ČÁST DRUHÁ
I
Nemocnice.
Brzy po svátcích jsem se rozstonal a odebral jsem se do naší vojenské nemocnice. Stála o samotě asi půl versty od pevnosti. Byla to dlouhá přízemní budova, obarvená na žluto. V létě, když se konaly opravy, padlo na ni veliké množství okru. Na ohromném dvoře nemocnice byly umístěny různé hospodářské budovy, domy pro lékaře a ostatní potřebná stavení. Ve hlavní budově byly pouze pokoje pro nemocné. Pokojů bylo mnoho, ale pro trestance byly vyhrazeny pouze dva, jež bývaly vždycky plny, zvláště v létě, tak že bývalo nutno posouvati postele blíže k sobě. Naše nemocniční pokoje naplňovaly se „nešťastným lidem" všelikého druhu. Chodili sem naši trestanci, přicházeli rozliční vojáci, nacházející se ve vyšetřování, uvěznění na různých hlavních strážích, odsouzení i neodsouzení a taktéž osoby, jež měly býti deportovány dále; přicházeli sem též z „polepšovací roty", zvláštního to ústavu, do kteréhož byli posýláni provinilí a málo spolehliví vojáci od praporů, aby se tam polepšili a odkudž se po dvou a více letech vraceli takými darebáky, že těžko bylo najiti jim podobných.
Trestanci, kteří se roznemohli, hlásili se obyčejně ráno jako nemocní poddůstojníkovi. Ihned je zapisovali do knihy a s onou knihou posýlali nemocného v průvodu vojenské stráže do vojenského lazaretu. Tam lékař nejprve prohlédl všechny nemocné ze všech vojenských oddílů, jež byly posádkou v pevnosti, a koho shledal opravdu nemocným, toho zapsal do nemocniční knihy. Mne si poznamenali v knize a po jedné hodině, když se naši všichni už odebrali z káznice, na odpolední práci, šel jsem do nemocnice. Nemocný trestanec bral si s sebou obyčejně co mohl peněz, chleba, protože toho dne nemohl již počítati na nemocniční porci, malinkou dýmku a měšec s tabákem, křemenem a hubkou. Tyto poslední věci se pozorně uschovávaly do bot. Já vstupoval do ohrady nemocnice nikoli bez jisté zvědavosti na tuto novou, mně ještě nepovědomou variaci našeho trestaneckého života.
Den byl teplý, pošmourný a smutný, jeden z těch dní, kdy podobné ústavy, jako nemocnice, nabývají zvláštního pedantského, tesklivého a kyselého rázu. Vešli jsme s průvodčím do přijímacího pokoje, kde stály dvě měděné vany a kde už čekali dva nemocní vojáci, nacházející se ve vyšetřování, také v průvodu stráží. Přišel ranhojič, lenivě a pánovitě nás prohlédl a ještě lenivěji odešel podat o nás zprávu lékaři, jenž měl den. Tento se objevil brzy; prohlédl nás, při čemž se k nám choval velmi laskavě a vydal nám „nemocniční lístky", na nichž byla zaznamenána naše jména. Další popis nemoci, předepsání léků, stravy a ostatní bylo zůstaveno tomu z ordinujících lékařů, jenž spravoval trestanecké pokoje.
Slýchal jsem už dříve, že se trestanci nemohou nachváliti svých lékařů. „Otcův netřeba," odpovídali na mé otázky, když jsem se ubíral do nemocnice. Zatím jsme se převlékli. Šaty a prádlo, v němž jsme přišli, nám vzali a oblékli nás v prádlo nemocniční, mimo to nám vydali dlouhé punčochy, pantofle, noční čepice a tlusté soukenné župany hnědé barvy, jež měly za podšívku něco prostředního mezi režným plátnem a jakousi náplastí. Jedním slovem – župan byl v nejvyšší míře špinavý; ale ocenil jsem jej úplně teprve na místě.
Pak nás uvedli do trestaneckých pokojů, jež byly umístěny na samém konci hrozně dlouhé chodby, vysoké a čisté. Vnější čistota byla všude velmi uspokojivá; vše, co na první pohled padalo do očí, jen se lesklo. Ostatně snad se mně to jen zdálo u porovnání s naší trestnicí. Dva obžalovaní šli do pokoje nalevo, já napravo. U dveří, zamknutých železnou závorou, stál na stráži voják s ručnicí, vedle něho výpomocný strážník. Mladší poddůstojník od stráže při nemocnici poručil, aby mne vpustili do pokoje a já se octnul v dlouhé a úzké světnici, podél jejíž delších stěn stály po obou stranách postele, celkem asi dvacet dvě, z nichž tři nebo čtyři nebyly ještě obsazeny. Postele byly dřevěné, omalované zelenou barvou, příliš dobře známé všem a každému u nás na Rusi, tytéž postele, jež z jakéhosi předurčení nikterak nemohou býti bez stínek. Bylo mně vykázáno místo v koutě po té straně, kde byla okna.
Jak jsem již pravil, byli zde i naši trestanci z káznice. Někteří z nich mne již znali aneb mne aspoň vídali dříve. O mnoho více bylo však obžalovaných a z „polepšovací roty". Těžce nemocných, t. j. takových, kteří nevstávali z postele, nebylo mnoho. Druzí, lehce nemocní nebo pozdravující se, bud seděli na postelích, nebo se procházeli po světnici, v níž mezi dvěma řadami postelí zůstávalo ještě svobodného místa dosti k procházce. V pokoji byl neobyčejně dusný nemocniční zápach, Vzduch byl nasycen různými nepříjemnými výpary a vůněmi léků, nehledě na to, že skoro celý den v koutě se topila kamna.
Má postel byla potažena pruhovanou povlakou. Sňal jsem ji. Pod povlakou se ukázala soukenná pokrývka, podšitá režným plátnem, a hrubé prádlo příliš pochybné čistoty. Vedle postele stál stolek, na němž byl džbánek a cínová miska. Vše to pro lepší dojem bylo pokryto malinkým ručníkem, jenž mně byl vydán. Níže měl stolek ještě poličku; tam stavěli ti, kdož pili čaj, čajníky, džbány s kvasem a podobné; ale těch, kdo pili čaj, bylo mezi nemocnými velmi málo. Dýmky a měšce na tabák, jež měl s sebou skoro každý, nevyjímaje ani souchotináře, schovávaly se pod postel. Lékař a druzí představení nikdy se tam skoro nedívali, a stalo-li se, že zastihli někoho s dýmkou, dělali, jako by neviděli. Ostatně i nemocní byli skoro vždy opatrni a chodili kouřit ke kamnům. Leda už v noci že kouřili přímo na postelích. Ale v noci nikdo pokoje neobcházel, vyjma leda důstojníka, jenž velel stráži při nemocnici.
Do té doby jsem nikdy neležel v žádné nemocnici; všechno kolem mne bylo tedy pro mne zcela novo. Zpozoroval jsem, že budím jakousi zvědavost. O mně již slyšeli a prohlíželi si mne zcela nenuceně, ba i s odstínem jisté vynikajičnosti, jako se dívají ve školách na nováčka, nebo v úřadech na člověka, jenž přišel s nějakou žádostí. Napravo ode mne ležel jakýsi písař, jenž byl ve vyšetřování; byl nezákonným synem jistého setníka ve výslužbě. Byl vyšetřován pro padělání peněz a ležel už rok v nemocnici, ačkoli mu, tuším, pranic nescházelo, ale on tvrdil lékařům, že má aneurismus. Dosáhl svého cíle: káznice a tělesný trest ho minuly a po roce byl odeslán do T…ka, kde měl býti chován v nějaké nemocnici. Byl to silný, ramenatý mladý člověk, starý dvacet osm let, veliký šibal a zběhlý v zákonech, daleko ne hloupý, neobyčejně smělý v řeči a sebevědomý, do nemoci ješitný a opravdově přesvědčivší samého sebe, že je nejpoctivějším a nejspravedlivějším člověkem na světě, že nemá na sobě ani viny nijaké, a toto přesvědčení mu zůstalo na vždy.
On se dal první se mnou do řeči, zvědavě se mne počal vyptávati a dosti podrobně mne poučil o vnějších pořádcích nemocnice, a rozumí se, že mně především oznámil, že je synem setníkovým. Velice by si byl přál, aby ho pokládali za šlechtice, aneb aspoň za „blahorodého". Hned po něm přistoupil ke mně jeden nemocný z „polepšovací roty" a počal mne ubezpečovati, že znával mnohé z dřívějších šlechtických vězňů, a jmenoval mně je jménem a patronymikem. Byl to už šedivý voják; na tváři měl napsáno, že co mluví, je samá lež. Zvali ho Čekunov. Patrně se ke mně lichotil, domnívaje se bezpochyby, že mám peníze. Zpozorovav u mne papírový balíček s čajem a cukrem, nabídl mně ihned své služby; že mi opatří čajník a zavaří čaj. Mně slíbil M…cký, že mně čajník pošle zítra z trestnice po některém trestanci, kteří chodili do nemocnice na práci. Ale Čekunov přece dosáhl svého. Vypůjčil si jakýsi kotlíček, ba i číšku, svařil vodu, zavařil čaj, slovem sloužil mně neobyčejně horlivě, čímž zavdal ihned jednomu z nemocných příčinu k několika jedovatým poznámkám na svůj účet. Tento nemocný byl souchotinář, ležel naproti mně, jmenoval se Usťjancev; byl to voják ve vyšetřování, týž, jenž dostal strach před trestem, vypil sklenici kořalky, do níž nasypal mnoho šňupavého tabáku a tím si uhnal souchotiny; mluvil jsem již o něm dříve kdesi. Až dosud ležel mlčky, těžce dýchal, a upřeně a vážně mne pozoroval, sleduje s nelibostí jednání Čekunova. Neobyčejná, zlostná opravdovost dodávala jeho nelibosti jakéhosi zvláštního komického odstínu. Konečně se nezdržel.
„Vida otroka! našel si pána!" promluvil s přestávkami a zadychujícím se od slabosti hlasem. Trávil už poslední dny svého života.
Čekunov se uraženě obrátil k němu.
„Kdo je otrok?" zvolal, pohlížeje s opovržením na Usťjanceva.
„Tys otrok!" odpověděl tento takovým sebevědomým hlasem, jako by měl plné právo kárati Čekunova, ano jako by byl postaven k němu schválně za tím účelem.
„Já že jsem otrok?"
„Ano, ty. Poslouchejte, dobří lidé, on nevěří! Diví se!"
„A co je tobě do toho! Vidíš, že sám on je jako bez rukou. Není zvyklý žíti bez služebníka, toť víme. Proč bych neposloužil, ty huňatotlamý blázne!"
„Kdo že je huňatotlamý?"
„Tys huňatotlamý."
„Já že jsem huňatotlamý?"
„Ano, ty!"
„A ty jsi krasavec? Sám máš hubu jako vraní vejce… jsem-li já huňatotlamý."
„Ovšem že huňatotlamý! Vidíš, že tě Pánbůh srazil, ležel bych tedy a umíral. Ale ne, také si musí omočit!
Nu, což jsi si omočil?"
„Což! Ne, já se raději pokloním před botou než před láptěm. Můj otec se neklaněl a mně také zapověděl. Já… já…"
Chtěl pokračovat, ale strašně se rozkašlal na několik minut, plivaje při tom krev. Brzy studený, seslabující pot vystoupil na jeho úzkém čele. Kašel mu překážel, sic by byl stále mluvil; bylo mu viděti na očích, jak se mu chtělo hádati se; ale nemaje k tomu moci, máchal jen rukou, tak že Čekunov na něho konečně zapomněl.
Cítil jsem, že hněv souchotinářův je namířen spíše na mne než na Čekunova. Proto, že mně Čekunov chtěl posloužiti a tím si vydělati kopějku, nikoho by nenapadlo na něho se horšiti aneb pohlížeti na něho s opovržením. Každý chápal, že to dělá pouze pro peníze. V těch věcech prostý lid není vůbec tak choulostiv a ostře dovede rozeznávati okolnosti. Usťjancevu jsem se nelíbil vlastně já, nelíbil se mu můj čaj a to, že i v okovech zůstávám jako by bárinem, že se nemohu obejíti bez obsluhy, ačkoli jsem nikoho nežádal a ani si nepřál nikoho k obsluze. Vskutku vždycky jsem si přál vykonávati všechno sám, a zejména to bylo mým přáním, aby si nikdo ani mysliti nemohl, že jsem člověk, vyhýbající se práci, rozněžený, že si hraju na pána. Ba v tom částečně záležela moje ctižádost, když už je tak o tom řeč.
Avšak – opravdu nechápu, jak se to vždy přihodilo – nikdy jsem nemohl odříci různým posluhovačům a přisluhovačům, kteří se mně sami vnucovali a na konec mne úplně ovládali, takže oni vlastně byli mými pány a já jejich sluhou; dle zevnějšku vyplývalo jaksi samo sebou, že jsem opravdu bárin, že se nemohu obejíti bez obsluhy a že tedy žiju po pansku. To bylo pro mne ovšem velice mrzuté. Ale Usťjancev byl souchotivý, popudlivý člověk. Ostatní nemocní zůstávali na pohled lhostejnými, ano i s jistým odstínem hrdosti. Pamatuju se, že všichni byli zaujati jednou zvláštní okolností: z rozhovorů mezi trestanci jsem seznal, že k nám přivedou toho večera jistého trestance, nalézajícího se ve vyšetřování, jenž v tu chvíli právě běhá ulicí. Trestanciočekávali nováčka s veškerou zvědavostí. Tvrdilo se ostatně, že trest bude lehký – všeho jen pět set prutů.
Ponenáhlu jsem se rozhlédl kolem sebe. Nakolik jsem mohl pozorovati, opravdově nemocní měli zde nejvíce kurděje a oční nemoci – byly to místní nemoci onoho kraje. Takových bylo v pokoji několik osob. Ostatní z opravdově nemocných měli zimnice, různé vředy a choroby prsní. Zde nebylo tak, jako v jiných místnostech v nemocnici: zde byly pohromadě všechny nemoci, i venerické. Pravil jsem opravdově nemocní, protože tu bylo též několik osob, jež přišly jen tak, bez všeliké nemoci odpočinout si. Lékaři vpouštěli ochotně i takové z milosrdenství, zvláště když bylo mnoho svobodných postelí. Život na hlavní strážnici a v trestnicích zdál se u porovnání s nemocnicí tak bídným, že mnozí trestanci s radostí přicházeli si poležet, nehledě na zatchlý vzduch a zavřený pokoj. Byli i někteří zvláštní milovníci ležení a vůbec lazaretního živobytí; nejvíce jich bylo z „polepšovací roty".
Zvědavě jsem pozoroval své nové soudruhy, ale pamatuju se, že obzvláštní zvědavost tehdy už ve mně vzbudil jeden již umírající, pocházející z naší trestnice, také souchotinář a také už trávící poslední své dny; ležel ob jednu postel od Usťjanceva a tedy skoro naproti mně. Jmenoval se Michajlov; ještě přede dvěma nedělema jsem ho viděl v káznici. Byl už dávno churav, a dávno již měl jíti do nemocnice; ale on se přemáhal s jakousi tvrdošijnou, zcela zbytečnou trpělivostí, dodával si mysli, až teprv o svátcích odešel do nemocnice, aby po třech nedělích skonal strašnou tuberkulosou; člověk jako by byl shořel. Překvapila mne nyní jeho strašně pozměněná tvář, – tvář, kterou jsem spatřil mezi prvními po svém vkročení do káznice; padla mně tehdá jaksi do očí.
Vedle něho ležel jakýsi voják z polepšovací roty, starý člověk již, strašně nečistotný, až se to hnusilo… Ale nemohu vypočítávati všechny nemocné… Vzpomněl jsem si nyní na onoho starce jen proto, že způsobil na mne tehda také jistý dojem a v jedné minutě mně vnukl dosti úplné ponětí o některých zvláštnostech trestaneckého oddělení v nemocnici. Onen stařec měl tehda, jak se pamatuju, velmi silnou rýmu. Neustále kýchal, a celý týden potom kýchal i ze spaní, a sice jako když střílí, pět i šest kýchnutí za sebou, při čemž pravidelně po každé odříkával: „Bože můj, zač jsi mne to jen potrestal!"
V onu chvíli seděl na posteli a lačně si cpal do nosu tabák z papírového kornoutku, aby se silněji a lépe prokýchal. Kýchal do bavlněného, vlastního, kostkováného šátku, jenž byl už stokrát prán a skoro úplně vybledl; při tom se jeho malinký nos jaksi zvláště pokaždé svraštil, dělaly se na něm drobné, nesčíslné vrásky a ukázaly se zbytky starých, zčernalých zubů, spolu s červenými, posliněnými dásněmi. Když se dosti nakýchal, rozestřel ihned šátek a pozorně si prohlížel hlen, jehož se v něm nashromáždilo hojnost a počal jej stírati svým hnědým komisním županem, takže veškeren hlen zůstal na županě a šátek zůstal leda. trochu vlhký. Tak to prováděl celý týden. Toto pečlivé, lakotné šetření svého vlastního šátku na účet komisního županu nebudilo v ostatních nemocných pražádný odpor, ačkoli se mohlo státi, že některý z nich příště bude nucen obléknouti právě tento župan. Ale náš prostý lid není choulostivý a bývá nedůvtipný až ku podivu. Já se celý otřásl v tu chvíli a počal jsem si s ošklivostí a zvědavostí bezděčně prohlížeti župan, jejž jsem právě byl oblékl. Tu mne teprv napadlo, že už dlouho budil mou pozornost svým silným zápachem. Ohřál se již na mně za tu dobu a páchnul čím dál, tím více různými léky, náplastmi a jak se mně zdálo, jakýmsi hnisem, což nebylo nic divného, neboť od nepamětných dob měli jej skoro neustále na sobě různí nemocní. Možná, že jeho plátěnou podšívku na zádech prali někdy; ale určitě to tvrditi nemohu. Ale nyní byla ona podšívka prosycena všemi možnými nepříjemnými moky, obkladky, vyřinulou vodou z prořezaných pryskýřů a pod. Mimo to do trestnického oddělení přicházeli velmi často lidé s rozsekanými zády, kteří právě proběhli ulicí. Takové trestance léčili obklady a proto župan, jenž se oblékal přímo na mokrou košili, musel tím nezbytně trpěti; a všechno to na něm zůstávalo.
Proto po celou dobu mého vězení, celých těch několik let, kdykoli se mně přihodilo, že jsem býval v nemocnici (a býval jsem tam často), pokaždé jsem oblékal župan s bázlivou nedůvěrou. Obzvláště se mně nelíbily veliké a znamenitě vypasené vši, jež se někdy nalézaly v oněch županech. Trestanci je s rozkoší zabíjeli, tak že když pod tlustým, neohrabaným trestancovým nehtem prasklo někdy zabité zvířátko, bylo možno i dle tváře lovcovy souditi o stupni té rozkoše, kterou mu to způsobilo. Také velice u nás neměli rádi stínky a stávalo se, že se někdy všichni nemocní z celého pokoje sebrali a hubili je za dlouhých, nudných zimních večerů.
Ačkoli tedy v nemocnici, vyjma těžký zápach, na zevnějšek všechno bylo dle možnosti čisto, vnitřní, tak říkaje podšívkovou čistotou nepříliš se u nás honosili. Nemocní k tomu přivykli a skoro se domnívali, že to tak musí býti; mimo to i sám pořádek v nemocnici nenutkal k obzvláštní čistotě. Ale o pořádku tom promluvím později…
Sotva že mně Čekunov podal čaj, mimochodem řečeno upravený z nemocniční vody, kterou přinášeli do pokoje jednou na celý den, a jež se v našem vzduchu jaksi rychle kazila, otevřely se jaksi hlučně dvéře a v průvodu sesílené vojenské stráže byl přiveden voják, jenž byl právě proběhl ulicí. Bylo to poprvé, co jsem viděl člověka právě potrestaného. Později je přiváděli často, některé i přinášeli, byli-li příliš těžce potrestáni, a pokaždé to působilo velikou zábavu nemocným. Vítali u nás takového člověka obyčejně s nápadně přísným výrazem obličeje a s jakousi skoro trochu přepjatou vážností. Ostatně uvítání záviselo z části od stupně velikosti zločinu a následovně též od velikosti trestu. Velmi silně sbitý a podle reputace veliký zločinec, těšil se větší vážnosti a větší pozornosti, než nějaký uprchlý novobranec, jako na příklad ten, jehož přivedli nyní. Ale ani v tom, ani v onom případě neprojevovalo se ani zvláštního politování, ani jakékoliv obzvlášť rozčilující poznámky. Mlčky pomáhali nešťastnému a ošetřovali ho, zejména když se nemohl obejíti bez cizí pomoci. Ranhojiči věděli už sami, že odevzdávají sbitého do zkušených a dovedných rukou. Pomoc záležela obyčejně v častých a nezbytných změnách namočeného do studené vody prostěradla nebo košile, kterou kladli na rozsekaná záda, zvláště když potrestaný sám už neměl síly, aby dbal o sebe, pak v obratném vytahování třísek z ran, neboť třísky z polámaných o záda prutů často se zadírají do zad. Tato poslední operace bývá nemocnému obyčejně velmi nepříjemná.
Ale vůbec vždycky mne naplňovalo podivením, s jak neobyčejnou pevností snášejí potrestaní bolest. Mnoho jsem jich viděl, některé až příliš sbité, a skoro ani jeden z nich nezastenal! Jen tvář, jako by se celá změnila, zbledne; oči planou; pohled je nepokojný, roztržitý, rty se třesou, takže ubohý schválně je někdy přidržuje zuby, že je rozkouše až do krve.
Přivedený voják byl hoch asi dvacetitříletý, pevného, svalovitého těla, příjemné tváře, vysoký, štíhlý, snědé pleti. Jeho záda byla ostatně pořádně sesekána. Shora až po pás celé jeho tělo bylo obnaženo; přes ramena měl přehozené mokré prostěradlo, následkem čehož se třásl na všech údech, jako by měl zimnici, a asi půldruhé hodiny přecházel sem tam po světnici. Vzhlížel jsem do jeho tváře. Zdálo se, že o ničem nepřemýšlí v tu chvíli, hleděl podivně a divoce zběžným pohledem, jemuž patrně bylo za těžko, aby se pozorněji upjal na něco. Zdálo se mně, že upřel pohled na můj čaj. Čaj byl horký; pára se valila z číšky a ubožákovi bylo zima, chvěl se, že až jektal zuby. Nabídl jsem mu, aby vypil čaj. Hbitě a mlčky se obrátil ke mne, vzal číšku, vypil ji stoje a bez cukru, při čemž velice chvátal a jaksi zvláštně se snažil, aby nemusel hleděti na mne. Když všechno vypil, mlčky postavil číšku a nekývnuv mně ani hlavou, začal opět choditi po komnatě sem a tam. Neměl ovšem pomyšlení na slova a na kývání. Co pak se týče trestanců, všichni se z počátku jaksi vyhýbali všelikým řečem s potrestaným novobrancem; naopak, když mu napřed pomohli, sami jako by se potom snažili vůbec si ho nevšímati, snad že mu chtěli dopřáti co nejvíc pokoje a nezlobiti ho nijakými dalšími otázkami a nijakým litováním, s čímž zdá se, byl on zcela spokojen.
Zatím se setmělo, rozžehli noční svítilnu. Někteří trestanci se vytasili se svými vlastními svícny, celkem však ne mnozí. Konečně po večerní návštěvě lékařově přišel poddůstojník od stráže, spočítal všechny nemocné a zavřeli pokoj, do něhož přinesli dříve noční džber… K svému ustrnutí jsem zvěděl, že tento džber zde zůstane celou noc, ačkoli se záchod nacházel hned na chodbě, všeho dva kroky ode dveří. Ale byl tu již zaveden takový pořádek. Ve dne trestance vypouštěli ještě z pokoje, ovšem ne více než na jednu minutu; v noci však za žádnou podmínkou. Trestanecké oddělení v nemocnici nebylo podobno k obyčejným pokojům a nemocný trestanec snášel svůj trest i za nemoci. Kdo první zavedl takový pořádek, nevím; jen tolik vím, že pořádku v tom vlastně nebylo nijakého a nikdy že se veškerá zbytečnost formalistiky nejevila patrněji, než na příklad v tomto případě. Ovšem že pořádek ten nebyl zaveden od lékařů. Opakuju, že se trestanci nemohli nachváliti svých lékařů, pokládali je za otce, ctili je. Každý si byl vědom jejich laskavosti, každý od nich uslyšel dobré slovíčko; a trestanec, všemi zavržený, vážil si toho, protože viděl nelíčenost a upřímnost tohoto dobrého slova a této laskavosti.
Lékaři se mohli bez nich obejíti; nikomu by se nemusili zodpovídati, kdyby se chovali jinak, to jest hruběji a necitelněji; byli tedy dobrými z pravé lidumilnosti. Oni dobře ovšem chápali, že nemocný, ať je si kdokoliv, trestanec anebo ne, má na příklad právě tak potřebí svěžího vzduchu, jako každý jiný nemocný, třeba sebe výše postavený. Nemocní z druhých pokojů, když se na příklad uzdravovali, mohli se svobodně procházeti po chodbách, důkladněji se pohybovati, dýchati vzduch ne tak otrávený, jako vzduch v nemocničních pokojích, zatchlý a vždycky nezbytně nasycený dusnými výpary. Strašno a hnusno si představiti nyní, v jaké míře se musil otráviti tento již otrávený vzduch v noci u nás, když přinesli onen džber, za teplé temperatury v pokoji a za jistých nemocí, při nichž se nelze obejíti bez záchodu!
Řekl-li jsem, že trestanec i za nemoci snášel svůj trest, nepředpokládal jsem ovšem a nepředpokládám, že takový pořádek byl zaveden schválně jen pro potrestání. Rozumí se, že by to byla s mé strany nesmyslná pomluva. Nemocné není proč trestati. Děje-li se tak přece, rozumí se samo sebou, že nějaká přísná, strohá nutnost přinutila představenstvo k opatření tak škodnému ve svých následcích. Nuže která pak? Ale to je právě to mrzuté, že se ničím jiným nedá ani dosti málo vysvětliti nezbytnost onoho opatření, a mimo to i mnohých jiných opatření, tak velice nepochopitelných, že nejen vysvětliti je, nýbrž ani tušiti jich vysvětlení není možná. Čím tedy vysvětliti takovou zbytečnou přísnost? Inu tím, že trestanec může přijíti do nemocnice, schválně se dělaje nemocným, může oklamati lékaře, v noci vyjde ná záchod a použiv tmy, prchne!
Dokazovati vážně veškeru pošetilost takového rozsuzování je skoro nemožno. Kam uprchne? jak uprchne? v čem uprchne? Za dne je pouštějí po jednom; totéž mohlo by se díti i v noci. U dveří stojí stráže s nabitou puškou. Záchod je doslovně vzdálen dva kroky od vojáka, stojícího na stráži; ale přes to ho provází ještě výpomocný strážník a nespouští s něho očí po celou dobu Tam je pouze jedno okno, v zimě v letě s dvojími rámy a železnou mřiží. Pod oknem pak na dvoře, u samých oken trestaneckého oddělení, také chodí po celou noc stráže. Aby mohl člověk ujíti oknem, musil by vyraziti rám a mříž. Kdož mu to dovolí!
Ale dejme tomu, že zabije napřed výpomocného strážníka tak, že tento ani nehlesne a nikdo ničeho neuslyší. Ale připustíme-li i tuto bláhovost, vždyť přece bude musit vylomiti okno a mříž. Všimněte si ještě toho, že zde hned vedle stráže spí nemocniční hlídači a o deset kroků dále u dveří druhého trestaneckého pokoje stojí druhý voják s ručnicí, vedle něho druhý výpomocný strážník a druzí hlídači. A kam uteče v zimě člověk v punčochách a pantoflích, v nemocničněm županě a noční čepici? Je-li však tomu tak a je-li tak málo nebezpečí (to jest ve skutečnosti rozhodně nijaké), nač takové vážné obtěžování nemocných, trávících snad poslední dni a hodiny svého života, nemocných, jimž je svěží vzduch ještě nutnější, nežli zdravým? Nač? Toho jsem nikdy nemohl pochopiti…
Když jsem se však už jednou otázal „nač?" a promluvil jsem o tom, nemohu se zdržeti, abych si nepřipomněl ještě jednu pochybnost, jež se po tolik let vznášela přede mnou ve způsobě nejzáhadnějšího fakta, na kteréž jsem také nijakým způsobem nemohl nalézti odpovědi. Nemohu se zdržeti, abych o tom nepronesl aspoň několik slov, prve než přistoupím k pokračování u svém líčení. Míním okovy, od nichž nevysvobodí odsouzeného trestance nijaká nemoc. I souchotináři umírali před mýma očima v okovech. A při tom všichni k tomu přivykli, všichni to pokládali za něco hotového, neodvratného. Sotva se asi kdo nad tím zamyslil, když ani z lékařů nikomu nepřišlo na mysl, aby za všechna ta léta aspoň jednou se přimluvili u velitelství, aby dovolilo sňati okovy těžce nemocnému trestanci, zejména souchotináři. Ovšem okovy samy o sobě nejsou ještě Bůh ví jaká obtíž. Vážívají od osmi do dvanácti liber. Nositi deset liber není pro zdravého člověka obtížno. Tvrdilo se mně ostatně, že od pout po několika letech začínají prý nohy schnouti. Nevím, je-li to pravda, ačkoli trochu možnosti v tom jest. Břímě, třebas i neveliké, třebas jen deseti liber, připjaté k noze na vždy, přec jen nepřirozeně zvětšuje tíži nohy a může za dlouhou dobu způsobiti jistý škodlivý následek…
Ale dejme tomu, že zdravému je to jedno. Možno-li tvrditi totéž o nemocném? Dejme tomu, že je to jedno též obyčejnému nemocnému. Ale bude to jedno těžce nemocným, bude to jedno – opakuju – souchotinářům, jimž i tak schnou ruce a nohy, takže každé stéblo se jim stává těžkým? Opravdu, kdyby lékařská správa vymohla úlevu, třebas jenom souchotinářům, již to by bylo skutečným avelikým dobrodiním. Ovšem, namítne někdo, že trestanec je zlosyn a není hoden dobrodiní; ale sluší-li se zdvojnásobovati trest tomu, jehož i tak se již dotekl prst boží? Ostatně nelze ani věřiti, že by se to dělo jen pro potrestání. Vždyť souchotináře i soudní rozsudky osvobozují od tělesného trestu. Následovně i tu se skrývá nějaké tajemné, důležité opatření ve způsobě spásné opatrnosti. Jaké však? nelze pochopiti.
Vždyť není přece možná se obávati, že by souchotinář utekl. Komu by to přišlo do hlavy, zvláště hledí-li se na jistý stupeň rozvoje choroby? Tvářiti se souchotinářem, podvésti lékaře s tím úmyslem, aby člověku bylo možno prchnouti, je nemožno. Není to nemoc takového druhu; na první pohled se pozná. A pak: což připínají člověku pouta na nohy jen proto, aby neuprchl, aneb aby mu překážely v útěku? Dokonce ne. Okovy jsou příznakem pohany, zostuzení, jsou obtíž fysická i mravní. Tak aspoň se za to má. V útěku nikdy nikomu nemohou překážeti. Nejnedovednější, nejneobratnější trestanec dovede je bez velkého namáhání velmi brzy přepilovati aneb kamenem urazili nýty, jež je spojují. Pouta na nohách rozhodně ničemu nezabrání; je-li tomu však tak, jsou-li odsouzenému trestanci ustanoveny jen pro potrestání, ptám se poznovu, má-li umírající býti trestán ?
Právě nyní, co píšu tyto řádky, jasně si vzpomínám na jednoho umírajícího souchotináře, na téhož Michajlova, jenž ležel skoro naproti mně nedaleko od Usťjanceva, a jenž – jak se pamatuju, zemřel čtvrtého dne po mém příchodu do nemocnice. Snad jsem se dal do řeči o souchotinářích, že znova ve mně vznikají tytéž dojmy a tytéž myšlénky, jež mně tehdáž přišly do hlavy za příležitosti oné smrti. Samého Michajlova jsem ostatně málo znal. Byl to ještě velmi mladý člověk, asi dvacetpět let starý, nic víc, vysoký, útlý a velmi příjemného zevnějšku. Bydlel ve zvláštním oddělení, a byl ku podivu mlčeliv, vždy jaksi tiše, jaksi klidně truchliv. On zrovna sechl v káznici. Tak aspoň se potom o něm vyjadřovali trestanci, mezi nimiž zanechal po sobě dobrou památku. Vzpomínám si pouze? že měl překrásné oči, a věru nevím, proč se na něho tak jasně pamatuju.
Zemřel ve tři hodiny odpoledne za mrazivého, jasného dne. Pamatuju se, jak slunce zrovna probodávalo pevnými, kosými paprsky zelená, lehce zamrzlá skla v oknech našeho pokoje. Celý proud jich lil se na nešťastného. Skonal bez paměti a těžce, dlouho umíral, několik hodin po sobě. Už z rána oči jeho přestaly poznávati osoby, jež k němu přistupovaly. Chtěli mu nějak uleviti, viděli, že je mu velice těžko; dýchal obtížně, hluboce, s chrapotem; prsa jeho se vysoko dmula, jako by mu bylo vzduchu málo. Shodil se sebe pokryvku, všechny šaty a konečně počal se sebe trhati košili: i ta se mu zdála těžkou. Pomohli mu a sňali s něho košili. Strašno bylo se dívati na to dlouhatánské tělo s vyschlýma do kosti nohama a rukama, se zapadlým životem, se vzedmutýma prsoma, s žebry zřetelně vystupujícími, jako na kostře. Na celém těle jeho zůstal pouze dřevěný křížek s ladonkou24 na krku a pouta, jimiž zdá se že by mohl nyní provléci vyschlou nohu. Pul hodiny před jeho smrtí všichni u nás jaksi ztichli, počali rozmlouvati div ne pošeptmu. Kdo chodil, stoupal nohou, že nebylo slyšeti. Rozmlouvali mezi sebou málo a to o věcech vedlejších, zřídka jen vzhlédali na umírajícího, jenž chraptěl pořad víc a více. Konečně bloudící a nepevnou rukou namakal na prsou svoji ladonku a počal ji se sebe strhovati, jako by i ta mu byla na obtíž, jako by mu překážela, tlačila ho. Sundali mu i ladonku. Za deset minut skonal.
Zaklepali do dveří na strážníka, oznámili mu. Přišel hlídač, tupě vzhlédl na umrlce a odebral se k ranhojiči. Ranhojič, člověk mladý a dobrý, trochu přes příliš starostlivý o svůj celkem dosti příjemný zevnějšek, přibyl rychle; spěšnými kroky, stoupaje hřmotně po ztichlém pokoji, přistoupil k nebožtíkovi a s jakýmsi zvláště smělým, jako by pro takový případ schválně vymyšleným vzezřením, vzal ho za tepnu, omakal ji, pohodil rukou a odešel. Ihned se odebrali na strážnici podat zprávu. Trestanec byl důležitý, ze zvláštního oddělení; i tu bylo třeba zvláštních obřadů, měl-li býti uznán za mrtvého.
Zatím, co se čekalo na stráž, kdosi z trestanců podal tichým hlasem návrh, že by neškodilo zatlačiti nebožtíkovi oči. Druhý ho pozorně vyslechl, mlčky přistoupil k umrlci a zatlačil mu oči. Spatřiv křížek, ležící podle něho na podušce, vzal jej, podíval se naň a mlčky opět jej vložil Michajlovu na krk; vložil jej na krk a poznamenal se křížem. Mrtvola zatím tuhla; světelný paprsek hrál na ní; ústa byla polo otevřená; dvě řady bílých, mladých zubů leskly se pod tenkými, k dásním přilíplými rty. Konečně vešel poddůstojník od stráže s tesákem po boku a přilbicí na hlavě, za ním dva hlídači. Čím dál, tím kráčel pomaleji a s podivením pozoroval zatichlé a se všech stran přísně se na něho dívající trestance. Když přišel na krok k nebožtíkovi, stanul jako přimražený, jako by se byl čeho lekl. Úplně obnažený, vyschlý trup v okovech ho překvapil; náhle odepjal přezku, sňal přílbici, čeho neměl vlastně zapotřebí, a široce se poznamenal křížem. Byla to přísná, šedivá tvář starého vojáka. Pamatuju se, že v tutéž chvíli stál vedle Čekunov, také už šedivý stařec. Po celou dobu pohlížel mlčky a upjatě ve tvář poddůstojníkovu, hleděl přímo na ni a s jakousi podivnou pozorností sledoval každý její pohyb. Ale oči jejich se setkaly a Čekunovu se náhle zachvěl dolní ret. Zkřivil jaksi podivně ústa, takže zasvitly jeho zuby, a spěšně, jako by nechtě, kývnuv poddůstojníkovi na nebožtíka, prohodil: