sám Sirotkin často se přátelil s Gazinem, k vůli kterému jsem počal psáti tuto hlavu, poznamenav, že se opilý přihrnul do kuchyně a to že popletlo mé původní pojmy o životě v trestnici.
Tento Gazin byl hrozný člověk. Působil na všechny strašný, trapný dojem. Vždy se mně zdávalo, že nic nemůže býti sveřepějšího, surovějšího než on. Viděl jsem v Tobolsku pověstného svými zločiny lotra Kameněva; viděl jsem později Sokolova, trestance ve vyšetřování, vojenského sběha, strašného lotra. Ale ani jeden z nich nepůsobil na mne dojmu tak odporného, jako Gazin. Zdávalo se mi někdy, že vidím před sebou ohromného, obrovského pavouka, velikého jako člověk. Byl rodem Tatar, hrozně silen, silnější než každý jiný v trestnici; postavy byl vyšší než prostřední, složení herkulovského, s neforemnou, nepoměrně ohromnou hlavou; chodil přihrblý a hleděl zpod obočí.
V trestnici kolovaly o něm podivné pověsti. Vědělo se, že býval vojákem. Ale trestanci vypravovali mezi sebou – nevím měli-li pravdu – že utekl z Nerčinska. Na Sibiř byl už poslán nejednou; nejednou uprchl z káznice, nejednou měnil své jméno, a konečně se dostal do naší trestnice na zvláštní oddělení. Také se o něm vypravovalo, že bývalo dříve jeho zálibou, zařezávati malé děti pouze pro potěšeni Zavede dítě někam na příhodné místo; napřed je poděsí, ztýrá, a když se do vůle potěšil úžasem a strachem ubohé malinké oběti, zařeže ji pomalu, zdlouha, s rozkoší. Možná, že si to všecko na něho vymyslili následkem trapného dojmu, jejž činil Gazin vůbec na každého, ale všechny ty smyšlénky se na něho hodily, slušely mu jaksi.
Jinak v trestnici v obyčejných dobách, byl-li střížliv, choval se rozumně. Býval vždy tichý, s nikým se nehádal, vyhýbal se sporům, ale jaksi z opovržení k ostatním, jako by se pokládal za něco vyššího, než všichni druzí. Mluvil velmi málo a byl jaksi úmyslně nehovorný. Všechny jeho pohyby byly zdlouhavé, klidné, sebevědomé. Z očí mu bylo viděti, že daleko není hloupý a je neobyčejně vychytralý; ale na jeho tváři a v jeho úsměchu tkvělo vždy cosi vypínavě posměšného a necitelného. Vedl obchod s kořalkou a byl v trestnici jedním z nejzámožnějších krčmářů. Ale dvakrát do roka se opil sám a tu vycházela na jevo celá jeho zvířecí povaha. Ponenáhlu, jak se opíjel, počínal si lidi zprva dobírati úsměšky, a sice co nejzlomyslnějšími, vypočítanými a jako by dávno už připravenými; konečně, když se úplně opil, stával se strašně vzteklým, chápal se nože a vrhal se na lidi. Trestanci, znajíce jeho hroznou sílu, utíkali od něho a schovávali se; on se vrhal na každého, kdo se mu namanul. Ale brzy našli způsob, jak ho zkrotiti. Asi deset osob z téže kasárny, jako on, vrhlo se najednou na něho, a všichni ho počali mlátit. Nelze si představiti ničeho surovějšího nad toto bití. Tloukli ho do prsou, pod srdce, do žaludku, do břicha. Tloukli ho mnoho a dlouho, a přestávalí teprv tehda, když ztrácel všechny smysly a byl jako mrtvý. Jiného by si nedovolili tak stlouci; stlouci tak někoho znamenalo by, ho zabiti. Jen ne Gazina. Po bití zabalili ho úplně smyslů zbaveného do kožichu a odnesli ho na nary. „Odleží se!" říkali. A vskutku, ráno vstával skoro úplně zdráv a mlčky a zamračeně se ubíral do práce.
I pokaždé, když se Gazin opil, věděli v trestnici už všichni napřed, že se den pro něho skončí zcela jistě bitím. Věděl to i on sám a přece se opíjel. Tak to trvalo několik let. Ale tu bylo pozorovati konečně, že se i Gazin počíná poddávati. Počal si stěžovati na všelijaké bolesti, počal vůčihledě scházeti, čím dále, tím častěji chodil do nemocnice. „Přece se poddal!" říkali mezi sebou trestanci.
Do kuchyně přišel v průvodu onoho mrzkého Poláčka s houslemi, jehož obyčejně najímali flámové k dovršení svého veselí, a stanul uprostřed kuchyně, prohlížeje si mlčky a pozorně všechny přítomné. Všichni mlčeli. Po chvíli, když byl spatřil mne a mého soudruha, pohlédl na nás zlomyslně a posměšně, sebevědomě se usmál, něco jako by uvažoval na mysli a pak silně vrávoraje přistoupil k našemu stolu.
„Ale dovolte mně otázku", počal (mluvilť rusky); „jaké to máte důchody, že zde můžete píti čaj?"
Pohlédli jsme se soudruhem mlčky na sebe, vědouce, že bude nejlépe mlčet a neodpírati mu. Kdybychom mu něco namítli, hned by se rozvzteklil.
„Máte tedy peníze?" vyslýchal nás dále.
„Máte tedy hromadu peněz, co? A co pak jste přišli do káznice proto, abyste zde čaj pili? Vy jste sem přišli čaj pít? Nu, mluvte přec, aby do vás!.."
Ale když viděl, že jsme odhodláni mlčet a nevšímati si ho, krev se mu nalila do tváře a vzteky celý se zatřásl. V koutě vedle něho stály veliké necky, do nichž se kladl nakrájený chléb, připravený pro trestance k obědu nebo k večeři. Byly tak veliké, že se do nich vešlo chleba pro polovinu celé trestnice; nyní však byly prázdny. Gazin je chopil oběma rukama a rozpřáhl se na nás. Jen okamžik a byl by nám rozdrtil hlavy. Přes to, že vražda nebo pokus vraždy hrozily neobyčejnými nepříjemnostmi celé trestnici, že by vzniklo vyšetřování, prohlídky, větší přísnosti, a proto se trestanci snažili vší mocí, aby nedošlo až k takovým výstřednostem, přes to přese všechno všichni nyní utichli a čekali, co bude. Ani slova se neozvalo na naši obranu! Ani jediný přítomný neokřikl Gazina! – tak silná byla jejich nenávist k nám! Jim bylo patrně příjemno naše nebezpečné postavení… Ale věc skončila šťastně; v tom okamžiku, když chtěl udeřiti neckami, zvolal kdosi z předsíně:
„Gazine, vodku ti ukradli!.."
Řinknul neckami na zem a jako šílený vyletěl z kuchyně.
„Nu, bůh je zachránil!" mluvili mezi sebou trestanci. Dlouho pak to ještě opakovali.
Nemohl jsem se nikterak dověděti, byla-li zpráva o krádeži vodky věrna, nebo si ji někdo vymyslil, aby nás zachránil.
Večer, již za soumraku, nedlouho před tím, než se zavíraly kasárny, chodil jsem podle ohrady a těžká tesknota sevřela mi srdce. Nikdy později po celou dobu svého přebývání v trestnici nezakusil jsem takové tesknosti. Těžko je strávíti první den ve vězení, ať je to kdekoli, v káznici, v kazematách, v dolech… Ale pamatuju se, že nejvíce mne zajímala jedna myšlénka, jež mne pak neustále pronásledovala po celý můj pobyt v trestnici – myšlénka z části nerozřešitelná – nerozřešitelná pro mne i nyní: totiž o nestejnosti trestu za stejně těžké přestupky. Ovšem přestupky se nedají spolu srovnávatí, ani ne přibližně. Na příklad: ten i onen zabili člověka; jsou zváženy všechny okolnosti obou případů; za ten i za onen zločin vyměřuje se skoro stejný trest. Ale všimněte si zatím, jaký to rozdíl v zločinech. Jeden na přiklad zavraždil člověka pro nic za nic, pro jedinou cibuli; počíhal u cesty, zavraždil mužíka, jenž tudy jel, a našel u něho všeho všudy jednu cibuli. „Co to, baťko! Poslal jsi mne na loupež, já mužíka zabil a všeho všudy nalezl jsem u něho jedinou cibuli." – „Hlupáku! cibule jako kopejka! Sto duši, sto cibulí – bude rubl!" (Legenda z trestnice.)
Druhý se však stal vrahem, poněvadž bránil před chlipným tyranem čest své nevěsty, sestry nebo dcery. Jeden zabije člověka za tuláctví, jsa obklíčen celým zástupem vyzvědačů a háje tedy svou svobodu, svůj život, jež protloukal doposud na polo o hladu. Druhý vraždí děti, proto že je mu potěšením vražditi, cítiti na svých rukou jejich teplou krev, těšiti se jejich strachem, posledním holubím záchvěvem jejich tělíčka, do něhož vnikl vražedný nůž. A co? Ten i onen přijdou do káznice. Je pravda, že jsou rozdíly ve lhůtách, na jaké jsou odsouzeni do káznice. Ale rozdílů těch je poměrně nemnoho; za to rozdílů při zločinech téhož druhu je nekonečné množství. Každá nová povaha přináší s sebou rozdíl.
Ale dejme tomu, že se rozdíl ten nedá urovnati, shladiti, že je to jedna z nerozřešitelných úloh, jakási kvadratura kruhu. Dejme tomu. Ale kdyby i nebylo této nerovnosti, všimnete si druhého rozdílu, rozdílu vyplývajícího z následků trestu… Hle člověk, jenž ve vězení mizí, taje jako svíčka. A hle druhý, jenž prvé, než se dostal do trestnice, ani nevěděl, že je na světě takový veselý život, takový příjemný klub smělých soudruhů. Přicházejí vskutku i tací lidé do trestnice. A vezměte na příklad člověka vzdělaného, s citlivým svědomím, srdcem, s uvědoměním. Samo trýznění vlastního srdce ho dříve utrápí svými mukami, než jakýkoli trest. Sám se odsoudí za svůj zločin nemilosrdněji, nelítostněji, než nejhroznější zákon. A hned vedle něho je druhý, jenž si ani jednou nevzpomene na spáchaný zločin za celou dobu, co stráví v trestnici. On má dokonce za to, že byl práv. A konečně jsou i tací zlosynové, kteří schválně pášou zločiny, aby se jen dostali do káznice a tím se zbavili nepoměrně trapnějšího pro ně živobytí na svobodě. Tam byl nejponíženějším tvorem, nikdy se nenajedl do syta a na svého pána robotoval z rána do noci. V káznici je práce snazší, než doma, chleba do syta a to takového, jakého před tím ani nevídal; o svátcích maso, kromě toho almužny, ba i možnost vydělati si nějaký peníz.
A společnost? Lid chytrý, obratný, ve všem se znající. A proto pohlíží na své soudruhy s uctivým podivením; jaktěživ ještě takových nevídal; pokládá je za nejvyšší společnost, jaká jen může býti na světě. Možná tedy říci, že je trest pro oba tyto potrestané stejně citelný ?
Avšak nač se zabývati otázkami nerozřešitelnými! Ozval se buben, je čas vrátiti se do kasáren.
IV
První dojmy.
(Pokračování.)
Započala poslední přehlídka. Když bylo po přehlídce, kasárny se zavíraly, každá zvláštním zámkem a vězňové zůstávali uzavřeni až do svítání.
Přehlídku prováděl poddůstojník se dvěma vojáky. Za tím účelem stavěli se trestanci do řady někdy i na dvoře a přicházíval též důstojník od stráže. Ale obyčejně se tato ceremonie odbyla domácím způsobem: trestanci se počítali v kasárnách. Tak se stalo i tentokrát. Počítající se často mýlívali, přepočítávali se, odcházeli a opět se vraceli. Na konec se ubozí strážníci dopočítali do želaného čísla a zavřeli kasárnu. V ní| se nacházelo na třicet vězňů, umístěných dosti těsně na narách. Na spaní bylo ještě záhy. Proto se každý musil něčím zaměstnati.
Z představených zůstal v kasárně pouze jeden invalida, o němž jsem se zmínil už dříve. Kromě toho byl v každé kasárně starosta, jmenovaný ze středu trestanců samým velícím majorem, rozumí se, že za dobré chování. Ale stávalo se dosti často, že i starosta býval postižen v dosti vážném přestupku. Pak byl bit, okamžitě zbaven své hodnosti a na jeho místo naznačen jiný. V naší kasárně byl starostou Akim Akimyč, jenž k mému podivení nezřídka pokřikoval na trestance. Trestanci mu odpovídali obyčejně výsměchem. Invalida byl chytřejší, do ničeho se nemíchal, a hnul- li přece někdy jazykem, činil to jen ze slušnosti, aby měl svědomí čisté. Seděl mlčky na své posteli a spravoval botu. Trestanci si ho skoro ani nevšímali.
V tento první den mého vězeňského života povšiml jsem si jedné věci a později jsem se přesvědčil, že mé pozorování bylo správné. A sice, že všichni netrestanci, ať už je to kdokoli, počínaje lidmi stojícími v bezprostředním styku s trestanci, jako průvodčími, vojáky na stráži, a konče všemi lidmi vůbec, kteří mají co činiti se životem v trestnici – že všichni oni hledí na trestance jaksi přemrštěně. Jako by byli stále v nejistotě a báli se každý okamžik, že trestanec nestrpí a vrhne se na někoho z nich s nožem. A co je při tom nejvíce pozoruhodno – trestanci si byli vědomi, že se jich lidé bojí, a to jim zjevně dodávalo jakési odvahy. A zatím nejlepším představeným trestanců bývá právě ten, který se jich nebojí. A pak vůbec, nehledě na tu jistou odvahu, trestancům samým je mnohem příjemnější, když vidí, že jim lidé důvěřují. Tím je možná připoutati je k sobě.
Stávalo se za mého pobytu v káznici, ačkoli velmi zřídka, že někdo z představených vstoupil do trestnice bez vojenského průvodu. Stálo za podívanou, jak to překvapovalo trestance, a sice příjemně překvapovalo. Takový nebojácný navštěvovatel vzbuzoval k sobě vždy úctu, a kdyby se opravdu mohlo něco zlého přihoditi, za něho by se to nestalo. Strach, jejž vzbuzují trestanci, jest všeobecný a všude, kde jen se nacházejí vězňové, i nevím opravdu, z čeho vlastně povstává. Jakýsi důvod ovšem má, již v samé zevnější podobě trestance, uznaného zlosyna; kromě toho každý, kdo se přiblíží k trestnici, ví, že se celý ten zástup lidí nesešel tu dobrovolně, a že přese všechny pokusy živého člověka nelze učiniti mrtvolou, dokud nevydechne duši; zůstane mu cit, lačnost msty a života, vášně a potřeba jich ukojení. Ale přes to jsem rozhodně přesvědčen, že přec jen není nijaké příčiny ke strachu před trestanci. Nevrhne se tak lehce a tak rychle člověk na druhého s nožem. Slovem, není-li vyloučeno nebezpečí a přihází-li se opravdu někdy, už z té okolnosti, že příklady podobného nebezpečí jsou neobyčejně řídký, dá se souditi, že nebezpečí to je nepatrné. Rozumí se, že tu mluvím pouze o lidech již odsouzených, z nichž mnozí jsou třebas i rádi, že se dostali do káznice – tak příjemným bývá někdy nový způsob života! – a proto mají nejlepší vůli žiti klidně a pokojně; a pak trestanci sami nedopustí, aby opravdu nepokojní živlové mezi nimi příliš se neroztahovali. Každý trestanec, ať si je sebe smělejší a drzejší, všeho se v káznici bojí.
Něco jiného je trestanec ve vyšetřování. Ten je vskutku s to, aby se vrhl na cizího člověka pro nic, za nic, jedině proto na příklad, že má býti zítra tělesně potrestán; zaviní-li nové vyšetřování, odloží se přirozeně i vykonání trestu. Zde jest příčina, jest patrný účel útoku, totiž „zjinačiti svůj osud" za každou cenu a co nejrychleji. Znám dokonce jeden psychologicky podivuhodný příklad takového druhu.
Byl u nás v trestnici na vojenském oddělení trestanec, bývalý voják, nezbavený občanských práv, poslaný následkem soudního rozsudku na dvě léta do káznice. Byl to strašný vychloubač a podivuhodný zbabělec. Vůbec vychloubačství a zbabělost jsou u ruského vojáka vlastností neobyčejně řídkou. Ruský voják vypadá vždy tak zaneprázdněným, že kdyby se i chtěl něčím vychloubati, neměl by kdy. Je-li však přece vychloubačem, je dojista už také zbabělcem a lenochem. Dutov – tak zvali trestance – odbyl si konečně svou nedlouhou lhůtu a vrátil se opět k řadovému praporu. Ale protože všichni jemu podobní, jež posýlají do káznice, aby se napravili, tam dokonce už zlenoší, stává se obyčejně, že, pobyvše na svobodě na nejvýš dvě nebo tři neděle, přicházejí opět do vyšetřování a vracejí se do káznice, jen že tentokrát už ne na dvě nebo na tři léta, nýbrž do „stálého" oddělení, na patnáct nebo na dvacet let. Tak se přihodilo i jemu. Za tři neděle po svém návratu z trestnice ukradl Dutov vec, zavřenou na zámek; kromě toho dopustil se hrubostí a násilí. Byl obžalován a odsouzen k přísnému potrestání. Zhroziv se v nejvyšší míře jako nejbídnější zbabělec nastávajícího trestu, vrhl se v předvečer onoho dne, kdy měl běhati ulicí, s nožem na důstojníka od stráže, když vstoupil do síně, v níž byli vězňové. Rozumí se, že velmi dobře věděl, že takovým skutkem neobyčejně zhorší svůj trest a zvýší lhůtu nucené práce v káznici. Ale výhoda záležela pro něho právě v tom, aby o několik dní, nebo aspoň o několik hodin protáhl lhůtu, kdy mu nastane hrozný okamžik trestu! Byl při tom takovým zbabělcem, že, ač se vrhl na důstojníka s nožem, ani ho neporanil; vše to učinil jen pro forma, jen proto, aby vznikl na jeho účet nový zločin, pro který musí býti znova žalován a souzen.
Okamžik před vykonáním trestu je pro odsouzence ovšem hrozný a přihodilo se mně v několika letech viděti dosti mnoho odsouzenců v předvečer osudného pro ně dne. Obyčejně jsem se setkával s odsouzenými trestanci v nemocnici v oddělení pro vězně, když jsem býval nemocen, což se stávalo dosti často. Všichni trestanci po celé Rusi vědí, že nejsoucitnější pro ně člověk je lékař. Lékaři nikdy nečiní rozdílu mezi trestanci, jako činí nevolky skoro všichni ostatní lidé, vyjma snad prostý selský lid. Tento nikdy trestance nekárá za jeho přestupek, byť byl sebe hroznější, a vše mu odpouští pro trest, kterýž vytrpěl a vůbec pro jeho neštěstí. Nenazýváť darmo prostý lid po celé Rusi zločin neštěstím, a zločince nešťastnými. Výraz ten má velmi hluboký smysl. A je to tím důležitější, že vznikl nevědomky, instinktivně. Lékaři však jsou ve mnohých případech skutečné útočiště trestanců, zvláště takových, kteří se nacházejí ve vyšetřování a s kterými se jedná přísněji, než s odsouzenými…
Takový obžalovaný, vypočítav si přibližně, kdy nastane hrozný pro něho den tělesného trestu, jde často do nemocnice, doufaje, že takovým způsobem posune aspoň trochu dále nastávající těžký okamžik. Když však odchází z nemocnice jako vyléčený, a ví tedy skoro na určito, že osudná lhůta uplyne zítra, bývá skoro vždy značně rozčilen. Někteří z ješitnosti se snaží zatajiti své rozčilení, ale neobratná, strojená bravura neoklame jich soudruhů. Všichni chápou, oč běží, a mlčí z útrpnosti. Znal jsem jednoho trestance, mladého člověka, vraha, bývalého vojáka, odsouzeného k plnému počtu ran holí. Dostal takový strach, že se ten den před vykonáním trestu odhodlal vypiti sklenici vodky, do níž nasypal šňupavého tabáku.
Sluší podotknouti, že k trestu odsouzený vězeň vždycky si opatří vodku v den před vykonáním trestu. Vodku přinesou do trestnice dlouho před uplynutím lhůty, odsouzený ji draze zaplatí, a celý půl léta si raději odepře to nejnutnější, jen aby shromáždil potřebnou částku peněz na čtvrt láhve kořalky, aby ji mohl vypiti čtvrt hodiny před potrestáním. Trestanci mají vůbec to přesvědčení, že člověk nachmelený není tak citlivý pro důtky nebo pro hůl. Ale uchýlil jsem se od vypravování. Ubohý mladík, vypiv svou láhev vodky s tabákem, vskutku se hned roznemohl; nastalo vracení s krví, tak že ho odnesli do nemocnice skoro bez paměti. Ono vracení ublížilo jeho prsům tak, že v něm za několik dní shledali příznaky souchotin, na něž za půl léta také zemřel. Lékaři, kteří ho léčili od souchotin, nevěděli ovšem, z čeho vznikly.
Vypravuju-li však o malomyslnosti, jež se často zmocňuje zločinců před vykonáním trestu, musím dodati, že někteří z nich naopak překvapují pozorovatele neobyčejnou chrabrostí. Pamatuji se na několik případů odvahy, dostupující do jakési nečitelnosti, a příklady takové nebyly příliš řídký. Zejména se pamatuju, jak jsem se setkal s jistým strašným zlosynem. Kdysi za letního dne rozšířila se po vězeňském oddělení v nemocnici pověst, že večer bude trestán pověstný zlosyn a vojenský sběh Orlov, a po trestu že ho přivedou do nemocnice. Nemocní trestanci za řeči o Orlovu dotvrzovali, že bude potrestán krutě. Všichni byli patrně rozčíleni, a přiznám se, sám jsem také čekal na příchod pověstného zlosyna s nejvyšší zvědavostí. Dávno jsem již o něm slýchal pravé divy. Byl to zlosyn, jakých je málo, vraždící s chladnou myslí starce i děti, Člověk s ohromnou silou vůle a s hrdým vědomím své síly. Přiznal se ke mnohým vraždám a byl odsouzen k treste holemi, k běhání ulicí.
Přivedli ho již večer. V nemocnici se setmělo a rozsvítili svíčky. Orlov byl skoro bez sebe, strašně bledý, s hustými, jako smola černými, rozcuchanými vlasy. Záda jeho byla opuchlá a krvavě sinavé barvy. Celou noc ho trestanci ošetřovali, měnili mu obkladkv, převraceli ho s boku na bok, dávali mu léky, zrovna jako by ošetřovali nejbližšího příbuzného, nebo některého svého dobrodince. Druhého dne se již úplně vzpamatoval a prošel se dvakrát po světnici! To mne překvapilo: přišelť do nemocnice příliš slabý a ztýraný. Odbyl si totiž najednou celou polovinu toho počtu ran, jenž mu byl přisouzen. Lékař sám zastavil exekuci, když viděl, že další bití hrozí zločinci jistou smrtí. Mimo to byl Orlov nevysoké postavy a slabého složení těla, a kromě toho seslablý dlouhou vyšetřovací vazbou. Komu se přihodilo setkati se s trestanci v době vyšetřování, dlouho si zajisté bude pamatovati jejich vyzáblé, hubené, bledé obličeje a zimničné pohledy.
Ale přes to přese všechno Orlov se rychle uzdravoval. Jeho vnitřní, duševní energie patrně silně napomáhala přírodě. A byl to opravdu člověk ne zcela obyčejný. Ze zvědavosti jsem se s ním seznámil blíže a zkoumal jsem ho po celý týden. Mohu zcela určitě říci, že jsem se jaktěživ nesetkal s člověkem silnější, tak říkaje železnejší povahy, než jeho. Viděl jsem již jednou v Tobolsku jistou znamenitost toho druhu, bývalého loupežnického atamana. To bylo úplně divoké zvíře a stáli-li jste vedle něho, třeba jste ještě nevěděli, kdo je, instinkt vám napovídal, že stojí vedle vás strašná bytost. Ale tam jsem se hrozil duševní otupělosti. Jeho tělo tak mocně převládalo všechny jeho duševní schopnosti. že jste na první pohled poznali z jeho tváře, že mu zbyla jedině divá lačnost tělesných rozkoší, smyslnosti a vilnosti. Jsem přesvědčen, že i Koreněv – tak zvali onoho lotra – klesl by na duchu a zachvěl by se strachy před. trestem, přesto, že byl schopen vražditi, aniž by při tom pohnul brvou.
Pravým opakem jeho byl Orlov. To bylo vtělené vítězství vůle nad tělem. Bylo patrno, že tento člověk mohl vládnouti sebou neobmezeně, že přezíral všeliká muka a všeliké tresty, a nebál se ničeho na světě. V něm jste pozorovali jedinou nekonečnou energii, touhu po činnosti, lačnost msty, touhu po dostižení vytknutého cíle. Byl jsem mimo jiné překvapen jeho podivuhodnou hrdostí. Pohlížel na všechno jaksi ku podivu s vysoka, aniž by se při tom snažil vystoupiti na chůdy, nýbrž jaksi zcela přirozeně. Mám za to, že by se nenašel na celém světě člověk, jenž by byl s to působiti na něho pouze svou autoritou. Na všechno pohlížel jaksi neočekávaně klidně, jako by nebylo na světě ničeho, co by ho mohlo překvapiti. A ačkoli mu bylo zcela zřejmo, že ostatní trestanci hledí na něho s úctou, přece se nikdy před nimi ničím nevynášel. A vždyť ješitnost a vychloubavost jsou přece vlastnostmi, společnými skoro všem trestancům bez výminky.
Orlov byl daleko ne hloupý, a jaksi podivně upřímný, ač nikoliv žvastavý. Na mé otázky odpovídal mně bez okolků, že čeká, až bude zdráv, aby si co nejdříve odbyl zbytek trestu, a že se bál dříve, před početím trestu, že ho nevydrží. „Ale nyní," dodal, mrknuv na mne, „je všechno v pořádku. Odbudu si zbývající počet ran, pak mne hned pošlou s ostatní četou do Nerčinska, a já cestou prchnu! Zcela jistě prchnu! Jen kdyby se záda honem zahojila !" Celých těch pět dní čekal s netrpělivostí, kdy už bude moci požádati, aby ho propustili z nemocnice, jako vyhojeného. V té nedočkavosti býval někdy velmi směšný a veselý.
Pokusil jsem se dáti se s ním do řeči o jeho dobrodružstvích. Mrzel se trochu při takových otázkách, ale odpovídal pokaždé bez obalu. Ale když zpozoroval, že se probírám k jeho svědomí a snažím se vzbuditi v něm aspoň stopy lítosti, pohlédl na mne tak opovržlivě a tak hrdě, jako bych se byl najednou změnil v jeho očích v jakéhosi malinkého, hloupého kloučka, s nímž se ani nedá rozmlouvati, jako se vzrostlým. Ba i cosi jako politování ke mněbylo patrno na jeho tváři. Za minutu se pak rozesmál nade mnou nejsrdečnějším smíchem, prostým všeliké ironie, a já jsem přesvědčen, že později, když zůstal někdy sám a vzpomněl si na má slova, snad několikrát se dal ještě do smíchu.
Konečně ho propustili z nemocnice, ačkoli neměl záda ještě zcela zahojená; šel jsem se toho dne také hlásit, že jsem zdráv, a šli jsme pak z nemocnice spolu, já do káznice, on do strážnice vedle naší trestnice, kde byl uvězněn i dříve. Když jsme se loučili, stiskl mne ruku, což bylo s jeho strany důkazem vysoké důvěry. Myslím, že to učinil proto, že byl velice spokojen sám sebou i okolnostmi. Neboť ve skutečnosti mne musil přezírati a nemohl na mne hleděti jinak, než jako na bytost pokořující se, slabou, žalostnou a v každém vzhledě nižší, než on. Druhého dne byl veden podruhé k trestu…