Stíny minulosti

KAPITOLA TŘETÍ

„Takže, opravdu budeš chtít to kuře?“

Ve své podstatě to byla nevinná otázka, ale Chloe z ní byla pěkně otrávená. Kousla do spodního rtu, aby zarazila nevhodnou poznámku, kterou měla na jazyku.

Naproti ní seděla Sally Brennan, Stevenova matka, a na tváři měla falešný úsměv, vypadala jako postarší verze postavy z filmu Stepfordské paničky.

„Ano, mami,“ řekl Steven. „Je to jenom jídlo… jídlo, které stejně asi nebudu ani jíst, protože budu nervózní. A pokud si chce někdo stěžovat na jídlo na svatbě, tak může jít domů. A po cestě si koupit nějaký hambáč.“

Chloe stiskla pod stolem Stevenovu ruku. Evidentně si všiml, jak je podrážděná. Nestávalo se často, aby se Steven postavil své matce, ale když to udělal, připadal jí jako hrdina.

„No, to je teda přístup,“ řekla Sally.

„Má pravdu,“ řekla Wayne Brennan, Stevenův otec, z druhé strany stolu. Vedle něj byla prázdná sklenice od vína, dnes vypil už tři, a natahoval se pro láhev uprostřed stolu, aby si nalil další. „Upřímně, stejně je každýmu fuk, jaký bude jídlo na svatbě. Zajímá je hlavně chlast. A bude tam otevřený bar, takže…“

Tím rozhovor skončil, ale otrávený výraz na obličeji Sally jasně naznačoval, že si pořád myslí, že kuře není ta nejlepší volba.

Ale nebylo to nic nového. Nadávala a stěžovala si na téměř každé rozhodnutí, které Chloe se Stevenem ohledně svatby udělali. A vždycky přitom nezapomněla zmínit, kdo za celou svatbu bude platit.

Jak se ukázalo, Pinecrest se opět stal domovem nejen pro Chloe, ale také pro Stevenovi rodiče. Přistěhovali se sem před pěti lety, respektive ne přímo sem, ale hned vedle, do malého města, které se jmenovalo Elon. Krom práce, kterou tu Steven dostal, to byl jeden z důvodů, proč se Chloe a Steven rozhodli do Pinecrestu vrátit. Steven pracoval jako softwarový vývojář na zakázkách pro vládu a nabídli mu tady místo, které bylo příliš dobré, než by ho odmítl. A Chloe, ta teď pracovala jako internistka u FBI a dodělávala si zároveň magistra v trestním právu. Díky tomu, že FBI měla nedaleko v Bostonu své sídlo, tak vše to do sebe zapadalo.

Ale Chloe už teď začínala litovat, že bydlí tak blízko Stevenových rodičů. Wayne byl většinou ještě v pohodě. Ale Sally Brennan byla, slušně řečeno, namyšlená kráva, která se ráda pletla do záležitostí, které se jí netýkaly.

Brennanovi byli celkově docela milý pár, oba byli už v důchodu, byli dobře zajištění a většinu času vypadali spokojeně. Ale měli tendenci Stevena rozmazlovat. Byl jedináček, a jak Steven Chloe sám několikrát přiznal, rodiče mu v dětství dávali vše, co si umanul. A i teď, když mu bylo dvacet-osm, tak se k němu někdy chovali, jako k dítěti. Projevovalo se to i v jejich přehnané snaze ho před vším ochraňova. Byl to hlavní důvod, proč byla Chloe už dopředu otrávená pokaždé, když se chtěli bavit o plánech na svatbu.

Tentokrát to navíc chtěli celé rozebírat při večeři. A Sally neztrácela čas a hned začala řešit přípravy na svatební hostinu.

„A jak se vám líbí v novém domě?“ zeptal se Wayne, bylo vidět, že stejně jako Chloe, se chce bavit o něčem jiném, než je svatba.

„Je skvělý,“ řekla Chloe. „Snad se za pár dní prohrabeme tou hromadou krabic.“

„Jo, a to byste nevěřili,“ řekl Steven. „Jedna ze spolužaček Chloe ze střední teď bydlí na naší ulici, jen dva domy od nás – to je neuvěřitelné, že?“

„Já myslím, že to není zas takové překvapení,“ řekl Wayne. „Tohle město je fakt malé. Dřív nebo později, vždycky narazíš na někoho známého.

„Zvlášť ve čtvrtích, kde jsou baráky jeden na druhém,“ řekl Sally s pohrdavým úsměškem, nijak se netajila tím, co si myslí o čtvrti, kterou si vybrali.

„Není to tam barák na baráku,“ řekl Steven.

„Jo, máme docela slušně velkou zahradu,“ dodala Chloe.

Sally pokrčila rameny a napila se vína. Zdálo se, že přemýšlí, co jim na to odpovědět, možná si i říkala, jestli nebude lepší si další poznámku nechat pro sebe, ale nakonec ji stejně řekla.

„Tvoje kamarádka ze střední není jediná, kdo žije teď v Pinecrestu, že?“ zeptala se. „Tvoje sestra tu také bydlí, pokud si vzpomínám.“

„Ano, bydlí.“

Chloe na to odpověděla stroze, ale snažila se nebýt příliš odměřená. Sally Brennan se nikdy netajila tím, co si o Danielle myslí – i když se potkaly jen dvakrát v životě. Sally byla jedna z těch klasických znuděných paniček v domácnosti, které se rády hrabaly ve skandálech a pomluvách. Takže když zjistila, že Chloe má sestru se složitou minulostí, tak ji fascinovalo a odpuzovalo zároveň.

„Mami, nebudeme se vtom vrtat,“ řekl Steven.

Chloe si přála, aby měla pocit, že ji Steven brání, ale ve skutečnosti se díky němu cítila akorát přehlížená. Obvykle když došlo při debatě na Danielle, tak se Steven postavil na stranu své matky. Ale na rozdíl od své matky aspoň věděl, kdy už bude lepší zmlknout.

„Půjde ti za svědka?“ zeptala se Sally.

„Ano.“

Sally to sice nekomentovala, ale z jejího výrazu bylo jasné, co si o tom myslí.

„Je to moje sestra,“ řekla Chloe. „Takže ano, požádala jsem jí, aby mi šla za svědka.“

„No, to dává smysl,“ řekla Sally, „ale vždycky jsem si říkala, že by si člověk měl svědka vybírat pečlivě. Je to velká čest a zodpovědnost.“

Chloe se musela chytit stolu, aby jí na tu vlezlou poznámku něco neřekla. Steven si všiml, jak to v ní vře, a snažil se vše rychle urovnat. „Mami, nech toho,“ řekl. „Danielle je v pohodě. A i kdyby se něco pokazilo, tak já se o všechno postarám. Je to moje svatba a nedovolím, aby ji něco pokazilo.“

Chloe byla z jeho odpovědi akorát tak podrážděná. Snažil se tvářit, že je na její straně, ale zároveň nechtěl naštvat své rodiče. Chloe si přála, aby se pro jednou skutečně Danielle zastal. Věděla, že Steven s ní nemá až takový problém, ale že se snaží teď hlavně uklidnit svou matku. Lezlo jí to na nervy.

„Přestaňte řešit blbosti,“ řekl Wayne a natáhl se pro mísu s opékanými bramborami. „Pojďme se radši bavit o fotbalu. Takže, Chloe… ty fandíš Redskins, že?“

„Ježiš, to ne. Fandím Giants.“

„Ti taky stojí za prd,“ řekl Wayne a zasmál se.

A najednou bylo všechno to napětí pryč. Chloe si vždy cenila toho, jak se Wayne dokázal postavit své ženě a ignorovat její rýpání, a jen tak přejít k dalšímu tématu. Chloe si přála, aby něco podobného dokázal i Steven.

Ale i tak, Chloe vrtalo hlavou, jestli nejsou obavy Sally oprávněné. Danielle nebyla moc na nějaké elegantní oblečení, ani neuměla být potichu nebo vystupovat před lidmi. Bylo jasné, že pro Danielle bude celá ta svatba nepříjemnou záležitostí a Chloe si nemohla pomoct, ale musela přemýšlet nad tím, jak to celé dopadne.

Jak nad tím uvažovala, vzpomněla si i na ty dvě malé holky, jak sedí na schodech, zatímco z jejich bytu vynáší ven pytel s tělem. Jasně si vybavovala ten prázdný výraz, co Danielle měla. Věděla, že se v ní v tu chvíli něco zlomilo. A že ten večer, svým způsobem, přišla i o svou sestru.

Tušila, že od té chvíle už Danielle nebyla nikdy stejná.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Pršelo, když Chloe a její instruktor práce v terénu dorazili na místo činu. Cítila se jako nováček, když vystupovala z auto do padajícího deště. Byla zatím jen internistka, co musí chodí na směny se svým instruktorem, a proto nedostávala žádné složité případy. Například ten, ke kterému právě jeli, vypadal jako běžný případ domácího násilí. A i když se nezdálo, že se jedná o nějaký obzvláště brutální zločin, tak už jen z termínu domácí násilí se Chloe cítila nepříjemně.

Koneckonců, slýchala ta dvě slova poměrně často po smrti své matky. Její instruktor o tom jistě věděl – o tom, co se stalo jejím rodičům – ale nijak to dnes ráno nezmínil, když vyjížděli.

Byli ten den ve Willow Creek, malém městě asi patnáct mil od Baltimoru. Chloe pracovala jako internistka u FBI, a doufala, že se jednoho dne stane součástí jejich týmu pro sběr důkazů. Vydali se po cestě vedoucí k jednoduchému dvoupatrovému domu, její instruktor ji dokonce nechal jít první. Jejím instruktorem byl Kyle Greene, čtyřicetiletý agent, který přestal pracovat v terénu, když si zpřetrhal vazy v koleni, a tak dostal namísto toho příležitost pracovat jako instruktor a školitel internistů. Před dnešním ránem se s ním Chloe bavila jen dvakrát, a to přes FaceTime asi před týdnem, kdy se poprvé seznámili a pak před dvěma dny, když jela z Philadelphie do Pinecrestu.

„Jedna věc, než půjdeme dovnitř,“ řekl Greene. „Nechtěl jsem vám to předtím říkat, abyste nad tím celou cestu nepřemýšlela.“

„No dobře…“

„I když to je případ domácího násilí, jedná se také zároveň o vraždu. Až půjdeme dovnitř, bude tam tělo, a navíc docela čerstvé.“

„Aha…“ řekla, nedokázala přitom skrýt své překvapení.

„Vím, že něco takového jste dnes nečekala. Řešilo se to u FBI v době, kdy jste k nám nastupovala. Že bude možná lepší internistům dát možnost vidět, jak to chodí i u složitějších případů hned od začátku. Delší dobu jsme uvažovali nad tím, jestli dát internistům více zodpovědnosti a nechat je dělat více věcí. A podle vašich záznamů jste výborná kandidátka na to, abychom to na vás vyzkoušeli. Doufám, že vám to nevadí.“

Byla stále trochu v šoku, neschopna na nic reagovat. Ano, bylo to více zodpovědnosti. Ano, znamenalo to, že ji budou všichni sledovat. Ale nikdy žádnou výzvu předtím nevzdala, a neplánovala s tím teď začínat.

„Cením si té příležitosti.“

„Výborně,“ řekl Greene, jeho odpověď naznačovala, že o tom ani nikdy nepochyboval.

Pokýval jí, aby ho následovala na verandu a nahoru po schodech. Uvnitř se dva agenti bavili s koronerem. Chloe se snažila připravit na to, co za chvíli uvidí, a i když si myslela, že to má pod kontrolou, tak stále to s ní trochu otřáslo, když viděla vyčuhovat ženské nohy zpoza kuchyňské linky.

„Takže, potřebuji od vás, abyste se prošla okolo těla,“ řekl Greene. „Řekněte mi, co vidíte – ať už na těle anebo kolem něj. Povězte mi, co vás přitom napadá.“

Chloe už viděla mrtvá těla během kurzu pro internisty. Ve Philadelphii to bylo poměrně časté. Ale toto bylo jiné. Tato scéna jí byla až příliš povědomá. Obešla kuchyňskou linku a pohlédla na místo činu.

Obětí byla žena, které bylo něco přes třicet. Na hlavě měla ránu od nějakého tvrdého předmětu – pravděpodobně od topinkovače, které ležel na kusy opodál. Rána se nacházela podél jejího levého obočí, úder byl dost silný na to, aby zlomil kosti v oblasti očnice a její oko vypadalo, že by mohlo každou chvíli vypadnout z důlku. Okolo hlavy se rozprostíralo kolečko krve.

Bylo také zvláštní, že její kalhoty byly stažené dolů ke kotníkům a kalhotky ke kolenům. Chloe šla blíže k tělu a hledala nějaké další stopy. Všimla si dvou malých škrábanců na boční straně krku. Jednalo se o čerstvé zranění, pravděpodobně způsobené nehty.

„Kde je její manžel?“ zeptala se.

„Ve vazbě,“ řekl Greene. „Ke všemu se už přiznal a policii řekl, co se stalo.“

„Ale pokud se jednalo o domácí násilí, tak proč k tomu volali FBI?“ zeptala se.

„Protože tenhle chlápek byl zatčený už před třemi lety za to, že svou ženu zmlátil takovým způsobem, že skončila na pohotovosti. Ale tehdy ho neudala. A před dvěma týdny jsme si všimli v našem systému jeho počítače kvůli potencionálním snuff videím.“

Chloe vzala všechny tyto informace v úvahu a snažila se je dát dohromady s tím, co měla před sebou. Bylo to jako dávat dohromady puzzle. Když to vše složila, začala popisovat svou teorii, tak jak ji zrovna napadala.

„Vzhledem k minulosti tohoto muže, je jasné, že má sklony k násilí. Dost extrémnímu násilí, soudě podle toho rozbitého topinkovače. Stažené kalhoty a spodní prádlo naznačují, že se s ní tady v kuchyni snažil mít sex. Možná měli sex a ona chtěla, aby přestal. Škrábance na jejím krku značí, že se jednalo o drsnější sex, mohlo to být s jejím souhlasem anebo zcela nechtěné z její strany.“

Odmlčela se a chvíli zkoumala krev. „Krev vypadá, že je čerstvá. Odhaduji, že vražda proběhla v posledních šesti hodinách.“

„A jak byste pokračovala?“ zeptal se Greene. „Kdybychom toho muže neměli ve vazbě v tuto chvíli a hledali bychom ho, co by byl další krok?“

„Snažila bych se najít důkazy, že došlo ke styku. Mohli bychom získat jeho DNA a podle toho se ho pokusit najít. Zatímco bychom čekali na výsledky testů, hledala bych věci jako peněženku nahoře v ložnici, v naději, že v ní bude i řidičák. Tedy, pokud by se nepředpokládalo, že to udělal manžel. Pokud by to tak bylo, už bychom znali jeho jméno a adresu.“

Greene se na ní usmál a pokýval hlavou. „Přesně tak. Divila byste se, kolik nováčků nepochopí, že se jedná o chyták. Jste přece už v domě toho chlápka, takže víte, jak se jmenuje. Ale kdyby nebyl podezřelý manžel, pak máte samozřejmě pravdu. Jinak Fine, cítíte se dobře?“

Ta otázka ji překvapila – hlavně, protože se necítila dobře. Její mysl se někam zatoulala při pohledu na krev na kuchyňských kachličkách. Přivedlo ji to k myšlenkám na její minulost, jak tehdy pozorovala usychající krev na koberci pod schody.

Z ničeho nic se jí začala motat hlava. Opřela se o kuchyňskou linku a doufala, že se nepozvrací. Bylo jí hrozně a styděla se za sebe.

Takhle se budu cítit pokaždé, když budu na podobném místě činu? U jakéhokoliv zločinu, který byť jen vzdáleně připomíná to, co se stalo mamce?

Vzpomněla si na Sally a na to, co jí kdysi řekla, když se poprvé potkaly: Nechápu, jak by se mohla žena hodit na agentku. Zvlášť když má tak traumatickou minulost. Zajímalo by mě, jestli si pak tahá případy i s sebou domů…

„Promiňte, omluvte mě,“ řekla potichu. Pustila se kuchyňské linky a vyběhla ven předními dveřmi. Málem spadla ze schodů na verandě, když běžela k trávníku s pocitem, že bude zvracet.

Naštěstí k takovému trapasu nedošlo. Párkrát se zhluboka nadechla, tak se soustředila na svůj dech, že si ani nevšimla, když za ní Greene potichu přišel.

„Existují případy, které také těžko zvládám,“ řekl jí. Držel se od ní dál, nechával jí prostor.  „Čekají vás i horší místa činu. Je to trochu smutné, ale časem vůči tomu všemu otupíte.“

Zakývala hlavou, už to předtím slyšela několikrát. „Já vím. Jenom prostě… vzpomněla jsem si díky tomu na něco. Na vzpomínku, se kterou jsem se ještě úplně nevyrovnala.“

„U FBI máme výborné terapeuty, kteří mohou agentům pomoct s podobnýma věcma. Nejste vtom sama, a rozhodně to z vás nedělá špatnou agentku.“

„Díky,“ řekla Chloe, a konečně byla schopná se také narovnat.

Zničehonic měla pocit, že jí její sestra opravdu chybí. I když to bylo trochu morbidní, vždycky začala na Danielle myslet, a na to, že by ji ráda viděla, když se jí vybavila smrt jejich matky. A tohle byl přesně ten případ, Chloe prostě musela myslet na svou sestru. Danielle si za ty roky prošla lecčím – byla obětí okolností, které vznikly na základě jejích špatných rozhodnutí. A teď, když Chloe bydlela jen kousek od ní, byla hloupost, aby si byly pořád tak vzdálené.

Jistě, pozvala Danielle na ten večírek o víkendu, ale Chloe se nechtělo do té doby čekat. A navíc si Chloe říkala, že tam možná její sestra ani nepřijde.

Takže to bylo jasné, půjde ji navštívit hned.

***

Chloe netušila proč je tak nervózní, když zaklepala na dveře Danielle. Věděla, že je Danielle doma, auto, které měla už od puberty, stálo zaparkované před bytovkou, pořád na něm byly ty stejné nálepky kapel jako kdysi. Nine Inch Nails. KMFDM. Ministry. Pohled na to auto s nálepkami v ní vyvolalo pocity nostalgie a smutku.

To se opravdu za tu dobu vůbec nezměnila? pomyslela si Chloe.

Když Danielle otevřela, tak Chloe viděla, že ne. Aspoň co se jejího vzhledu týkalo.

Sestry na sebe chvíli hleděly a poté se krátce objaly. Chloe si všimla, že si Danielle pořád barví vlasy načerno. V levém koutku úst měla také stále svůj starý piercing. Oči měla lehce nalíčené černou tužkou a na sobě měla volné tričko a roztrhané džíny.

„Chloe,“ řekla Danielle a zlehka se přitom usmála. „Jakpak se máš?“

Chovala se, jako by se viděly každý den, a ne po tak dlouhé době. Ale to nevadilo. Chloe od své sestry nečekala nějaké sentimentální přivítání.

Chloe vešla do bytu, bylo jí přitom jedno, co si o tom myslí Danielle, a svou sestru ještě jednou objala. Naposled se viděly před více jak rokem – a bylo to aspoň tři roky, kdy se takto objaly. Zdálo se, že to, že teď obě bydlí ve stejném městě je sblížilo – Chloe to tak aspoň cítila, a věděla, že není potřeba se o tom bavit.

Danielle její obětí opětovala, i když trochu zdrženlivě. „Takže… máš se jak?“ posmívala se Danielle.

„Jsem v pohodě,“ řekla Chloe. „Vím, že jsem ti měla prvně zavolat… ale prostě nevím. Asi jsem se bála, že se na něco vymluvíš, abych sem nechodila.“

„To je možná pravda,“ přiznala Danielle. „Ale teď už jsi tu, tak pojď dál. Omlouvám se za ten bordel. Nebo teda, vlastně je mi to jedno. Víš přece, že jsem nikdy nebyla na nějaké velké uklízení.“

Chloe se zasmála a když vešla do bytu, tak byla překvapená, že je v něm vlastně docela uklizeno. V obývacím pokoji moc nábytku nebylo, jen pohovka, televize se stolkem, konferenční stolek a lampa. Chloe věděla, že v dalších místnostech to bude vypadat podobně. Danielle byla ten typ, co nikdy nepotřeboval mít hromadu věcí. Jediné, co si v posledních letech vždycky pořizovala (a vypadalo to, že na tom se nic nezměnilo) byla hudba a knihy. Chloe se cítila téměř provinile za ten velký a hezký dům, který si se Stevenem pořídili.

„Mám udělat kafe?“ zeptala se Danielle.

„Jo, to by bodlo.“

Šly do kuchyně, ve které byly opět jen nezbytnosti. Jídelní stůl evidentně pocházel z druhé ruky, na něm lehce pomuchlaný ubrus. Po jeho stranách stály dvě židle.

„Seš tady, abys mě nutila jít na ten večírek o víkendu?“ zeptala se Danielle.

„Vůbec,“ řekla Chloe. „Byla jsem dneska na stáži, šli jsme se podívat na jedno místo činu… a všechno se mi znovu vybavilo.“

„Jejda.“

Rozhostilo se mezi nimi ticho, Danielle mezitím chystala kávu. Chloe pozorovala svou sestru, jak chodí po kuchyni, trochu ji zarazilo, že se Danielle za ty roky vůbec nezměnila. Bylo to jako dívat se na sedmnáctiletou holku, která právě odešla z domu, aby mohla založit kapelu, navzdory přáním svých prarodičů. Všechno vypadalo stejně, i ten její typický ospalý výraz.

„Slyšela jsi v poslední době něco o taťkovi?“ zeptala se Chloe.

Danielle zakroutila hlavou. „Vzhledem k tomu, jakou máš práci, čekala bych, že ty bys o něm mohla spíš něco vědět. Pokud je teda něco nového.“

„Přestala jsem to už před časem sledovat.“

„Ještě že tak,“ řekla Danielle, a pak si zakryla ústa a krátce zívla.

„Vypadáš unaveně,“ řekla Chloe.

„Taky jsem. Ale nejsem přitom ospalá. Doktor mi dával nějaký prášky proti depresím. Ale nemůžu kvůli nim pořádně spát. A když děláš za barem a dojdeš dom až někdy ve tři, tak to poslední, co potřebuješ, jsou prášky, které ti pokurví spánek.“

„Říkáš, že doktor ti je dával. Teď už je teda nebereš?“

„Ne. Kurvily mi spánek, chuť k jídlu, a taky chuť na sex. Od té doby, co jsem je přestala brát se cítím mnohem líp… akorát jsem furt unavená.“

„Tak proč ti je vůbec předepisoval?“ zeptala se Chloe.

„Abych to dokázala vydržet se svou vlezlou sestrou,“ řekla napůl vtipem Danielle. Pak chvíli počkala, než odpověděla normálně. „Začínala jsem být pořád depresivní. Jen tak, z ničeho nic. Snažila jsem se s tím nějak vyrovnat… ale asi dost hloupě. Pitím. Sexem. Čímkoliv, co na chvíli pomohlo.“

„Pokud jsi je brala na deprese, asi není dobrý nápad je jen tak vysadit,“ řekla Chloe, věděla, že asi musí znít dost vlezle. „A stejně, na co potřebuješ libido?“ popichovala svou sestru.

„Pro ty z nás, co se nechcou právě vdávat, to je docela důležitá věc, víš. Nemůžeš se prostě převalit na druhou stranu postele a užít si, kdykoliv se ti zachce.“

„Tys nikdy neměla problém sbalit nějakýho chlapa,“ podotkla Chloe.

„Však to furt nemám,“ řekla a dala kávy na stůl. „Ale je to moc námahy. Zvlášť poslední dobou. Ten novej, se kterým se vídám. Vypadá to, že to bere vážně. A rozhodli jsme se na to jít pomalu… no, to je fuk.“

„To je taky proč si beru Stevena, víš jak,“ řekla Chloe, snažila se trochu uvolnit atmosféru mezi nimi. „Už mě nebavilo muset se snažit kvůli sexu.“

Obě se tomu zasmály. Pro sestry by mělo být přirozené společně se zasmát, ale tohle bylo tak nějak nucené.

„Tak ségra, proč seš teda tady?“ zeptala se Danielle. „Není to jen tak, abys přišla neohlášeně na návštěvu. I když, co já vím, v posledních letech k tomu nebylo moc příležitostí.“

Chloe zakývala hlavou, vzpomněla si asi na jediný den, který spolu v posledních letech strávily. Danielle tehdy přijela do Philadelphie na nějaký koncert a přespávala u ní na bytě. Popovídaly si, ale spíš jen okrajově. Danielle se pak opila a usnula na pohovce. Bavily se chvíli o mámě, a taky o otcovi. Bylo to poprvé, co Danielle před Chloe zmínila, že by ho chtěla navštívit.

„Dneska ráno, na tom místě činu,“ řekla Chloe. „Připomnělo mi to den, kdy jsme seděly před bytovkou na schodech. Pořád jsem musela myslet na krev, co jsem viděla dole pod schody a nějak to na mě dolehlo. Myslela jsem, že se pozvracím. A taková já normálně nejsem, víš? Samotné místo činu ani nebylo tak hrozné, viděla jsem už i horší. Ale prostě mě to dostalo. A tak jsem si vzpomněla na tebe a potřebovala jsem tě vidět. Dává to smysl?“

„Jo. Jak jsem brala ty prášky na deprese… tak řekla bych, že ty deprese jsem všechny měla kvůli nočním můrám, které se mi o našich zdály. Vždycky jsem se z nich vzbudila a pak jsem byla několik dní jako tělo bez duše. Nechtělo si mi ani vylízat z postele, protože jsem měla pocit, že se nedá na světě nikomu věřit.“

„No, chtěla jsem se tě právě zeptat, jak se s tím vyrovnáváš, když na to začneš myslet, ale teď už je mi to jasné, že?“

Danielle přikývla a podívala se z okna. „Řeším to práškama.“

„A seš teď v pohodě?“

Danielle pokrčila rameny, ale vypadalo to, že by nejraději poslala Chloe do háje. „Jsme tu spolu asi 10 minut, a ty musíš hned začít rozebírat tohle. Bože, Chloe… to ses ještě nenaučila žít svůj život a nehrabat se pořád v těch sračkách? Jestli si pamatuješ, když jsme mluvily přes telefon, a ty jsi mi oznamovala, že se budeš stěhovat do Pinecrestu, tak jsme se dohodly, že se o těhle věcech už nebudeme bavit. Že už to stejně nic nezmění, vzpomínáš si na to?“

Chloe to překvapilo. Danielle v mžiku přešla od sarkasmu k naštvanosti. Jasně, téma jejich rodičů nebylo zrovna příjemné, ale tak rychlá změna nálady u Danielle nebyla normální.

„Jak dlouho už nebereš ty prášky?“ zeptala se Chloe.

„Běž do prdele.“

„Jak dlouho?“

„Tři týdny, nebo tak nějak. Proč?“

„Protože jsem tady asi čtvrt hodiny, a už teď je myslím jasné, že je fakt potřebuješ.“

„Jasně, ty seš totiž doktor.“

„Nemohla bys je prosím začít zase brát? Chci, abys byla na mé svatbě. Abys mi šla za svědka, pamatuješ? A možná je to ve skutečnosti sobecké, ale chci, aby sis tu svatbu užila. Takže mohla bys je prosím začít zase brát?“

Při zmínce o tom, že má jít za svědka, se Danielle zase uklidnila. Povzdechla si a uvolnila se. A i když byla pořád naštvaná, dokázala se aspoň na Chloe podívat a v jejím pohledu bylo zároveň něco přátelského.

„Dobře,“ řekla.

Stoupla si a přešla k malému košíku na kuchyňské lince. Vytáhla krabičku od doktora, vzala si z ní jednu pilulku, spolkla ji a zapila kávou.

„Děkuju,“ řekla Chloe. Zkusila se zeptat ještě jednou, měla pocit, že jí ještě o něčem neřekla. „A trápí tě ještě něco?“

Danielle se na chvíli zamyslela a Chloe si všimla, že pozoruje přední dveře. Podívala se na ně jen krátce, ale v jejím pohledu byl vidět i strach – Chloe si tím byla jistá.

„Ne, všechno je ok.“

Chloe svou sestru znala a věděla, že nemá smysl se dál vyptávat.

„Takže, co to má být sakra za večírek?“ zeptala se Danielle.

Chloe se zasmála, málem zapomněla na to, jak neohrabaně vždycky Danielle přešla od jednoho tématu k druhému. Prostě z ničeho nic se bavily o něčem úplně jiném. Chloe sledovala svou sestru, jestli se se strachem v očích ještě podívá na vchodové dveře, ale už se to nestalo.

Ale i tak, Chloe měla pocit, že jí něco tají. Možná až spolu budou trávit více času, tak bude Danielle otevřenější.

Ale ohledně čeho? pomyslela si Chloe, sama si přitom podívala směrem ke dveřím.

V tu chvíli si uvědomila, že svou sestru opravdu vůbec nezná. V některých ohledech to byla pořád ta stejná sedmnáctiletá rebelka, kterou znala velmi dobře. Ale na Danielle teď bylo i něco nového… něco temnějšího. Už jen to, že musela brát prášky, aby nepropadala depresím a mohla normálně fungovat.

Chloe došlo, že se o svou sestru bojí a ráda by jí pomohla, jakkoliv jen mohla.

I kdyby to znamenalo, že se bude muset znovu probírat jejich minulostí.

Ale ne hned teď. Možná po svatbě. Kdoví, jaké změny nálad a hádky by mohlo vyvolat, kdyby se teď bavily o smrti jejich matky a zatčení jejich otce. Přitom ale Chloe měla pocit, že jak tu tak spolu sedí, tak ji jejich minulost pronásleduje víc než jindy, a přemýšlela, jak to celé asi Danielle vnímá.

Co se asi honilo Danielle hlavou? A co přesně jí nechtěla říct?

Měla zvláštní pocit, jako když člověk tuší, že přijde brzy bouřka, že to, co Danielle tají, se bude týkat i jí. Jejího nového života. Jejího nového snoubence, nového domu.

A nepovede to k ničemu dobrému.