Moderní básníci angličtí

XXXII. EBENEZER ELLIOTT

Strom z Rivelinu

 
Blesk jako Arab proletěl
šer luny a spěl výš,
kde Rivelin se v boji chvěl,
svit hvězdný, mračen tíž.
Stoletým stromem lomcoval,
do větví začal prát,
kdo v také bouři znamenal
ten hromný kmenu pád?
Však zas žhnou hvězdy v zástupech
spí modrá vlna zas,
na skalách s třtinou v smíchu mech
si šepcí – slyš jich hlas:
Rivelin holý brázdí vzduch
bez obra zří v lesk niv,
ó pozor, Moci! Velkýť Bůh
a v mstu je spravedliv!
Ó skloň se, Pýcho! Davů stesk,
kdož tvoří štěstí tvé,
to budoucnosti není blesk,
co jiných domy rve.
I hvězdy schvátí bledý děs,
chví balvan se i zem,
červ do křoví a do zdi vlez,
když Bůh jde v hněvu svém.
Však pod bleskem-li neschýlí
se Upasový strom,
van lehký hravě docílí,
co nedokázal hrom!
 

Náhrobní nápis básníkův

 
Stůj, chodče, zde tvůj bratr leží,
jenž o chudině pěl,
za knihu les a potok svěží,
pláň, močál, nebe měl.
Trud žití byl mu učitelem
a násilník a rob,
ruch ulic, palác s hrdým čelem
a dílna, žalář, hrob.
Že vinen jest, on shledal všudy,
a čím jen vinen byl?
Že mdlobu, pochybnost, strach, trudy
též měl svůj za podíl.
On červu, z tvorů nejmenšímu
nedoved ublížit,
jak hedváb šerku ve svém rýmu
on doved stejně ctít.
On pány dobré svému lidu
svou písní velebil,
však mrskal toho mrzkou bídu,
kdo z potu lidu pil.
Mél ruku k činu, byl druh smělý
v čin, radu hotov byl,
zde spí, jenž lidu nepříteli
tvář jeho nakreslil!
 

XXXIII. ALLAN CUNNINGHAM

Krásná lady Ann

 
Má milenka má na rtech med
a zlato v kadeřích,
jí ňadra cudný závoj kryje,
jejž nikdo nenadzdvih’.
Čí ret můž líbat, dlaň se tknout,
kdo objal vášní štván
ty rety nachové, ručku tu bílou
mé krásné Lady Ann?
 
 
Jen rety růže zulíbá,
jež rosou vlhké jsou,
však druhý ani vznešený ret
políbit nesmí dívku mou.
Jí štíhlé tílko objímá pás,
je s přeskou zlatou a tkán,
jest blaha celou náručí
pro mne má Lady Ann.
 
 
Okénko její v květech plá,
jež stříbrný spjal drát,
v jich středu sedí líbezná,
kdo jde kol, musí stát.
Svou bílou ručkou odhrne
vlas větříkem v líc jí hnán,
Bůh sám svým prstem jistě tknul
se líčka mé Lady Ann.
 
 
Jest zlatem vrouben ranní mrak
jak čapka, jíž zdobí skráň,
a třapci míhá se zlatými
jejího šatu tkáň.
Jest svatý oblouk jejich obočí,
ne lidmi rýsován,
ba boží dech má na ústech
má krásná Lady Ann!
 
 
Jsem otce jejího zahradník,
jsem chud, ó bído zlá!
Co vydělám, své matce dám,
jež sirotky má dva.
Má paní jde a odchází,
ó žehnej vždy jí Pán!
neb štědrou má ručku dětinnou
má krásná Lady Ann.
 

XXXIV. LEIGH HUNT

Abu Ben Adhem a anděl.

 
Abu ben Adhem – zdar buď jeho kmeni! —
se v noci zbudil z hlubokého snění,
v své jizbě proud zřel měsíčného světla,
jímž celá jizba jak lilie zkvetla,
v něm anděla, jenž v zlatou knihu psal.
Svým silen mírem odvážným se stal
a k zjevu pravil, jak jej zočil, hned:
„Co píšeš to?“ – Svou hlavu anděl zved,
řeč jeho zněla, z tónů sladkých stkána:
„Všech jmena píšu, kdo milují Pána!“
„Mé jméno též?“ děl Adhem. „Ne!“ zjev děl.
Ač trochu sklamán se hlas jeho chvěl,
přec vlídně Abu pravil: „Prosím již
k těm, kteří lidi milují, mne vpiš!“
Zjev psal a zmizel. V noci přišel zase,
jej zbudiv ze sna ukázal mu v jase
těch jmena, v nichž se Bohu zalíbilo:
Hle, jmeno Adhem první ze všech bylo.
 

XXXV. HENRY KIELE-WHITE

 Návrat Savoyardův.

 
Ach, stih’ jsem tě zas, koutku milý,
tak dlouho pro mne ztracený,
tam chatka má se šedá chýlí,
v svět nejdu víc, jí vrácený.
Já cestoval jsem dlouhý čas
a viděl mnohou cizí zem,
a v místě každém vesel zas
pěl, sarabandu tančil jsem,
však všecko kouzlo, jež tam plálo,
mé srdce tobě neurvalo.
 
 
O dálném světě klamné zvěsti
mne lákaly z otčiny v dál,
na místo peněz, hledat štěstí,
jen cymbál jsem a tance vzal.
Však nad údolím srázný tes,
a kamzík v strmé výšině,
na stráních skot zas nazpět nes
mne ku milené otčině;
těch tisíc divů půvab sladký
mou nohu zmdlenou hnal jen zpátky…
 
 
Tak vrátil jsem se v plném zdraví,
víc neopustím chýšku svou;
při krbu ať nás večer baví,
co zřel jsem, poznal dálavou.
Já cestoval jsem dlouhý čas
a v každém městě vesel zas,
a viděl mnohou cizí zem,
pěl, sarabandu tančil jsem,
však všecko kouzlo, jež tam plálo,
mé srdce tobě neurvalo!
 

XXXVI. JOHN WILSON

Tři doby lásky

I.

 
S úsměvem, jenž hrál v oku tvém,
plál štěstím v srdci mladistvém
a jako skřivan plna ruchu,
když křídlo ztápí v jarním vzduchu
a s hlasem jako Máje hlas,
jenž slaví tvorstva hodokvas
a plesu odlesk v obličeji,
jak hvězdy rosné když se stkvějí,
toť obraz dnů těch čarovných,
kdy ve rozpuku vděků svých,
půl prosté dítě, dívka malá
a žena půl mou hruď jsi jala,
mé tužby živíc vzdychající
a lásky ráj mi slibující.
 

II.

 
Mé Marii čas, jak se mění,
tkal v líčko půvab přemýšlení,
přes všecko štěstí trudů dost
jí vážnou dalo milostnost;
lesk ztlumen, jímž plál mládí sen,
a štěstí krbu v srdci jen.
Tvůj úsměv jemný, vlídný, milý
se s požehnáním k děcku chýlí,
tvůj krok je snivý tak a hebký,
jak spěl by děcka od kolébky
a každé slovo něhy praví,
že srdce mé tvůj poklad pravý,
ó dobře vepsal čas tam sladký,
jak ženy lásku, péče matky.
 

III.

 
Tvůj klid, tvá něha veselá
mi před stářím strach nedělá,
pro budoucnost máš poklad míru,
jenž čerpá moudrost z bolů víru
tvou svatá pýcha čacké snahy
i sláva z žití pravé dráhy
a dnů, když vyplníš svých řadu,
před sebou Naděj a Klid vzadu
ctnou duši ve zářící let,
dáš z prachu země Bohu zpět
ve serafinů sladkém pění
při nebeských harf hlaholení
ty usneš, až otevřeš vstříc
svých věčnosti jas zřítelnic!
 

XXXVII. RICHARD HARTUS BARHAM

Vzývání ďábla

 
„Jen máš-li nervy,“ ptal se kmet,
na jehož tváři vrásek sled
zanechal mnohý rok;
„jen máš-li nervy,“ opět křik,
„jej zřít, jenž nebes odpadlík
a vtělený vždy sok?“
 
 
„Rci, zda neschvátí tvář tvou děs,
ó zbujné mládí, zda bys snes
ten zhoubný jeho dech,
ten žárný jeho očí jas,
jímž může všecko zničit v ráz
jak Samumu plá žeh?
 
 
Zda sneseš jeho strašný tvar,
oř jehož vichr, blesků žár
v rej sabatu by slít?
byl archanděl kdys – nyní spad,
zda sneseš – šije zmar a pád —
v tvář tváří ďáblu zřít?“
 
 
„Mám sílu!“ hoch odvětil hned
a těsně vedle kmeta sed,
jak byl by to jen žert,
ba nezbled, údem nezachvěl,
„Já chci! Ať zjeví se!“ jen děl,
„ne přelud kejklů – čert!“
 
 
„Gorgony hrůzy v tváři měj,
ty nejhorší, chci vidět jej!“
bez bázně pravil zas.
„Tvé přání vyplněno buď,“
děl Agrippa – ston zved mu hrud —
jak šedou bradou třás.
 
 
A kolem lebky a kol hnátu
kruh čaroděje táhnul v chvatu,
psal divné značky, temně bručel,
po zpátku modlitby své skučel,
kletby, jichž neznal svět.
„Již přichází!“ vyl v divém křiku,
„Apollyon, král pekelníků!“
A v zděšenou tvář žáka v mžiku
on prázdný měšec vmet!
 

XXXVIII. BRYAN WALTER PROCTER (Barry Cornwall)

Král smrt

 
Král Smrt byl zvláštní a starý druh,
kde sed, svit slunce se zkalil,
hnát jeho žlutý jen projel vzduch,
všem vína černého nalil.
Hurá tomu černému vínu!
 
 
A nejedna dívka našla si jej,
jíž v zraku zhas radosti svit,
a vdovy, jichž svadlý byl obličej,
šly tmavé, spavé víno to pít.
Hurá tomu černému vínu!
 
 
Hned žák chuť ku knihám ztrácí,
svých básník snů nechá jas,
v květ svůj se krása hned vrací,
jak život svadlé růži zas —
Hurá tomu černému vínu!
 
 
I jdou, kde starý král spočívá,
on směje se, až slzí mu zrak,
jim ruku všem dá, všem nalívá
to víno, v němž smrti je mrak —
Hurá, hurá!
Hurá tomu černému vínu!
 

Píseň

 
Zde zdravice je pro tebe, Mary!
zde zdravice je pro tebe!
Jsou pijáci ti tam,
jsem opět sám,
na domov myslím a na tebe, Mary!
 
 
Jsou mnohé krásou zářnější, Mary!
jsou čilejší a statnější!
Míň luznějších jest —
zář letních hvězd
mně není nad tebe slíčnější, Mary!
 
 
Tvé lásky slední vzdech jsem chyt, Mary!
Zřel v ztmělý oka tvého svit,
tě volal jmenem
a větru stenem
zněl v odpověď můj vroucí cit, Mary!
 
 
Chtěj věrně vždycky pro mne plát, Mary!
Při tobě budu věrně stát
a v slunce sklon
v můj slední skon
při tobě budu věčně spát – Mary!
 

Život

 
Jsem zrozen, směju se, pláči.
miluji, hynu, umírám,
co smích, co slza, oko jež smáčí,
nač žíti a mříti mám?
Co hluboký taj ten značí,
ach, nevím sám!
 
 
Nač fialka z jara jen zkvítá,
již nikdo nezřel, se ptám?
Nač v mládí srdcem ples kmitá,
jenž záhy prchá – víš kam?
Proč vzplát je mysl mé hbitá
pro vše, co brzy to tam?
 
 
My v práci, v boji a chvatě
trud, zápas, shon a klam
a s resignací a v ztrátě
a zítra smrt kyne nám.
Ó žití, zda duch v tom jen zná tě:
Trpím a umírám?
 

XXXIX. LORD G. N. BYRON

Svému synu

 
Ty vlasy len, ten modrý zrak,
jak matka měla právě tak,
ten důlek v bradě, růžný ret,
jenž smíchem krade srdce hned,
řka blažší době: Vrať se, stůj!
hne srdcem otce, hochu můj.
 
 
Ty jeho jméno zašeptneš,
kéž Willy, tvým by bylo též!
Pryč výčitky, jen o tě péčí
se vina moje těchou zléčí,
stín matky usmíří hněv svůj
a usměje se, hochu můj!
 
 
Hrob její tíží dávno zem,
tys odchován byl cizincem,
škleb provázel tvé zrození,
tvé jméno plen je proklení,
však přes vše vírou pevný stůj,
máš srdce otce, hochu můj!
 
 
Svět necitelný můž si lát;
mám práva přírody se vzdát?
Co mravokárce jsou mi vrásky?
Já žehnám ti, ó dítě lásky!
ples, mládí dá mi život tvůj!
já nad tebou bdím, hochu můj!
 
 
Teď sladko, jíti v stopách tvých,
než stářím tvář má plna ryh,
než do půl písku v sutkách žití,
mi bratrem, synem můžeš býti,
let námahu všech, život svůj
dám po právu ti, hochu můj!
 
 
Jsem nezkušen a příliš mlád,
žár otcův neomrazí chlad,
míň kdybys byl mi milený,
plá v tobě obraz Heleny!
Hruď šťastná jednou jí, ta svůj
slib dodrží již, hochu můj!
 

Sloky ku indické melodii

 
Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!
Kde jest můj milý, ach kde jest můj milý?
To on, jejž ve snu zřím jak vodstvem pílí,
tak v dáli – v dáli, vln jej proud kol svírá.
 
 
Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!
Kde jeho skráň? Má hlava leží v lkání,
a hlava má se jako vrba sklání
bez lásky, sama – noc kol dlouhá, čírá.
 
 
Ach, ty má smutná, poduško má sirá!
Sny sladké sešly hrudi v bouři divé
za slzy, bdění, ať neumru dříve,
než vyvázne on z moře, jež jej svírá!
 
 
Pak, chceš-li, ne víc poduško má sirá,
ať ještě jednou cítím jeho ruce,
ať vidím jej, ať zhynu v sladké muce!
Ach, siré srdce! – Ach, poduško sirá!
 

Nápis na náhrobek psu Newfounlandskému

 
Když zpupný člověk do země se vrátí,
jenž cenou nic však rodem svým vše platí,
nádheru sochař vyčerpává smutku,
tu urna hlásá ne to, čím byl vskutku,
leč čím měl býti, vše to v nápis vryto
se pyšní nad rovem, kam tělo skryto.
Pes, ubohý druh, nejlepší z všech v žití,
jenž pána první vítá, v boj se řítí,
a jehož srdce pro pána jen bije,
zaň dýchá, funí, béhá, skáče, žije,
ten mrtev klesá v hrob bez ocenění,
pro jeho živou duši ráje není,
neb člověk, ješitný červ, pro sebe
jen vymínil si nárok na nebe.
Ó člověče, máš v nájem pár zde chvil
sám zkažen mocí, abys otročil,
před tebou prchá, kdo tě pozná lépe,
bez formy oživené bláto slepé,
tvá láska chtíč, tvé přátelství klam, dým,
tvé slovo zradou, úsměv pokrytstvím,
Ty podlý rode, hrdý jmenem jen,
před zvířetem se zardi zahanben!
Vy, kol té prosté urny kteří jdete,
nic k pláči pro sebe tu nenajdete,
ó příteli, ten kámen hlásá zvěst:
Já jednoho jen měl – zde pohřben jest.
 

Sloky pro hudbu

 
Žádná, věř mi, z všech dcer krásy
nesrovná se s krásou tvou,
zní mi sladké tvoje hlasy
jako hudba nad vodou,
když se moře zkolébalo,
jaté v čas by naslouchalo,
světlé vlnky jen se pění,
uspán zdřímne vítr v snění.
 
 
Půlnoční když měsíc z ticha
tká svůj řetěz v tůni vln,
jichž prs v spánku sotva dýchá
jak sen děcka čarupln;
duch můj před tebou se sklání,
plesem zpitý, v zadumání
zkolebán a prostý hoře
jako v letní večer moře.
 

Sloky

 
Buď tichý duše tvé byt!
Krásnější vznesl duch
se k svatým nad těla kryt
v zánebí zářivý kruh.
Jak vítá rajský tě luh!
Zde božsky žila jsi již,
my víme, s tebou tvůj Bůh,
co stesku našeho tíž?
 
 
Prsť hrobu lehtá ti hruď,
pláň zeleň smaragdem výš!
Dál prchni stínů všech rmuť,
zvěst o tobě s námi když!
Jen kvítí s břečtanem skrýš
tvé urny zahalte kol,
pryč cypřiše! Co v šťastných tiš
dne pláč a pozemský bol?
 

Buď s Bohem!

 
Buď s Bohem, jestli mroucí přání
za jiných blaho vzlétá výš,
mé v prázdno nevyzní pak lkání,
jež s jmenem Tvým jde v hvězdnou říš!
Pláč, slovo, vzdech, ať zmlknou již!
Než v oku slzné krve rmuť,
zkad lítost proudí, vycítíš
víc v jednom slově: S bohem buď!
 
 
Můj zrak je suchý, němý ret,
však v srdci, v mozku cítím plát
té neúkojné muky hnět,
ten bol, jenž nikdy nemůž' spát.
Má duše nechce více lkát,
ať žal a vášeň rve mou hruď,
vím jen – Co platno milovat?
a cítím pouze: S bohem buď!
 

Nápis na lebku na pohár upravenou

 
Pryč s bázní, jakby prch duch můj,
viz ve mně leb, jíž rovno není,
tak živé hlavy není – stůj!
Čím tryskám, není blábolení!
 
 
Jak ty jsem žila, pila, plála
a mřela – vyvrhla mne zem,
jen dopij, urážka to malá,
červ bolí víc, než styk s tvým rtem.
 
 
Krev hroznů hostit lépe jest
než červa živit slizký rod,
líp nápoj bohů v číši nést,
než v sobě tajit červa hlod.
 
 
Kde druhdy vtip můj hýřil snad,
cizímu vtipu posloužit;
lze, běda, když nám mozek schřad,
než vínem líp jej nahradit?
 
 
Pij, můžeš-li! Snad příští vnuk,
když jako já v hrob ulehneš,
tě zvedne z hlíny, veršů zvuk
a pitku s tebou začne též.
 
 
Proč ne? Vždyť v žití krátký sen,
kde zlo vše z hlav jen vytéká,
být nemohla než červům v plen
v cos dobrá být leb člověka?
 

Atheňanko, než dál jdem

 
Atheňanko, dál než jdem,
rychle zpět mé srdce sem!
Zadržet je – marný spěch,
tak si je i se vším nech!
co ti mohu s bohem dát?
Žití moje, mám tě rád!
 
 
Při tvých kšticích, v zvůli své
egejský jež vítr rve,
při brvách, jichž stín se tměl
líbaje tvých líček běl,
zraku, jejž zřím srnou plát —
Žití moje, mám tě rád!
 
 
Při rtech, jež bych líbat chtěl,
tílku, jež jest plnost, běl,
při zárukách květů všech,
jež dí víc než ve slovech,
čím můž láska jásat, lkát —
Žití moje, mám tě rád!
 
 
Atheňanko! Musím jít,
plaň tvůj pro mne v dáli cit,
nechť jdu v Stambul po vlnách,
srdce, duše – v Athénách!
Lze žít a ne pro tě plát?
Žití moje, mám tě rád!
 

Psáno po plavbě ze Sestu do Abydu

 
Když ve prosince temna bezdná
Leander denně skočil v proud,
(kde dívka, jež tu zkazku nezná?)
chtě šírým Hellespontem plout,
 
 
Když v zimní bouře burácení
svou Hero našel svěží zas,
ó Lásko, v také vášně hřmění,
já polituju oba nás!
 
 
Neb já, moderní slaboch pouhý,
kdy máj svým celým ohněm plál
v houň skrčen, télo vody proudy,
mním, Bůh ví co jsem dokázal.
 
 
Když on zmoh statně proudu ruch,
jak pochybná dost báje praví,
pro polibek, proč dál, ví Bůh,
plul pro lásku – já pro zvěst slávy.
 
 
Je otázka, kdo lepší díl
si vyvolil, ó smrtelníci?
zda smavý žert, boj ze všech sil,
on pro smrt a já pro zimnici?
 

Sloky

 
Ne, tak blouznit nesmím déle,
blouzniti tak v noční tiš,
nechť plá srdce láskou vřele,
měsíc září v nebes výš.
 
 
Vlastní pochvu svou meč zničí,
srdce stráví tvoji hruď,
láska i ples, jež v ní klíčí,
ždají klid a ten jim buď!
 
 
Hned noc k slunci stáčí líce,
láska miluje zář hvězd,
a já blouznit nechci více,
na nebi když měsíc jest!
 
 
Prch půvab již, čár rozdrcen,
ten život zimnice jest sama,
smích radši volíme než sten,
nás opojení nejlíp klamá.
 
 
Myšlenky světlý okamžik
jen staré jizvy poodhalí,
kdo moudrý živ jak mučenník,
jak svatí živ, když umírali.
 

Karneval

I.

 
Je známo, neb by aspoň mělo být,
že ve všech zemích katolické víry
pár neděl, než se začne v postě žít,
od práce řádné spočine kraj šírý,
kast vyšších vrstvy tak i nižší lid
si koupí „proč“, by kát se mohl z míry,
tož hudbou, tancem, zpěvem i mask poutí,
čím vůbec lze to dobře dosáhnouti.
 

II.

 
Noc sotva halí nebe v stínů tlum
a čím jsou hustší, tím jest lépe jen,
milencům dražší nežli manželům
svor pruderie letí roztříštěn,
tu křepčí veselí, jdouc z domu v dům,
smích jeho, každého, kdo chce jest plen,
tu zpěv a řev zní, kvikot, trilků roje
a kytary a všeho druhu stroje.
 

III.

 
Tu víří masky skvělé, fantastické
všech časů, národů, Žid s Moslemem,
clown, harlekin, jich nohy gymnastické,
Řek, Hindu, Yankee-Doudle s Římanem,
vše kroje, jen když nejsou katolické,
vše masky dovoleno volit všem,
jen kněžstva ať se nedotkne váš šprým!
Vám, liberalové, to v paměť dím.
 

IV.

 
Líp korunu si vyvoliti z hloží
než na kostumu jediným jen stehem
se rouhat knéžím, na rožeň vás vloží,
vše marné vytáčky a ohně žehem
vás péci budou k větší slávě boží,
z vás každým Flegeton vzplá novým šlehem,
mší počtem kotlů žár když chcete zvrátit,
chlad kotlů svých vám dvojnásob je platit.
 

V.

 
To víte-li, jen míru si vzít dejte
na šat i plášť, jak právě libo vám,
ať v Montmouth street či na Rage-Trade již spějte
dát, všeho k žertu jest i vážným hrám,
těch Vlach dost má, vy pouze pozor mějte,
že na zvučnější jména drží tam,
neb mimo Covent-Garden v Britsku místo
„piazza“ zvané není, vím to jisto.
 

VI.

 
Ten svátek nazývá se karneval,
což přeložit, bych „masu vale“ řek,
v ten před postem čas, pak by každý bral
jen za vděk rybami ať z moře, z řek,
proč před postem se takto baví, dál
vám vykládati, to mi není vděk,
snad v zdravici tak přátelům v zdar číše
se zvednou před odjezdem pošty výše.
 

VII.

 
Tak loučí se tam s masem celý svět
a s omáčkami silně pikantními,
dnů ryby špatné jedí čtyřicet
omáčky nejsou u nich obvyklými,
tu mnohým „fi“ a „fuj“ se zachví ret
a ucho kletbou, jež v mé nejde rýmy,
z úst cestujících, již od lůna matky
lososa nejedli než s kaprlátky....
 

Tma

 
Já sen měl, jenž však nebyl zcela snem.
Již zářné slunce uhaslo a hvězdy
bloudily tmavé věčným prostorem
bez lesku, bez směru, zem ledová
se nesla slepá vzduchem bezlunným.
Šla jitra, mizela – však žádný den,
své vášně člověk v hrůze zapomněl
té spousty, srdce všechněch zamrzla
za světlo jen k modlitbě sobecké.
U strážných žili ohňů jen a trůny
a králů paláce i chatrče,
vše obydlí, v nichž člověk přebývá,
majáky vzplály, města sžehnuta;
kol ohňů jich se lidé kupili,
by pohledli si ještě jednou v tvář.
Ti šťastní, kteří pod sopkami žili
zrak vzpjatý k horským jejich pochodním!
Jen hroznou ještě naději měl svět,
zažehnout lesy. – V málo hodinách
též zmizely a sténající kmeny
uhasly s praskotem – vše černé pak.
Tvář lidí v tomto světle zoufalém
rys měla nezemský, když míhavý
žeh přes ni šleh, tu jedni leželi
zrak v pláči skrývajíce, jiní zas
o pěstě brady opírali s šklebem
a jiní sem tam běhali a dřívím
svou tryznu živili a hleděli
jak blázni v nepokoji v nebes tmu
v ten rubáš světa zašlého a pak
v prach s kletbami se řvouce vrhali
a zuby skřípali, co ptáci diví
u země polétali hýkajíce
si otloukali křídla zbytečná.
Zvěř nejdivější krotká přišla, zmije
z děr vylezly a v dav se plazily
syčíce bez žihadla, byly zbity
za pokrm. Válka na mžik ztichnuvši
se znovu nažrala, chleb kupován
byl za krev, stranou každý sed a hltal
v pochmurném vzteku. Lásky nebylo,
zem byla jednou myšlenkou, jež Smrt,
bez slávy, nezbytná. Před hladem děs
všech nitro hlodal, lidé zmírali,
bez hrobů bylo maso jich i kosti,
kdo vychrtlý, byl hltán vychrtlým.
Pes pána napad – mimo jednoho
a tento věrný zůstal mrtvole,
vše ptáky, zvěř i lidi odháněje,
až hlad je zdávil, neb smrt pozvolně
jich rozviklala spráhlé čelistě,
sám žrádla nehledal, jen žalně vyl,
pak divě štěkl, ruku lízaje,
jež nemohla jej hladit v dík – a chcíp.
Dav hladu podlehal. Tu pouze dva
na živu zbyli z obrovského města
a tito soky byli. Setkali se
u hasnoucího uhlí při oltáři,
kde nakupené svaté nádoby
v nesvatý účel. Tito škrabali
a hrabali svou rukou kostnatou
ve vroucím popeli, jich vlahý dech
rozfoukal trochu žití, plamínek
si vzňali, jenž byl výsměch, výše zrak
při záři jeho zvedli, spatřili
druh druha tvář a – výkřik! – skonali.
Vzájemné hrůzy zjevem skonali
a nevěděli, komu na skráň z nich
hlad „Ďábel!“ vryl! Svět prázdný dokola
kdys mocný, lidnatý byl, spousta teď
bez času, stromů, lidí, života,
jen spousta smrti, chaos ztvrdlé hlíny
a řeky, plesa, ocean – vše tiché
a v němých nepohnuty v hlubinách,
bez mužstva hnily lodě na moři,
jich stěžně drobily se do hlubin
a spaly bez příboje v propastech.
I vlny mrtvy, proudy pochovány,
jich vladař měsíc zhasl před tím již,
a větry hořely ve bahně vzduchu
a mraky zhynuly, jich pomoci
tma nepotřebovala, – sama Vesmír!
 

Prométheus

 
Titane, očím nesmrtným
kterého bída smrtelnosti
nebyla smutnou skutečností,
jen utvořená bohům v šprým,
za věno snahy své cos vzal,
jen utrpení, tichý žal!
Tvou skála, sup i řetěz jest,
bol, který pýcha může snést,
jejž nikdo nezří, umírání
cit bolný, jenž v nás dusí lkání,
jenž hovoří jen v samotě,
a žárlivě před nebem stichne,
když poslouchá, a nezavzdychne,
až vyzní vzdech ten v prázdnotě!
 
 
Titane, boj provázel tebe,
boj s vůlí a boj s mukou let,
jenž mučí, nevraždí-li hned,
pak neúprosné dálné nebe
i losu slepá krutost zvláště,
pak hlavní princip zloba záště,
jež s plesem věci stvořila,
by s rozkoší je sbořila!
Ti nedopřáli klidu v hrobě,
dar věčnosti, dán krutý tobě,
však bohatýrsky tys jej nes.
 
 
Vztek hromovládce vyrval jen
ti hrozbu, která v žal jej vrhla,
v touž muku, jež v plen tebe strhla,
zřels příští svůj los vyplněn;
on úpěl – ty však ani hles.
Rozsudek jeho byl v tvém mlčení
a v jeho duši marné soužení,
o temných mocích tuchy stesk,
až chvěl se v jeho ruce blesk.
 
 
To božský zločin v pomoc jít
a po ruce mít těchu, radu,
v slabostí lidských dlouhou řadu,
svým duchem sílu lidem vlít!
Nechť nebes škleb ti v práci brání,
tvé velké, tiché vytrvání,
tvůj odboj a vzdor neustály,
v kterých se nezviklal tvůj duch,
jejž zem i nebe nezdolaly!
Zní silným naučením v sluch.
Tys symbol nám i znamení
lidského losu, lidské síly,
jak ty, to z božství temení,
z čistého zřídla v kalu pílí.
 
 
On částečné též rozpoznává,
že hrob jen jeho očekává,
zná bídu svou, svůj marný vzdor,
svůj chmurný život, jeden spor,
a jeho zbraní pouze duch,
jenž silný stojí v bědy ruch,
cit hlubý s vůlí plamennou,
jenž ať kol muka hrozná hřmí,
svou oblažen jest odměnou,
když ve vzdoru se probudí,
smrt změní ve své vítězství!