„Á, spokojeni! Kdo je spokojen? Kdo je spokojen, ať vystoupí."
„Spokojeni, spokojeni!" ozvalo se o několik hlasů více.
„Spokojeni! Tedy vás sváděli? Tedy byli podněcovatelé, buřiči ?
Tím hůře pro ně!.."
„Bože, nu, co je to!" ozval se něčí hlas v zástupu.
„Kdo, kdo to křiknul, kdo?" zařval major, vrhnuv se v tu stranu, odkud se ozval hlas, „To ty, Rastorgujeve, ty jsi křiknul? Na strážnici!"
Rastorgujev, přitloustlý, vysoký mladý člověk, vystoupil z řady a zvolna se odebral na strážnici. On nekřiknul, ale protože ukázali na něho, nevzpíral se.
„Dobré bydlo vám nedá posedět!" houknul za ním major. „Vida ho, tlustohubého; za tři dni ho ne… Však já vás všechny vypátrám! Spokojení ať vystoupí!"
„Jsme spokojeni, vaše vysokoblahorodí!" ozvalo se mrzutě několik tuctů hlasů; ostatní tvrdošíjně mlčeli. Ale major patrně na to čekal. Bylo mu patrně samému výhodno, aby se věc rychle ukončila a sice, aby se ukončila dorozuměním.
„Á, nyní jsou všichni spokojeni!" zvolal kvapně. „Já to věděl… viděl jsem to. To ti podněcovatelé! Patrně jsou mezi nimi pobuřovači!" pokračoval, obrátiv se k Ďatlovu; „musí se to důkladněji vypátrat. A nyní… Nyní je čas do práce. Bubnuj!"
Zůstal sám také na prostranství před strážnicí, dokud nebyli trestanci rozesláni na různé práce. Trestanci se mlčky a smutně rozcházeli po práci, spokojeni alespoň tím, že mu čím dřív, tím líp sešli s očí. Ale, když se trestanci rozešli, major ihned zašel na strážnici, a uložil tresty „pobuřováčům", ostatně nehrubě kruté. Chvátal až při tom. Jeden z provinilců, jak potom vypravovali, poprosil za odpuštění a major ihned mu odpustil. Bylo vidět, že se major necítí dosti pevným a snad že i dostal trochu strach. Stížnost jest na každý způsob věc choulostivá, a ačkoli žaloba trestancův nemohla býti vlastně nazvána stížností na majora, protože se s ní obrátili nikoli k vyššímu představenému, nýbrž k majorovi samému, ale přec jen bylo jaksi nepohodlno, nepěkně. Zvláště ho zarazilo, že vystoupili skoro všichni do jednoho. Bylo nutno potlačiti onu věc za každou cenu. „Pobuřovače" brzy propustili ze strážnice. Na zítřek byla strava lepší, ač ne ostatně na dlouho. Major počal v první době častěji navštěvovati káznici a častěji shledával nepořádky. Náš poddůstojník chodil plný starostí a nevěda kudy kam, jako by se dosud nemohl vzpamatovati z leknutí. Co pak se týče trestanců, ti se dlouho potom ještě nemohli upokojiti, ale již to nezmítalo jimi jako dříve, nýbrž byli jen mlčky rozčileni a jaksi zaražení. Někteří dokonce svěsili hlavy. Jiní mrzutě, ač málo slovy posuzovali celou tu záležitost. Mnozí se jaksi vztekle a hlasitě smáli sami nad sebou, jako by se trestali za stížnost.
„Tu máš, brachu, vezmi, pochutnej si!" řekne jeden.
„Nad čím se zasměješ, nad tím se i potrudíš!" dodá druhý.
„Kde je ta myš, která se odváží pověsiti kocourovi zvonek na krk?" poznamenává třetí.
„Našince bez hole nepřesvědčíš, to víme. Ještě dobře, že nám nedal napráskati všem."
„A ty podruhé více uměj a méně žvaň, lépe bude!" zlostně podotýká kdosi.
„Co pak mne chceš učiti; učitel, vida ho!"
„Právě, že chci učit."
„A co pak jsi za zvíře?"
„Já jsem posud ještě člověk, ale co's ty?"
„Ohryzek psí, to jsi."„To's ty sám."
„Nu, nu, přestaňte! Co řvete?" volají se všech stran na hádající se…
Téhož večera, to jest v den stížnosti, setkal jsem se po návratu z práce s Petrovem za kasárnami. On mne již hledal Když přišel ke mně, zabručel cosi jako dvě nebo tři neurčitá zvolání, ale brzy se roztržitě zamlčel a šel mašinálně vedle mne. Celá ta událost ležela raně ještě bolestně na srdci, a mně se zdálo, že mně Petrov něco vysvětlí.
„Řekněte mně, Petrove," optal jsem se ho; „vaši se na nás nezlobí?"
„Kdo se zlobí?" otázal se, jakoby byl procitnul.
„Trestanci na nás… na šlechtice."
„A proč by se na vás zlobili?"
„Nu, proto, že jsme si měli také stěžovat s nimi."
„A proč vy byste si měli stěžovat?" optal se, jako by se snažil, aby mne pochopil; „vždyť vy jíte svou vlastní, zvláštní stravu."
„Ale můj Bože! Vždyť i z vašich jsou mnozí, kteří jedí zvlášť, a přece šli. Proto jsme i my měli jíti… jako soudruzi."
„Tak… a co pak jste vy náš soudruh?" otázal se mne zaraženě.
Pohlédl jsem rychle na něho; Petrov mne opravdu nechápal, nechápal, na čem mně záleží. Ale zato já jsem ho pochopil v onen okamžik úplně. Poprvé tu jistá myšlénka, která se už dávno neurčitě ve mně ozývala a mne pronásledovala, vysvětlila se mně úplně, a já najednou pochopil to, co jsem dosavad jen špatně tušil. Pochopil jsem, že mne nikdy nepřijmou za svého soudruha, třebas bych byl odsouzen do káznice na věky věčné, třebas i do zvláštního oddělení. Ale zvláště památným mně zůstal výraz tváře Petrova v onom okamžiku. V otázce: „… co pak jste vy náš soudruh?" zněla taková nelíčená naivnost, takové prostosrdečné podivení. Myslil jsem si, není-li v jeho slovech nějaká ironie, zlý úmysl, posměch? Ale nebylo pranic takového. Nebyl jsem prostě jejich soudruhem a dost. Jdi si svou cestou a my také půjdeme svou; ty máš svoje záležitosti, a my také svoje.
A vskutku. Domníval jsem se, že po stížnosti nás prostě utrýzní, že s nimi neobstojíme. Ale dokonce ne. Ani sebe menší výtky, ani sebe menší narážky na výtku jsme nezaslechli, nijaké zvláštní nepřízně proti nám nepřibylo. Prostě nás kousali pomaloučku, když se hodilo, jako nás dříve kousávali, a víc nic. Ostatně nehněvali se ani dost málo ani na všechny ty, kteří nechtěli přednésti stížnost a zůstali v kuchyni, podobně jako i na ty, kteří první zvolali, že jsou vším spokojeni. Ani jim to nikdo nepřipomenul. Zvláště toto poslední jsem nemohl pochopiti.
VIII
Soudruhové.
Mne ovšem více poutali moji soudruhové, totiž „šlechtici", zvláště za první doby. Ale ze tří bývalých ruských šlechticů, kteří se nacházeli u nás v káznici (Akima Akimyče, vyzvedače A…va, a onoho, jehož pokládali za otcovraha), znal jsem se a mluvíval jsem pouze s Akimem Akimyčem. Abych se přiznal, utíkal jsem se k Akimu Akimyčovi tak říkaje ze zoufalství, v okamžiku nejsilnější nudy a když už nikdo jiný nezbýval kromě něho, ke komu bych přistoupil.
V předešlé hlavě jsem se pokusil roztříditi všechny naše trestance na druhy, ale nyní, když jsem si vzpomněl na Akima Akimyče, myslím, že by bylo možno přidati ještě jeden druh. Ovšem patřil by k onomu druhu on sám. Byl by to druh úplně lhostejných trestancův. Úplně lhostejných, to jest takových, jimž by bylo všechno jedno žíti na svobodě, nebo v trestnici, u nás, toť se rozumí, nebylo a býti nemohlo, avšak Akim Akimyč byl tuším výjimkou. Zařídil se v káznici dokonce tak, jako by se chystal stráviti v ní celý život; všechno kolem něho, počínaje matrací, poduškami, nářadím ulehlo jaksi pevně, trvanlivě, na dlouhou dobu. Něčeho dočasného, jako bývá za odpočinku na pochodu, nebylo u něho ani stopy. Zbývalo mu ostávati v káznici ještě mnoho let, a sotva asi kdy pomyslil na svůj odchod odsud.
Ačkoli se tedy spřátelil se skutečností, sluší přece míti za to, že nikoli z lásky, nýbrž leda ze subordinace, což bylo ostatně pro něho jedno a totéž. Byl to dobrý člověk, ba pomáhal mně na počátku radou a ledajakými úsluhami; ale časem, přiznávám se, ovanul mne mimoděk, zvláště za prvních dob, neobyčejnou teskností, která ještě více zvětšovala mou tak již velice tesklivou náladu. A já se právě ze stesku dával s ním do řeči. Bývaly chvíle, že jsem zrovna dychtil po nějakém živém slovíčku, třebas zlostném, netrpělivém, třebas nějaké vzteklé poznámce; abychom se třebas pozlobili spolu na svůj osud; ale on mlčí, klíží své lampiony, anebo počne vypravovati, jak měli přehlídku toho a toho roku, kdo byl velitelem divise, jak se jmenoval jménem křestním a otcovským, a byl-li spokojen přehlídkou, či ne, a jak byly změněny signály pro přední stráže a pod. A vše to takovým jednostejným, takovým zaměstnaným hlasem, jako když voda kape po kapkách. Ba nevzrušilo ho skoro ani to, když mně vypravoval, že za účastenství v jakési bitvě na Kavkaze byl uznán za hodna řádu sv. Anny na kord.36 Jenom hlas jeho se stal v onu minutu jaksi neobyčejně vážným a solidním; trochu jej snížil, tak že se stal jaksi tajemným, když pronášel slova „svaté Anny", a pak se stal asi na tři minuty jaksi zvláště zamlklým a vážným…
V onom prvním roce přicházely na mne hloupé chvíle, že jsem – a sice vždy znenadání – počínal skoro nenáviděti Akima Akimyče, aniž vím proč a zač, a mlčky jsem proklínal svůj osud za to, že mne umístil na narách tak, že jsme se stýkali hlavami. Obyčejně za hodinu již jsem si činíval proto výčitky. Ale to bylo pouze v prvním roce; později jsem se v duchu úplně spřátelil s Akimem Akimyčem a stydíval jsem se za své dřívější hlouposti. Zřejmě, pokud se pamatuju, nikdy mezi námi nebylo sváru.
Kromě těchto tří Rusů bylo u nás za mé doby osm osob jiných šlechticů. S některými z nich jsem se seznámil dosti blízce, ba i s radostí, ale ne se všemi. Nejlepší z nich byli jaksi chorobní, všeho se straníci a nesnášeliví v nejvyšší míře. Se dvěma z nich přestal jsem později vůbec mluviti. Vzdělání měli z nich pouze tři: B…ský, M…ský, a stařec Ž…ský, jenž býval dříve kdesi profesorem mathematiky, stařeček hodný, dobrý, veliký podivín, a nehledě na vzdělání, velice tuším ohraničený člověk. Zcela jinací byli M…ský a B…ský. S M…ským jsem se spřátelil hned při prvním setkání, nikdy jsem se s ním nepomrzel, vážil jsem si ho, ale zamilovati si ho, přilnouti k němu nemohl jsem nikdy.
Byl to hluboce nedůvěřivý, rozmrzelý člověk, ale uměl se ku podivu dobře ovládati. A právě toto příliš veliké umění se mně nelíbilo na něm; cítil jsem jaksi, že nikdy a před nikým neotevře své duše do kořán. Ostatně možná, že se mýlím. Byla to povaha silná, a v nejvyšší míře ušlechtilá. Neobyčejná, skoro až trochu jezuitská obratnost a opatrnost jeho při obcování s lidmi dokazovaly jeho tajený, hluboký skepticismus. A přece to byla duše, jež trpěla právě pro tuto rozdvojenost: skepticismus a hlubokou, ničím nevývratnou důvěru v některá svá zvláštní přesvědčení a některé naděje. Ale přese všechnu svou obratnost v obcování nalézal se v nesmiřitelném nepřátelství s B…ským a jeho přítelem, T…ským.
B…ský byl churavý, k tuberkulose trochu náchylný, popudlivý a citlivý člověk, ve své podstatě však předobrý a i velkomyslný. Podrážděnost jeho přecházela až do neobyčejné nesnášelivosti a tvrdošijnosti. Nemohl jsem snésti jeho povahy a posléze jsem se rozešel s B…ským, ale zato jsem ho nikdy nepřestal milovati; s M…ským jsem neměl sice nikdy nijaké rozmísky, ale nikdy jsem ho nemiloval. Když jsem se rozešel s B…ským, přinutily mne okolnosti, že jsem se musil rozejiti i s T…ským, oním mladým člověkem, o němž jsem se zmínil v předešlé hlavě, když jsem vypravoval o naší stížnosti. Toho mně bylo velice líto. T…ský, ačkoli byl člověk bez hlubšího vzdělání, byl přec dobrý, statečný, slovem hodný člověk. Příčina byla ta, že tak miloval a tak si vážil B…ského, tak hluboce ho ctil, že ty, kdo jen trochu nesouhlasili s B…ským, pokládal div ne za své nepřátely. Zdá se, že i s M…ským se později rozešel k vůli B…skému, ačkoli se dlouho tomu bránil. Ostatně všichni oni byli mravně chorobní, zlostní, popudliví, nedůvěřiví. Jest to pochopitelno; jim bylo velice za těžko, mnohem tíže, než nám. Byli daleko od své vlasti. Někteří z nich byli sem posláni na dlouhou dobu, na deset na dvanáct let, a hlavní věc, že na všechny, kdož je obkličovali, pohlíželi s hlubokým předpojetím, viděli v trestancích pouze zvířecí náklonnosti a nemohli, ba ani nechtěli v nich zpozorovati ani jediné dobré vlastnosti, pranic lidského, což také bylo velice pochopitelno; na toto nešťastné hledisko byli postaveni silou okolností, osudem. Bylo zřejmo, že stesk je hnětl v káznici. K Čerkesům, Tatarům, k Isaji Fomičovi chovali se laskavě a přívětivě, ale s opovržením se vyhýbali všem ostatním trestancům. Jediný Starodubský starověrec získal si jejich úplné vážnosti. Pozoruhodno jest ostatně, že z trestanců v prodlení celé té doby, co jsem byl v káznici, nikdo jim nevytknul ani jejich národnost, ani víru, ani smýšlení jejich, což se časem přihází mezi naším prostým lidem vzhledem k cizincům, hlavně Němcům, ačkoliv ostatně velmi zřídka. Ostatně Němcům se leda posmívají; Němec představuje cosi velice komického pro prostého Rusa. K našim však se trestanci chovali dokonce i s úctou, mnohem více než k nám Rusům a nikdy se jich netknuli. Ale Poláci nechtěli to tuším pozorovati, nechtěli to vzíti na vědomí.
Promluvil jsem o T…ském. To on, když je převáděli z původního místa, kde byli internováni, do naší pevnosti, nesl B…ského na rukou div ne celou cestu, když tento, jsa slabého zdraví a tělesného složení, pozbýval síly skoro na polovici každodenní cesty. Byli posláni z počátku do U…gorska. Tam, jak vypravovali, vedlo se jim dobře, to jest mnohem lépe, než v naší pevnosti. Ale vznikla tam jakási, ostatně zcela nevinná korrespondence s přátely, kteří byli internováni v jiném městě, a za to představenstvo shledalo nutným převésti je tři do naší pevnosti, aby byli blíže na očích vyšších úřadův. Třetí soudruh jejich byl Ž…ský. Před jich příchodem byl M…ský v káznici sám. Jak mu asi musilo býti teskno za prvního roku jeho vyhnanství!
Tento Ž…ský byl onen stařeček, jenž se věčně Bohu modlil, a o němž jsem se už zmiňoval. Všichni naši političtí zločinci byli mladí lidé, někteří velmi mladí; pouze Ž…skému bylo už přes padesát let. Byl to člověk ovšem čestný, ale trochu podivný. Jeho soudruhové B…ský a T…ský velice ho neměli rádi, ba ani s ním nemluvili, vyjadřujíce se o něm, že je tvrdošíjný a vzdorovitý. Nevím, nakolik měli pravdu v onom vzhledě. V káznici, jako i v každém jiném místě, kam se lidé shromažďují ne ze své vůle, nýbrž násilně, snáze jest možno, jak se mi zdá, se znesvářiti, ba i vznenáviděti se vespolek, než na svobodě. Mnoho okolností tomu napomáhá. Ostatně Ž…ský byl opravdu dosti tupý člověk a dost možná i nepříjemný. Též všichni ostatní soudruhové nacházeli se v napjatém poměru k němu. Já jsem se s ním sice nikdy nepohněval, ale také jsem se s ním nespřátelil. Svůj předmět, mathematiku, tuším znal důkladně. Pamatuju se, že se neustále snažil, vysvětliti mně svým poloruským jazykem jakousi zvláštní, jím samým vymyšlenou astronomickou soustavu. Bylo mně sděleno, že to kdysi vytiskl, ale že se mu v učeném světě jen vysmáli. Zdá se mi, že byl trochu raněn na rozumu. Po celé dni se na kolenou modlil Bohu, čímž si získal všeobecnou úctu celé káznice a těšil se jí až do své smrti. Zemřel v naší nemocnici po těžké nemoci před mýma očima. Ostatně vážnosti trestancův získal si hned při prvním vkročení do káznice pro svůj výstup s naším majorem. Cestou z U…gorska do naší pevnosti jich neholili, tak že jim narostl plnovous, a když je přivedli přímo k majorovi, zmocnil se tohoto zuřivý vztek pro takové porušení subordinace, ačkoliv oni tím vůbec nebyli vinni.
„Jak to vypadají!" řval major; „to jsou tuláci, loupežníci!"
Z…ský, jenž tehda ještě špatně rozuměl po rusky a domníval se, že se jich vyptává, co jsou zač, tuláci-li, nebo loupežníci, odpověděl:
„Nejsme tuláci, nýbrž političtí zločinci."
„Jakže! Hrubjánit, hrubjánit!" zařval major, „na strážnici! Sto ran pruty, ihned, v ten okamžik!"
Starce potrestali. Lehl pod metly bez námitky, zaťal zuby do ruky a vytrpěl trest bez sebe menšího křiku nebo stenání, ani sebou nepohnul. B…ský a T…ský vstoupili zatím už do káznice, kde M…ský na ně už čekal u vrat a přímo se jim vrhl na krk, ač jich doposud nikdy ani neviděl Celí vzrušeni majorovým přivítáním, pověděli mu všechno o Ž…ském. Pamatuju se, jak mně M…ský o tom vypravoval: „Byl jsem celý bez sebe," pravil mně, „nechápal jsem, co se se mnou děje a třásl jsem se jako v horečce. Čekal jsem Ž…ského u vrat. Měl přijíti přímo ze strážnice, kde ho trestali. Náhle se otevře branka: Ž…ský, na nikoho se nedívaje, s tváří bledou a chvějícími se bílými rty prošel mezi shromážděnými na dvoře trestanci, kteří už zvěděli, že trestají šlechtice, vešel do kasárny přímo k svému místu, a nepromluviv ani slova, padl na kolena a počal se modliti Bohu. Trestanci byli překvapeni, ba až pohnuti. „Když jsem spatřil onoho starce," vypravoval M…ský, „šedého, jenž zanechal doma ženu, děti, když jsem ho spatřil na kolenou, hanebně potrestaného a modlícího se, vrhl jsem se za kasárny a celé dvě hodiny jsem byl jako bez sebe; byl jsem ztrnulým." Trestanci počali si velice vážiti Ž…ského od té doby a chovali se k němu vždy uctivě. Zvláště se jim zalíbilo, že nekřičel, když byl trestán.
Sluší však pověděti celou pravdu. Z toho příkladu nedá se nikterak souditi o jednání představených v Sibiři s trestanci původu šlechtického, ať si byli tito trestanci kdokoliv, Rusové nebo Poláci. Příklad tento dokazuje pouze, že jest možná padnouti na bujného člověka, a ovšem, bude-li tento bujný člověk někde podřízeným nebo vyšším velitelem, tu osud trestancův v tom případě, když by ho onen bujný velitel zvláště vznenáviděl, byl by velmi špatně opatřen. Ale nelze zneuznati, že nejvyšší představenstvo v Sibiři, od něhož závisí tón a nálada všech ostatních představených, jest, co se týče šlechticů, velmi opatrné a v některých případech se dokonce snaží poskytnouti jim úlevu v poměru k ostatním trestancům prostého stavu. Příčiny toho jsou jasné. Oni nejvyšší představení sami jsou také šlechtici; za druhé se stávalo již dříve, že někteří ze šlechticů nedali se bíti, nýbrž se vrhali na vykonavatele, z čehož vznikala hrůza; a za třetí – a to se mně zdá býti hlavním – již dávno, před třiceti pěti lety přibylo na Sibiř nenadále najednou veliké množství deportovaných šlechticů37 a tito trestanci prodlením třiceti let dovedli se zaříditi a odporučiti po celé Sibiři tak, že představenstvo již ze starého, zděděného zvyku pohlíželo nevolky za mých časů na šlechtické zločince jistého druhu38 jinýma očima, než na všechny ostatní deportované.
Hned za vyššími představenými přivykli hleděti též takovýma očima i nižší velitelově, přejímajíce ovšem tento vzhled a tón s hora, podřizujíce a podrobujíce se mu. Ostatně mnozí z těchto nižších velitelů pohlíželi tupě, kritisovali po svém vyšší rozkazy, a rádi, velmi rádi by byli učinili opatření dle svého mínění, jen kdyby jim v tom nebyli překáželi. Avšak to jim ne vždycky dovolovali. Mám pevné důvody pro tyto své domněnky a sice z následující příčiny. Druhá třída káznice, v níž jsem se nalézal já a která záležela z trestanců na pevnosti pod vojenským velitelem, byla mnohem těžší, než ostatní dvě třídy, totiž třetí s pracemi v závodech a první s nucenou prací v dolech. Těžší byla nejen pro šlechtice, nýbrž vůbec pro všechny trestance, zejména proto, že představenstvo a všechno zařízení oné třídy káznic všechno bylo vojenské, velice podobné k trestaneckým rotám v evropském Rusku. Vojenské představenstvo jest přísnější, pořádky více tísnící, vždy v řetězech, stále pod stráží, vždy pod zámkem, ale toho není v takových rozměrech při prvních dvou třídách. Tak aspoň vypravovali všichni naši trestanci a mezi nimi byli znalcové té věci. Všichni by s radostí přišli do káznice prvé třídy, která se dle zákona pokládala za nejtěžší, a vskutku mnohokrát blouznívali o tom.
O trestaneckých rotách v evropském Rusku všichni naši, kteří v nich bývali, vypravovali s úžasem a dokazovali, že na celé Rusi není místa těžšího, než trestanecké roty v pevnostech, a že na Sibiři je ráj u porovnání s tamním životem. Následovně jestliže při tak přísných řádech, jaké byly v naší káznici, při zřízení vojenském, před očima samého generálního gubernátora a konečně i vzhledem k takovým případům (jež se přiházely časem), že některé vedlejší sice, ale přece úřední osobnosti buď v rozzlobenosti nebo pro horlivost v úřadě byly vždy schopny poslati tajné denunciaci, kam se sluší, že zločincům toho a toho druhu ti a ti nespolehliví představení poskytují úlevy: jestliže tedy v takovém místě pohlíželi na šlechtické zločince trochu jinýma očima, než na ostatní trestance, tedy tím více na ně pohlíželi mnohem shovívavěji v káznicích první a třetí třídy. A proto se mně zdá, že dle onoho místa, kde jsem se já nacházel, mohu ve vzhledě tom souditi i o celé Sibiři.
Všechny pověsti a zprávy, jež mne ve vzhledě tom docházely od deportovaných první a třetí třídy, potvrzovaly mou domněnku. A skutečně na nás šlechtice na všechny pohlíželo představenstvo v naší káznici pozorněji a opatrněji. Úlevy v práci a ve způsobu života v káznici nedostávalo se nám rozhodně nijaké; tytéž práce, tytéž okovy, tytéž závory, slovem všechno právě tak, jako u ostatních trestancův. Ale nebylo ani možno poskytnouti nám úlevy. Vím, že v onom městě za těch nedávno, a přec uz dávno minulých dob39 bylo tolik udavačů, tolik úkladů, tolik lidí, kteří jeden druhému kopali jámu, že velitelové se přirozeně báli denunciace. A co mohlo býti za oné doby strašnějšího, než udání, že se trestancům jistého druhu40 poskytují úlevy!
Všichni se tedy báli a my jsme žili stejně jako všichni trestanci, ale při tělesném trestání byla jakási výjimka. Ovšem, že by nám velmi klidně dali nasekat, kdybychom toho zasloužili, to jest dopustili se nějakého přestupku. Vyžadovalať toho povinnost služby a rovnost v tělesných trestech. Ale tak pro nic za nic, lehkomyslně by nás přece nebili; s prostými zločinci ovšem se přiházelo, že se ve vzhledě tom zacházelo dosti lehkomyslně, zvláště za některých podřízených velitelů, kteří rádi zjednávali pořádek a dávali pociťovati svou moc při každé vhodné příležitosti.
Bylo nám známo, že vrchní velitel, když zvěděl o tom, co se přihodilo starému Ž…skému, velice se rozhorlil na majora a přikázal mu, aby pro příště ráčil své ruce držeti více při těle. Tak mně to vypravovali všichni. I to bylo u nás známo, že sám generální gubernátor, jenž měl důvěru v našeho majora a měl ho z části i rád jako výkonnou sílu a člověka s jistými schopnostmi, když zvěděl o oné události, také mu dal důtku. A náš major to vzal na vědomí. Jak by se byl na příklad rád dostal na kůži M…skému, jehož nenáviděl následkem klepů A…vových, ale nikterak se mu nepodařilo, aby mu dal nasekat, ačkoliv vyhledával záminku, pronásledoval ho a probíral se k němu. O události s Ž…ským zvědělo brzy celé město, a všeobecné míněni bylo proti majorovi; mnozí mu proto domlouvali, někteří dokonce s nepříjemnými poznámkami.
Vzpomínám si nyní i na své první setkání s majorem. Nás, totiž mne a druhého deportovaného šlechtice, s nímž jsem zároveň vstoupil do káznice, poděsili již v Tobolsku vypravováním o nepříjemné povaze onoho člověka. Staří, již dvacet pět let ve vyhnanství se nacházející šlechtici, kteří se tam v onu dobu zdržovali a kteří nás přivítali s hlubokou soustrastí a udržovali s námi spojení po celou dobu, co jsme seděli v tamním domě pro deportované, vystříhali nás před budoucím velitelem naším a slibovali, že učiní vše, co jen mohou prostřednictvím známých osobností, aby nás ochránili před jeho pronásledováním. A vskutku tři dcery generálního gubernátora, jež přijely z evropského Ruska a byly v tu dobu návštěvou u otce, obdržely od nich dopisy a zdá se, že se u otce za nás přimluvily. Ale co mohl učiniti? Řekl pouze majorovi, aby byl trochu opatrnější.
Po druhé hodině odpoledne přišli jsme, totiž já a můj soudruh, do onoho města a vojenský průvod nás odvedl přímo k našemu veliteli. Stáli jsme v předsíni, čekajíce na něho. Zatím už poslali do káznice pro poddůstojníka. Jakmile přišel tento, ukázal se i major. Rudá, uhrovitá, zlá tvář jeho způsobila na nás neobyčejně tesklivý dojem; jako by byl zlý pavouk vyběhl na ubohou mouchu, jež upadla do jeho pavučiny.
„Jak se jmenuješ?" otázal se mého soudruha. Mluvil rychle, ostře, trhaně a patrně chtěl způsobiti na nás dojem.
„Tak a tak."
„A ty?" pokračoval major, obraceje se ke mně a upřev na mne své brejle.
„Tak a tak."
„Poddůstojníku! Hned s nimi do káznice, oholiti jim na strážnici po způsobu občanském ihned půl hlavy; okovy přeměnit zítra. Jaké jsou to pláště? Odkud jste je vzali?'' optal se náhle, všimnuv si šedých plášťů se žlutými kroužky na zádech, které nám byly vydány v Tobolsku a ve kterých jsme předstoupili před jeho světlé oči. „To je nový kroj! To je dojista nějaký nový kroj… Teprve se chystá… z Petrohradu …" mluvil obraceje nás jednoho po druhém. „S sebou nemají nic?" otázal se najednou žandarma, jenž nás provázel.
„Své vlastní šaty mají, vaše vysokoblahorodí," odpověděl žandarm, jaksi z nenadání se vzpřímiv, až se i trochu při tom otřásl. Majora znali všichni, všichni o něm slýchali, všechny už poděsil.
„Všechno odebrat. Ponechat jim pouze prádlo, a sice jenom bílé, mají-li také pestré prádlo, tedy odebrat. Ostatní všechno prodat veřejnou dražbou. Peníze zapsat mezi příjmy. Trestanec nemá majetku," pokračoval, přísně na nás pohlédnuv. „Hleďte mi chovat se dobře! Ať nic neslyším! sice… tělesné potres-tání! Za nejmenší přestupek prrruty!.."
Celý ten večer byl jsem pro neočekávanost tohoto přivítání skoro nemocen. Dojem se zvýšil mimo to i tím, co jsem pak spatřil v káznici, ale o svém vstoupení do káznice jsem už vypravoval.
Zmínil jsem se již, že nám neposkytovali a nesměli poskytovati nijakých úlev, nijakých výhod před ostatními trestanci při nucených pracích. Avšak jednou zkusili to učiniti; já a B…ský chodili jsme celé tři měsíce do inženýrské kanceláře jako písaři. Ale učinili to tajně a sice učinil to sám náčelník inženýrského oddělení. Vlastně všichni ostatní, komu se slušelo, snad o tom věděli, ale stavěli se, jako by nevěděli. Stalo se to ještě za té doby, když byl přednostou inženýrského oddělení G…kov. Podplukovník G…kov jako by byl k nám s nebe spadl, strávil u nás nedlouhou dobu, nemýlím-li se, tedy ne více než půl léta, snad i méně, a odejel do Ruska, způsobiv neobyčejný dojem na všechny trestance. Trestanci ne že ho milovali, nýbrž přímo zbožňovali, možno-li jen užiti zde onoho slova. Jak toho dosáhl, nevím; ale podmanil si je hned na prvníkrát. „Otec, otec! Jako otec rodný!" tvrdili každý okamžik trestanci po celou dobu, co byl přednostou inženýrského oddělení. Takto byl, zdá se, hrozný hýřil. Byl nevysoké postavy, smělého, sebevědomého vzhledu. Ale při tom byl laskav k trestancům, div ne až něžný, a opravdu doslovně je miloval, jako otec. Proč měl tak rád trestance, říci nemohu, ale on nemohl viděti trestance, aby k němu nepromluvil laskavého, veselého slovíčka, aby se s ním nezasmál, nezažertoval s ním, a hlavně nebylo v tom ani potuchy ničeho velitelského, ba ani nic takového, co by prozrazovalo nerovnou nebo prostě velitelskou lásku. Byl to přítel, byl to soudruh v nejvyšší míře.
Ale přese všechen jeho instinktivný demokratismus trestanci se před ním ani jednou neprovinili nějakou neuctivostí nebo familiárností. Naopak. Jenom celá tvář trestancova rozkvetla, když se setkával s podplukovníkem, sňal čapku a už hleděl s úsměvem, jak se tento blížil k němu. A když tento na něho promluvil, jako by mu byl rubl daroval. Bývají tací populární lidé. Vyhlížel junácky, chodil přímo, statně. „Orel!" říkávali o něm trestanci. Uleviti ovšem nemohl jim v ničem; spravovalť jen inženýrské práce, které i za všech ostatních přednostů se konaly svým obyčejným, jednou pro vždy zavedeným pořádkem. Leda že když potkal náhodou skupinu trestanců při práci a viděl, že jsou s prací hotovi, nezdržoval jich zbytečně a posýlal je domů dříve, než se ozval buben. Ale líbila se jeho důvěra v trestance, líbilo se, že nebylo v něm malicherné choulostivosti a popudlivosti, a vůbec nijakých jiných urážlivých způsobů v jeho velitelském chování. Kdyby byl ztratil tisíc rublů, myslím že první zloděj z našich trestanců, kdyby je byl našel, byl by mu je vrátil. Ano, jsem přesvědčen, že by se to bylo stalo.
S jakým hlubokým účastenstvím přijali naši trestanci zprávu, že jejich orel přednosta na smrt se pohádal s naším nenáviděným majorem! Přihodilo se to hned první měsíc po jeho příchodu. Náš major byl dříve jeho soudruhem ve službě. Setkali se po dlouhé rozluce jako přátelé a společně si zahýřili. Ale náhle se rozešli. Pohádali se, a G…kov se stal jeho úhlavním nepřítelem. Bylo též slyšeti, že se za té příležitosti i poprali, což se s naším majorem mohlo státi; právalť se často. Jakmile to zaslechli trestanci, radosti jejich nebylo konce. „Kdepak se může osmioký srovnati s takovým. To jest orel a náš…" a tu připojili obyčejně slovíčko, jež se nehodí do tisku. Velice zajímalo u nás to, kdo z nich koho stloukl. Kdyby se ukázalo, že zpráva o jejich pračce byla klamná, (a tak to asi bylo), zdá se, že by to naše trestance velice mrzelo. „Ne, dojista zvítězil přednosta," tvrdili mezi sebou; „jest sice malý, ale zralý; a major asi zalezl před ním pod postel."
Avšak G…kov brzy odejel a trestanci opět zmalomyslněli. Inženýrští přednostové byli u nás, pravda, všichni hodní. Za mne se jich vystřídalo tré nebo čtvero. „Ale přece se už nedočkáme takového," stýskali si trestanci; „orel to byl, orel a záštita naše." Nuže tento G…kov velice miloval všechny nás šlechtice a na konec poručil mně a B…skému, abychom přicházeli někdy do kanceláře. Když pak odejel, stalo se naše zaměstnání v kanceláři jaksi pravidelným. Mezi inženýry byli lidé (zvláště jeden), kteří s námi velice sympatisovali. Přicházeli jsme, opisovali jsme listiny, i rukopis náš se již stával úhlednějším, když tu přišel náhle od vyššího velitelství rozkaz, aby nás okamžitě poslali zase na předešlé práce. Někdo to již na nás udal! Ostatně bylo to dobře. Kancelář nás oba počala brzy velice mrzeti. Pak jsme chodili s B…ským skoro dva roky společně na tytéž práce, nejčastěji do dílen. Rozmlouvávali jsme spolu, mluvívali jsme o svých nadějích, o svém přesvědčení. Byl to výborný člověk; ale názory jeho bývaly časem velice podivné, výlučné. V jisté třídě lidí, velice rozumných, vznikají časem úplně paradoxálné pojmy. Ale za ně bylo tolik v jich životě vytrpěno, tak drahou cenou byly vykoupeny, že vzdáti se jich bylo by už příliš bolestno, skoro nemožno. B…ský přijímal s bolestí každou námitku a odpovídal mně kousavě. Ostatně ve mnohých věcech měl snad spíše pravdu než já – nevím; ale posléze jsme se rozešli a toho mně bylo velice líto; mnohoť jsme si už byli sdělili.
Zatím M…ský stával se s každým rokem jaksi smutnější a mračnější. Tesknota ho zmáhala. Dříve, za první doby mého pobytu v káznici byl sdílnější, duše jeho přec jen častěji a více se snažila proniknouti na venek. Byl už třetí rok v káznici, když já jsem tam přišel. Z počátku ho zajímalo mnohé z toho, co se za ta dvě léta přihodilo ve světě a o čem neměl ponětí, sedě v káznici, vyptával se mne, poslouchal, rozčiloval se. Ale posléze, po letech, počalo se to všechno soustřeďovati v něm uvnitř, v srdci. Uhlí se pokrylo popelem. Hněv vzrůstal v něm víc a více.