Host se své strany byl velice rozpačit a stále se ostýchal. Když si vzal jednou chléb a snědl svou skývu, bál se už vztáhnouti ruku po druhé skývě, ostýchal se bráti si lepší kousky a neustále tvrdil, že vůbec nemá hlad, že oběd byl výtečný, že jest úplně spokojen a do hrobu toho nezapomene.
Když jídlo skončilo, pan Goljadkin si zapálil svou dýmku, druhou, přichystanou pro návštěvníky, nabídl hostu, oba si sedli naproti sobě a host počal líčiti své příhody.
Vypravování pana Goljadkina mladšího trvalo tři, ne-li čtyři hodiny. Kronika jeho příhod skládala se ostatně ze samých co nejmalichernějších, ze samých tak říkaje nejnepatrnějších okolností. Béželo o úřadní službu kdesi u zemského soudu v provincii, o státní zástupce a předsedy soudu, o ledajaké kancelářské intriky, o bídnou duši jakéhos písaře, o revisora, o náhlou změnu předsednictva, o to, jak pan Goljadkin mladší utrpěl zcela nevinně; mluvil dále o staré tetičce své Pelageji Semenovně; o tom, jak pro různé intriky svých nepřátel byl zbaven místa a pěšky přišel do Petrohradu, o tom, jak se trmácel a nouzi třel zde v Petrohradě, jak marně po dlouhou dobu hledal zde místo, všechno, co měl, utratil za byt a za jídlo, bydlel div ne na ulici, jedl tvrdý chléb a zapíjel svými vlastními slzami, spal na holé zemi, a konečně jak se ho ujal jakýsi dobrý člověk, dal mu odporučení a velkomyslně mu pomohl k novému místu. Host pana Goljadkina plakal při svém vypravování a utíral si slzy modrým, kostkovaným šátkem, jenž vypadal jako voskované plátno. Dokončil své vypravování tím, že se úplně vyznal panu Goljadkinu a nezatajil, že nejenom nemá, z čeho by byl živ a nemůže si najíti byt, nýbrž že nemá ani prostředků na pořízení šatstva; ukázal, že ani na boty nemohl stlouci a úřadní frak že si vypůjčil kdesi na krátkou dobu.
Pan Goljadkin byl rozechvěn, byl opravdu dojat. Přes to, že příhody jeho hosta byly příhody celkem pranepatrné, přece všechna slova těchto příhod padala na jeho srdce zrovna jako manna nebeská. Příčina byla ta, že pan Goljadkin zapomínal na své poslední pochybnosti, pustil své srdce na svobodu a na radost a konečně v mysli sám sebe povýšil za hlupáka. Všechno bylo tak přirozené. Bylo-li proč se rmoutiti, proč si působiti takový poplach!
Jest ovšem ještě jistá choulostivá okolnost – ale jaké neštěstí; vždyť nemůže pošpiniti člověka, nemůže poskvrniti jeho čest a zničit jebo kariéru, když člověk sám není vinen, když sama příroda se do toho vmíchala. A k tomu sám host prosil za ochranu, host plakal, host vinil osud, zdál se takým bezelstným, prostým zlomyslnosti a chytráctví, ubohým, nepatrným, a sám se patrně nyní styděl, ovšem možná i z jiné příčiny, na př. pro nápadnou podobnost své tváře s tváří hostitelovou.
Choval se svrchovaně spolehlivě, snažil se, aby ve všem vyhověl hostiteli a vyhlížel tak, jako vyhlíží člověk, jehož trápí svědomí a cítí, že se provinil před jiným člověkem. Přišla-li na př. řeč na nějaký pochybný bod, host ihned souhlasil s míněním pana Goljadkina. Jestliže však omylem vyslovil nějaké míněni, jež se příčilo mínění pana Goljadkina a potom spozoroval, že sešel s cesty, ihned opravoval svou řeč, vysvětloval, co bylo třeba a dával na jevo, že rozumí všemu právě tak, jako jeho hostitel, myslí právě tak, jako on, a hledí na všechno právě takovýma očima, jako on. Slovem host vynakládal všechnu možnou péči, aby se zalíbil panu Goljadkinu, tak že pan Goljadkin konečně usoudil, že jeho host jest zcela jistě člověk neobyčejně příjemný v každém vzhledě.
Za řeči přinesli čaj; šlo na devátou. Pan Goljadkin cítil se v neobyčejně dobré míře, rozveselil se, rozjařil se ponenáhlu a dal se konečně do nejživější a nejzajímavější řeči se svým hostem. Pan Goljadkin totiž, byl-li rozveselen, rád vypravoval něco zajímavého. Tak i nyní: vypravoval hostu mnoho o hlavním městě, o jeho zábavách a krásách, o divadle, o klubech, o obraze Brjulova;[1] o tom, jak dva Angličané přijeli schválně z Anglie do Petrohradu, aby se podívali na mříž u Letního sadu a hned zase odejeli; o úřadě, o Olsufiji Ivánoviči a Andreji Filippoviči; o tom, jak Rusko den ode dne kráčí vstříc dokonalosti a že zde „nauky slovesné dnes vzkvétají"; vypravoval též anekdotu, kterou nedávno vyčetl ze „Severní Včely", pak že v Indii jest had hroznýš neobyčejně silný; konečné se zmínil též o baronu Brambeusu [2] atd. atd. Slovem pan Goljadkin byl úplně spokojen, jednak proto, že byl opět zcela klidný, jednak proto, že se nejenom nebál svých nepřátel, nýbrž byl dokonce i hotov vyzvati je všechny na rozhodný boj; a konečně i proto, že sám svou osobou poskytoval ochranu jinému a činil dobrý skutek.
V duchu ovšem se přiznával, že není v tu chvíli ještě úplně šťasten, že v něm vězí ještě jeden červíček, ovšem jen pramalinký, a hlodá i nyní jeho srdce. Mučila ho vzpomínka o včerejším večeru u Olsufija Ivánoviče. Mnoho by dal nyní za to, kdyby se nebylo přihodilo tak ledaco z toho, co bylo včera. „Ostatně to nic nevadí !" rozsoudil konečně náš hrdina a pevně se v duchu rozhodl, že budoucně se bude chovati jak náleží a nebude se dopouštěti podobných chyb.
Poněvadž se pan Goljadkin nyní už úplně rozjařil a stal se najednou skoro úplně šťastným, usmyslil si, že si připraví dobrý den. Poručil Petruškovi, aby přinesl rum a připravil punš. Host i hostitel vyprázdnili sklenici, pak i druhou. Host se stal ještě přívětivějším, než prvé, a se své strany dal na jevo nejeden důkaz upřímnosti a šťastné povahy, své, čímž si ještě více získával spokojenost pana Goljadkina; zdálo se, že se radoval jen z jeho radosti a pohlížel na něho jako na svého pravého a jediného dobrodince.
Vzav pero a lístek papíru, poprosil pana Goljadkina, aby se nedíval, co bude psát a potom, když dopsal, sám ukázal svému hostiteli, co napsal. Ukázalo se, že to bylo čtyrverší, napsané velice cituplně, jinak i krásným slohem a úhledným písmem; složil je patrně sám laskavý host. Veršíky byly tyto:
Jestli ty mne zapomeneš, já tě chovám v paměti; na světě se vše stát může: nezapomeň na mne ty!
Se slzami na očích objal svého hosta pan Goljadkin a jsa dojat v nejvyšší míře, sám zasvětil svého hosta v některé tajnosti své, při čemž se hlavně zmiňoval o Andreji Filippoviči a Kláře Olsufjevně.
„Nu ,Jakube Petroviči, vždyť my si porozumíme," mluvil náš hrdina k svému hostu; „my, Jakube Petroviči, budeme spolu žít jako ryba s vodou, jako vlastní bratří; my, kamaráde, půjdeme na to chytře, spolu budeme chytrosti vymýšlet; my se své strany povedeme intriku proti nim… proti nim povedeme intriku. A z nich se nikomu nesvěřuj. Vždyť tě znám, Jakube Petroviči, i povahu tvou chápu: hned bys všechno prozradil, duše pravdivá! Všech se jich straň, brachu!"
Host úplně souhlasil, děkoval panu Goljadkinu a na konec také zaslzel.
„Víš co, Jášo?" pokračoval pan Goljadkin rozechvělým, dojatým hlasem; „ubytuj se na čas u mne, Jášo, anebo na vždy se ubytuj. My se shodneme. Co budeš dělat, brachu? Neostýchej se a nereptej, že jest tu jistá podivná okolnost. Reptati, brachu, jest hřích; je to věc přírody! A máť příroda je štědra, to si pamatuj, bratře Jášo. Z lásky to pravím, z bratrské lásky. Budeme, Jášo, vymýšleti spolu chytrosti, i my se své strany provedeme podkopy a nosy jim utřeme."
Při druhé sklenici punše nezůstalo; vypil každý třetí i čtvrtou sklenici a tu pan Goljadkin počal pociťovati dvojí pocit: jeden, že jest neobyčejně šťasten, a druhý, že už nemůže státi na nohou.
Host, rozumí se, byl pozván, aby zůstal na noc. Postel se pořídila ze dvou řad židlí. Pan Goljadkin mladší se vyslovil, že pod přátelským krovem spí se měkce i na podlaze, že usne, ať je to kdekoli s pokorností a vděčností; nyní že je v ráji, ale že za svého živobytí zkusil mnoho neštěstí a hoře, se vším se obeznámil, všeho okusil, a – kdož zná budoucnost? – může být, že ještě okusí.
Pan Goljadkin starší protestoval proti tomu, a počal dokazovati, že všechnu naději sluší skládati na Boha. Host úplně souhlasil a pravil, že nikdo, rozumí se, není takový, jako Bůh. Tu pan Goljadkin starší poznamenal, že Turci mají pravdu v jistém ohledu, když i ve spaní vzývají jméno Boží. Potom podotknuv, že nesouhlasí s jistými klevetami některých učenců, co se týče tureckého proroka Mohameda, a že ho pokládá v jistém ohledu za velikého politika, pan Goljadkin přešel k velice zajímavému líčení alžírské lazebny, o které četl v jakési knížce v oddělení „směsi". Host i hostitel mnoho se smáli prostotě Turků; nicméně byli nuceni projeviti svůj upřímný obdiv jejich fanatismu, vzbuzovanému opiem…
Host se počal konečně svlékati a pan Goljadkin odešel za přehrádku, jednak z dobroty duše, protože ho napadlo, že host snad nemá ani pořádné košile, a proto tedy aby nepřiváděl do rozpaků člověka, jenž i bez toho mnoho vytrpěl; jednak pak i proto, aby se přesvědčil podle možnosti, je-li tam Petruška, aby ho vyzkoušel, rozveselil, bude-li možno, a řekl mu přívětivé slovíčko, aby už všichni byli šťastni a nezůstala na stole rozsypaná sůl.[3] Dlužno podotknouti, že Petruška pořád ještě pana Goljadkina uváděl trochu do rozpaků.
„Ty, Petře, jdi nyní spat," pravil laskavě pan Goljadkin, vcházeje do přístěnku svého služebníka. „Nyní jdi spat a zejtra v osm hodin mne probuď. Rozumíš, Petrušo?"
Pan Goljadkin mluvil neobyčejně měkce a laskavě. Ale Petruška mlčel. Upravoval si v tu chvíli postel a ani se neobrátil k svému pánovi, což by byl měl učiniti už z pouhé úcty k němu.
„Rozuměl jsi mně, Petře?" pokračoval pan Goljadkin. „Nyní si tedy lehni a zejtra, Petrušo, mne probuď v osm hodin; rozumíš?"
„Ale vždyť vím; jaké řeči!" zabručel si pod nos Petruška.
„Nu, proto, Petrušo. Říkám to jen proto, abys i ty byl spokojen a šťasten. A nyní přeju ti dobré noci. Usni, Petrušo, usni; všichni musíme pracovat… Abys si nemyslil, brachu, něco tento…"
Pan Goljadkin započal cosi, ale zastavil se v řeči. „Nebude-li to přes příliš," pomyslil si; „nezašel-li jsem příliš daleko? Ale to je vždycky tak; já vždycky přesypu."
Hrdina náš odešel od Petrušky velice s sebou nespokojený. Mimo to hrubost a nepohnutelnost Petruškova trošku ho urazila. „S darebou čtveračí, darebovi pán dělá cest a on ani necítí," pomyslil si pan Goljadkin. „Ostatně celé jejich pokolení má takovou podlou tendenci!"
Trochu vrávoraje vrátil se do pokoje a vida, že jeho host už leží, přisedl na minutku k němu na postel. „Ale poslechni, Jášo, přiznej se," počal pošeptmu, jedva že udržuje hlavu přímo: „vždyť jsi podlec, jsi vinen přede mnou? Vždyť ty, jmenovče můj, víš, tento…" pokračoval, žertuje dosti familiárně se svým hostem. Konečně se však s ním rozloučil přátelsky a šel také spat.
Host zatím už zachrápal. Pan Goljadkin si lehl a usmívaje se, šeptal si v duchu. „Ale vždyť jsi dnes opilý, přítelíčku Jakube Petroviči, ty darebo jeden, ty Goljadko – už tvé příjmení je takové! Nu, z čeho jsi se zradoval? Vždyť zejtra budeš plakat, moldánky natahovat začneš; nu co si má člověk s tebou počít?"
Tu se ozval dosti podivný pocit v celé bytosti pana Goljadkina, cosi jako pochybnost nebo lítost. „Spustil jsem se," pomyslil si; „ v hlavě mi víří, jsem opilý. Nezdržel jsem se, já hlupák! Hloupostí jsem namluvil sílu, ba i chytračit jsem chtěl. Ovšem, zapomenout a odpustit urážky je první ctnost, ale přec je to špatné! Takové je to!"
Tu pan Goljadkin vstal, vzal svíčku a po špičkách šel se ještě jednou podívat na svého spícího hosta. Dlouho stál nad ním s hlubokým přemítáním. „Obraz nepříjemný! Paskvil, hotový paskvil a konec!"
Konečně pan Goljadkin ulehl nadobro. V hlavě mu šumělo, praskalo, zvonilo. Počal znenáhla pozbývat vědomí… snažil se o čemsi přemýšleti, připomenouti si cosi nad míru zajímavého, rozhodnouti cosi velice důležitého, jakousi choulostivou záležitost, ale nemohl. Spánek sletěl na jeho ubohou hlavu, i usnul tak, jak obyčejně spí lidé, kteří, nejsouce tomu zvyklí, vypijou najednou pět sklenic punše na přátelském večírku.
Hlava VIII
Jak obyčejně, druhého dne pan Goljadkin probudil se v osm hodin. Procitnuv, ihned si připomněl všechny příhody včerejšího dne – připomněl si a zaškaredil se.
„Nu tropil jsem ze sebe pěkného blázna!" pomyslil si, přivstávaje na posteli a vzhlížeje na postel svého hosta. Jaké však bylo jeho překvapení, když nejenom hosta, ale ani postele, na které spal, nebylo v pokoji.
„Co je to?" div nevzkřiknul pan Goljadkin; „co by to znamenalo? Co značí tato nová okolnost?"
Zatím, co pan Goljadkin v překvapení s otevřenými ústy patřil na prázdné místo v pokoji, vrznuly dvéře a přišel Petruška s čajovým podnosem.
„Kde je, kde?" promluvil jedva slyšným hlasem náš hrdina, ukazuje prstem na místo, nabídnuté včera hostovi.
Petruška z počátku neodpovídal, ba ani nepohlédl na svého pána a jen obrátil oči do kouta na pravo, tak že pan Goljadkin sám byl přinucen pohlédnouti do kouta na pravo. Ostatně po nějaké chvilce Petruška odpověděl sýpavým, hrubým hlasem, že pán není doma.
„Hlupáku! Vždyť já jsem tvůj pán, Petruško!" odvětil pan Goljadkin trhaným hlasem a vyvalil oči na svého sluhu.
Petruška opět neodpověděl, jen pohlédl na pana Goljadkina tak, že tento se zapálil až po uši; pohlédl na něho s jakousi urážlivou výčitkou, málem podobnou k nadávce. Panu Goljadkinu až ruce sklesly. Konečně Petruška oznámil, že druhý odešel už před půldruhou hodinou, že nechtěl čekat.
Odpověď byla pravděpodobná; bylo vidět, že Petruška nelhal, že urážlivý pohled jeho a slovo druhý, jehož užil, byly jen následek vší té známé hnusné okolnosti, ale nicméně chápal, ačkoli dosti neurčitě, že tu není všechno v pořádku a že mu osud hotoví ještě nějaký dárek, ne zcela příjemný. „Nu, uvidíme," pomyslil si v duchu, „uvidíme, všemu tomu přijdeme na kloub. – Ach, Bože můj!" zastenal k závěrku již docela jiným hlasem; „proč jen jsem ho pozval, proč jsem to všechno dělal? Vždyt sám opravdu strkám hlavu do jejich zlodějského oka, sám si provaz na sebe pletu. Ach ty hlavo, hlavo! Ani zdržeti se nedovedeš, abys se nepodřekl jako chlapec nějaký, jako písařík nějaký, jako nedůstojná chamraď nějaká, hadr, veteš nějaká prohnilá, klepno jedna, babo jedna!.. Ach vy svatí moji! I veršíky dareba napsal a z lásky se mně vyznával! Jak bych mu tento… Jak bych mu, darebovi, nějak zdvořile mohl ukázati na dvéře, kdyby se vrátil? Rozumí se, jest mnoho různých obratův a způsobů. Tak a tak, na příklad, při mém nepatrném platu… Anebo ho nějak postrašit, že, na příklad, uváživ to a ono, jsem nucen oznámit, že v polovině měsíce bude třeba zaplatit za byt a stravu a peníze že se musejí dáti napřed. Hm, ne, čert to vezmi, tak to nejde. Tím bych sebe pošpinil! Nebylo by to delikátní. Leda nějak tak to zařídit: navésti Petrušku, aby mu Petruška nějak zasolil, aby si ho nevšímal, nahrubil mu a zbaviti se ho takovým způsobem? Poštvati je tak nějak na sebe… Ne, čert to vezmi, tak také ne! Je to nebezpečno a potom, vezme-li se to s takového stanoviska – ovšem, bylo by to nepěkné. Zcela nepěkné! A což když nepřijde? I to nebude dobře. Včera večer jsem se mu podřekl!.. Ech, běda, běda! Špatná je naše věc! Ach já hlava, nešťastná hlava! Nemůžeš si zapamatovat, co se sluší, rozumu sobě do hlavy vbít nemůžeš! Což když přijde a odřekne? Dej Bože, jen aby přišel. Velice bych byl rád, kdy by přišel…"
Tak přemítal pan Goljadkin, srkaje svůj čaj a neustále pohlížeje na hodiny na stěně.
„Tři čtvrti na devět; je čas, abych šel. Co tam bude, co bude opět? Přál bych si vědít, co zvláštního se tu vlastně tají – jejich cíl, směr, různé jejich háčky. Dobře by bylo zvěděti, k čemu vlastně směřují všichni ti lidé a který bude jejich první krok…"
Pan Goljadkin se nemohl déle zdržeti, odhodil nedokouřenou dýmku, oblekl se a pustil se do úřadu, chtěje odhaliti, bude-li možno, nebezpečí a o všem se přesvědčiti svou vlastní přítomností. A nebezpečí hrozilo; to už sám věděl, že nebezpečí hrozí.
„Však uvidíme… však my tomu přijdeme na kloub," mluvil pan Goljadkin, snímaje plášť a kaloše v předsíni; „hned pronikneme do všech těch záležitostí."
Odhodlav se jednati takovýmto způsobem, náš hrdina uspořádal na sobě šat, přijal výraz slušný a úřadní a chtěl už vstoupiti do sousední místnosti, když se náhle v samých dveřích srazil se včerejším svým známým a přítelem. Pan Goljadkin mladší, zdá se, jakoby nebyl spozoroval pana Goljadkina staršího, ačkoli do sebe vrazili skoro nosem. Pan Goljadkin mladší byl bezpochyby zaměstnán, spěchal kamsi, měl na kvap; vzezření jeho bylo tak officiální, tak dělné, že se zdálo, že každý mohl vyčísti z jehlo tváře, že je vyslán kamsi na zvláštní rozkaz přednostův.
„Ach, to jste vy, Jakube Petroviči!" zvolal náš hrdina, chopiv svého včerejšího hosta za ruku.
„Později, později, odpusťte, později mi to povíte," zvolal pan Goljadkin mladší, snaže se vykročiti v před…
„Ale dovolte; vždyť jste, tuším, chtěl, Jakube Petroviči, tento…"
„Co? Jen, prosím, rychle."
Tu se včerejší host pana Goljadkina zastavil, jakoby z přinucení a nechtě, a nastrčil ucho až k samému nosu pana Goljadkina.
„Musím vám říci, Jakube Petroviči, že se divím vašemu jednání… jednání, jehož bych vlastně ani nemohl očekávati."
„Všechno má svůj způsob. Jděte k sekretáři jeho excellence a potom učiňte oznámení, jak se sluší a patří, panu správci kanceláře. Máte nějakou žádost?"
„Já vskutku nevím, Jakube Petroviči! Vy mne prostě uvádíte do rozpaků, Jakube Petroviči! Buď mne nepoznáváte, anebo žertujete podle přirozené veselosti vaší povahy."
„Ach, to jste vy!" zvolal pan Goljadkin mladší, jako by si byl teprve nyní jak náleží povšimnul pana Goljadkina staršího. „Tak to jste vy? Nu což, dobře jste se vyspal?"
Tu se pan Goljadkin mladší malounko usmál – officiálně, úřadně se usmál a dokonce ne tak, jak by se patřilo (neboť nemůže být pochybnosti, že byl zavázán k díkům panem Goljadkinem starším); pousmáv se tedy officiálně, úřadne, podotknul, že ho velice těší, že se pan Goljadkin starší dobře vyspal, pak se trochu naklonil, přestoupil nohama několikrát na místě, ohlédl se v pravo, v levo, potom sklopil oči k zemi, zamířil bokem do dveří a zašeptav na kvap, že jde za zvláštním poručením, vklouznul do sousedního pokoje a zmizel.
„Tu to máme!" zašeptal náš hrdina, zůstav na okamžik jako zkamenělý. „Tu to máme! Takové tedy okolnosti jsou zde!" Tu pan Goljadkin pocítil, jakoby mu mravenci lezli po těle. „Ostatně," pokračoval v duchu, ubíraje se do své kanceláře, „vždyť jsem už dávno mluvil o této okolnosti, už dávno jsem tušil, že je tu na zvláštní poručení, a sice včera jsem pravil, že ten člověk je tu na něčí zvláštní poručení."
„Dokončil jste, Jakube Petroviči, včerejší listinu?" optal se Anton Antonovič Sětočkin pana Goljadkina, když si usedl vedle něho. „Máte ji zde?"
„Tady," zašeptal pan Goljadkin, hledě na svého nejbližšího představeného trochu rozpačitým pohledem.
„Proto. Ptám se z té příčiny, že se Andrej Filippovič už dvakrát po ní sháněl. Může se státi každou chvíli, že jeho excellence pro ni pošle…"
„Ne, vždyť je hotova …"
„Nu, dobře."
„Já myslím, Antone Antonoviči, že jsem vždycky konal svou povinnost, jak náleží a jsem vždycky dbalý věcí, které mně uloží moji představení, že pracuju o nich horlivě."
„Ano. A co tím vlastně chcete říci?"
„Já nic, Antone Antonoviči. Chtěl jsem, Antone Antonoviči, jen vysvětlit, že já… to jest, chtěl jsem se vyjádřiti, že časem zlý úmysl a závist nikoho neušetří a vyhledávají pouze svou každodenní odpornou potravu…"
„Odpusťte, já vám ne zcela dobře rozumím. Na kterou osobu nyní narážíte?"
„Chtěl jsem totiž říci, Antone Antonoviči, že kráčím přímou cestou a opovrhuju cestami okolními, že nejsem intrikán, a že se tím, bude-li mně dovoleno tak se vyjádři ti, mohu zcela spravedlivě honositi."
„Ano, to je pravda a, na kolik aspoň já mohu soudit, uznávám vaše mínění za úplně správné. Avšak dovolte, Jakube Petroviči, i mně poznámku, že v dobré společnosti se nedopouští dotýkati se osobností; spílá-li se mi za mé nepřítomnosti – a koho pak nepomluví za zády? – jsem hotov snésti to; ale přímo do očí, to už odpusťte; já aspoň, milý pane, nestrpím, aby se mně mluvily drzosti přímo do očí. Já jsem, milý pane, sešedivěl ve státní službě a na svá stará kolena nedovolím, aby se mně mluvily drzosti…"
„Ale ne, Antone Antonoviči; vidíte Antone Antonoviči, vy jste mně tuším neporozuměl dobře. Vždyť já, Antone Antonoviči, mohu si pokládati jen za čest, když…" „Nu, prosím abyste i nás měl za omluveny. Jsme ze staré školy. Abychom se učili podle nové, podle vaší školy, na to je pozdě. Ve službách vlasti stačilo nám, tuším, dosud rozumu. Jak sám snad víte, pane můj, mám odznak za dvacetipětiletou bezúhonnou službu."
„Jsem – přesvědčen, Antone Antonoviči, jsem úplně přesvědčen. Ale o tom jsem nemluvil; měl jsem jen na mysli masku, Antone Antonoviči."
„Masku?"
„Vy už opět… bojím se, že opět si vyložíte docela jinak smysl mých řečí, Antone Antonoviči. Já rozvíjím pouze thema, to jest chci provésti ideji, Antone Antonoviči, že lidé, nosící masku, nejsou nyní řídkostí a že těžko nyní poznati člověka pod maskou."
„Nu, abych vám řekl, není to zrovna nic obtížného. Někdy je to dosti lehké a netřeba chodit dlouho hledat."
„Ne, Antone Antonoviči, víte, chci říci o sobě, že já na přiklad beru na sebe masku jen tehda, když je jí třeba, to jest pouze na maškarní ples a do veselých společností a míním to doslovně, ale že se nemaskuju před lidmi každodenně, což rozumím ve smyslu přenešeném. To je, co jsem chtěl říci, Antone Antonoviči."
„Nu, nechme toho prozatím všeho; nemám na to ani času," pravil Anton Antonovič vstávaje se svého místa a sbíraje jakési listiny, jichž potřeboval pro zprávu jeho excellenci. „A co se vás týče, myslím, že se všecko vysvětlí svým časem. Sám pak uvidíte, na koho si stýskati a koho viniti. A s tím prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil od dalšího soukromého vysvětlování a povídání, jež překáží úřadování."
„Ale ne, Antone Antonoviči, já…" obrátil se pan Goljadkin, trochu zblednuv, za odcházejícím Antonem Antonovičem; „já jsem, Antone Antonoviči, nemyslil tento… Ale co je to?" pokračoval už sám pro sebé náš hrdina, když zůstal samoten. „Jaký vítr tady zavanul a co znamená tento nový háček?"
V tutéž chvíli, kdy zaražený a na polo zničený náš hrdina se chystal rozřešiti sobě tuto novou hádanku, v sousední komnatě se ozval šumot, objevil se jakýsi úřadní ruch, dvéře se otevřely a Andrej Filippovič, jenž před malou chvilkou odešel za služební záležitostí do kabinetu jeho excellence, objevil se udýchaný ve dveřích a zavolal pana Goljadkina.
Pan Goljadkin, jenž věděl, oč běží, a nechtěl nechat čekat Andreje Filippoviče, vyskočil se svého místa, ve spěchu, jak se sluší a patří, upravil a urovnal dokonale žádaný svazek listin a sám se hotovil odebrati se spolu s Andrejem Filippovičem se svými akty do kabinetu jeho excellence. Náhle skoro pod rukou Andreje Filippoviče, jenž stál v tu dobu v samých dveřích, vklouznul do kanceláře pan Goljadkin mladší, udýchaný a celý uřícený od služby, s vážným, čistě úřadním vzezřením a přímo přiběhl k panu Goljadkinu staršímu, jenž se nejméně nadál podobného úkolu.
„Listiny, Jakube Petroviči, listiny… jeho excellence se ráčil ptáti, máte-li je připravené," zaštěbetal polohlasem a ve spěchu přítel pana Goljadkina staršího. „Andrej Filippovič vás čeká."
„Vím i bez vás, že čeká," odpověděl pan Goljadkin starší také po šeptmu a ve spěchu.
„Ne, Jakube Petroviči, to nemyslím; dokonce ne, Jakube Petroviči; cítím s vámi, Jakube Petroviči, a jsem naplněn účastenstvím."
„Jehož, prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil. Dovolte, dovolte…"
„Rozumí se, přeložíte je obálkou na vrch, Jakube Petroviči, a třetí stránku založte… Dovolte, Jakube Petroviči…"
„Ale dovolte přec…"
„Vždyť tadyhle je inkoustová skvrna, Jakube Petroviči; všimnul jste si té skvrny?"
Tu Andrej Filippovič zavolal podruhé pana Goljadkina.
„Hned, Andreji Filippoviči, jen tuhle trochu… Ale ctěný pane, rozumíte-li po rusky?"
„Nejlépe bude nožíčkem seškrabat, Jakube Petroviči; jen se na mne spolehněte. Raději se toho ani nedotýkejte, Jakube Petroviči, a na mne spolehněte… Já tuhle trochu nožíčkem…"
Andrej Filippovič po třetí zavolal pana Goljadkina.
„Ale dovolte, kde je tu jaká skvrna? Vždyť zde tuším není nikde nijaká skvrna?"
„Ohromná, skvrna, vidíte! Tady – dovolte – tuhle jsem ji viděl; vidíte, dovolte… jen mně dovolte, Jakube Petroviči, já trochu nožíčkem… z účastenství k vám Jakube Petroviči, z čistého srdce trochu nožíčkem… tak, vida a hotovo."
Tu pan Goljadkin mladší z nenadání přemohl pana Goljadkina staršího v okamžitém zápase, jenž mezi nimi vznikl a rozhodně proti jeho vůli zmocnil se listiny, žádané přednostou. Avšak místo toho, aby seškrabal skvrnu nožíčkem z čistého srdce, jak věrolomně ubezpečoval pana Goljadkina staršího, rychle ji složil, strčil si pod paží, dvěma skoky se octnul vedle Andreje Filippoviče, který nespozoroval ani jednoho z jeho kousků a letěl s ním do ředitelovy kanceláře. Pan Goljadkin starší zůstal jako přikovaný na místě, drže v ruce nožíček, jakoby se chystal něco škrabat…
Náš hrdina nechápal ještě náležitě své nové situace. Nevzpamatoval se dosud. Pocítil sice ránu, ale myslil, že je to jen tak. V strašné, nevýslovné úzkosti trhnul sebou konečně s místa a letěl přímo do kabinetu ředitelova, prose Boha cestou, aby to všechno vypadlo dobře. V posledním pokoji před ředitelovou kanceláří div nevrazil do Andreje Filippoviče a svého jmenovce. Oba se už vraceli. Pan Goljadkin ustoupil na stranu. Andrej Filippovič byl veselý a usmíval se. Jmenovec pana Goljadkina staršího také se usmíval, vrtěl se a chvátal drobnými krůčky v uctivé vzdálenosti od Andreje Filippoviče a cosi s nadšením ve tváři mu šeptal do ucha, načež Andrej Filippovič co nejvíce blahosklonně kýval hlavou.
V jednom okamžiku náš hrdina pochopil celou situaci. Sluší podotknouti, že jeho práce (jak později zvěděl) vynikla nade všecko očekávání jeho excellence a byla hotova právě v době, kdy jí bylo nevyhnutelně třeba. Jeho excellence byl krajně spokojen. Vypravovalo se, že jeho excellence dokonce i poděkoval panu Goljadkinu mladšímu a sice vřele poděkoval; pravil, že si při příležitosti na něho vzpomene a nikdy ho nezapomene…
Rozumí se, že první věcí pana Goljadkina bylo protestovat, protestovat všemi silami, do poslední možnosti. Celý skoro bez sebe a bledý jako smrt přiletěl k Andreji Filippoviči. Ale Andrej Filippovič, uslyšev, že záležitost pana Goljadkina jest čistě soukromá záležitost, oznámil mu, že ho nebude poslouchat, podotýkaje, že nemá ani minuty svobodného času ani na své vlastní potřeby.
Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina.
„Zkusím to raději s jiné strany… půjdu raději k Antonu Antonoviči…"
Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!" pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo k jeho excellenci."
Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli. „Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak," přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou… a sám sebe jsem tam přijal za někoho jiného… slovem, to je nemožná věc."
Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc, vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko, řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci, stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl rozhodný.
„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na pana Goljadkina staršího.
Pan Goljadkin starší jedva dýchal.
„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte nyní své podivné chování vůči mně?"
„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával znamení, že nyní teprve začne pravá komedie.
„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane, nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je chatrná."
„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do očí panu Goljadkinu staršímu.
„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy. „Doufám, že změníte ton…"
„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma prsty do pravé, dosti kypré tváře.
Náš hrdina vzplanul jako oheň.
Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že protivník jeho, třesa se na všech údech, němý od ztrnutí, červený jako rak a vehnaný až do krajních mezí trpělivosti, může se odhodlati k formálnímu útoku, ihned ho v tom předešel způsobem co nejnestoudnějším. Popleskal ho ještě dvakrát po tváři, polehtal ho dvakrát, pohrál si s nehybným a od zběsilosti ztrnulým panem Goljadkinem takovým způsobem ještě několik sekund na nemalou potěchu dívající se mládeže, načež s drzostí, která, musila pobouřiti duši, šťouchnul pana Goljadkina staršího do okrouhlého bříška a s úsměvem nad míru jedovatým, daleko bijícím prohodil: „Hlouposti, brachu Jakube Petroviči, hlouposti! Chytračit budeme spolu, Jakube Petroviči, chytračit." Potom, dříve než se náš hrdina mohl třebas jen trochu vzpamatovati od posledního útoku, pan Goljadkin mladší, pousmáv se malounko na stojící kolkolem diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a vklouzl do sousedního pokoje.