Dal jsem se nyní do řeči o trestech, rovněž i o různých vykonavatelích těchto zajímavých povinností vlastně proto, že přestěhovav se do nemocnice, obdržel jsem tehdáž teprve první názorné ponětí o všech těch záležitostech. Až do té doby věděl jsem o tom jen z doslechu. Do našich dvou pokojů přiváděli všechny metlami trestané obžalované ode všech praporů, ze všech trestaneckých oddělení a z jiných vojenských čet, jež byly posádkou v našem městě i v celém jeho okolí. Za té první doby, kdy jsem ještě všechno, co se dělo kolem mne, tak dychtivě pozoroval, všechny ty pro mne podivné pořádky, všichni ti potrestaní i k trestu se chystající přirozeně na mne činili velmi silný dojem. Byl jsem vzrušen, zaražen a poděšen. Pamatuju se, že jsem hned tehda počal najednou a netrpělivě vnikati do všech podrobností oněch nových zjevů, počal jsem poslouchati rozprávky a vypravování druhých trestancův o tomto předmětě, sám jsem jim dával otázky a domáhal se vysvětlení.

Přál jsem si mimo jiné znáti za každou cenu všechny stupně přisuzovaných trestův a jich vykonávání, všechny odstíny tohoto vykonávání, náhledy samých trestancův o všech těchto věcech; snažil jsem se představiti si psychologický stav těch, kdo se ubírají k potrestání. Pravil jsem již, že před trestem zřídka kdo bývá chladnokrevným, nevyjímaje ani těch, kteří už dříve bývali mnoho a nejednou biti. Tu na odsouzence vůbec napadá jakýsi příkrý, ale čistě fysický strach, bezděčný a neodvratný, tísnící veškeru mravní bytost člověka. Všímal jsem si nevolky i později, po celých těch několik let mého vězeňského života, těch obžalovaných, kteří, když si byli po první polovici trestu poleželi v nemocnici, vyhojili si svá záda a odcházeli z nemocnice, aby zítra odnesli druhou polovici ran holí, přisouzených jim rozsudkem. Toto dělení trestu na dvě pololovice děje se vždy po dobrém zdání lékaře, jenž je přítomen při trestu. Je-li počet ran, přisouzených za zločin, veliký, takže by trestanec všechno najednou nesnesl, dělí mu onen počet na dvě, ba i na tři části, soudě dle toho, co řekne lékař v době samého již trestu, t. j. může-li trestaný probíhati ulicí dále, aneb bylo-li by to spojeno s nebezpečím pro jeho život.

Obyčejně pět set, tisíc, ba i půl druhého tisíce proběhnou se najednou; ale je-li komu přisouzeno dva, tři tisíce, dělí se vykonání trestu na dvě i na tři části. Ti, kteří po vystání první polovice trestu s vyhojenými zády vycházeli z nemocnice, aby se podrobili druhé polovici trestu, bývali v ten den, kdy odcházeli, i den před tím obyčejně zasmušilí, mrzutí, nemluvní. Bylo na nich pozorovati jistou otupělost mysli, jakousi nepřirozenou roztržitost. Do řeči se takový člověk nepouští a více mlčí; nejzajímavější je to, že s takovým člověkem ani sami trestanci nikdy nerozmlouvají a snaží se nemluviti o tom, co ho očekává. Ani jediného zbytečného slova, ani útěchy; ano snaží se vůbec málo si takového trestance všímati. Je to ovšem lépe pro odsouzeného. Bývají výjimky, jako na př. Orlov, o kterém jsem již vypravoval. Po první polovině trestu mrzelo ho pouze to, že se mu záda nehojí dosti rychle a že nemůže odejíti dříve z nemocnice, aby si honem odbyl zbývající část ran, byl vypraven s oddílem trestanců do určeného pro jeho deportaci místa a cestou aby mohl prchnouti.

Ale toho bavil účel a Bůh ví, co měl v úmyslu. To byla vášnivá povaha, plná života. Byl velice spokojen, byl v silně vzrušeném stavu, ačkoli potlačoval své city. Příčinou bylo to, že před početím první polovice trestu se domníval, že zpod prutů nevyvázne živ, a že musí zemříti. Zalétaly k němu už dříve různé pověsti o opatřeních představenstva, ještě když byl ve vyšetřování; již tehda se připravoval k smrti. Ale když si odbyl první polovinu, nabyl zase ducha. Přivedli ho do nemocnice sbitého napolo do smrti; nikdy jsem ještě nevídal takových jizev; ale přišel k nám s radostí v srdci, s nadějí, že zůstane živ, že pověst byla klamná, že vyvázl přece nyní zpod prutů, takže nyní po dlouhé vyšetřovací vazbě počínal již blouzniti o cestě, útěku, svobodě, polích a lesích… Za dva dni po vyjití z nemocnice zemřel v téže nemocnici na své předešlé posteli, nevydržev druhé poloviny trestu. Ale zmínil jsem se již o tom.

Avšak titíž trestanci, kteří trávili tak těžké dni a noci před samým trestem, snášeli trest sám mužně, nevyjímaje ani nejmalomyslnějších z nich. Zřídka jsem slyšel zastenání i za první noci po jich příchodu; nezřídka i od takových, kteří byli velmi těžce zraněni; lid vůbec umí snášeti bolest. Co se bolesti týče, mnoho jsem se na to vyptával. Chtěl jsem určitě zvěděti, jak veliká jest ta bolest, s čím ji konečně možno srovnati? Opravdu ani nevím, proč jsem se toho domáhal. Jen tolik se pamatuju, že nikoliv jen z prosté zvědavosti. Opakuju, že jsem byl vzrušen a rozechvěn. Ale ať jsem se ptal kohokoliv, nikterak jsem se nemohl dopátrati odpovědi, která by mne uspokojila. Pálí to, jako když oheň pálí – toť vše, co se mně podařilo zvěděti, a byla to jednostejná odpověď ode všech. Pálí to – a dost.

Za té první doby, seznámiv se s M…m, vyptával jsem se i jeho. „Bolí to," odpověděl, „velice a pocit je takový, že to pálí jako oheň, jako oheň; jako by se záda pekla na nejprudčím ohni." Slovem, všichni svědčili jednostejně. Ostatně pamatuju se, že jsem tehda zpozoroval jistou věc, za jejíž správnost však mnoho neručím; ale souhlas výpovědí samých trestanců velice jí nasvědčuje: totiž to, že ostrý prut, je-li přisouzen ve velikém množství, je nejtěžším trestem ze všech, jichž se u nás užívalo. Zdálo by se na první pohled, že je to pošetilé a nemožné. Ale pěti sty, ano čtyřmi sty ranami prutem možno sesekati člověka do smrti; více než pěti sty ranami skoro najisto. Tisíc švihnutí nesnese najednou ani člověk nejsilnější konstrukce. Naproti tomu pět set ran holí možná vydržeti bez všelikého nebezpečenství života. Tisíc ran holí může vydržeti bez nebezpečenství života i člověk ne příliš silného složení. Ba ani dvěma tisíci ran holí nelze zabiti člověka prostřední síly a zdravého složení.

Trestanci všichni souhlasili, že pruty jsou horší než hůl. „Prut lépe přilehne," tvrdívali, „bolesti je více." O tom ovšem nemůže býti pochybnosti, že pruty jsou bolestnější než hůl. Silněji dráždí, silněji působí na nervy, rozčilují je přes míru, rozechvívají víc, než je možno. Nevím, jak nyní, ale za nedávných dob byli gentlemani, jimž možnost dát nasekati své oběti působila něco, co připomínalo markýza de Sada a Brinviliera. Mám za to, že v pocitu onom jest něco takového, od čeho oněm gentlemanům srdce se svírá, jest jim sladko a bolestno zároveň.

Jsou lidé jako tigři, kteří dychtí po tom, aby mohli líznouti krve. Kdo zakusil jednou této moci, této neobmezené nadvlády nad tělem, krví a duchem člověka, právě takového, jako on sám, taktéž Bohem stvořeného a bratra po zákonu Kristově; kdo zakusil té moci a úplné možnosti, ponížiti nejhlubším ponížením druhou bytost, nosící na sobě obraz boží, ten již nevolky pozbývá jaksi vlády nad svými city. Tyranství je zvyk; je nadáno schopností rozvoje, a rozvíjí se na konec v chorobu. Stojím na tom, že i nejlepší člověk může zvykem zhruběti a otupěti až na stupeň zvířete. Krev a moc opájejí; rozvíjí se zhrubělost, prostopášnost; rozumu i citu se stávají přístupnými a nakonec i příjemnými nejvýše abnormálné zjevy. Člověk a občan mizí v tyranovi navždy, a návrat k lidské důstojnosti, k pokání, k znovuzrození stává se pro něho skoro již nemožným. Kromě toho příklad, možnost takové svévole působí též na celou společnost nakažlivě; taková moc je svůdna. Společnost, pohlížející chladnokrevně na takové zjevy, sama už je nakažena ve svých základech. Slovem právo k tělesnému trestání, dané jednomu člověku nad druhým, jest jizvou společnosti, jest jedním z nejsilnějších prostředků na potlačení v ní každého zárodku, každého pokusu k dosažení práv občanských a spolu jistou příčinou její nezbytného a neodvratného rozkladu.

Kata se ovšem štítí ve společnosti, ale kata gentlemana dokonce ne. Teprve nedávno se objevilo opačné mínění, ale objevilo se jen v knihách abstraktně. I ti, kdo je pronášejí, nedovedli ještě všichni potlačiti v sobě onu potřebu samovlády. I každý továrník, každý podnikatel musí nezbytně pociťovati jakousi rozčilující rozkoš následkem toho, že jeho dělník závisí někdy celý se vší svou rodinou jedině od něho. Je tomu vskutku tak; ne tak rychle se pokolení lidské zříká toho, co v něm tkví dědičně; ne tak rychle se zříká člověk toho, co vniklo do jeho krve, co bylo vpraveno do něho tak říkaje s mateřským mlékem. Nedějí se takové náhlé převraty. Seznati vinu a děděný hřích jest ještě málo, tuze málo; jest nezbytno úplně mu odvyknouti. A to se neděje tak rychle.

Zmínil jsem se o katovi. Schopnosti katovské v zárodku se nacházejí skoro v každém člověku naší doby. Ale zvířecí vlastnosti člověka se nerozvíjejí stejně. Jestliže v některém člověku zahluší svým rozvojem všechny ostatní jeho schopnosti, stane se takový člověk ovšem hrozným a pravou nestvůrou. Jsou dva druhy katů: jedni bývají dobrovolní, druzí nevolní, z povinnosti. Dobrovolný kat stojí ovšem v každém vzhledě níže než nevolný, jehož se tak štítí lid, tak si ho oškliví, až se mu hnusí, má před ním hrůzu, jakýsi nevysvětlitelný, div ne mystický strach.

Odkud se bere tento skoro pověrečný strach před jedním katem, a taková lhostejnost, div ne schvalování druhého? Naskytují se příklady v nejvyšší míře podivné. Znával jsem lidi dobré, čestné, ba i vážené ve společnosti, a přece nemohli na příklad lhostejně snésti, když trestaný nekřičí pod metlou, neúpí a neprosí o smilování. Trestaný má nezbytně křičeti a prosit o slitování. Tak je to zavedeno; pokládá se to za slušné a nezbytné, a když jednou oběť nechtěla křičeti, tu vykonavatel, jehož jsem znal, a jenž za jiných okolností mohl býti pokládán třebas i za dobrého člověka, byl až osobně uražen oním případem. Měl zprvu v úmyslu potrestati provinilce zlehka; ale když se neozvalo obvyklé: Vaše blahorodí, otče rodný, slitujte se, učiňte, abych se věčně za vás modlil k Bohu a pod., rozvzteklil se a přidal mu padesát ran prutem, chtěje dosáhnouti křiku a proseb – i dosáhl toho.

„Nelze, je to hrubost," odpovídal mně zcela vážně.

Co však se týče skutečného kata, nevolného kata z povinnosti, je známo, že jím bývá odsouzený trestanec, jenž měl býti deportován, ale byl ponechán na svém místě, aby vykonával povinnosti kata. Vstupuje nejprve do učení k druhému katovi, a když se u něho vyučil, zůstává na vždy při trestnici, kde bydlí zvlášť, ve zvláštní světnici, mívá i své hospodářství, ale nachází se skoro neustále pod vojenským dozorem. Živý člověk ovšem není stroj; kat mrská třeba z povinnosti, ale někdy se také rozjaří; a ačkoliv je mu bití snad i příjemným, přece nikdy skoro nechová osobní nenávisti k své oběti. Dovednost rány, znalost svého umění, snaha ukázati se před svými soudruhy a před obecenstvem, podněcují jeho samolibost. Namáhá se jen pro umění.

Kromě toho kat ví dobře, že je vyvrhelem celého světa, že pověrečný strach všude ho vítá a provází, a nelze ručiti za to, že by to na něho nepůsobilo, že by to nezvyšovalo jeho vzteku, jeho zvířecích náklonností. I děti vědí, že se „odříká otce i matky". A podivná věc; všichni katové, co se mně přihodilo jich viděti, všichni byli lidé duševně rozvití, rozšafní, chytří a neobyčejně ješitní, skoro hrdí. Nevím, rozvíjela-li se v nich ona hrdost na vzdor všeobecnému k nim opovržení, zvyšovala-li se vědomím hrůzy, již vnukají svým obětem a vědomím své moci nad ní. Dost možná, že slavnostní a divadelní způsob, jak vystupují na pranýř před obecenstvo, spolupůsobí na rozvoj jisté domýšlivosti v nich. Pamatuju se, že se mně kdysi přihodilo setkávati se prodlením času velmi často a z blízka pozorovati jednoho kata. Byl to chlapík prostřední postavy, svalovitý, hubený, asi čtyřicetiletý, s dosti příjemnou a rozumnou tváří a kučeravou hlavou. Býval vždy neobyčejně vážný, klidný; zevně se choval po gentlemansky, odpovídal vždy krátce, s rozvahou, ba i laskavě, ale jaksi domýšlivě laskavě, jako by se něčím přede mnou vynášel.

Důstojníci od stráže často se s ním přede mnou dávali do řeči a vskutku jako by s jakousi úctou k němu. On si toho byl vědom a před představeným schválně zdvojnásoboval svou zdvořilost, prostotu a pocit vlastní důstojnosti. Čím laskavěji s ním rozmlouval představený, tím nepoddajnějším se zdál sám a ačkoli nevystupoval ani za mák z mezí nejjemnější zdvořilosti, nicméně jsem přesvědčen, že se v ten okamžik pokládal za něco nepoměrně vyššího, než představený, s kterým rozmlouval. Bylo to napsáno na jeho obličeji. Stávalo se, že ho někdy za velmi parného letního dne posýlali s vojenským průvodem do města, bíti dlouhou, tenkou žerdí psy. V onom městečku bylo velmi mnoho psů, kteří nikomu nepatřili a neobyčejně rychle se plodili. Za doby letních prázdnin stávali se nebezpečnými a z rozkazu představenstva posýlali kata je hubit. Ale ani tato ponižující povinnost pranic ho na pohled nesnižovala. Stálo za podívanou, jak si vážně vykračoval po městských ulicích v průvodu unaveného strážníka, lekaje pouhým zjevem svým děti a báby na potkání, jak klidně, ba i s vysoka pohlížel na každého, kdo ho potkal.

Katům se ostatně žije lehce. Mívají peníze, jedí velmi dobře, pijí vodku. K penězům přicházejí pomocí podplatků. Odsouzenec stavu občanského, jenž má býti dle rozsudku potrestán, obdaruje napřed kata aspoň něčím, třebas to byl poslední jeho majetek. Avšak od jiných, od bohatých odsouzenců berou sami, určují summu, poměrnou k domnělým prostředkům trestancovým, berou i po třiceti rublech a někdy i více. S velmi bohatými se pořádně smlouvají. Příliš slabé kat ovšem nemůže trestati; odpovídáť za to svými vlastními zády. Ale za určitý plat slíbí své oběti, že ji nebude bíti tuze silně. Jeho nabídka se skoro vždy přijímá; ne-li, bije opravdu barbarsky, což je skoro úplně v jeho moci.

Stává se, že uloží značnou summu i velmi chudobnému odsouzenci; příbuzní přicházejí, smlouvají se, klanějí se mu, a běda, nevyhoví-li mu. V podobných případech mnoho mu napomáhá pověrečný strach, jejž jim nahání. Jakých divných věcí o katech nevypravují! Ostatně sami trestanci mne ubezpečovali, že kat může zabiti jedinou ranou. Ale přede vším kdy se to zkusilo? Avšak možná dost. Tvrdilo se to všeobecně. Kat sám pak se mně zaručoval, že to učiniti může. Také se říkalo, že může udeřiti ze vší síly po zádech provinilcových, ale tak, že nenaskočí po ráně ani sebe menší jizva a trestaný nepocítí ani dost malé bolesti. Ale o všech takových kouscích a fortelích je známo již příliš mnoho pověstí.

Avšak i když kat vezme podplatek, aby trestal mírně, první ránu zasadí přece z celého rozmachu a ze vší síly. Stalo se to mezi nimi jaksi zvykem. Následující rány zmírňuje, zvláště když mu napřed zaplatili. Ale první rána, ať si mu zaplatili, nebo ne, patří jemu. Opravdu nevím, proč to činí? Proto-li, aby rázem svou žertvu přiučili k dalším ranám, majíce za to, že po velmi kruté ráně nebudou se zdáti tak bolestnými rány lehčí, aneb je k tomu vede jen snaha, aby ukázali své oběti, co mohou, aby jí nahnali strachu, zkrušili ji z prvního rázu, aby se dovtípila, s kým má co činiti, slovem aby si zafuriantili. Vůbec před početím trestu cítí se kat v pohnutém stavu, pociťuje svou sílu, je si vědom, že je pánem; je v tom okamžiku hercem; jemu se diví a jeho se hrozí obecenstvo a ovšem ne bez jisté rozkoši volá na svou oběť před první ranou: „Drž se, spařím tě!" – obvyklá to a osudná slova v tomto případě. Je si těžko představiti, do jaké míry možná znetvořiti povahu lidskou!

V ty první doby v nemocnici poslouchal jsem s dychtivostí všechna taková vypravování trestancův. Ležeti bylo nám všem hrozně nudno. Každý den jest tak podoben jeden druhému. Ráno nás ještě bavily návštěvy lékařův a pak brzy po nich oběd. Oběd jest za takové jednotvárnosti ovšem vítanou zábavou. Jídla byla různá, přizpůsobená chorobám nemocných. Někteří dostávali jen polévku s nějakou krupicí; jiní pouze kaši, třetí dokonce jen kaši z krupičky, na kterou bylo mnoho milovníků. Trestanci se od dlouhého ležení rozněžili a rádi si smlsli. Těm, co se již uzdravovali, aneb už byli skoro zcela zdrávi, dávali kousek vařené hověziny, „býka", jak se u nás vyjadřovali. Nejchutnější jídla dostávali ti, co měli kurděje: maso s cibulí, křenem a pod. a časem i sklenku kořalky. Chléb se také rozdával dle druhů nemocí, buď černý nebo polobílý, řádně vypečený.

Tato oficiálnost a určitost v předpisování stravy byla nemocným jen k smíchu. Ovšem při některých nemocech člověk sám ničeho nejedl. Zato ti nemocní, kteří cítili chuť k jídlu, jedli co chtěli. Někteří si vyměňovali jídla, tak že pokrm, přizpůsobený k jedné nemoci, přecházel k docela jiné. Jiní, kteří měli jisti pouze slabá jídla, kupovali si hovězí maso nebo oběd, určený pro kurdějovité, pili kvas, nemocniční pivo, kupujíce je od těch, jimž bylo předepsáno. Někteří jídali i dvě porce. Tyto porce se prodávaly, a to i z druhé ruky, za peníze. Porce hovězího masa cenila se dosti vysoko; stála pět kopějek assignačních.

Asi dvě kopějky stříbra.

Nebylo- li v našem pokoji kde koupiti, posýlali hlídače do druhého trestaneckého pokoje, a když ani tam, tedy i do místností, kde leželi vojáci, do „svobodných", jak u nás říkali. Vždy se našel někdo, kdo byl ochoten prodat. Musili se pak spokojiti pouhým chlebem, zato si ušetřili peníze. Nuzota byla ovšem všeobecná, ale ti, kdo měli penízky, posýlali si až na trh pro koláče, i pro mlsky atd. Naši hlídači konali ty objednávky zcela nezištně.

Po obědě počínala nejnudnější doba; někdo z dlouhé chvíle spal, někdo žvástal, někdo se přel a někdo vypravoval něco nahlas. Nepřivedli-li nových nemocných, bylo ještě nudněji. Příchod nováčka způsobil skoro pokaždé jistý dojem, zvláště byl-li úplně neznámý. Prohlíželi si ho, snažili se zvěděti, co je zač, proč, jak, a odkud sem přichází. Zvláště je zajímali v tom případě deportovaní; ti vždycky uměli něco vypravovali, ostatně nikoliv o svých intimných záležitostech; na to, nedal-li se člověk do vypravování sám, nikdy se nevyptávali, nýbrž jen tak: odkud přicházejí? s kým šli? jaká byla cesta? kam půjdou odsud? a pod. Někteří, slyšíce nové vypravování, vzpomínali jako mimochodem o něčem ze svých zkušeností, o různých pochodech, skupinách trestaneckých, o vykonavatelích, o náčelnících skupin.

Ti, kdo běhali ulicí, přicházeli také okolo toho času, pod večer. Působili vždycky dosti silný dojem, jak jsem ostatně již připomenul; ale nepřiváděli jich každodenně, a v ten den, když nepřišli, bývalo u nás jaksi mdlo, jako by všechny ty osoby strašně se navzájem omrzely a počínaly i hádky. U nás byli rádi i šílencům, jež k nám přiváděli k lékařskému pozorování. Obžalovaní, aby se zbavili tělesného trestu, jen zřídka připadali na myšlénku, stavěti se šílenými. Některé z nich brzy usvědčili, aneb lépe řečeno, sami oni se odhodlávali ke změně politiky ve svém jednání; trestanec dva nebo tři dni tropí, bláznovství a najednou pro nic za nic nabude opět rozumu, ztichne a se zasmušilou tváří se hlásí jako uzdravený. Trestanci ani lékaři mu to nevytýkali, nezahanbovali ho připomínáním nedávných jeho kousků; mlčky ho zapisovali mezi uzdravené, mlčky ho provázeli a za dva nebo tři dni objevil se u nás opět, ale již jako potrestaný. Takové případy bývaly však vůbec řídké.

Ale skuteční šílenci, které k nám přiváděli na zkoušku, bývali pravou metlou Boží pro celý pokoj. Některé šílence, veselé, živé, křičící, tancující a zpívající, vítali trestanci zpočátku div ne s nadšením. „To je vyražení!" říkávali, hledíce na některého právě přivedeného blázna. Ale mně bylo hrozně obtížno a těžko dívati se na ony nešťastníky. Nikdy jsem se nemohl dívati lhostejně na šílence.

Ostatně neustálé kroucení se a nepokojné dovádění šílence, přivedeného a uvítaného se smíchem, brzo omrzelo u nás rozhodně všechny, a za nějaké dva dni pozbývali naskrze všichni trpělivosti. Jednoho z nich drželi u nás tři neděle a nezbývalo než prostě utéci z nemocnice. Jako by naschvál přivedli v tutéž dobu ještě jednoho šílence. Tento způsobil na mne zvláštní dojem. Přihodilo se to již v třetím roce mého vězení. V prvním roce, či lépe řečeno, za prvních měsíců mého života v káznici chodil jsem z jara na práci se skupinou kamnářů jako podavač do cihelny, vzdálené asi dvě versty. Bylo zapotřebí spraviti pece k budoucím letním pracím v cihelně. Toho rána seznámili mne v cihelně M…cký a B. s přebývajícím tam vrchním dozorcem, poddůstojníkem Ostrožským. Byl to Polák, stařec asi šedesátiletý, vysoký, hubený, velice slušného, ba i vznešeného zevnějšku. V Sibiři byl od dávných dob ve službě, a ačkoli byl původu selského a přišel sem jako voják s vojskem v třicátém roce, M…cký a B. ho přece měli rádi a vážili si ho. Četl si neustále katolickou bibli. Dal jsem se s ním do řeči a on mluvil tak laskavě, tak rozumně, tak zajímavě vypravoval, tak dobrosrdečně a poctivě hleděl. Od té doby jsem ho neviděl po dvě léta, jen jsem slyšel, že byl vzat pro jakousi záležitost do vyšetřování, a znenadání ho přivedou do našeho pokoje v nemocnici jako šílence. Vešel s výskáním, chechtem a s nejneslušnějšími, sprostými posuňky se pustil do tance po pokoji. Trestanci měli hroznou radost, ale mne se zmocnil veliký zármutek…

Za tři dni už jsme nikdo nevěděl, co s ním počít. Hádal se, pral se, výskal, prozpěvoval písně, i v noci, vyváděl každou chvíli takové protivné kousky, že se všem dělalo až na nic. Nikoho se nebál. Oblékali mu blázineckou kazajku, ale to bylo pro nás ještě horší, ačkoli bez kazajky se pouštěl do hádek a byl by se sepral bezmála se všemi. Za ty tři neděle někdy celý pokoj prosil jedním hlasem hlavního lékaře, aby dal převésti naše neštěstí do druhého trestaneckého pokoje. Tam za dva dni už prosili, aby ho zase odvedli k nám. A protože byli u nás najednou dva šílenci, oba nepokojní a zuřivci, proto si oba pokoje vyměňovali po řadě své šílence. Ale ukázalo se, že byli jeden horší druhého. Všichni si oddechnuli svobodněji, když je konečně někam od nás odvedli…

Pamatuju se ještě na jednoho podivného blázna. Přivedli jednou v létě jednoho obžalovaného, zdravého a na pohled velmi neohrabaného chlapíka, starého asi čtyřicetpět let, s tváří zohyzděnou od neštovic, se zalitýma červenýma malýma očima a s neobyčejně zasmušilým a mračným vzezřením. Umístili ho podle mne. Ukázalo se, že je to velice klidný člověk, s nikým se nedával do řeči, a seděl jako by o něčem přemýšlel. Počalo se smrákati a tu se nenadále obrátí ke mně. Přímo, bez jakéhokoli úvodu, ale s takým vzezřením, jako by sděloval se mnou neobyčejné tajemství, počal mně vypravovati, že má tyto dni dostat dva tisíce, ale že se to nyní nestane, protože se dcera plukovníka G. přimlouvá za něho.

Pohlédl jsem udiveně na něho a odpověděl jsem, že v tomto případě, jak se mi zdá, plukovníkova dcera nevyřídí ničeho. Neměl jsem ještě tušení o ničem; přivedli ho k nám ne jako blázna, ale jako obyčejného nemocného. Otázal jsem se ho, co mu schází? On mne odpověděl, že neví, a že ho sem poslali za jakousi příčinou, ale že je docela zdráv a dcera plukovníkova že je do něho zamilována; že jela jednou, budou tomu dvě neděle, okolo hlavní stráže a on v týž okamžik vyhlédnul ze zamříženého okna. Jakmile ho spatřila, ihned že se do něho zamilovala. Od té doby byla za různými záminkami již třikrát na strážnici; ponejprv přišla spolu s otcem k bratru důstojníkovi, jenž byl v tu dobu právě na stráži; po druhé přišla s matkou rozdávat almužnu, a když šla okolo něho, pošeptala mu, že ho miluje a vysvobodí ho. Bylo ku podivu, s jakými jemnými podrobnostmi vypravoval mně celou tu pošetilost, jež se ovšem ve vší své celosti zrodila v jeho chorobné, ubohé hlavě. Věřil svatě, že bude zbaven trestu. O vášnivé lásce oné slečny k němu mluvil klidně a s přesvědčením, i nehledě na veškeru bláhovost této historie, tak bylo hloupo poslouchati takové romantické vypravování o slečně, zamilované do člověka, starého padesát let, s takovou unylou, rozhořčenou a znetvořenou tváří. Ku podivu, co mohl provésti strach před trestem s tou bojácnou duší.

Dost možná, že vskutku někoho uviděl z okénka, a šílenství, jež se v něm rodilo ze strachu, vzrůstajícího s každou hodinou, našlo si z nenadání svůj východ, svou formu. Tento nešťastný voják, jenž si snad ani jednou nevzpomněl na slečny, vymyslil si najednou celý román, pudem jaksi se chápaje aspoň tohoto stébla. Vyslechl jsem ho mlčky a podal jsem o něm zprávu ostatním trestancům. Ale když se druzí počali vyptávati, on cudně umlk'.

Druhého dne se ho lékař dlouho vyptával, a poněvadž mu oznámil, že je zdráv a při prohlídce vskutku se ukázal zdravým, propustili ho z nemocnice. Ale o tom, že mu na lístek napsali „sanat", dověděli jsme se teprve, když lékaři odešli z pokoje, tak že jsme jim už nemohli pověděti, co mu vlastně schází. Ostatně ani my jsme tehdá ještě zcela netušili, oč tu hlavně běželo. A zatím celá věc záležela v pochybení představenstva, jež ho k nám poslalo, aniž udalo příčinu, proč ho posýlá. Přihodila se tu jakási nedbalost. A možná dost, že i ti, co ho k nám poslali, také jen hádali, ale nebyli ještě zcela přesvědčení o jeho šílenosti, zakročili následkem nejistých pověstí a poslali ho k nám na zkoušku.

Ať již se věc měla jakkoli, nešťastníka za dva dni na to vyvedli k potrestání. To zdá se velice ho překvapilo svou neočekávaností; nevěřilť do posledního okamžiku, že bude potrestán, a když ho táhli podél vystrojené řady, počal křičeti „pomoc!" V nemocnici ho uložili tentokrát už ne do našeho pokoje, kde nebylo svobodné postele, nýbrž do druhého. Ale vyptával jsem se na něho a zvěděl jsem, že po celých osm dní nepromluvil s nikým ani slova, byl zaražen a neobyčejně truchliv… Potom ho poslali někam pryč, když se mu zahojila záda. Já aspoň ničeho jsem víc již o něm neuslyšel.

Co pak se vůbec týče léčení a léků, tu nakolik jsem mohl pozorovati, lehce nemocní skoro nikdy neplnili, co jim bylo předepsáno, a nepřijímali léků; ale těžce nemocní a vůbec opravdově nemocní velmi rádi se léčili, přijímali pravidelně své mixtury a prášky; ale nejvíce měli u nás v oblibě vnější prostředky. Baňky, pijavky, horké obkladky a pouštění krve, jež tak miluje a jemuž tolik věří náš prostý lid, přijímalo se u nás s ochotou, ba i s radostí. Zajímala mne jedna podivná okolnost. Titéž lidé, kteří byli tak trpělivi při snášení nejtrapnějších bolestí při bití holemi a pruty, nezřídka si stýskali, krčili se, ba i stenali, když jim sázeli baňky. Buď že se příliš rozněžili, anebo se tak jen stavěli: opravdu nevím, čím to vysvětliti.

Pravda naše baňky byly zvláštního druhu. Přístroj, jímž se prosekne okamžitě kůže, ranhojič kdysi za dávných dob ztratil nebo pokazil, anebo se snad sám pokazil, takže bylo nutno prováděti nezbytné zářezy do těla lancetou. Pro každou baňku dělají okolo dvanácti zařezů. Přístrojem to nebolí. Dvanáct nožíčků sekne najednou okamžitě, a bolest není cítiti. Ale prořezává-li se kůže lancetou, to je něco jiného. Lanceta řeže poměrně velmi pomalu; bolest je cítiti; a poněvadž ku příkladu pro deset baněk je zapotřebí učiniti stodvacet takových zářezů, bylo to všechno vzato dohromady ovšem bolestno. Zakusil jsem to, ale ačkoli to bolelo a bylo mrzuté, přece ne v takovém stupni, aby se člověk nemohl zdržeti od stenání.

Bývalo někdy až směsno dívati se na některého otevřhubu a siláka, jak se krčí a počíná fňukat. Vůbec bylo to možno srovnati s tím, když některý člověk pevný, ba i klidný, při nějaké důležité záležitosti stává se mrzutým a svéhlavým doma, když nemá co dělat, nejí, co se mu podává, vadí se a nadává; nic mu není vhod, všichni mu překážejí, všichni jsou k němu hrubi, všichni ho trápí; slovem dobré bydlo mu nedá posedět, jak se říkává někdy o podobných pánech, s nimiž se setkáváme ostatně i mezi prostým lidem; v naší káznici pak za příčinou všeobecného společného přebývání, až příliš často.

Stávalo se, že v nemocnici sami soudruhové se počali posmívati takovému choulostivci, a některý z nich mu proto vyhubuje; a vida, hned umlkne, jako by byl vskutku jen na to čekal, aby mu vyhubovali, by umlk