Říše Stínů

KAPITOLA SEDMÁ

Vesuvius stál na okraji útesu vedle Věže Kos, hleděl dolů na narážející vlny Smutku, pára stále stoupala z místa, kde se ponořil Ohnivý Meč – a zeširoka se usmíval. Podařilo se mu to. Ohnivý Meč byl ten tam. Okradl Věž Kosu, okradl Escalon a vzal jim to nejcennější. Jednou provždy snížil Plameny.

Vesuvius zářil, vzrušením se chichotal. V dlani mu stále tepalo z toho, že uchopil hořící Ohnivý Meč a podíval se dolů a viděl do ní vypálený znak. Prstem si přejel po čerstvých jizvách, věděl, že tam zůstanou navždy jako známka jeho úspěchu. Ta bolest byla oslepující a přesto ji vytlačil z mysli, přinutil ji, aby ho neobtěžovala. Vlastně se naučil si tu bolest užívat.

Nyní, po všech těch staletích, bude jeho lidu učiněno za dost. Už nebudou odsunuti do Mardy, nejsevernějšího kouta říše, do nehostinné země. Nyní najdou svou odplatu za to, že byli v izolaci za zdí z plamenů, zaplaví Escalon a rozervou ho na kousky.

Srdce mu poskočilo při té myšlence radostí a chichotal se. Nemohl se dočkat, až se otočí, přejdou Ďáblův Prst a vrátí se na pevninu, aby se setkali s jeho lidmi uprostřed Escalonu. Celý národ skřítků promění Andros a společně, jeden čtvereční centimetr po druhém, navždy zničí Escalon. Stane se novou domovinou skřítků.

A přesto jak tam Vesuvius stál a díval se dolů do vln na místo, kde se meč ponořil, něco ho sžíralo. Podíval se na horizont, prohlížel si černé vody Zátoky Smrti a něco se nad ní vznášelo, něco, co bránilo tomu, aby byl plně uspokojen. Jak si prohlížel horizont, v dáli si všiml jediné malé loďky s bílými plachtami, která plula podél Zátoky Smrti. Plula na západ, směrem od Ďáblova Prstu. A jak ji sledoval, věděl, že něco není v pořádku.

Vesuvius se otočil zpět a pohlédl vzhůru na Věž vedle sebe. Byla prázdná. Její dveře zůstaly otevřené. Meč tam na něj čekal. Ti, kteří jej hlídali, jej opustili. Bylo to příliš snadné.

Proč?

Vesuvius věděl, že vrah Merk se hnal za Mečem; sledoval ho přes celý Ďáblův Prst. Proč by ho tedy opustil? Proč plul pryč odtud, přes Zátoku Smrti? Kdo byla ta žena, která plula s ním? Hlídala snad tuto věž? Jaká tajemství ukrývala?

A kam mířili?

Vesuvius se podíval dolů na páru, která stoupala z oceánu a potom zpět na horizont a v žilách mu to vřelo. Nemohl si pomoci a cítil, že byl oklamán. Že mu bylo úplné vítězství upřeno.

Čím více o tom Vesuvius přemýšlel, tím více si uvědomoval, že něco není v pořádku. Bylo to všechno příliš výhodné. Prohlížel si divokou vodu pod sebou, vlny narážely na skály, stoupající páru a uvědomil si, že pravdu nikdy nezjistí. Nikdy se nedozví jestli Ohnivý Meč skutečně dopadl až na dno. Jestli je něco, čeho si nevšiml. Jestli to byl vůbec ten pravý meč. A také jestli Plameny zůstanou sníženy.

Vesuvius hořel pobouřením a došel k rozhodnutí: musí se za nimi vydat. Nikdy nezjistí pravdu, pokud to neudělá. Je ve věži ještě nějaké tajemství? Další meč?

A i kdyby nebyl, i kdyby dosáhl všeho, čeho chtěl, Vesuvius byl proslavený tím, že nenechal žádné oběti naživu. Vždycky pronásledoval na smrt každičkého muže a stát zde a sledovat ty, kteří unikli jeho dosahu, mu nesedělo. Věděl, že je nemůže nechat jen tak jít.

Vesuvius se podíval dolů na tucty lodí, stále přivázaných na pobřeží, opuštěných, divoce se pohupujících na vlnách, jako by na něj čekaly. A došel k okamžitému rozhodnutí.

“K lodím!” přikázal své armádě skřítků.

Jako jeden se škrábali, aby splnili jeho přání, spěchali dolů po kamenném pobřeží, naskakovali na lodě. Vesuvius je následoval a nalodil se na záď poslední lodi.

Otočil se, svou halapartnu vysoko pozvedl a odsekl provaz.

Za okamžik plul pryč a všichni skřítci s ním, všichni namačkáni na lodích a pluli po legendární Zátoce Smrti. Někde na horizontu plul Merk a ta dívka. A Vesuvius se nezastaví, ať už má plout kamkoli, dokud oba nebudou mrtví.

KAPITOLA OSMÁ

Merk se chytil zábradlí, zatímco stál na přídi malé lodi, dcera bývalého Krále Tarnise stála vedle něj, oba byli ztraceni ve svém vlastním světě, zatímco si s nimi pohrávaly drsné vody Zátoky Smrti. Merk hleděl na černou vodu, bičovanou větrem, posetou bílými čepičkami a nemohl si pomoci a přemýšlel o ženě, která byla vedle něj. Tajemství, které jí oplývalo se ještě prohloubilo od momentu, kdy opustili Věž Kosu, vydali se touto lodí směrem k záhadnému místu. Jeho mysl oplývala otázkami o ní.

Tarnisova dcera. Merk tomu nemohl uvěřit. Co tady dělá, na konci Ďáblova Prstu, zašitá ve Věži Kosu? Schovává se? Je v exilu? Je tady chráněná? A před kým?

Merk cítil, že ona, s jejíma průzračnýma očima, její příliš bledou kůží a vždy vyrovnaná, byla jiné rasy. A jestli ano, pak kdo byla její matka? Proč byla ponechána o samotě, aby chránila Ohnivý Meč a Věž Kosu? Kam odešli všichni lidé?

A ze všeho nejvíc se podivoval nad tím, kam je teď veze?

S jednou rukou na směrovém kormidlu, navigovala loď hlouběji do zátoky, směrem k destinaci na horizontu, o které mohl Merk jen dumat.

“Stále jsi mi neřekla, kam plujeme,” řekl a hovořil hlasitěji, aby ho přes hučení větru slyšela.

Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že si nebyl jistý, zda mu vůbec odpoví.

“Alespoň mi tedy řekni své jméno,” dodal, protože si uvědomil, že mu ho nikdy nepověděla.

“Lorna,” odpověděla.

Lorna. To se mu líbilo.

“Tři Dýky,” dodala a otočila se k němu. “Tam plujeme.”

Merk se zamračil.

“Tři Dýky?” zeptal se překvapeně.

Ona se ale jen dívala přímo před sebe.

Merk ale byl, na druhou stranu, těmi zprávami zasažen. Nejvzdálenější ostrovy v celém Escalonu, Tři Dýky byly tak hluboko v Zátoce Smrti, že neznal nikoho, kdo tam kdy doplul. Knossos, legendární ostrov a tvrz, seděl samozřejmě na posledním z nich a legenda vyprávěla, že ukrývá nejzuřivější bojovníky Escalonu. Byli to muži, kteří žili na opuštěném ostrově nedaleko od opuštěné pevniny, v nejnebezpečnější části vod, jaká existovala. Byli to muži, o kterých se povídalo, že jsou tak tvrdí, jako moře, které je obklopuje. Merk nikdy žádného osobně nepotkal. Nikdo je nepotkal. Byli více legendou než skutečností.

“Tak tam odjeli vaši Hlídači?” zeptal se.

Lorna kývla.

“Nyní na nás čekají,” řekla.

Merk se otočil a pohlédl zpět přes rameno, chtěl naposledy spatřit Věž Kosu a jak to udělal, jeho srdce se najednou zastavilo, když to uviděl: na horizontu je pronásledoval tucet lodí s nataženými plachtami.

“Máme společnost,” řekl.

K jeho překvapení se Lorna ani neotočila a jen pokývala.

“Ti nás budou pronásledovat až na samotný konec světa,” řekla klidně.

Merk byl zmaten.

“I když mají Ohnivý Meč?”

“Nikdy netoužili po Meči,” opravila ho. “Toužili po destrukci. Destrukci nás všech.”

“A když nás chytí?” zeptal se Merk. “Nemůžeme sami bojovat proti armádě skřítků. A ani malý ostrov bojovníků, ať jsou jakkoli silní.”

Neohromeně pokývala.

“Možná zemřeme,” odpověděla. “Ale dojde k tomu ve společnosti našich přátel Hlídačů, budeme bojovat za pravdu. Je ještě mnoho tajemství, které je nutno strážit.”

“Tajemství?” zeptal se.

Ale ona ztichla a hleděla na vodu.

Chystal se jí znovu zeptat, když najednou náhlý poryv větru málem převrhl loď. Merk padl na břicho, narazil do boku trupu lodi a pozvolna padal přes okraj.

Visel, držel se za zábradlí jako o život a jeho nohy byly ve vodě, voda byla tak ledová, že cítil, že by v ní zmrznul. Visel tam za jednu ruku, téměř ponořen a jak se podíval dolů přes rameno, jeho srdce zabolelo, protože viděl hejno rudých žraloků, kteří se najednou blížili. Pocítil příšernou bolest, jak se mu do lýtka zaryly zuby a viděl ve vodě krev, věděl, že je jeho.

Za okamžik Lorna přistoupila a udeřila do vody svou holí; v ten okamžik se na hladině rozzářilo bílé světlo a žraloci odplavali. Ve stejném pohybu ho chytila za ruku a vytáhla ho zpět na loď.

Loď se vyrovnala, zatímco vítr ustoupil a Merk seděl na palubě, mokrý, mrznul, zhluboka dýchal a v lýtku pociťoval příšernou bolest.

Lorna si prohlédla zranění, utrhla ze své košile kousek látky a omotala ji kolem jeho nohy, zastavila jeho krvácení.

“Zachránila jsi mi život,” řekl, plný vděku. “Byl jich tam tucet. Zabili by mě.”

Ona se na něj podívala, její světle modré oči byly tak velké a hypnotizující.

“Tato stvoření jsou tady tou nejmenší obavou,” řekla.

Pluli v tichosti dál, Merk se pomalu postavil na nohy a hleděl na horizont, zábradlí držel pevně a tentokrát oběma rukama. Prohlédl si horizont, ale i když se díval bedlivě, po Třech Dýkách nebyla ani stopa. Pohlédl dolů a prohlížel si vody Zátoky Smrti s novou úctou a strachem. Díval se bedlivě a uviděl hejna malých červených žraloků pod povrchem, nebyly téměř vidět, ve vodě se schovávali. Nyní viděl, že vstoupit do této vody znamenalo smrt – a nemohl si pomoci a přemýšlel, jaká další stvoření tyto vody obývala.

Ticho zintenzivnělo a bylo pouze přerušované hučením větru a po několika hodinách Merk, který se zde cítil tak opuštěný, měl potřebu promluvit.

“To, co jsi udělala se svou holí,” řekl Merk a otočil se k Lorně. “Nikdy jsem nic takového neviděl.”

Lorna zůstala bez výrazu, stále se dívala na horizont.

“Řekni mi o tobě,” naléhal.

Ona se na něj krátce podívala a pak se odvrátila zpět k horizontu.

“Co bys chtěl vědět?” zeptala se.

“Cokoli,” odpověděl. “Všechno.”

Na dlouho se odmlčela a potom konečně řekla:

“Ty začni.”

Merk se na ni překvapeně díval.

“Já?” zeptal se. “Co chceš vědět?”

“Řekni mi o svém životě,” řekla. “Cokoli, co mi chceš říct.”

Merk se zhluboka nadechl a pak se otočil a hleděl na horizont. Jeho život byl jedinou věcí, o které nechtěl hovořit.

Nakonec, když si uvědomil, že ho čeká ještě dlouhá cesta, si povzdechl. Věděla, že musí sám sobě někdy čelit, i když na to nebyl pyšný.

“Většinu mého života jsem byl nájemný vrah,” řekl pomalu a s lítostí, přitom hleděl na horizont, jeho hlas byl vážný a plný sebelítosti.

“Nejsem na to pyšný. Ale byl jsem v tom nejlepší. Byl jsem žádaný králi i královnami. Nikdo se nemohl mým dovednostem vyrovnat.”

Merk se na dlouho odmlčel, polapen vzpomínkami na život, kterého litoval, vzpomínkami, na které by raději nemyslel.

“A nyní?” zeptala se jemně.

Merk byl vděčný, že v jejím hlase neslyšel, že by ho soudila, jak to většinou dělali ostatní. Povzdychl si.

“Nyní,” řekl, “už to nedělám. Už takový nejsem. Přísahal jsem, že se zřeknu násilí. Že se budu věnovat něčemu smysluplnému. A přesto, i když to zkouším, se od toho nemohu oprostit. Násilí jako by si mě vyhledávalo. Zdá se, že je vždycky další důvod.”

“A jaký máš cíl?” zeptala se.

Přemýšlel nad tím.

“Nejprve bylo mým cílem stát se Hlídačem,” odpověděl. “Dát se do služby. Strážit Věž Uru a chránit Ohnivý Meč. Když to skončilo, cítil jsem, že mým posláním je dojít do Věže Kosu a zachránit meč.”

Povzdychl si.

“A teď jsme tu, plujeme skrze Zátoku Smrti, Meč je pryč, skřítkové jsou za námi, směřujeme na holé souostroví,” Lorna s úsměvem odpověděla.

Merk se nepobaveně zamračil.

“Ztratil jsem své poslání,” řekl. “Ztratil jsem důvod, proč žít. Už sám sebe neznám. Nevím, jakým směrem mám jít.”

Lorna pokývala.

“To je dobrá pozice,” řekla. “Nejistota je zároveň příležitost.”

Merk si ji přemýšlivě prohlížel. Dotklo se ho to, že ho neodsoudila. Kdokoli jiný, kdo by tento příběh slyšel, by ho očernil.

“Ty mne nesoudíš,” prohlásil šokovaně, “za to, kým jsem.”

Lorna na něj hleděla, její oči byly tak intenzivní, jako by se dívala do měsíce.

“To je, kým jsi byl,” opravila ho. “Ne, kým jsi nyní. Jak tě mohu hodnotit za to, čím jsi kdysi byl? Já hodnotím jen toho muže, který nyní stojí přede mnou.”

Merk se cítil její odpovědí ozdraven.

“A kým jsem nyní?” zeptal se a chtěl znát odpověď, sám si jí nebyl jistý.

Ona se na něj dívala.

“Já vidím dobrého bojovníka,” odpověděla. “Nesobeckého muže. Muže, který chce pomoci ostatním. Muže, který je plný touhy. Vidím muže, který je ztracený. Muže, který sám sebe nikdy neznal.”

Merk přemýšlel nad jejími slovy a hluboko uvnitř s nimi souzněl. Cítil, že jsou všechna pravdivá. Až příliš pravdivá.

Mezi nimi se rozhostilo dlouhé ticho, jak jejich loďka poskakovala nahoru a dolů na vodě, pomalu mířila na západ. Merk se ohlédl a viděl stále na horizontu flotilu skřítků, stále byli dostatečně daleko.

“A ty?” řekl konečně. “Jsi dcera Tarnise, že ano?”

Ona se dívala na horizont, její oči zářily a nakonec pokývala.

“Jsem,” odpověděla.

Merk byl překvapen, když to slyšel.

“Tak proč jsi tady?” zeptal se.

Povzdechla si.

“Odmala jsem byla schovaná.”

“Ale proč?” naléhal.

Pokrčila rameny.

“Předpokládám, že bylo příliš nebezpečné mít mě v hlavním městě. Lidé nesměli vědět, že jsem Králova nelegitimní dcera. Bylo to pro mě bezpečnější zde.”

“Bezpečnější zde?” zeptal se. “Na konci světa?”

“Byla jsem zde zanechána, abych strážila tajemství,” vysvětlila. “Ještě důležitější, než samotné království Escalonu.”

Srdce mu bušilo, jak přemýšlel, co to může být.

“Řekneš mi o něm?” zeptal se.

Ale Lorna se pomalu otočila a ukázala před sebe. Merk následoval její pohled a na horizontu slunce zářilo dolů na tři holé ostrovy, které vystupovaly z oceánu, poslední z nich byl přístav z kamene. Bylo to to nejopuštěnější a přesto nejkrásnější místo, jaké Merk kdy spatřil. Místo dost vzdálené na to, aby skrývalo všechna tajemství magie a síly.

“Vítej,” řekla Lorna, “v Knossosu.”

KAPITOLA DEVÁTÁ

Duncan byl sám, kulhal kvůli bolesti v kotnících a zápěstích, utíkal ulicemi Androsu, ignoroval bolest, pobídnutý adrenalinem, zatímco myslel na jedinou věc: zachránit Kyru. Její výkřik o pomoc se mu ozýval v mysli, v duši, přiměl ho zapomenout na svá zranění a sprintoval, potící se, ulicemi za tím zvukem.

Duncan zahýbal a zatáčel úzkými uličkami Androsu, věděl, že Kyra je za těmi tlustými kamennými zdmi. Všude kolem něj se draci vrhali střemhlav, ulici za ulicí podpalovali, příšerné horko se odráželo ode zdí, takové horko, že Duncan ho dokonce cítil na druhé straně kamene. Doufal a modlil se, aby se nesnesli na jeho uličku – jinak by bylo po něm.

I navzdory bolesti se Duncan nezastavil. Ani se neotočil. Nemohl. Byl hnán instinktem jeho otce, fyzicky nemohl nikam jít, než za zvukem své dcery. Napadlo ho, že běží vstříc smrti, ztrácí jakoukoli šanci na únik a přesto ho to nezpomalilo. Jeho dcera byla uvězněná a to bylo jediné, na čem mu teď záleželo.

“NE!” zazněl výkřik.

Duncanovi vstaly vlasy hrůzou. Zaznělo to znovu, její křik, a v srdci mu přitom bodlo. Utíkal rychleji, jak jen mohl, zatočil do další uličky.

Nakonec znovu zatočil, proběhl skrze nízkou kamennou klenbu a před ním se otevřelo nebe.

Duncan se ocitl na otevřeném nádvoří a jak tam stál na okraji, byl překvapen tím, co před sebou spatřil. Druhou stranu nádvoří zaplnily plameny, zatímco draci křižovali vzduchem, plivali dolů pod kamennou římsu, kde před ohněm nechráněná seděla jeho dcera.

Kyra.

Byla tam z masa a kostí, živá.

Ještě více šokující, než ji tam vidět naživu, bylo spatřit dráčka, který ležel vedle ní. Duncan se díval zmatený tím co viděl. Nejprve si myslel, že Kyra měla potíže s tím zabít draka, který spadl z nebe. Ale pak viděl, že drak byl pod balvanem. Byl zmatený, když viděl, jak se s ním snaží Kyra pohnout. Přemýšlel, co se snaží udělat? Osvobodit draka? Proč?

“Kyro!” vykřikl.

Duncan utíkal přes otevřené nádvoří, vyhýbal se sloupům z plamenů, vyhýbal se seknutí dračích spárů, stále utíkal, až konečně doběhl ke své dceři.

Jak to udělal, Kyra se podívala vzhůru a v její obličeji byl šok. A potom radost.

“Otče!” vykřikla.

Vběhla mu do náruče a Duncan ji objal a ona jeho. Jak ji držel v náručí, cítil se zotavený, jako by se mu vrátila část ze sebe.

Slzy radosti mu tekly po tvářích. Nemohl uvěřit, že je Kyra zde a naživu.

Držela se ho a on držel ji a ulevilo se mu ze všeho nejvíce, když ji cítil v náručí, že není zraněná.

Když se rozpomněl, odtlačil ji, otočil se k drakovi, tasil meč a pozvedl ho, připraven useknout drakovi hlavu, aby chránil svou dceru.

“Ne!” vykřikla Kyra.

Překvapila Duncana, protože přispěchala a uchopila ho za zápěstí, její sevření bylo překvapivě silné, zadržela jeho ránu. To nebyla ta mírná dcera, kterou zanechal ve Volisu; bylo jasné, že je nyní bojovnice.

Duncan se na ni zmateně podíval.

“Neubližuj mu,” nařídila jistým hlasem, hlasem bojovníka. “Theon je můj přítel.”

Duncan se na ni překvapeně podíval.

“Tvůj přítel?” zeptal se. “Drak?”

“Prosím, Otče,” řekla, “není čas na vysvětlování. Pomoz nám. Nemůže se vyprostit. Nedaří se mi samotné tento balvan odtlačit.”

Duncan, i když byl v šoku, jí důvěřoval. Meč ukryl do pouzdra, přistoupil vedle ní a zatlačil na balvan vší svou silou. A přesto, i když to zkusil, téměř se nepohnul.

“Je příliš těžký,” řekl. “Nemohu. Je mi to líto.”

Najednou se za ním rozeznělo řinčení brnění a Duncan se otočil a byl bez sebe radostí, když spatřil Aidana, Anvina, Cassandru a Bílého, kteří k němu všichni utíkali. Vrátili se pro něj, také znovu riskovali své životy.

Bez váhání všichni přiběhli k balvanu a zatlačili.

Trochu se odsunul, ale stále jej nemohli dostat pryč.

Zaznělo zalapání po dechu a Duncan se otočil a spatřil Motleyho, který spěchal, aby se přidal k ostatním, byl bez dechu. Přidal se k nim, opřel svou váhu do balvanu – a tentokrát se začal odsouvat. Motley, herec, obtloustlý blázen, ten, od kterého by to čekali nejméně, jim pomohl sesunout z draka balvan.

S posledním zatlačením se zaduněním přistál v mračnu prachu a drak byl vysvobozen.

Theon vyskočil na nohy a zapištěl, prohnul si záda, roztáhl drápy. V zuřivosti se podíval vzhůru na nebe. Ohromný fialový drak si jich všiml a mířil na ně střemhlav dolů a Theon bez zaváhání vyrazil do vzduchu, otevřel čelist a letěl přímo vzhůru, zabořil se do jemného hrdla nic netušícího draka.

Theon se držel vší svou silou. Ohromný drak zuřivě křičel, byl překvapen, bylo jasné, že by toto od pouhého dráčka nečekal, a oba spadli dolů na kamennou zeď na druhé straně nádvoří.

Duncan a ostatní se na sebe překvapeně podívali, když Theon bojoval s drakem, odmítal pustit ohánějícího se ohromného draka, tlačil jej k zemi ve vzdáleném rohu náměstí. Theon, se zběsile zmítal, vrčel a nepustil ho, dokud velký drak konečně neochabl.

Na okamžik si všichni ulevili.

“Kyro!” vykřikl Aidan.

Kyra se podívala dolů a všimla si svého mladšího bratra a Duncan se radostně díval, jak Aidan vběhl Kyře do náručí. Objal ji, zatímco Bílý vyskočil a lízal Kyřiny dlaně, bylo jasné, že je nadšený.

“Bratříčku,” vyhrkla Kyra o či se jí zalily slzami. “Jsi naživu.”

Duncan slyšel úlevu v jejím hlase.

Aidanovy oči najednou posmutněly.

“Brandon a Braxton jsou mrtví,” prohlásil Kyře.

Kyra zbledla. Otočila se a podívala se na Duncana a on souhlasně pokýval.

Theon najednou vyletěl a přistál před nimi, mával křídly a ukazoval Kyře, ať mu znovu vyskočí na záda. Duncan vysoko nad hlavou slyšel výkřiky, podíval se vzhůru a viděl, jak všichni kroužili a připravovali se vrhnout se střemhlav dolů.

K Duncanově úžasu Kyra naskočila na Theona. Seděla tam na drakovi, silná, bojovná, vyrovnaná jako velký bojovník. Už nebyla tou malou dívkou, jakou ji znal; změnila se na pyšného bojovníka, ženu, která může velet legionům. Nikdy se necítil tak pyšný.

“Nemáme čas. Pojďte se mnou,” řekla jim. “Vy všichni. Přidejte se ke mě.”

Všichni se jeden na druhého překvapeně podívali a Duncan pocítil bodnutí v žaludku při myšlence, že plachtí na drakovi, obzvláště, když na ně vrčel.

“Pospěšte si!” řekla.

Duncan, když spatřil hejno draků, kteří klesali, věděl, že nemají moc na výběr, začal jednat. Přispěchal s Aidanem, Anvinem, Motleym, Cassandrou, Septinem a Bílým, a všichni vyskočili drakovi na záda.

Chytil se za těžké, prastaré šupiny, podivoval se nad tím, že skutečně sedí na zádech draka. Bylo to jako sen.

Držel se vší svou silou, zatímco se drak vznesl do vzduchu. Odlehčilo se mu a nemohl uvěřit tomu pocitu. Poprvé v životě letěl vzduchem, nad ulicemi, rychleji, než kdy předtím.

Theon, z nich všech nejrychlejší, letěl těsně nad ulicemi, točil se a zatáčel, tak rychle, že ho ostatní draci nemohli mezi tím zmatením a prachem hlavního města dostihnout. Duncan se podíval dolů a byl užaslý, když shora viděl město, viděl vrcholky budov, vinuté uličky, které pod ním vypadaly jako bludiště.

Kyra báječně vedla Theona, a Duncan byl pyšný na svou dceru, tak užaslý, že dokáže vést takové stvoření. Za okamžik byli volní na otevřeném nebi, za zdmi hlavního města a letěli nad krajinou.

“Musíme zamířit na jih!” vykřikl Anvin. “Jsou tam skály za hranicemi města. Všichni muži nás tam čekají! Ustoupili tam.”

Kyra směrovala Theona a brzy všichni letěli na jih, směrem k ohromným výčnělkům skály na horizontu. Duncan spatřil vpředu na horizontu, jižně od zdí hlavního města, stovky masivních balvanů, posetých malými jeskyněmi.

Jak se blížili, Duncan spatřil uvnitř jeskyní brnění a zbroj, v pouštním světle se třpytila, a jeho srdce zaplesalo, když uvnitř spatřil stovky mužů, kteří na něj na tomto shromaždišti čekali.

Jak Kyra směrovala Theona dolů, přistáli u vstupu do masivní jeskyně. Duncan viděl hrůzu v tvářích mužů pod sebou, jak se drak blížil, připravovali se na útok. Ale potom si všimli Kyry a ostatních na jeho hřbetě a jejich výraz se změnil v šok. Uvolnili se.

Duncan seskočil s Kyrou a ostatními a utíkal, aby se objal se svými muži, plný radosti, že je znovu vidí živé. Byl tam Kavos a Bramthos, Seavig a Arthfael, muži, kteří kvůli němu riskovali své životy, muži, o kterých si nemyslel, že znovu spatří.

Duncan se otočil a uviděl Kyru a byl překvapen, že neseskočila s ostatními.

“Proč tam stále sedíš?” zeptal se. “Nepřidáš se k nám?”

Ale Kyra tam seděla, její záda byla tak rovná a hrdá a jen zatřásla hlavou.

“Nemohu, Otče. Mám práci jinde. Ve jménu Escalonu.”

Duncan se na ni zmateně díval, podivoval se nad tím, jakou silnou bojovnicí se jeho dcera stala.

“Ale kde?” zeptal se Duncan. “Kde je to důležitější, než po našem boku?”

Zaváhala.

“V Mardě,” odpověděla.

Duncana při tom slově zamrazilo.

“Mardě?” zalapal po dechu. “Ty? Sama? Nikdy se nevrátíš!”

Pokývala a on v jejích očích viděl, že už to ví.

“Slíbila jsem, že půjdu,” odpověděla, “a nemohu svou misi opustit. Nyní, když jsi v bezpečí mě volá má povinnost. Cožpak jsi mě vždycky neučil, že povinnost je na prvním místě, Otče?”

Duncan cítil, jak se při jejích slovech dme pýchou. Přistoupil blíž, natáhl se a objal ji, držel ji, zatímco je jeho muži obestoupili.

“Kyro, má dcero. Jsi lepší částí mé duše.”

Viděl, jak se její oči zalily slzami, pokývala, silnější, mocnější, bez sentimentu, který mívala. Trochu Theona pobídla a rychle se vznesli do vzduchu. Kyra letěla pyšně na jeho hřbetu, výš a výš, až do nebes.

Duncanovo srdce zabolelo, jak ji sledoval odlétat, mířila na jih, přemýšlel, jestli ji znovu spatří, protože letí vstříc temnotě Mardy.