Ve stínu lží

ČTVRTÁ KAPITOLA

O dvě hodiny později se vrátily na velitelství FBI s takovým množstvím důkazů, které podle Chloe bohatě stačilo k tomu, aby byl pachatel dopaden ještě před západem slunce. Video ze Snapchatu bylo tím nejsilnějším důkazem, také se jim však podařilo získat dva slibné otisky prstů, otisk podrážky z koberce v ložnici a dva vlasy, které se zasekly ve škvíře pod ložnicovým oknem.

Asistent ředitele Garcia je pozval do místnosti za svou kanceláří, kde mu skrčené nad malým stolkem ukázaly sesbírané důkazy. Když mu Chloe ukazovala, co našla na telefonu, viděla na něm, že se snaží potlačit spokojený úsměv. Také se zdál být potěšen tím, jak Rhodesová zabalila a katalogizovala všechen ostatní důkazní materiál, který na místě činu našly – profesionálně a učebnicově.

Možná by taky měla změnit oddělení, pomyslela si Chloe kousavě.

„Odvedly jste skvělou práci,“ řekl Garcia, když vstal od stolku a obdařil je uznalým pohledem, jako by byly vzorné studentky. „Postupovaly jste rychle a pečlivě. Nevidím důvod, proč bychom pachatele nemohli zatknout.“

Obě agentky poděkovaly. Chloe viděla, že Rhodesové není přijímání komplimentů také dvakrát příjemné, a cítila se díky tomu o trochu líp.

„Agentko Fineová, těsně předtím, než jste přišly, mi volal ředitel Johnson. Chce se s vámi za patnáct minut setkat. Agentko Rhodesová, co kdybyste zašla do laborky a podívala se, co se děje se všemi těmi důkazy, které jste zajistily?“

Rhodesová dál vystupovala jako vzorná studentka a jen přikývla. Chloe naopak cítila, že opět začíná panikařit. Když byla za Johnsonem včera, měl pro ni nachystanou pěknou podpásovku. Co na ni čekalo teď?

Všechny otázky si nechala pro sebe a zamířila chodbou k ředitelově kanceláři. Když vešla do malé přijímací místnosti, všimla si, že dveře do kanceláře jsou zavřené. Sekretářka, která zrovna s někým telefonovala, jí pokynula, ať si sedne na jednu z židlí podél stěny. Chloe se tedy posadila a zamyslela se nad tím, co pro ni a její kariéru dnešek znamenal.

Na jednu stranu se jí podařilo objevit silný důkaz, který pravděpodobně povede k přímému zatčení člena gangu, který povraždil celou rodinu. Na stranu druhou však udělala opravdu hloupou chybu, když potenciálně poškodila docela zřetelnou stopu. Řekla si však, že díky tomu videu ze Snapchatu na něm z dlouhodobého hlediska nebude tolik záležet. Přesto se však cítila trapně, že ji osočila zrovna Rhodesová, a navíc takovým způsobem. Řekla si, že to nejlepší, v co může doufat, je, že teď budou vyrovnané – že její úžasný objev vyváží její nepozornost.

Když se dveře do kanceláře otevřely, všechny její myšlenky se rázem rozplynuly. Pohlédla tím směrem a viděla, jak ze dveří vystrkuje hlavu ředitel Johnson. Viděl ji, ale nic neřekl. Jen jí dal gestem ukazováčku najevo, ať jde dovnitř. Nedokázala rozpoznat, jestli to mělo naznačovat zlost nebo jen spěch.

Vešla do kanceláře a když za sebou zavřela dveře, ředitel jí pokynul, ať se posadí na židli na druhé straně stolu – místo, které bylo Chloe čím dál více známé. Když si sedl za stůl, pomyslela si, že se jí konečně podařilo v jeho výrazu něco vyčíst. A byla si celkem jistá, že je kvůli něčemu podrážděný.

„Měla byste vědět,“ řekl, „že jsem právě domluvil s agentkou Rhodesovou. Řekla mi, že jste na místě činu v podstatě pošlapala důkazní materiál.“

„Ano, to je pravda.“

Zklamaně přikývl. „Jsem teď na vážkách. Na jednu stranu je tady stejně nová jako vy. A fakt, že na vás doslova žalovala, mě upřímně neskutečně vytáčí. Ale zároveň jsem rád, že mi to řekla. Protože ačkoliv tohle skutečně byl váš první den, na tyhle věci si nějakým způsobem musíme dávat pozor. Jistě je vám jasné, že si sem do kanceláře nevolám každého agenta, který udělá nějakou chybu, abych ho vyslýchal. Ale u vás jsem měl potřebu zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, jelikož jsem vám na poslední chvíli hodil klacek pod nohy. Máte pocit, že vás to vykolejilo?“

„Ne. Jednoduše jsem to přehlédla. Příliš jsem se soustředila na důkazy na okně a stopu jsem neviděla.“

„To je pochopitelné, ale trochu neobratné. Asistent ředitele Garcia mi však tvrdí, že jste na místě činu našla důkaz, který by měl vést k přímému zatčení pachatele – telefon s videem ze Snapchatu. Správně?“

„Ano, pane.“ Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se jí chtělo dodat: Ale našel by ho tam více méně kdokoliv. Měla jsem jenom štěstí.

„Myslím si, že dokážu odpustit hodně,“ řekl, „ale berte, prosím, na vědomí, že pokud se vyskytne více chyb, jako byla tahle, může to pro vás mít relativně vážné následky. Prozatím bych vám a Rhodesové přidělil další případ. Je pro vás problém s ní pracovat?“

Na rty se jí dralo jedno velké ano, ale nechtěla působit malicherně. „Ne, myslím, že to zvládnu.“

„Podíval jsem se do jejích záznamů. Podle instruktorů je velice bystrá, ale také má sklony k tomu, dělat si věci sama a po svém. Proto vám radím, ať ji nenecháte převzít kontrolu nad celým případem.“

Jo, toho už jsem byla svědkem, pomyslela si Chloe.

„A abych byl fér, varoval jsem ji, ať to nedělá,“ pokračoval. „Také jsem ji informoval o tom, že nemám rád, když se noví agenti snaží házet špínu na ostatní. Takže očekávám, že se na příštím případě bude chovat zodpovědněji. Spolu s ředitelem Garciou budeme na věc dohlížet, jen abychom se ujistili, že bude všechno provedeno tak, jak má.“

„Dobře. Vážím si toho.“

„Kromě toho, že jste potenciálně zničila stopu, jste si dnes vedla skvěle. Byl bych rád, abyste zbytek dne strávila tím, že napíšete hlášení o místě činu a vaší interakci s agentkou Rhodesovou.“

„Ano, pane. Ještě něco?“

„To je prozatím vše. Jen ještě… jak jsem řekl… pokud budete cítit, že na vás má vaše převelení na poslední chvíli špatný vliv, dejte mi vědět.“

Přikývla a vstala. Když odcházela z kanceláře, měla pocit, jako by se právě vyhnula střele – nebo jako dítě, kterého si zavolal ředitel do kabinetu, ale nakonec ho pustil jen s mírným plesknutím přes prsty. Přes to všechno se však díky tomu, že ji Johnson za její práci pochválil, cítila o něco lépe.

Se zvířenými myšlenkami zamířila zpátky dolů na své pracoviště, které nebylo ničím víc než obyčejnou malou kójí. Uvažovala, jestli byl někdy nějaký nový agent povolán do ředitelovy kanceláře dvakrát v průběhu méně než osmačtyřiceti hodin. Na jednu stranu se cítila poctěná, ale na stranu druhou měla pocit, jako by byla pod neustálým drobnohledem.

Během čekání na výtah si všimla, že zpoza rohu vyšel další agent. Chloe v něm matně rozeznala jednoho z těch, kteří s ní včera byli ve skupině programu ViCAP.

„Ty jsi agentka Fineová, že?“ řekl s úsměvem.

„To jsem,“ odpověděla nejistě a říkala si, kam tahle konverzace asi povede.

„Já jsem Michael Riggins. Teď jsem zaslechl o tom případu, na kterém jste s Rhodesovou pracovaly. Vražda z iniciativy gangu. Říká se, že už se pracuje na zatčení. Ten pachatel už musel mít nějaký záznam, co?“

„To netuším,“ řekla, ale přesto cítila, že se to všechno dalo do pohybu opravdu rychle.

„No, ne všichni novopečení agenti se dneska dostali do terénu,“ řekl Riggins. „Někteří z nás byli až po uši zahrabaní v papírech a výzkumu. Šušká se, že prý někteří z nás mají dnes večer po práci namířeno do baru na pár drinků. Mohla by ses taky stavit. Je to odsud dva bloky, Reedsův bar. Hodila by se nám nějaká veselá historka o úspěšném případu, na zlepšení nálady. Ale Rhodesovou s sebou neber. Nikdo… no, nikdo ji nemá tak docela v lásce.“

Chloe věděla, že to od ní bylo bezohledné, ale nedokázala se při té poznámce ubránit úsměvu. „Možná se stavím,“ řekla. Na lepší odpověď se nezmohla. Pořád lepší než vysvětlovat, že byla převážně introvert a ne zrovna ten typ, který by vysedával po barech s lidmi, které ani nezná.

Kabina výtahu přijela a dveře se otevřely. Chloe vešla dovnitř a Riggins na ni mávnul na rozloučenou. Fakt, že jí někdo záviděl její situaci, působil bizarně, obzvlášť po jejím rozhovoru s Johnsonem. Byl to pocit, kvůli kterému se jí doopravdy málem chtělo do toho baru jít, i kdyby se tam měla zdržet jen půl hodiny a dát si jednu skleničku. Alternativou bylo vrátit se zpátky do bytu a pokračovat ve vybalování. Taková vyhlídka jí náladu rozhodně nezlepšovala.

Výtah ji vyvezl do třetího patra, kde se mezi kójemi ostatních agentů nacházelo její pracoviště. Na cestě chodbou potkala Rhodesovou. Chvíli uvažovala o tom, že by ji pozdravila nebo jí sarkasticky poděkovala za to úplně náhodné setkání s ředitelem Johnsonem. Nakonec se však rozhodla zůstat nad věcí. Neměla v úmyslu hrát s ní nějakou pitomou hru.

Chloe úplně stačilo tu ženskou potkat na chodbě a vyměnit si s ní ošklivý pohled, aby se rozhodla: ano, dnes večer do toho baru rozhodně půjde. A pokud se dnešek nějak zásadně nezmění, nejspíš si dá víc než jeden drink.

To se mi v poslední době stává nějak často, řekla si.

Tohle byla myšlenka, která ji strašila po zbytek dne, ale stejně, jako tomu bylo se vzpomínkami na jejího otce, se jí i tuto myšlenku podařilo zasunout do jednoho z temnějších zákoutí její mysli.

PÁTÁ KAPITOLA

Když ve tři čtvrtě na sedm dorazila do baru, vypadalo to přesně tak, jak čekala. Uviděla několik povědomých tváří, ale nikoho, koho by nějak dobře znala. A důvodem byl fakt, že vlastně neznala vůbec nikoho. Další nevýhodou toho, že ji Johnson na poslední chvíli přesunul na jiné oddělení, bylo, že skupina ViCAP sestávala jenom z pár lidí, kteří chodili na ty samé kurzy nebo tréninkové moduly jako ona.

Jediné dvě tváře, které jí byly víc povědomé, patřily mužům. Prvním z nich byl Riggins. Seděl u stolku s dalším agentem a o něčem živě diskutovali. A pak tam byl Kyle Moulton, ten pohledný agent, který jí po první částí zácviku nabídl, že s ní půjde na oběd – ten chlápek, který se jí tak nějak vryl do paměti, když se jí zeptal, jestli náhodou nemá sklony k násilí. Trochu ji však odradilo, že seděl s dalšími dvěma ženami. To nebylo až takové překvapení. Moulton byl zatracený kus chlapa. Vypadal trochu jako Brad Pitt za svých mladých let.

Rozhodla se, že ho nebude rušit a místo toho se vydala k Rigginsovi. Líbila se jí myšlenka na pokec s někým, kdo ví o jejím ranním úspěchu a obdivuje ji za to, jakkoliv ješitně takové smýšlení mohlo působit.

„Je tu místo?“ zeptala se a sedla si na stoličku vedle něj.

„Jasně,“ řekl Riggins. Vypadal upřímně potěšeně, že ji tu vidí, a jeho baculaté tváře se roztáhly v širokém úsměvu. „Jsem rád, že jsi se rozhodla přijít. Můžu ti koupit něco k pití?“

„Určitě. Jenom pivo. Prozatím.“

Riggins mávl na barmana za pultem a požádal ho, ať na jeho lístek přidá pivo pro Chloe. Riggins si zároveň pro sebe objednal už druhou colu s rumem.

„Tak, jak to dnes šlo? První den?“ zeptala se Chloe.

„Dalo se to. Většinu jsem strávil hledáním informací k případu s mezistátním drogovým dealerem. Zní to jako pěkná nuda, ale celkem dost mě to bavilo. A jakej byl celej den s Rhodesovou?“ zeptal se Riggins. „Jasně, úspěšný zakončení případu je skvělý, ale ona je proslulá tím, že s lidma nevychází zrovna dobře.“

„Bylo to napjaté. Je skvělá agentka, ale…“

„Jen to řekni,“ pobídl ji Riggins. „Já o ní nemůžu říct, že je to kráva, protože takhle o ženách nerad mluvím před jinou ženou.“

„Není to kráva,“ řekla Chloe. „Jenom je… hodně přímočará a důkladná.“

Jejich konverzace ještě nějakou dobu pokračovala na podobně nonšalantní vlně. Chloe se během toho párkrát ohlédla směrem, kde seděl agent Moulton. Jedna z žen už odešla a nechala ho tak s tou druhou o samotě. Nakláněl se k ní a usmíval se. Chloe měla sklony být trochu naivní co se vztahů týče, ale byla si celkem jistá, že byl tou ženou přinejmenším okouzlený.

Zklamalo ji to způsobem, který vůbec nečekala. Od doby, co to se Stevenem mezi sebou odpískali, uplynuly sotva dva měsíce. Předpokládala, že ji Moulton zajímal jen proto, že to byl první přátelský člověk, který se s ní včera obtěžoval bavit poté, co jí Johnson hodil kládu pod nohy. Tahle myšlenka spolu s tím, že se do svého nového bytu bude zase vracet úplně sama, ji zrovna dvakrát nelákaly. Svou roli samozřejmě hrál i fakt, že byl neskutečně přitažlivý.

Jo, byla chyba jít ven. Doma můžu pít za daleko menší peníze.

„Jsi v poho?“ zeptal se Riggins.

„Jo, jsem. Jenom jsem měla dlouhý den. A vypadá to, že zítřek bude podobný.“

„Jsi tu autem nebo pěšky?“

„Autem.“

„No… tak to bych ti asi neměl nabízet další drink, co?“

Chloe se navzdory své situaci usmála. „To je od tebe velice zodpovědné.“

Znovu se nenápadně ohlédla po Moultonovi a té ženě, se kterou mluvil. Oba právě vstávali od stolu. Když pak spolu mířili k východu, Moulton jí zlehka položil ruku na kříž.

„Můžu se zeptat, co tě přimělo k tomu dát se touhle cestou? Dělat tuhle práci?“ zeptal se Riggins.

Nervózně se usmála a dopila zbytek piva. „Rodinné záležitosti,“ odpověděla. „Díky, že jsi mě pozval, Rigginsi. Ale už bych měla jít.“

Přikývl, jako by její důvody chápal. Také si všimla, že se pomalu rozhlédl po baru, jen aby zjistil, že tady pak zůstane už úplně sám. Zauvažovala, jestli má Riggins taky nějaké kostlivce ve skříni, se kterými se snaží bojovat.

„Dávej na sebe pozor, agentko Fineová. Ať se zítra daří stejně tak dobře jako dnes.“

Vydala se k východu a v hlavě už plánovala, jak stráví zbytek dnešního večera. Pořád měla plný byt nevybalených krabic, musela si postavit postelový rám a probrat se hromadou prádla a kuchyňských drobností.

To nevypadá jako ten vzrušující život, který jsem čekala, pomyslela si s náznakem sarkasmu.

Když se blížila k autu, které předtím zaparkovala v garáži pod velitelstvím FBI, zazvonil jí telefon. Podívala se na displej. Při pohledu na zobrazené jméno se přes ni převalila vlna zlosti, takže hovor málem úplně ignorovala.

Steven. Neměla nejmenší tušení, z jakého důvodu jí mohl volat. A přesně proto se rozhodla, že to zvedne. Věděla, že pokud to neudělá, tak se z té záhady zblázní.

Stiskla zelené tlačítko a vůbec se jí nelíbilo, jak nervózně se najednou cítila. „Ahoj Stevene.“

„Chloe, ahoj.“

Čekala a doufala, že přejde rovnou k věci a řekne jí, proč volá. Ale tohle nikdy nebyl jeho styl.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Jo, všechno v pohodě. Promiň… Ani jsem nepomyslel na to, jak by ti tenhle telefonát mohl připadat…“

Odmlčel se a připomněl tak Chloe jednu z mnoha svých otravných vlastností, které si o sobě neuvědomoval.

„Co potřebuješ, Stevene?“

„Chci se sejít a promluvit si,“ řekl, „jenom abychom zase byli v kontaktu a věděli, že je všechno v pohodě, chápeš?“

„To bych neřekla. Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

„Nemám žádné postranní úmysly,“ řekl, „slibuju. Já jen… přijde mi, že se ti musím za pár věcí omluvit. A potřebuju… no, myslím, že my oba potřebujeme něco jako vyrovnání.“

„Mluv za sebe. Já jsem s věcmi celkem vyrovnaná. Žádné vyrovnání nepotřebuju.“

„Dobře. Pak to ber jako laskavost. Chci jenom půl hodiny. Je pár věcí, které ti potřebuju říct. A abych byl naprosto upřímný… chtěl bych tě aspoň ještě jednou vidět.“

„Stevene… nemám čas. Můj život je teď jeden velký kolotoč a…“

Zarazila se, nevěděla, jak dál pokračovat. A vlastně to ani nebyla pravda – rozhodně neměla diář nabitý sociální aktivitou, která by jí bránila v tom, aby se s ním setkala. Věděla, že pro Stevena byl takový hovor velká věc. Musel kvůli němu překlenout svou pýchu, což bylo něco, co mu nikdy nešlo.

„Chloe…“

„Fajn. Půl hodiny. Ale nejedu za tebou. Pokud mě chceš vidět, budeš muset přijet do D.C. Je tady teď blázinec a já si nemůžu dovolit –“

„To není problém. Kdy se ti to hodí?“

„V sobotu. Kolem poledne. Napíšu ti, kde se sejdeme na oběd.“

„To zní dobře. Moc děkuju, Chloe.“

„Není zač.“ Cítila, že by toho měla říct ještě víc, cokoliv, jen aby uvolnila to napětí. Nakonec se však zmohla jen na: „Měj se, Stevene.“

Ukončila hovor a schovala telefon do kapsy. Nebyla si jistá, jestli na jeho žádost přistoupila jen kvůli tomu, jak osaměle se teď cítila. Pomyslela na agenta Moultona a přemítala, kde asi teď se svou novou kamarádkou je. A co víc, přemýšlela, proč jí na tom pořád tak záleží a nemůže se těch myšlenek zbavit.

Došla k autu a vyrazila domů. Připozdívalo se a ulice Washingtonu, D.C. začínaly pomalu tmavnout. Bylo to pozoruhodné město. Navzdory dopravním zácpám a zvláštní kombinaci historie s obchodem, bylo svým způsobem krásné. Při tom pomyšlení se jí zmocnila melancholie – mířila domů do svého nového prázdného bytu na místě, které se jí podařilo najít jen se štěstím, a které ji teď vábilo zpět jako nějaký opuštěný ostrov.

***

Když ji následujícího rána probudil telefon, vytrhl ji z nějakého snu. Na pokraji probuzení se ho ještě snažila uchopit, aby jí úplně neunikl, a říkala si, jestli to má vůbec smysl. Jediné sny, které se jí poslední dobou zdávaly, zahrnovaly jejího otce, který byl obvykle sám a zavřený ve vězení.

Pomyslela si, že má pocit, jako by ho dokonce slyšela, jak si brouká nějakou starou písničku od Johnnyho Cashe, které si kdysi často zpíval, když byla Chloe ještě malá. Písnička „A Boy Named Sue,“ pomyslela si. Nebo možná ne. Všechny měly skoro stejný začátek.

Každopádně to bylo „A Boy Named Sue“, co jí hrálo v hlavě, když zašátrala po telefonu na nočním stolku. Když ho vytrhla z nabíječky, na displeji zahlédla čas: bylo 6:05 – dvacet pět minut před tím, než jí měl zazvonit budík.

„Agentka Fineová,“ ohlásila se.

„Agentko Fineová, tady asistent ředitele Garcia. Potřebuji, abyste se ihned dostavila do mé kanceláře. Nejlépe do hodiny. Máme případ, na který chci vás a agentku Rhodesovou dnes ráno nasadit.“

„Ano, pane,“ řekla a posadila se. „Pokusím se dorazit co nejdřív.“

V tu chvíli jí pranic nesešlo na tom, že bude zase trávit celý den s Rhodesovou. Jediné, co ji zajímalo, byl fakt, že zatím se jí v případech dařilo a byla odhodlaná se ještě zlepšit.

ŠESTÁ KAPITOLA

Chloe dorazila do kanceláře asistenta ředitele Garcii o tři minuty později. Seděl u malého konferenčního stolku vzadu v místnosti a prohlížel si několik papírů. Všimla si, že na stolku naproti sobě stály dva šálky horké černé kávy.

„Dobré ráno, agentko Fineová,“ pozdravil ji, když vešla. „Mluvila jste už s agentkou Rhodesovou?“

„Viděla jsem ji parkovat, když jsem nastupovala do výtahu.“

Garcia se nad tím očividně na chvíli pozastavil. Nejspíš se zamyslel nad tím, proč Chloe na Rhodesovou s tím výtahem jednoduše nepočkala, když ji viděla přicházet. Přemýšlela, kolik mu toho o jejich malých neshodách Johnson řekl.

Chloe už jednu kávu vypila na cestě na velitelství, takže si teď jen sedla před jeden z kouřících šálků a pomalu z něj usrkávala. Kávu měla radši s trochou smetany a cukrem, ale nechtěla působit vybíravě. Když šálek poprvé přiložila ke rtům, do místnosti vešla Rhodesová. Ze všeho nejdřív po Chloe vrhla otrávený pohled. Až pak se posadila ke stolu před druhý šálek kávy.

Garcia nejspíš vycítil náhlé napětí a chvíli si je obě měřil, ale nakonec jen pokrčil rameny. „V marylandském Landoveru došlo k vraždě. Ze začátku se ten případ nejevil nijak zvláštně. Momentálně má věc v rukou marylandská policie, ale požádali nás o pomoc. Také je nutno zmínit, že Jacob Ketterman z kanceláře věcí veřejných Bílého domu oběť znal. Kdysi s ní spolupracoval. Také on nás požádal, abychom se na to podívali, jako laskavost. A když taková žádost přijde z Bílého domu, pokoušíme se to udržet v tichosti. S tímhle případem by to neměl být problém. Podle všeho jde o celkem běžnou vraždu, což je jeden z důvodů, proč na tento případ nasazujeme nové agenty. Bude to dobrá zkouška a navíc to vypadá, že časový rozvrh nebude tak těsný, ale samozřejmě bychom tento případ uzavřeli co nejdříve.“

Potom jim oběma po stole posunul kopie hlášení. Podrobnosti byly stručné, jasné a věcné. Zatímco si je Chloe pročítala, Garcia jim sdělil, co zatím zjistil.

„Oběti bylo třicet šest let a jmenovala se Kim Wieldingová. V době její vraždy pracovala jako chůva pro rodinu Carverových. Z toho, co zatím víme, se někdo dostal do domu a zabil ji. Dvakrát ji tvrdě udeřili do hlavy nějakým těžkým objektem a pak uškrtili. Ty rány do hlavy byly celkem brutální, takže ještě čekáme, až nám dodají informace o tom, která z uvedených věcí ji zabila. Vy dvě přijdete na to, kdo je pachatelem.“

„Byla vražda primárním důvodem vrahovy návštěvy toho domu?“ zeptala se Chloe.

„Vypadá to tak. Podle hlášení nebylo nic odcizeno. Podle Carverových vypadá dům naprosto stejně, jak ho naposledy viděli… až na mrtvou chůvu. Adresa je uvedená přímo tady, v těchto složkách,“ pokračoval Garcia. „Právě jsem domluvil se šerifem z Landoveru. Carverovi i jejich tři děti zůstávají v motelu od doby, co před dvěma dny došlo k vraždě. Ale ještě dnes ráno se s vámi setkají na místě činu, aby vám odpověděli na jakékoliv otázky. Tak, to je všechno, agenti. Jděte tam a vyhrajte nám to jako včera. Zajděte si na oddělení lidských zdrojů a vezměte si auto. Víte, jak tenhle proces probíhá?“

Chloe nevěděla, ale přikývla. Předpokládala, že Rhodesová s tím bude dobře obeznámená. Podle toho, jak to probíhalo včera, Chloe nabyla dojmu, že Rhodesová věděla o fungování téhle organizace úplně všechno.

Chloe s Rhodesovou vstaly od stolku. Chloe se ještě naposledy napila kávy a pak obě zamířily ven z Garciovy kanceláře. Kráčely bok po boku chodbou směrem k výtahům, aniž by promluvily jediné slůvko.

Tenhle den bude obzvlášť dlouhý, jestli tuhle hloupou rivalitu nějak nevyřešíme, pomyslela si Chloe.

Když zmáčkla šipku dolů, otočila se na Rhodesovou a snažila se ze všech sil nejen prolomit ledy – ale úplně je rozdrtit.

„Agentko Rhodesová, nebudu chodit kolem horké kaše. Máš se mnou nějaký problém?“

Rhodesová se křivě usmála a chvíli nad svou odpovědí přemýšlela. „Ne,“ řekla nakonec. „Nemám s tebou žádný problém, agentko Fineová. Jen se trochu zdráhám pracovat s někým, koho přidělili do programu ViCAP na poslední chvíli. Kvůli tomu uvažuji, jestli se ti někdo náhodou někdo nesnaží nadržovat – což je nefér vůči ostatním agentům, kteří tvrdě dřeli, aby součástí tohoto programu vůbec mohli být.“

„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale požádali mě, abych se do toho programu připojila. Byla jsem naprosto spokojená tam, kde jsem původně měla být – v Týmu pro zajišťování důkazů.“

Dveře výtahu se otevřely a Rhodesová jen pokrčila rameny. „Nejsem si úplně jistá, jestli by tam z tebe byli nadšení po tom, jak jsi včera pošlapala tu stopu.“

Na to Chloe nic neřekla. Mohla v téhle trapné slovní přestřelce s Rhodesovou pokračovat, ale nevedlo by to k ničemu víc, než že by práce s ní byla ještě nesnesitelnější než teď. Pokud tomu měla učinit přítrž, bude muset Rhodesové dokázat své schopnosti.

Navíc to včera opravdu podělala. A byl jen jediný způsob, jak svou chybu odčinit – na tomhle novém případu bude muset pěkně máknout.

***

Když se Rhodesová rozhodla řídit, aniž by se na tom nejdřív dohodly, Chloe ji nechala. Nemělo smysl se kvůli něčemu takovému vzrušovat. Cestou do Landoveru Chloe přemýšlela, jestli se Rhodesové někdy v minulosti stalo něco, kvůli čemu teď byla taková, jaká byla – panovačná a s chronickou snahou se neustále prokazovat. Na tyhle úvahy měla víc než dost času, jelikož cesta do Landoveru trvala půl hodiny a Rhodesová stále nejevila zájem o jakoukoliv konverzaci.

Ke Carverovým dojeli v 8:05. Byl to překrásný dům v bohaté čtvrti – takové té části města, kde mají všichni úhledně posekané trávníky, které dokonale lemovaly dobře udržované chodníky. Na příjezdové cestě stál před garáží novější model minivanu. Rhodesová zajela k němu a vypla motor. Pak se podívala na Chloe a zeptala se: „Jsme v pohodě?“

„Nemyslím si, ale to je jedno. Prostě se budeme soustředit na případ.“

„To jsem myslela,“ prskla Rhodesová, otevřela dveře a vysedla.

Chloe ji následovala a také vystoupila z auta. Mezitím z minivanu vyšel muž se ženou – Carverovi, předpokládala Chloe. Rychlé představení, které následovalo, jí skutečně potvrdilo, že se jednalo o Billa a Sandru Carverovy. Bill vypadal jako ten typ, který toho nikdy moc nenaspí, ale prosperuje z toho. Sandra byla přirozeně krásná žena, která se o svůj vzhled nejspíš ani nemusela nějak přehnaně starat. Také však vypadala unaveně, obzvlášť ve chvíli, kdy se podívala na svůj dům.

„Takže vy teď zůstáváte v motelu?“ zeptala se Chloe.

„Ano,“ řekla Sandra. „Když k tomu došlo, Bill zrovna nebyl doma, ale na služební cestě. Pořád k nám chodil někdo od policie a… všude bylo tolik krve. Takže jsem vyzvedla děti ze školy, vzala je na večeři a pak jsme se ubytovali v motelu. Řekla jsem jim, co se stalo a připadalo mi příliš morbidní se hned vracet zpátky.“

„Vrátil jsem se domů včera ráno,“ řekl Bill. „Kolem poledne nám pak policie řekla, že se už můžeme vrátit domů. Ale Sandra a děti o tom nechtěli ani slyšet, až moc je to děsilo.“

„To se nám hodí,“ řekla Rhodesová. „Rády bychom se podívaly na místo činu, pokud by vám to nevadilo.“

„Ano, jistě, šerif nám řekl, že přijedete,“ řekla Sandra. „Řekl nám, ať vám vyřídíme, že na lince v kuchyni na vás čeká složka s informacemi.“

„Než půjdeme dovnitř,“ řekla Chloe, „říkala jsem si, jestli byste nám nemohli povědět něco víc o Kim?“

„Byla tak laskavá a dobrosrdečná,“ řekla Sandra.

„A skvěle jí to šlo s dětma,“ řekl Bill a hlas se mu mírně zachvěl, jako by na něj až teď začínala doléhat plná tíha toho, co se stalo.

„Nevíte, jestli s někým měla nějaké neshody?“ zeptala se Chloe.

„O ničem nevíme,“ řekla Sandra. „Tuhle otázku si pokládáme celé dva dny. Prostě… nedává nám to žádný smysl.“

„Nějaké nevydařené vztahy?“ zeptala se Rhodesová. „Nějaký bývalý přítel, se kterým se už nestýká nebo tak?“

„Měla expřítele, to ano,“ řekl Bill, „ale skoro vůbec o něm nemluvila.“

„Ale někdy ho zmínila, ne?“ zeptala se Chloe.

Sandře se v očích mihlo něco jako pochopení. „Víte, říkala něco o tom, že tomu chce uniknout. A nemyslím si, že to byl jenom nějaký vtip. Ona… ona o něm vlastně nikdy nemluvila.“

„Znáte jméno?“ zeptala se Rhodesová.

„Ne,“ řekla Sandra. Pak se podívala na Billa, ale ten jen zakroutil hlavou.

„Zůstávala tu Kim někdy?“ zeptala se Rhodesová.

„Ano. Když jsme s Billem jeli na nějakou kratší dovolenou, tak tu zůstávala. Máme doma pokoj pro hosty a vždycky jsme z legrace říkali, že patří Kim. Taky tady sem tam zůstávala přes noc, když měly děti nějaký problém s domácím úkolem nebo tak.“

„Kde je ten pokoj?“ zeptala se Rhodesová.

„Je nahoře, první nalevo,“ odpověděl Bill.

„Vadilo by vám tady ještě chvíli zůstat jen pro případ, že bychom s vámi ještě potřebovaly mluvit, až to tu projdeme?“ zeptala se Chloe.

„Ale dovnitř chodit nemusíme, ne?“ zeptala se Sandra.

„Ne,“ řekla Rhodesová. „Můžete zůstat tady venku.“

Sandra si nenápadně vydechla. Stále se však na ten dům dívala způsobem, jako by čekala, že z něj každou chvíli vyběhne vrah se sekerou.

Carverovi zůstali stát na příjezdové cestě a Chloe s Rhodesovou zamířily k verandě. Byla oplocená a nechyběla na ní lavička a dvě houpací křesla. Chloe otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř.

Místní a státní policie scénu uklidila, jak tvrdil Garcia. A z toho, co Chloe viděla, odvedli opravdu dobrý kus práce. Samozřejmě by pro ně bylo lepší, kdyby neuklidili všechen důkazní materiál – včetně krve. Ať už FBI požádal o pomoc kdokoliv, očividně neměl ani ponětí o tom, jak fungují forenzní metody vyšetřování a zajišťování důkazů.

Chloe zahlédla na kuchyňské lince ležet složku – pravděpodobně složka s důkazy, kterou tam pro ně nechal šerif. Prošla předsíní a obývacím pokojem až do kuchyně. Vzala složku a otevřela ji. Prolistovala se základním hlášením a přeskočila až na fotografie místa činu. Vrátila se zpátky ke vchodu, aby je ukázala Rhodesové a obě těch pět obrázků chvíli studovaly a srovnávaly je s teď už bezvadně čistým místem činu.

Na fotkách byla na podlaze přímo před vchodovými dveřmi krev. Na zemi leželo tělo Kim Wieldingové s levou nohou ani ne patnáct centimetrů od dveří. Na druhé fotce bylo jasně znát, že ji někdo udeřil do obličeje nějakým tupým předmětem. Nos měla částečně promáčknutý a spodní část obličeje nebyla nic víc než jedna velká skvrna sražené krve.

„Hádám, že otevřela dveře,“ řekla Rhodesová.

„Což znamená, že tu osobu znala,“ dodala Chloe, „nebo že na někoho čekala.“

Rhodesová vytáhla fotky ze složky. Ne že by je z ní vytrhla, ale na žádné zdvořilosti si taky nehrála. „Tohle mě fakt vytáčí.“

„Co?“ zeptala se Chloe.

„Tenhle případ. Jediná vražda ve čtvrti, kde žije vyšší třída. Co můžeme dělat, když nám vyčistili celé místo činu a policie nám nepomůže?“

„Podle mě bychom místo činu mohly vynechat. Máme přece fotky, to stačí. Co víc bychom se dozvěděly, kdyby tady to tělo a krev pořád byly?“

„Spoustu. Taky bychom měly možnost se porozhlédnout po vlastních důkazech.“

Chloe to už dál neřešila. Faktem bylo, že ji celá ta situace taky pěkně vytáčela, ale nemělo smysl se tím nějak zvlášť zaobírat.

„Jdu se podívat nahoru do toho pokoje,“ oznámila Chloe. Řekla si, že pokud už tu nebylo žádné místo činu, které by jim mohlo dát nějaké odpovědi, budou se muset poohlédnout jinde. A pokud v tom byl nějak zapletený i její bývalý přítel, vypadalo to, že by jim její pokoj mohl nějaké informace poskytnout.

Zamířila tedy nahoru po schodech, zatímco Rhodesová zůstala dole a vydala se prozkoumat obývák. Chloe vešla do čistého a upraveného pokoje, který zmínila Sandra Carverová. K protější stěně byl přisunutý psací stůl. Mezi dveřmi a velkou postelí stál noční stolek ozdobený lampičkou a knihou od Nicholase Sparkse.

Otevřela skříň a našla v ní jen několik kusů oblečení a čisté ložní prádlo. Také tam ležel náhradní batoh, nebo by se dalo říct spíš taška, která se nosí křížem přes tělo. Prohledala ji a našla rtěnku, balzám na rty, šest dolarů a kartičku do knihovny.

Chloe si povzdechla a naposled se rozhlédla po místnosti. Nebylo tam nic význačného, nic, co by jí pomohlo a zároveň ještě nepadlo do rukou místní policie. V budoucnu ji ohledně policií nalezených důkazů pravděpodobně čekala ještě spousta papírování.

Zamířila zpátky dolů za Rhodesovou, která seděla na bobku a zkoumala podlahu na místě, kde byla Kim zavražděna. Se stále otráveným výrazem vzhlédla ke Chloe a řekla: „Budeme se muset zastavit na policii. Podle hlášení vzali notebook, který ležel na kuchyňské lince. Lenovo s aktivním zámkem. Ráda bych věděla, jestli na něm něco našli.“

„Taky musíme zjistit, jestli se policii podařilo lokalizovat její auto. Pokud ji zabili tady, pravděpodobně tu musela být autem. Takže kde ksakru je?“