Read the book: «Seznamte se, Agent Zero»
Copyright © by Jack Mars. Všechna práva vyhrazena. Pokud tak není uvedeno v Americkém Zákoně o ochraně autorských práv z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo předávána v jakékoliv formě nebo jakýmkoliv způsobem, nebo uchovávána v databázi či vyhledávacím systému bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je koncesovaná pouze pro vaše osobní užití. Tuto e-knihu je zakázáno dále prodávat nebo předávat dalším osobám. Pokud chcete tuto knihu sdílet s druhou osobou, zakupte si, prosím, dodatečnou kopii pro každého jednotlivce zvlášť. Pokud tuto e-knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo nejste prvním čtenářem této kopie, v takovém případě ji, prosím, vraťte majiteli a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci tohoto autora. Příběh v této knize je fiktivní. Jména, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď výsledkem představivosti autora nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať už živými či zesnulými, je pouze náhodná.
Jacket image Copyright GlebSStock, použito na základě licence od Shutterstock.com.
Jack Mars
Jack Mars se jako autor série thrillerů LUKE STONE, která čítá sedm knih, řadí v USA mezi nejprodávanější autory současnosti. Z jeho pera rovněž pochází novinka a zároveň prequel série FORGING OF LUKE STONE, která prozatím sestává ze tří knih; a v neposlední řadě je Mars autorem série špionážních thrillerů AGENT ZERO, která prozatím čítá šest knih.
Jack si rád přečte všechny vaše názory, tak neváhejte a navštivte www.jackmarsauthor.com, kde se můžete přihlásit k odběru emailů, získat knihu zdarma a různé další dárky, propojit svůj Facebook a Twitter, a hlavně zůstat v kontaktu!
KNIHY OD JACKA MARSE
SÉRIE ŠPIONÁŽNÁCH THRILLERŮ AGENT ZERO
SEZNAMTE SE, AGENT ZERO (Kniha č.1)
* * *
„Život zemřelých je uložen v paměti žijících.“
– Marcus Tullius Cicero
První kapitola
První hodina z celého dne byla vždy ta nejtěžší. Studenti se šourali do přednášecí auly na Kolumbijské univerzitě jako těžkopádné oživlé mrtvoly s prázdným pohledem a se smysly otupenými celonočním studováním nebo kocovinou, popřípadě kombinací obou. Na sobě měli povětšinou tepláky a včerejší trička a v rukou svírali papírové kelímky se sójovým moka latté nebo blonde roast či co vlastně v té době mládež pila.
Prací profesora Lawsona bylo vyučovat, dnes však poznal, že příchozí dav potřebuje po ránu povzbudit – nějaký mentální stimulant, který by nahradil kofein. Lawson dal studentům chvíli na to, aby našli svá místa a usadili se. Mezitím si svlékl své tvídové sako a přehodil jej přes opěradlo židle.
„Dobré ráno,“ pozdravil hlasitě. Jeho pozdrav několik studentů vytrhl z ranního deliria. Pár jich zvedlo hlavu v náhlém překvapení, jako by si teprve teď uvědomili, že došli do třídy. „Dnes si řekneme něco o pirátech.“
To si získalo trochu pozornosti. Někteří studenti zvedli oči, zamžourali přes clonu spánkové deprivace a snažili se určit, zda jejich učitel skutečně řekl „o pirátech“ nebo ne.
„Z Karibiku?“ zavtipkoval kluk z druháku v přední řadě.
„Ve skutečnosti ze Středomoří,“ opravil jej Lawson. Pomalu kráčel přes třídu s rukama spojenýma za zády. „Kolik z vás bylo na hodinách profesora Truitta o starověkých říších?“ Zhruba třetina třídy zvedla ruce. „Dobře. Pak jistě víte, že Osmanská říše byla nejmocnější na světě po téměř šest set let. Co ale už většina z vás vědět nemusí, je, že osmanští korzáři, nebo laicky řečeno barbarští piráti, pustošili moře po většinu tohoto období, a to od pobřeží Portugalska přes Gibraltarský průliv až po většinu Středozemního moře. Po čem myslíte, že nejvíc prahli? Ví to někdo? No tak, vím, že jste vzhůru.“
„Po penězích?“ navrhla dívka ve třetí řadě.
„Po pokladu,“ pronesl druhák ve předu.
„Po rumu!“ zvolal nějaký student ze zadního rohu místnosti a vysloužil si tím u třídy tichý smích. Reid se taky pousmál. Tak přece jen je tahle třída naživu.
„Zajímavé domněnky,“ řekl, „správnou odpovědí ale je vše, co jste navrhli. Věc se měla tak, že barbarští piráti povětšinou napadali evropské obchodní lodě a brali všechno – a tím myslím opravdu všechno. Boty, opasky, peníze, čepice, zboží, samotnou loď… a s ní i její posádku. Obecně se povídá, že v rozmezí let 1580 až 1780 barbarští piráti zajali a zotročili více než dva miliony lidí. Vše si pak odvezli zpět do svého království v severní Africe. Tak to pokračovalo po staletí. A co byste řekli, že se rozhodly v takové situaci udělat evropské národy?“
„Vyhlásily jim válku!“ zvolal student vzadu.
Nesmělá dívka v brýlích s rohovinovými obroučkami lehce zvedla ruku a zeptala se: „Navrhli jim dohodu?“
„V jistém smyslu,“ odpověděl Lawson. „Evropské mocnosti se dohodly vzdát hold barbarským národům, a to formou obrovského množství peněz a zboží. Mluvíme tady o Portugalsku, Španělsku, Francii, Německu, Anglii, Švédsku, Nizozemí… všechny tyto národy platily pirátům, aby se drželi dál od jejich lodí. Bohatí zbohatli a piráti se stáhli – alespoň většina. Pak se ale mezi koncem osmnáctého a počátkem devatenáctého století něco stalo. Došlo k něčemu, co bylo začátkem konce barbarských pirátů. Troufne si někdo tipnout správnou odpověď?“
Nikdo nepromluvil. Vpravo Lawson zahlédl studenta hrát si s telefonem.
„Pane Lowelle,“ oslovil jej. Student zvedl oči a zpozorněl. „Nějaké návrhy?“
„Hmm… Zasáhla Amerika?“
Lawson se usmál. „Ptáte se mě nebo mi to oznamujete? Věřte svým odpovědím a my ostatní si budeme alespoň myslet, že víte, o čem mluvíte.“
„Zasáhla Amerika,“ zopakoval student, tentokrát víc sebevědomě.
„Správně! Zasáhla Amerika. Jak ale jistě víte, tehdy byla naše země ještě v plenkách. Amerika byla tou dobou mladší než většina z vás. Museli jsme si vytvořit obchodní cesty do Evropy a podpořit naši ekonomiku, ale barbarští piráti nám začali brát naše lodě. A když jsme řekli ‚O co vám, sakra, jde?‘ chtěli po nás, abychom jim vzdali hold. My jsme stěží měli národní pokladnici, o jejím obsahu pak ani nemluvě. Naše prasátko bylo prázdné. Takže, jakou možnost jsme v takové situaci měli? Co jsme mohli dělat?“
„Vyhlásit válku!“ ozval se už známý výkřik zezadu místnosti.
„Přesně! Neměli jsme jinou možnost než vyhlásit jim válku. V té době Švédsko s piráty bojovalo již rok a společně jsme v letech 1801 a 1805 získali přístav Tripolis a obsadili město Dernu, čímž jsme tento konflikt efektivně uzavřeli.“ Lawson se opřel o okraj svého stolu a složil si ruce před tělem. „Samozřejmě jsem vynechal mnoho detailů, toto je však hodina evropské historie, nikoliv americké. Pokud budete mít možnost, určitě si přečtěte něco o důstojníku Stephenu Decaturovi a jeho fregatě USS Philadelphia. To jsem ale odbočil. Proč se bavíme o pirátech?“
„Protože piráti jsou cool?“ navrhl Lowell, který od chvíle, co ho profesor vyvolal, odložil svůj telefon.
Lawson se zasmál. „S tím nemohu nesouhlasit. Ale ne, tohle nebyl hlavní důvod. O pirátech se bavíme proto, že v První barbarské válce lze spatřit něco, co se v letopisech napříč historií vidí jen málo.“ Narovnal se, přehlédl místnost a pohlédl do očí několika studentů. Nyní v nich Lawson viděl alespoň trochu života, známku toho, že většina studentů dnešního rána byla skutečně naživu, možná dokonce zaujatá. „Po celá staletí se žádná z Evropských mocností neodvážila postavit barbarským národům. Snazší bylo jim jednoduše zaplatit. Bylo zapotřebí Ameriky – která byla tehdy většině vyspělých zemí jenom pro smích – aby se konečně něco změnilo. Bylo zapotřebí podniknout zoufalé kroky a zhostit se toho měl národ, který byl až směšně a beznadějně vojensky zastíněn. Jedině tak mohl přijít převrat v nadvládě nad nejcennější obchodní cestou na světě. A v tom spočívá jádro dnešní lekce.“
„Nezahrávat si s Amerikou?“ navrhl někdo.
Lawson se usmál. „Vlastně ano.“ Pro zdůraznění své pointy zdvihl prst do vzduchu. „Hlavní je ale poznatek, že zoufalství a naprostý nedostatek reálných možností může vést k těm největším triumfům, které svět kdy viděl, a historie je toho důkazem. Právě ta nás učila znovu a znovu, že není na světě žádného režimu, který by nebylo možné svrhnout, žádné země, která by byla příliš malá na to, aby mohla něco dokázat.“ Lawson mrknul. „Na to si vzpomeňte, až vám bude připadat, že na něco nestačíte.“
Na konci hodiny byl viditelný rozdíl mezi těmi unavenými studenty, kteří se do třídy sotva vlekli, a vysmátou skupinou, která třídu kypře opouštěla. U jeho stolu se na cestě z auly zastavila dívka s růžovými vlasy, usmála se a pronesla: „Skvělá hodina, profesore. Jak se jmenoval ten americký důstojník, o kterém jste mluvil?“
„Jmenoval se Stephen Decatur.“
„Díky.“ Zapsala si jméno a pak pospíchala ven ze třídy.
„Profesore?“
Lawson vzhlédl. Stál před ním ten druhák z přední řady. „Ano, pane Garnere? Co pro vás mohu udělat?“
„Jenom bych vás chtěl poprosit o laskavost. Ucházím se o stáž v Muzeu přírodní historie a, no, hodil by se mi doporučující dopis.“
„Jistě, to není problém. Ale nejste náhodou v posledním ročníku oboru antropologie?“
„To jo. Ale, no, říkal jsem si, že dopis od vás by mohl mít trochu větší váhu, víte? A, no…,“ student sklopil zrak, „tohle je tak nějak můj nejoblíbenější předmět.“
„Váš nejoblíbenější předmět, říkáte,“ Lawson se usmál. „S radostí pomohu. Zítra to pro vás budu mít nachystané – vlastně ne, dnes večer mám už nějaké neodkladné záležitosti, které nemohu zmeškat. Bude vám to stačit v pátek?“
„Nespěchejte. Pátek je super. Díky, profesore. Mějte se!“ Garner vyrazil ze třídy a nechal Lawsona o samotě.
Rozhlédl se po prázdné aule. Tuhle část dne měl nejraději, přestávky mezi jednotlivými hodinami – kdy se stávající spokojenost s předchozí přednáškou mísila s očekáváním té další.
Zazvonil mu mobil. Zpráva od Mayi. Budeš doma do 17:30?
Jo, odepsal. Tohle bych si nenechal ujít. Ona neodkladná záležitost, kterou měl na dnešní večer v plánu, byla noc her u nich doma. Kvalitně strávený rodinný čas s jeho dvěma dcerami.
Super, přišla odpověď od jeho dcery. Mám novinky.
Jaké novinky?
Až pak, odpověděla. Zamračil se nad její neurčitou zprávou. Najednou mu celý den, který měl před sebou, přišel velice dlouhý.
* * *
Jakmile toho dne jeho vyučování skončilo, Lawson si sbalil svou brašnu, oblékl svůj péřový zimní kabát a pospíchal k parkovišti. Únor v New Yorku doprovázel jako vždy štiplavý mráz, v poslední době to však bylo ještě horší. I ten nejslabší závan větru dokázal doslova sežehnout mrazem.
Nastartoval auto a nechal motor pár minut rozehřívat, zatímco si dýchal do spojených dlaní, aby alespoň trochu rozehřál své prokřehlé prsty. Tohle byla jeho druhá zima v New Yorku, ale že by se začínal aklimatizovat na zdejší chladné podnebí, to se říct nedalo. Když bydlel ve Virginii, už čtyři stupně nad nulou mu přišly mrazivé. Aspoň že nesněží, pomyslel si. Pozitivum.
Z kampusu Kolumbijské univerzity to k němu domů bylo pouhých sedm kilometrů, v téhle hodině však doprava značně vázla a ostatní řidiči byli povětšinou nepokrytě otrávení. Reid si cestu zpříjemňoval audioknihami, ke kterým ho nedávno přivedla jeho starší dcera. V tu chvíli poslouchal Jméno růže od Umberta Eca, ačkoliv měl problém soustředit se na jednotlivá slova. Přemýšlel o záhadné zprávě, kterou mu Maya poslala.
Dům Lawsonových byl obyčejný dvoupatrový bungalov z hnědých cihel postavený v Riverdale, severní části Bronxu. Reid miloval to bukolické předměstí – město a univerzita nebyly příliš vzdálené, ulice se krásně klikatily a směrem na jih ustupovaly širokým bulvárům. Dcerky to tu taky zbožňovaly, a pokud by se Maya dostala na Kolumbijskou nebo třeba na záložní Newyorskou univerzitu, nemusela by odejít z domu.
Hned jakmile Reid vstoupil do domu, věděl, že je něco jinak. Cítil to ve vzduchu a slyšel tlumené hlasy vycházející z kuchyně na konci haly. Odložil brašnu, potichu si svlékl svůj sportovní kabát a pak se po špičkách vykradl z předsíně.
„Co se to tady u všech všudy děje?“ zeptal se místo pozdravu.
„Ahoj tati!“ Sara, jeho čtrnáctiletá dcera, poskakovala na špičkách a sledovala Mayu, svou starší sestru, která právě prováděla nějaký podezřelý rituál nad zapékací mísou. „Děláme večeři!“
„Já dělám večeři,“ zamumlala Maya, aniž by vzhlédla, „ona je divák.“
Reid překvapeně zamrkal. „Dobře. Mám pár otázek.“ Nahlédl přes rameno Mayi, která právě zalévala purpurovou omáčkou mísu plnou úhledně poskládaných vepřových kousků. „První je… eh?“
Maya ani tentokrát nevzhlédla. „Nedívej se tak na mě,“ řekla, „pokud bude vaření ve škole povinný předmět, aspoň to nějak využiju.“ Konečně zvedla oči a lehce se na něj usmála: „Ale ne že si začneš zvykat.“
Reid zvedl ruce v obranném gestu: „To ani v nejmenším.“
Maye bylo šestnáct let a byla nebezpečně chytrá. Zjevně svůj intelekt zdědila po své matce; příštím rokem měla být v posledním ročníku střední školy, jelikož přeskočila osmou třídu. Měla po Reidovi tmavé vlasy, tajemný úsměv a smysl pro dramatičnost. Sara na druhou stranu vypadala úplně jako Kate. Jak se z ní stával teenager, Reida čas od času bolelo dívat se na její obličej, přestože to na sobě nikdy nedával znát. Po Kate také zdědila její temperament. Většinu času byla Sara naprostým zlatíčkem, ale tu a tam dokázala natropit pěknou spoušť, když se projevila její vznětlivá povaha.
Reid sledoval s nejvyšším údivem, jak jeho dvě dcery prostírají stůl k večeři. „Vypadá to výtečně, Mayo,“ pronesl.
„Počkat, ještě jedna věc.“ Sáhla pro něco do lednice a vytáhla hnědou lahev. „Belgické je tvoje oblíbené, nemám pravdu?“
Reid přimhouřil oči. „Jak jsi ho…?“
„Neboj, teta Linda ho koupila.“ Otevřela víko a nalila pivo do sklenice. „Tak, teď už můžeme jíst.“
Reid byl nesmírně vděčný, že sestra Kate Linda bydlela pouhých pár minut od nich. Vychovávat dvě dospívající děvčata a během toho získat titul docenta by bez ní byl nemožný úkol. Také to byl jeden z hlavních motivů, proč se přestěhovat do New Yorku; aby dívky měly blízko někoho, kdo by jim byl ženským vzorem. (Ačkoliv nebyl zrovna nadšený z toho, že Linda kupuje jeho náctileté dceři pivo bez ohledu na to, pro koho ve skutečnosti je.)
„Mayo, tohle je výborné,“ pochválil svou dceru po prvním soustu.
„Díky. To je omáčka z uzené chilli papričky.“
Otřel si ústa, odložil kapesník a pak se zeptal: „Dobře, tak ven s tím. Co jsi provedla?“
„Cože? Nic!“ naléhala.
„Co jsi rozbila?“
„Nic jsem…“
„Vyhodili tě ze školy?“
„Tati, no tak…“
Reid se melodramaticky oběma rukama chytil stolu. „Ale to snad ne, neříkej mi, že jsi těhotná. Nemám ani brokovnici.“
Sara se zahihňala.
„Můžeš už přestat?“ pronesla Maya rozmrzele. „Jen jsem ti chtěla udělat radost, víš.“ Jedli tedy v tichosti další minutu, než Maya jako by mimoděk dodala: „Ale když už jsi to načal…“
„A je to tady.“
Odkašlala si a řekla: „Já mám tak nějak rande. Na Valentýna.“
Reidovi málem zaskočil kousek vepřového.
Sara se zakřenila. „Říkala jsem ti, že bude jančit.“
Trochu se sebral a zvedl ruku. „Počkej, počkej. Já nejančím. Jenom jsem si myslel… Nevěděl jsem, že, no… chodíš na rande?“
„Ne,“ řekla Maya rychle. Potom pokrčila rameny a sklopila oči na svůj talíř. „Možná. Ještě nevím. Ale je to milej kluk a chtěl by mě pozvat na večeři ve městě…“
„Ve městě,“ zopakoval Reid.
„Ano, tati, ve městě. A já budu potřebovat šaty. Je to dost luxusní místo a já nemám nic na sebe.“
Nebylo to poprvé, co si Reid přál, aby tu byla Kate, ale tentokrát bylo jeho přání ještě zoufalejší. Vždycky si říkal, že jeho dcery přece jednou půjdou na rande, ale tak nějak doufal, že to nebude dřív než v pětadvaceti. V takových chvílích se uchyloval ke svému záchrannému rodičovskému akronymu: CBDK – co by dělala Kate? Jelikož byla umělkyně s nespoutaným duchem, jistě by tuto situaci zvládla o dost lépe než on. Snažil se na to nezapomenout.
Musel vypadat mimořádně ustaraně, jelikož se Maya zlehka zasmála a položila ruku na tu jeho. „Jsi v pořádku, tati? Je to jenom rande. K ničemu nedojde. Není to nic velkého.“
„Jasně,“ řekl tlumeně, „máš pravdu. Jasně, že o nic nejde. Uvidíme, jestli bude mít teta Linda čas vzít tě o víkendu do města a —“
„Chci, abys mě tam vzal ty.“
„Vážně?“
Pokrčila rameny. „Jasně, nechtěla bych si koupit nic, s čím bys nesouhlasil.“
Šaty, večeře ve městě a nějaký kluk… nikdy dřív ani nepomyslel na to, že by se s něčím takovým musel vypořádat.
„Tak dobře,“ řekl, „pojedeme v sobotu. Mám ale jednu podmínku – dnes večer si vybírám já.“
„Hmm,“ zamyslela se Maya, „ty se s tím teda nemažeš. Musím to probrat se svou společnicí.“ Maya se otočila na svou sestru.
Sara přikývla. „Dobře, pokud nebudeme hrát Risk.“
Reid se zasmál. „Nevíš, o čem mluvíš. Risk je přece nejlepší.“
Po večeři Sara umyla nádobí a Maya připravila horkou čokoládu. Reid mezitím nachystal jednu z jejich nejoblíbenějších her, Ticket to Ride, klasickou stolní hru založenou na stavění vlakových tratí napříč Amerikou. Při rozdávání karet a malých plastových vagónů se přistihl, že přemýšlí, kdy se to stalo. Kdy Maya tak rychle vyrostla? Poslední dva roky, od doby, co Kate odešla, zastával roli obou rodičů (s neocenitelnou pomocí jejich tety Lindy). Obě ho stále potřebovaly, nebo to tak alespoň vypadalo, ale nebude to trvat dlouho a odejdou na vysokou, potom zaměstnání, kariéra a pak…
„Tati?“ Do jídelny vešla Sara a sedla si ke stolu naproti němu. Jako by právě četla jeho myšlenky, řekla: „Nezapomeň, že příští středu večer mám výtvarnou výstavu. Přijdeš tam, že?“
Usmál se. „Jasně, zlato. To bych si nenechal ujít.“ Pak spráskl ruce. „A teď! Kdo by se rád nechal srazit – myslím tím, kdo by si rád zahrál příjemnou rodinnou hru?“
„Jdeme na to, staříku,“ zavolala Maya z kuchyně.
„Staříku?“ řekl Reid nabručeně. „Je mi třicet osm!“
„Stojím si za tím,“ zasmála se, když vcházela do jídelny. „Aha, zase vláčky.“ Její široký úsměv trochu povadl. „Ta byla mámina oblíbená, že?“
„No… jo,“ Reid se zamračil, „to byla.“
„Jsem modrá!“ oznámila Sara a začala vybírat svoje dílky.
„Oranžová,“ řekla Maya. „Jakou barvu chceš ty, tati? Haló?“
Reid sebou trhl, když ho Maya vytrhla ze zamyšlení. „Promiň. Asi zelená.“
Maya před něj posunula několik dílků. Reid se přinutil k úsměvu, přestože se v myšlenkách trápil.
* * *
Po dvou hrách, z nichž obě vyhrála Maya, si šly dívky lehnout a Reid se odebral do své studovny, malého pokoje v přízemí hned vedle předsíně.
V Riverdale nebylo bydlení levné, pro Reida však bylo prioritou, aby jeho dívky žily v bezpečném a příjemném prostředí. Měli pouze dvě ložnice, takže si z kamrlíku v přízemí udělal svou pracovnu. Pokoj měřil tři na tři metry a zdálo se, že každé volné místo zabírají Reidovy knihy a sběratelské předměty. Z otřepaného koberce byl díky pracovnímu stolu a koženému křeslu vidět jen kousek.
Po dlouhém ponocování stráveném psaním poznámek, přípravou lekcí na následující den a čtením biografií ve svém křesle často usínal. Aby k sobě byl ale upřímný, usínat ve své vlastní posteli pro něj nebylo o nic snazší. Třeba že se místo jeho pobytu změnilo, když se s děvčaty přestěhoval do New Yorku krátce poté, co Kate zemřela, stále měl obrovskou matraci a postel, která zkrátka byla jejich, jeho a Kate.
Člověk by si mohl myslet, že od té doby ta bolest ze ztráty Kate poleví, alespoň částečně. A někdy tomu tak skutečně bylo, dočasně. Pak ale stačilo projít kolem její oblíbené restaurace nebo zahlédnout v televizi její oblíbený film a všechno se mu vrátilo, jako by se to stalo teprve včera.
Pokud to podobně vnímaly jeho dcery, nemluvily o tom. Ve skutečnosti o ní mluvily zcela otevřeně, což bylo něco, co Reid stále nedokázal.
Na jedné z polic s knihami stála její fotka, kterou pořídili na kamarádově svatbě před deseti lety. Po většinu nocí byl rámeček otočený dozadu, jinak by Reid strávil celý večer zíráním na něj.
Jak neskutečně nefér dokáže svět být. Jeden den má člověk všechno – hezký domov, úžasné děti, skvělou kariéru. Dřív žili v McLeanu ve Virginii; on pracoval jako pomocný profesor na nedaleké Univerzitě George Washingtona. V rámci své práce musel hodně cestovat, na semináře, summity, a jako hostující lektor Evropské historie navštěvoval školy po celé zemi. Kate byla zaměstnaná v restauračním oddělení Smithsonianského Amerického muzea umění. Jejich děti jen vzkvétaly. Život byl dokonalý.
Ale jak už řekl Robert Frost, nic krásného netrvá věčně. Jednoho zimního odpoledne Kate v práci omdlela – nebo si to alespoň mysleli její kolegové, jakmile se najednou zhroutila ve svém křesle a pak z něj spadla. Zavolali záchranku, ale bylo už pozdě. V nemocnici ji prohlásili za klinicky mrtvou. Embolie, řekli doktoři. Krevní sraženina se jí dostala do mozku a způsobila cévní mozkovou příhodu. Doktoři při vysvětlování používali odborných termínů, kde se dalo, jako by tím tuhle nesmírnou ránu mohli zmírnit.
Nejhorší ale bylo, že Reid byl zrovna pryč, když k tomu došlo. Byl na vysokoškolském semináři v Houstonu a přednášel o středověkých kulturách, když mu zazvonil telefon.
A tak se dozvěděl, že jeho manželka nežije. Přes telefon, venku na chodbě vedle přednášecí místnosti. Pak přišel let domů, snahy utěšit své dcery a současně zvládnout svůj vlastní zdrcující žal, a nakonec stěhování do New Yorku.
Reid vstal ze svého křesla, vzal zarámovanou fotku a otočil ji. Nerad nad tím vším přemýšlel, nad koncem a tím, co následovalo. Chtěl si ji pamatovat takhle, jako na té fotografii, Kate ve svých nejlepších dnech. Tuhle vzpomínku si vybral.
Když se však díval na ten obrázek, bylo tam ještě něco, něco na okraji jeho vědomí – nějaká zamlžená vzpomínka, která se pokoušela prodrat na povrch. Bylo to téměř jako déjà vu, ale ne v souvislosti s přítomností. Jako by se mu jeho podvědomí snažilo podsunout něco, co bylo pohřbené hodně hluboko.
Do reality ho vrátilo náhlé zaklepání na dveře. Reid zaváhal, přemýšlel, kdo by to mohl být. Blížila se půlnoc; dívky byly v posteli už pár hodin. Pak se to energické zaklepání ozvalo znovu. Reid měl obavy, aby se jeho dcery neprobudily, tak se rychle vydal ke dveřím. Konec konců žili v klidné čtvrti a nemusel mít strach otevřít dveře, ať už byl den nebo půlnoc.
Nebyl to však mrazivý poryv větru, kvůli kterému na místě ztuhl. Ke svému překvapení stanul tváří v tvář třem mužům. Pocházeli zcela jistě ze Středního východu, všichni měli tmavou pleť, černé vousy, hluboko posazené oči a na sobě silné černé bundy a boty. Dva z nich stáli po stranách a byli vysocí a hubení; třetí stál uprostřed mírně za nimi, byl ramenatý a mohutný, a vypadal, že něco jako úsměv mu bylo úplně cizí.
„Reid Lawson,“ řekl ten vysoký nalevo, „jste to vy?“ podle přízvuku to byl Íránec, nebyl však tolik znatelný, zřejmě strávil nějakou dobu ve státech.
Reidovi vyschlo v krku, když si všimnul šedé dodávky, která stála u chodníku s motorem na volnoběhu a zhasnutými světly. „Omlouvám se,“ řekl jim, „nejspíš jste si spletli dům.“
Aniž by z Reida spustil oči, vysoký muž napravo zvedl telefon a ukázal něco svým dvěma společníkům. Muž nalevo, který Reidovi předtím položil otázku, kývl.
Bez sebemenšího varování se na něj ten mohutný vrhl, na své rozměry pozoruhodně rychle. Jednou masitou rukou hrábl po Reidově krku. Reid se jen náhodou otočil z jeho dosahu, spíš klopýtl dozadu a málem zakopl o vlastní nohy. Sotva se dotkl špičkami prstů dlážděné podlahy, rychle se vzchopil.
Zatímco klopýtal pozpátku a snažil se získat rovnováhu, ti tři vtrhli do jeho domu. Začal panikařit, hlavou mu běhaly jen myšlenky na jeho dvě dcery, které nic netuše spaly nahoře.
Otočil se a rozběhl se předsíní do kuchyně. Oběhl kuchyňský ostrůvek a ohlédl se přes rameno – vydali se za ním a byli mu v patách. Telefon, problesklo mu v zoufalství hlavou. Ležel na stole v jeho studovně, ale v cestě mu stáli jeho pronásledovatelé.
Musel je vyvést z domu, co nejdál od jeho dětí. Vpravo od něj byly dveře na terasu. Rozrazil je a vyběhl ven na dvorek. Jeden z mužů zaklel v cizím jazyce – nejspíš arabsky – a všichni se za ním vydali. Reid se přehoupl přes zábradlí, které terasu lemovalo, a přistál na malé zahrádce. S dopadem mu kotníkem vystřelila ostrá bolest, ale nevěnoval jí pozornost. Oběhl roh domu, přitiskl se k cihlové fasádě a zoufale se snažil ztišit svůj přerývaný dech.
Cihly byly na dotek ledové a lehký zimní vánek se mu zařezával do svalů. Prsty u nohou už dávno necítil – z domu vyběhl jen v ponožkách. Po celém těle mu naskočila husí kůže.
Slyšel, jak si ti tři šeptají, chraptivě a naléhavě. Počítal jednotlivé hlasy – jeden, druhý a pak třetí. Vyšli z domu. Skvěle; to znamená, že jdou jenom po něm, a ne po jeho dcerách.
Potřeboval se dostat k telefonu. Nemohl se však vrátit do domu, aniž by ohrozil děvčata. Stejně tak nemohl zaklepat na dveře sousedům. Moment – kousek odsud byl na telefonní tyči připevněný telefon pro nouzová volání. Pokud by se tam zvládl dostat…
Zhluboka se nadechl a rozběhl se přes tmavý dvorek. Dokonce se odvážil přeběhnout přes kužely světla, které vrhaly pouliční lampy. V kotníku mu tepalo bolestí a do chodidel se mu zabodávaly mrazivé jehličky, ale nutil se běžet dál, co nejrychleji.
Reid se rychle ohlédl přes rameno. Jeden z vysokých mužů jej zahlédl. Vyštěkl něco na svoje komplice, ale ani jeden se za ním nerozběhl. Divné, pomyslel si Reid, ale zastavit se kvůli tomu nehodlal.
Doběhl ke žlutému boxu s nouzovým telefonem, trhnutím jej otevřel a rychle stiskl červené tlačítko, které pošle zprávu na tísňovou linku. Znovu se ohlédl přes rameno. Žádného z mužů už ale neviděl.
„Haló?“ zašeptal naléhavě do telefonu. „Slyšíte mě?“ Jak to, že nesvítí nouzové světlo? Po stisknutí červeného tlačítka se má rozsvítit světlo. Funguje to vůbec? „Jmenuji se Reid Lawson, pronásledují mě tři muži, bydlím v —“
Silná ruka popadla Reida za vlasy a trhla s ním dozadu. Slova mu uvázla v hrdle a unikla jako sotva slyšitelné chraptivé zasýpání.
Dál už věděl jenom to, že mu obličej zakryla hrubá látka, která ho zaslepila – pytel přes hlavu – a ruce mu silou stáhli za záda a nasadili na ně pouta. Snažil se vzpírat, ale silné paže jej držely pevně a zápěstí měl zkroucená tak, že se mu div nezlomila.
„Počkejte!“ podařilo se mu vykřiknout, „prosím…“ Do břicha mu přiletěla pěst s takovou silou, až mu to vyrazilo dech. Nemohl dýchat, natož pak mluvit. Před očima se mu roztančily hvězdy a málem omdlel.
Pak ho někam vlekli, jeho ponožky se prodíraly o chodník. Hodili ho do dodávky a zavřeli za ním dveře. Ti tři si hrdelními hlasy v cizím jazyce vyměnili několik slov, která zněla vyčítavě.
„Proč…?“ podařilo se Reidovi dostat ze staženého hrdla.
Na rameni ucítil ostré bodnutí jehly a pak se svět ponořil do tmy.
