Dokonalý blok

Kapitola šestá

V klubu bylo hlučno a tma a Jessie cítila, jak na ni přichází bolest hlavy.

Před hodinou, když se s Lacy chystaly, vypadalo to všechno mnohem slibněji. Nadšení její spolubydlící bylo nakažlivé a Jessie najednou mezi oblékáním a česáním zjistila, že se na nadcházející večer skoro těší.

Když vycházely z bytu, nedokázala ani úplně nesouhlasit s Lacyiným prohlášením, že vypadá „rajcovně“. Měla na sobě červenou sukni s rozparkem ke stehnu, tu, kterou během svého krátkého, avšak bouřlivého působení na předměstí Orange County nikdy nedostala šanci vytáhnout ze skříně. K tomu si oblékla černé tričko bez rukávů, jež zdůrazňovalo její nově nabyté svaly, vyrýsované během fyzioterapie.

Dokonce se uvolila postavit se na sedmicentrimentové podpatky, což ji oficiálně přehouplo přes metr osmdesát, takže se nyní mohla řadit do stejné skupiny Amazonek jako Lacy. Hnědé vlasy chtěla mít původně vyčesané do culíku, její spolubydlící a módní poradkyně ji však přesvědčila, aby si je rozpustila a nechala je přes ramena splývat po zádech. Při pohledu do zrcadla musela připustit, že Lacy nebyla úplně mimo, když tvrdila, že vypadají jako dvě modelky, co si na večer vyrazily mezi normální lidi.

O hodinu později ovšem byla její nálada tatam. Lacy se skvěle bavila, bezstarostně flirtovala s chlápky, o které neměla zájem, a zapáleně flirtovala se slečnami, o které zájem měla. Jessie skončila u baru, kde se zapředla do hovoru s barmanem, jenž měl zjevně spoustu zkušeností s bavením holek, co na téhle scéně nebyly úplně doma.

Nemohla se vzpomenout, kdy se z ní stala taková puťka. Je pravda, že už nebyla nezadaná skoro deset let. Než se ale s Kylem přestěhovali do Westport Beach, dokud ještě žili v téhle části města, chodívali spolu přesně do takovýchto klubů. A nikdy si tam nepřipadala tak nesvá.

Vlastně přímo zbožňovala chodit se dívat do nových klubů, barů a restaurací v centru L.A. – anebo DTLA, jak tomu říkali místní—kterých jako by tu každý týden otevíralo hned několik. Společně taková místa brali útokem a okamžitě si je podrobili; buď si objednali to nejpodivnější, co našli na jídelním nebo nápojovém lístku, nebo uprostřed klubu potřeštěně skotačili a nevšímali si podezřívavých pohledů, jež po nich ostatní lidé vrhali. Po Kylovi se jí nestýskalo, musela si však přiznat, že toužila po životě, který spolu vedli, než se to všechno zvrtlo.

K baru se přišoural mladý kluk, nemohlo mu být víc než pětadvacet, a posadil se na prázdnou stoličku po její levici. Změřila si ho pohledem v zrcadle za barem a tiše ho odhadovala.

Patřilo to k její soukromé hře, kterou sama se sebou někdy ráda hrála. Nazývala to pracovně „Předpověď lidí“. Principem bylo uhodnout o životě pozorované osoby co nejvíce pouze na základě toho, jak vypadá, jak vystupuje a jak mluví. Jak tak po nově příchozím koutkem oka tajně pokukovala, s nadšením si uvědomila, že má její hra nyní i profesionální výhody. Koneckonců teď byla pomocná, prozatímní policejní profilistka. Šlo v podstatě o práci v terénu.

Dotyčný byl relativně přitažlivý. Rozcuchané, špinavě blonďaté vlasy měl sčesané k pravé straně čela. Byl opálený, ale ne z pláže. Na to bylo jeho opálení příliš rovnoměrné a dokonalé. Hádala, že pravidelně navštěvuje solárium. Byl v dobré formě, vypadal však až nepřirozeně hubený, jako vlk, který se už hodnou chvíli nenajedl.

Zjevně došel rovnou z práce, protože na sobě měl stále „uniformu“—oblek, naleštěné boty, lehce povolenou kravatu, aby dal najevo, že je teď v oddechovém režimu. Bylo už skoro deset večer, takže jestli teprve skončil, značilo to, že jeho práce vyžaduje, aby trávil dlouhé hodiny v kanceláři. Mohlo by to být finančnictví, tam jsou ale většinou zapotřebí spíš brzká rána než pozdní večery.

S největší pravděpodobností to byl advokát. Nepracoval ale pro vládu; možná byl prvním rokem společníkem v nějaké nóbl kanceláři na vzestupu, kde se ho pokoušeli do smrti sedřít. Platili mu dobře, o tom svědčil jeho oblek. Neměl ovšem moc času si plody své práce užívat.

Zdálo se, že se nemůže rozhodnout, jakou frázi na ni vybalit. K pití jí nic nabídnout nemohl, protože před sebou měla ještě poloplnou skleničku. Jessie se rozhodla, že mu pomůže.

„Pro jakou kancelář?“ zeptala se a otočila se k němu čelem.

„Cože?“

„Pro jakou advokátní kancelář pracuješ?“ zopakovala, přičemž skoro křičela, aby ji přes dunící hudbu vůbec slyšel.

„Benson & Aguirre,“ odpověděl s přízvukem typickým pro východní pobřeží, který si nedokázala blíže zařadit. „Jak jsi věděla, že jsem advokát?“

„Jen hádám; vypadá to, že se z tebe opravdu snaží sedřít kůži. Teprve jsi skončil?“

„Asi před půl hodinou,“ přisvědčil a v hlase mu zazněl podtón, který se více blížil střednímu Atlantiku než New Yorku. „Těším se na drink už dobré tři hodiny. Nejvíc by mi teď bodla vodní tříšť, ale tohle holt bude muset stačit.“

Dopřál si ze své láhve pořádný hlt piva.

„Jak se ti v porovnání s Filadelfií líbí L.A.?“ zajímala se Jessie. „Já vím, že to ještě není ani šest měsíců, ale řekl bys, že si tady zvykáš dobře?“

„Ježíš, cože? To seš sakra nějaká soukromá detektivka či co? Jak víš, že jsem z Filadelfie a že jsem se sem přistěhoval teprve v srpnu?“

„Mám na to takový talent. Mimochodem, já jsem Jessie,“ řekla a podala mu ruku.

„Doyle,“ představil se a nabízenou ruku přijal. „Prozradíš mi, jak ten svůj fígl provádíš? Protože mě to teď trochu děsí.“

„Přece si tak nepokazím svou tajemnost. Tajemnost je velice důležitá. Můžu se tě ještě zeptat na jednu otázku, jen abych si v hlavě dokreslila obrázek? Studoval jsi právo na Temple nebo Villanově?“

Doyle na ni zíral s ústy dokořán. Několikrát zamrkal, než se konečně zase sebral.

„Jak víš, že jsem nechodil na Penn?“ zeptal se a hrál uraženého.

„Kdepak, na Penn by sis žádnou vodní tříšť neobjednal. Tak která to byla?“

„Jedině ’Nova, kotě!“ zakřičel. „Wildcats, do toho!“

Jessie uznale přikývla.

„To já jsem Trojanka,“ prohlásila.

„No, Ježíš. Tys chodila na USC? A slyšelas o tom klukovi, Lionelu Littlovi—dřív tu hrával basket? Někdo ho dneska zabil.“

„Slyšela jsem,“ přisvědčila Jessie. „Smutný příběh.“

„Prý ho zabili kvůli jeho botám,“ informoval ji a kroutil přitom hlavou. „Věřila bys tomu?“

„Měl by sis dávat pozor na ty své, Doyle. Taky nevypadají nejlevněji.“

Doyle zalétl pohledem dolů, pak se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha, „Osm set babek.“

Jessie s předstíreným ohromením hvízdla. Rychle o Doyla ztrácela zájem, teď když mladistvé nadšení začínalo ustupovat mladistvé samolibosti.

„A jaký je tvůj příběh?“ vyptával se.

„Nechceš to zkusit uhodnout?“

„Ty jo, já v tom nejsem tak dobrý.“

„Jen to zkus, Doyle,“ pobízela ho. „Třeba sám sebe překvapíš. Kromě toho, advokát musí být vnímavý, nebo ne?“

„To je pravda. Fajn, tak já to zkusím. Řekl bych, že seš herečka. Pěkná seš na to dost. DTLA ale není vyloženě herecké teritorium. To by byl spíš Holywood a tam směrem na západ. Možná modelka? Mohla bys být. Jenže vypadáš moc chytrá na to, aby to byla tvoje hlavní práce, jako kariéra. Je možné, že ses modelingu věnovala v pubertě, ale teď děláš něco profesionálnějšího. Už to mám, děláš něco kolem vztahů s veřejností. Proto umíš tak dobře číst lidi. Mám pravdu? Určitě jo.“

„Velice blízko, Doyle. Ale těsně vedle.“

„Tak co teda děláš?“ chtěl vědět.

„Jsem policejní profilistka u LAPD.“

Byl to skvělý pocit říct to nahlas, zvlášť když viděla, jak se mu překvapením rozšířily oči.

„Jako v tom seriálu Mindhunter?“

„Jo, něco takového. Pomáhám policii nahlédnout do hlav zločinců, aby měli lepší šanci je chytit.“

„Páni. Tak ty honíš sériové vrahy a tak?“

„Už nějakou dobu,“ odpověděla a rozhodla se nezmiňovat, že její honba se soustředila na jednoho sériového vraha konkrétně a že to s prací nemělo nic společného.

„To je paráda. Taková báječná práce.“

„Díky,“ řekla Jessie, která vycítila, že Doyle v sobě konečně sebral odvahu k tomu, aby se zeptal na to, co mu už hodnou chvíli leželo v hlavě.

„Jak to s tebou teda je? Jsi nezadaná?“

„Popravdě řečeno rozvedená.“

„Vážně?“ podivil se. „Vypadáš moc mladá na to, abys byla rozvedená.“

„Že? Já vím. Neobvyklé okolnosti. Nevyšlo to.“

„Nechci být nezdvořilý, ale můžu se zeptat—co na nich bylo tak neobvyklého? Působíš jako skvělá partie. Jsi na hlavu nebo tak něco?“

Jessie věděla, že svou otázku nemyslel nijak špatně. Upřímně ho zajímala jak odpověď, tak ona sama, jen to dával najevo strašně nemotorně. I tak však cítila, jak z ní v ten okamžik veškerý zbývající zájem o Doyla vyprchal. Ve stejné chvíli na ni dopadla váha celého uplynulého dne a nepohodlí způsobené jejími vysokými podpatky. Rozhodla se zakončit večer ve velkém.

„Neřekla bych, že jsem na hlavu, Doyle. Rozhodně jsem pošramocená, aspoň do té míry, kdy se většinu nocí budím s křikem. Ale na hlavu? Tak bych to nenazvala. Rozvedli jsme se hlavně proto, že můj manžel byl psychopat, který zavraždil ženskou, s kterou měl poměr, snažil se to hodit na mě a završil to tím, že se pokusil zabít i mě a dva naše sousedy. Opravdu si vzal k srdci tu pasáž o tom ‚dokud nás smrt nerozdělí‘.“

Doyle na ni zíral s pusou otevřenou tak dokořán, že by v ní mohl chytat mouchy. Čekala, až se vzpamatuje a byla zvědavá, jak elegantně se dá na ústup. Ukázalo se, že nijak zvlášť.

„Aha, to je fakt na houby. Rád bych se o tom dozvěděl víc, ale teď jsem si vzpomněl, že mám zítra brzo ráno brát výpověď. Asi bych už měl jít domů. Snad se ještě někdy uvidíme.“

Svezl se ze stoličky a než ze sebe stihla vypravit aspoň „Čau, Doyle,“ byl už na půl cesty ke dveřím.

* * *

Jessica Thurmanová si k sobě přitáhla přikrývku, aby zakryla své malinké napůl zmrzlé tělo. Byla v chatě se svou mrtvou matkou sama už tři dny. Z nedostatku vody, tepla a lidské komunikace začínala natolik blouznit, že měla občas dojem, jako by na ni matka mluvila, i když před sebou viděla její shrbenou nehybnou mrtvolu s rukama stále uvězněnýma v okovech visících ze stropních nosníků.

Náhle se ozvalo bušení na dveře. Někdo byl před chatou. Její otec to být nemohl. Ten neměl důvod klepat. Chodil si kam chtěl a kdy chtěl.

Od dveří přišlo další zabušení, tentokrát však znělo trochu jinak. Byl v něm slyšet jakýsi zvonivý zvuk. To ale nedávalo smysl. Chata zvonek neměla. Znovu uslyšela zazvonění, teď už ovšem samotné, bez bušení.

Jessie najednou prudce otevřela oči. Ležela v posteli a jejímu mozku chvíli trvalo, než mu došlo, že zvonění vychází z jejího mobilního telefonu. Natáhla se, aby ho vzala, a všimla si přitom, že i když jí srdce bije jako o závod a má mělký dech, není tak zpocená, jak obvykle po takové noční můře bývala.

Volal detektiv Ryan Hernandez. Zatímco zvedala telefon, letmo pohlédla na hodiny: 2:13 v noci.

„Haló,“ ohlásila se. V jejím hlase nebyla znát skoro žádná rozespalost.

„Jessie. Tady Ryan Hernandez. Omlouvám se, že volám v tuhle hodinu, ale zavolali mě k vyšetřování podezřelého úmrtí v Hancock Parku. Garland Moses už půlnoční případy nebere a všichni ostatní mají jinou práci. Vezmete to?“

„Jasně,“ odpověděla Jessie.

„Když vám zprávou pošlu adresu, stihnete to sem za třicet minut?“ zeptal se.

„Klidně za patnáct.“

Kapitola sedmá

Když Jessie ve 2:29 v noci parkovala u honosného sídla na Lucerne Blvd., stálo před ním už několik policejních aut, sanitka a vůz soudního lékaře. Vystoupila a vykročila směrem ke vchodovým dveřím s tím nejprofesionálnějším výrazem, na jaký se za daných okolností zmohla.

Na chodníku postávali sousedé, zabalení v županech, aby se ochránili před nočním chladem. Něco takového se v bohaté čtvrti, jako byl Hancock Park, běžně nestávalo. Stísněná mezi Holywoodem na severu a Mid-Wilshirem na jihu představovala tato část Los Angeleskou enklávu starých peněz; alespoň tak „starých peněz“, jak to bylo ve městě bez jakéhokoliv zájmu o historickou tradici možné.

Lidé, co tu žili nebyli ani tak filmové hvězdy nebo Hollywoodští magnáti, jaké by člověk potkal v Beverly Hills nebo Malibu. Tady stály domy generačně bohatých, kteří možná pracovali, možná nepracovali. Pokud ano, bylo to jen proto, aby zahnali nudu. Dnes v noci jim ovšem žádná nuda nehrozila. Koneckonců, jeden z jejich řad byl mrtvý a všichni chtěli vědět kdo.

Jessie pocítila lehké vzrušení, když začala po schodech stoupat ke vstupním dveřím, jež byly zahrazené žlutou policejní páskou. Bylo to poprvé, co dorazila na místo činu sama, bez doprovodu detektiva. To také znamenalo, že to bude poprvé, kdy bude muset ukázat své doklady, aby ji pustili do ohrazeného prostoru.

Připomnělo jí to, jak ji přesně to samé vzrušení přepadlo, když je dostala. V bytě si pak dokonce na Lacy několikrát nacvičovala, jak je ukáže. Když ale nyní neohrabaně šmátrala po kapsách, aby je našla, překvapilo ji, jak je nervózní.

Nebylo třeba. Policista nad schody je sotva přeletěl pohledem a odtáhl policejní pásku, aby mohla projít.

Jessie našla Hernandeze spolu s dalším detektivem hned na začátku vstupní haly. Jeho mladší společník vypadal, jako by si vytáhl nejkratší zápalku. Detektiv Reid zřejmě zastával pozici, která mu dovolovala se z tohoto výjezdu omluvit. Jessie přemítala, proč Hernandez také nevyužil své hodnosti. Detektiv ji spatřil a mávl na ni, ať se k nim připojí.

„Jessie Huntová, nevím, jestli jste se už seznámili s detektivem Alanem Trembleym. Dnes v noci je na službě a bude na případu dělat se mnou.“

Jessie si s ním potřásla rukou a nemohla si přitom nevšimnout, že se svými neučesanými blonďatými kadeřemi a brýlemi v půli nosu vypadá stejně rozhozeně, jako se ona sama cítila.

„Naše oběť se nachází v domku u bazénu,“ oznámil Hernandez a dal se do kroku, aby jim ukázal cestu. „Jmenuje se Victoria Missingerová. Třicet čtyři let. Vdaná. Bezdětná. Je v malém, zašitém koutu mimo hlavní místnost. Možná proto trvalo tak dlouho, než ji někdo našel. Její manžel nám volal dnes odpoledne, prý ji celé hodiny nemohl zastihnout. Existovaly jisté obavy, že by se mohlo jednat o únosovou situaci kvůli výkupnému, takže ke kompletní prohlídce domu došlo teprve před pár hodinami. Tělo našel policejní pes.“

„Ježíši Kriste,“ zamumlal si pro sebe Trembley, a přiměl tak Jessie k zamyšlení, kolik má asi zkušeností, jestli ho vyvede z míry myšlenka na psa na hledání mrtvých.

„Jak zemřela?“ zeptala se.

„Soudní lékař je pořád na místě a zatím nebyly provedené žádné krevní testy. Předčasná teorie je ale předávkování inzulinem. Vedle těla našli injekci. Byla to diabetička.“

„Z předávkování inzulinem se dá umřít?“ vyptával se Trembley.

„Určitě, když se s ním nic nedělá,“ odvětil Hernandez a pokračoval dlouhou chodbou v hlavním domě, která vedla k zadním dveřím. „A vypadá to, že v tom pokoji byla celé hodiny sama.“

„Zdá se mi, že se poslední dobou zabýváme příliš mnoha případy s jehlami, detektive Hernandezi,“ poznamenala Jessie. „Abyste věděl, klidně bych občas zvládla i střelnou ránu.“

„Můžu vás ujistit, že se jedná čistě o náhodu,“ odpověděl s úsměvem.

Vyšli ven a Jessie si uvědomila, že masivní dům ve skutečnosti z přední stany zakrývá ještě rozlehlejší dvůr. Polovinu prostoru zabíral obrovský bazén. Za ním stál malý domek. Hernandez se vydal tím směrem a ostatní dva ho následovali.

„Co vás přimělo usoudit, že nejde o nehodu?“ zeptala se ho Jessie.

„Zatím nevyvozuji žádné závěry,“ prohlásil. „Soudní lékař pro nás bude mít víc informací ráno. Paní Missingerová ovšem měla cukrovku celý život a její manžel tvrdí, že se jí ještě nikdy žádná taková nehoda nestala. Podle všeho to zní, že se o sebe dokázala postarat.“

„Už jste s ním mluvil?“ chtěla vědět Jessie.

„Ne,“ odpověděl Hernandez. „Jeho prvotní výpověď vyslechl uniformovaný policista. O manžela se teď starají ve snídaňovém pokoji. Promluvíme si s ním, až vám ukážu místo činu.“

„Co o něm víme?“ vyzvídala Jessie.

„Michael Missinger, třicet sedm let. Dědic Missingerova ropného bohatství. Prodal svůj podíl před sedmi lety a založil hedge fond, který investuje výhradně do ekologicky šetrných technologií. Pracuje v centru v podkrovní kanceláři v jedné z těch budov, kde musí člověk natahovat krk, aby vůbec dohlédl na jejich vrchol.“

„Předchozí záznamy?“ zeptal se Trembley.

„To myslíte vážně?“ Hernandez si odfrkl. „Na papíře je tenhle chlápek čistý jako lilie. Žádné soukromé skandály. Žádné finanční problémy. Ani jedna jediná pokuta. Jestli má nějaká tajemství, tak jsou zatraceně dobře ukrytá.“

Dorazili k domku u bazénu. Uniformovaný policista jim přidržel policejní pásku, aby mohli projít. Jessie kráčela za Hernandezem, který se ujal vedení. Trembley průvod uzavíral.

Při vstupu do místnosti se Jessie pokusila vytěsnit z hlavy všechny vedlejší myšlenky. Toto byl její první vysokoprofilový případ potenciální vraždy a ona nechtěla, aby ji něco rušilo od práce. Chtěla se soustředit jen a pouze na své okolí.

Domek celý oplýval nenápadným, starosvětským půvabem. Připomínal jí plážové chatky, v jakých si vždycky představovala filmové hvězdy z dvacátých let, když se rozhodli vyrazit si na pláž. V zadní části hlavní místnosti upoutal její pozornost dlouhý gauč, jehož rám byl sice dřevěný, ovšem vyskládaný luxusními polštáři, které přímo vyzývaly, aby se tam člověk natáhl.

Konferenční stolek byl zřejmě ručně zhotoven z recyklovaného dřeva, přičemž alespoň některá jeho část musela pocházet z trupů starých lodí. Umělecká díla vystavená na stěnách vypadala, že jsou Polynéského původu. V opačném rohu místnosti stál kulečníkový stůl. Za tlustým, hedvábně vyhlížejícím béžovým závěsem, o kterém měla Jessie podezření, že nejspíš stál víc, než její Mini Cooper, zaparkovaný před domem, se skrývala televize s plochou obrazovkou. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tu odehrálo něco nekalého.

„Kdepak máme ten schovaný kout?“ zeptala se.

Hernandez je provedl kolem baru, který se táhl podél nejbližší zdi. Jessie zahlédla další policejní pásku. Ohrazovala něco, co vypadalo jako přístěnek na prádlo. Hernandez ji odhrnul stranou a otevřel dveře přístěnku rukou v rukavici. Pak vkročil dovnitř a najednou jako by zmizel.

Jessie ho následovala a uviděla, že přístěnek opravdu lemují police s ručníky a čistícími prostředky. Když se ale přiblížila, spatřila napravo mezi dveřmi a policemi úzkou mezeru. Vypadalo to, že jsou tam do zdi zasunuté dřevěné posuvné dveře.

Jessie si navlékla rukavice a plynulým pohybem dveře zavřela. Nevědoucímu člověku by se jevily jen jako jeden z nástěnných panelů. Znovu dveře otevřela a vešla do malého pokoje, kde už na ni čekal Hernandez.

Nebylo na něm nic moc zvláštního—pouze jedna malá sedačka a vedle ní dřevěný stolek. Na zemi ležela lampa, kterou někdo zjevně převrhl. Ulomilo se z ní přitom několik střepů, jež byly rozsety po přepychovém bílém koberci.

Na sedačce, v uvolněné poloze, kterou by si někdo snadno mohl splést se spánkem, ležela Victoria Missingerová. Na polštáři vedle ní spočívala injekční jehla.

Victoria Missingerová byla i po smrti překrásná žena. Její výška se těžko odhadovala, měla však útlou postavu a působila dojmem ženy, která se pravidelně vídá se svým osobním trenérem. Jessie si v hlavě udělala poznámku, aby se na to později důkladněji podívala.

Měla krémovou pokožku, a i když její tělo začínala ochromovat posmrtná ztuhlost, stále z ní vyzařovala energie. Jessie si mohla jen představovat, jak asi vypadala zaživa. Dlouhé blonďaté vlasy jí zahalovaly část obličeje, ne však dostatečně velkou, aby dokázaly skrýt její dokonalou kostní strukturu.

„Byla pěkná,“ poznamenal Trembley nepřiměřeně.

„Myslíte, že tu došlo k zápasu?“ otázala se Jessie Hernandeze a hlavou přitom kývla směrem k rozbité lampě na podlaze.

„Těžko říct. Mohla do ní jen vrazit, když se pokoušela vstát. Nebo to může značit, že se tu odehrála nějaká potyčka.“

„Mám dojem, že už jste si na to udělal svůj názor, ale nechcete ho prozrazovat,“ tlačila na něj Jessie.

„Jak jsem říkal, nerad vyvozuji závěry příliš brzo. Tohle mi ale přišlo poněkud zvláštní,“ prohlásil a ukázal na koberec.

„Co?“ zeptala se, jelikož na koberci nedokázala najít nic neobvyklého kromě toho, jak byl tlustý.

„Vidíte, jak hluboké proleženiny zůstaly v koberci po našich stopách?“

Jessie i detektiv Trembley přikývli.

„Když jsme sem poprvé vešli poté, co ji našel náš pes, nebyl tu ani jeden jediný otisk lidské nohy.“

„Ani její?“ ptala se Jessie, které to začínalo docházet.

„Ani její,“ potvrdil Hernandez.

„Co to znamená?“ chtěl vědět Trembley, jemuž to stále dělalo problémy pochopit.

Hernandez mu to vysvětlil.

„To znamená, že buď se tenhle luxusní koberec dokáže nevídaně rychle a přesně vrátit do původní podoby, anebo že tu někdo posléze vysál, aby zakryl existenci stop, které nepatřily Victorii.“

„Zajímavé,“ podotkla Jessie, na niž Hernandezův cit pro detail udělal dojem. Byla hrdá na to, jak dokáže číst lidi, fyzická stopa, jako byla tahle, by jí však zcela určitě unikla. Připomnělo jí to, že stojí vedle muže, který sehrál zásadní roli při dopadení Boltona Crutchfielda, a že by jeho schopnosti neměla podceňovat. Mohla se toho od něj spoustu naučit.

„Našel se vysavač?“ vyptával se Trembley.

„Tady ne,“ odpověděl Hernandez. „Naši lidé teď ale prohledávají hlavní dům.“

„Těžko si dokážu představit, že by jeden nebo druhý z Missingerů dělal příliš domácích prací,“ odtušila Jessie. „Zajímalo by mě, jestli vůbec ví, kde mají vysavač uložený. Předpokládám, že mají hospodyni?“

„To tedy mají,“ přisvědčil Hernandez. „Jmenuje se Marisol Mendezová. Bohužel je celý týden mimo město, údajně na dovolené v Palm Springs.“

„Takže služku můžeme vyloučit,“ podotkl Trembley. „Pracuje tu ještě někdo? Museli mít hromadu zaměstnanců.“

„Ne tolik, kolik by se dalo čekat,“ informoval ho Hernandez. „Jejich venkovní pozemek je víceméně odolný proti suchu, takže správce ho chodí udržovat jen dvakrát za měsíc. Na údržbu bazénu si najímají společnost, která podle Missingera posílá někoho jednou za týden, každý čtvrtek.“

„Tím pádem nám zbývá kdo?“ ptal se Trembley. Zjevně se bál vyslovit odpověď, která se tak očividně nabízela, ze strachu, že bude příliš samozřejmá.

„Tím pádem nám zbývá ta samá osoba, u které jsme začali,“ odvětil Hernandez, jenž stejným strachem netrpěl. „Manžel.“

„Má alibi?“ vyzvídala Jessie.

„To přesně už brzy zjistíme,“ prohlásil Hernandez, přiložil si k ústům rádio a promluvil do něj. „Nettles, nech Missingera převézt k výslechu na stanici. Nechci, aby se ho kdokoliv na cokoliv ptal, dokud nebude sedět ve výslechové místnosti.“

„Je mi líto, detektive,“ ozval se z rádia praskavý, nervózní hlas. „Ale někdo to už udělal. Právě jsou na cestě.“

„Krucinál,“ zaklel Hernandez a vypnul rádio. „Musíme jít.“

„Copak se stalo?“ chtěla vědět Jessie.

„Chtěl jsem čekat na stanici, až tam Missinger dorazí—aby mě měl za dobrého poldu, své záchranné lano, svého spojence. Pokud se tam ale objeví dřív než my a uvidí všechny ty modré uniformy, zbraně a zářivky, vystraší ho to a bude se dožadovat právníka, než se ho stihnu na cokoliv zeptat. A pak už z něj nedostaneme nic užitečného.“

„To abychom tedy raději vyrazili,“ pronesla Jessie, protáhla se kolem něj a vyšla ze dveří.