II.
Tedy v první nejistotě hledání obrátil se Martinec k Holubovi o radu. Snažil se říci vše, co věděl; ale nebylo ničeho, co by jakkoliv osvětlilo tajemství Lídina zmizení. Holub se namáhal s fakty tak dlouho, až už nebylo pochyby, že z nich nic neplyne. Každý možný krok vedl slepě do neznáma. Byla tu jen holá nutnost a holá nemožnost jednati. Holub váhal; nutkavě se mu zjevovala schoulená Lídina postava jako utkvělý obraz –
“Já myslím,” začal, “že Lída s někým utekla; vy to nerad slyšíte, ale nemohu na nic jiného přijít. Hleďte, rád bych našel úspěšné řešení. Neznám Lídy tak dalece, abych mohl říci, co je pravděpodobné nebo možné vzhledem k její povaze. Vy jste její bratr; snad ji znáte lépe a můžete s plnou jistotou říci: neutekla, protože toho není schopna.”
“To nemohu říci,” pravil Martinec stísněně, “nevím vůbec, co je možné; mohu jen říci, že naprosto nebylo důvodu, aby utekla.”
“Nehledáme důvodů: ty náležejí jen jí. Každá Lída může nás překvapit a udělat něco, co by od ní nikdo nečekal. Neznáme jejích pohnutek. Do duše jí nevnikneme.
Martinče, s důvody nelze počítat, je jich možno množství bez konce; ale skutků je daleko méně, a proto jejich logika je jednodušší. Je nekonečný počet motivů, kterých se můžeme u Lídy domýšlet, ale skutků, které mohla udělat nebo které se s ní mohly stát, je výběr omezený. Jednáním vlastně končí každá neomezenost. Činy nejsou už tak osobní jako pohnutky k nim; je v nich uniformnost, opakování a pravidelnost, která nezávisí na našich pohnutkách a která se vůbec vymyká našemu přání a motivování. Skutky jsou fatální.
Raskolnikov měl neobyčejné pohnutky k svému zločinu; jeho plán byl promyšlen dopodrobna a naprosto původně; ale provedení samo dopadlo nakonec jaksi tuctově, nápadně stejně jako u sta sprostých loupežných vražd před ním a po něm. Ale nejpodivnější je, že se to tak stalo vlastně jen náhodou.
Dejme tomu, každá sebevražda je zcela osobně motivována: ale obyčejně podobné sebevraždy následují po sobě; obyčejně služky sáhnou k jedu, a ne k provazu na prádlo; není to nutné, ale je to pravidlo obyčejnosti. Bezvědomě sledujeme při svých skutcích směr nejčastějšího opakování, a snad i skutečnost sama jde tím směrem. Čím je něco obyčejnější, tím snáze se to stane. Některé fakty se obyčejně objevují sdruženy, ne z nějaké nutné příčinnosti, nýbrž jaksi náhodně, ze zvyku a bezděky – Zkrátka nezávisí to na nás. Je to čirá konkomitance. Můžeme tedy předpokládat, že i v případu Lídině hraje obyčejnost svou roli.”
“Lídin případ není obyčejný,” namítal Martinec.
“Je třeba docela neobyčejný,” řekl Holub; “ale existuje paradoxie neobyčejných případů: že se vracejí. Opakují se neštěstí, sebevraždy, zločiny i rekordy. Hráči na ruletě přímo počítají s paradoxií náhod, s opakováním vzácných případů. Zkrátka ani neobvyklé případy nevylučují fatální stejnost a opakování. I Lídino neštěstí má své nedávné nápadné analogie.
Vy chcete nalézt Lídu: chcete řešit tajemství, jehož podmínky vám unikají. Všechny dohady jsou možné; čím méně víme, tím více jich je možno. Zbývá tedy jen jediné: najíti mezi všemi myslitelnými možnostmi tu nejpravděpodobnější a nejspíše možnou; a to je ta, která je poměrně obyčejná, všední, známá a snadná. Všechno obyčejné je pravděpodobné, ne proto, že by to bylo lépe motivováno, nýbrž proto, že se to děje nejčastěji. Úsudek pravděpodobnosti musí pracovat s obyčejností případů, s mimovolným opakováním skutků; musí počítat s tím, že při sebeosobnějších a neznámých podmínkách vycházejí pravidelné výsledky fatálně neosobní, stejné, a tedy předvídatelné; jeho úkolem není nalézti faktum, nýbrž prokázati fátum, jež platí slepě a pravidelně.
Neznáme fakt Lídina případu a namáháme se vymyslet aspoň jeho pravděpodobný děj; ale dejte pozor, tím pokoušíme fátum. To a to shledáme pravděpodobným; i budeme spoléhat, že osud si opravdu podrobil Lídiny skutky a vedl ji, bezvědomou, svým směrem.
Myslím si jako vy, že tu jde o záležitost, – která – se týká Lídy jako ženy. Je to nanejvýš pravděpodobné, protože Lída je hezká. Otázka je, jde-li tu o násilí nebo ne. Vy si ovšem myslíte – – Ale násilí není tak snadné, jak si snad představujete. Lída nemohla být jednoduše přepadena. Hleďte, kdybyste si chtěl vymýšlet, co všechno se mohlo stát, nebyli bychom nikdy hotovi. Zavléci a znásilniti velikou dívku zde ve městě bylo by možno jen za mimořádných vnějších okolností; a neobyčejné okolnosti jsou věcí fantazie, ale ne pravděpodobnosti.
Bohužel vás nemohu přesvědčovat subtilními důvody; nemám jich. Je-li vyloučena sebevražda a neštěstí, jde buď o násilí, nebo o útěk. Ale násilí se děje nejčastěji za jiných poměrů, na venkově, v jiných vrstvách – Zkrátka nepamatuji se vůbec, že by se něco takového kdy stalo v našich okolnostech; proti tomu jsou desítky a sta útěků; tedy Lída je daleko spíše vystavena útěku než znásilnění, protože útěk je poměrně všední.”
“Je Lída všední?” řekl Martinec tiše.
“Není; tím hůře pro ni, stalo-li se to. Obyčejně nechávají milenci útěkem za sebou nějakou překážku. Jelikož nikdo Lídě nebránil v jejích stycích, tedy něco jí bránilo, něco neřešitelného, morálního, co musila násilím překročit. Byl tu asi někdo, koho nikdo z vás nezná. Překážka byla patrně na jeho straně. Můžete si tu myslit cokoli romantického; ale obyčejný případ je spíše cynický. Pravá láska má příliš velikou schopnost utrpení, než aby hned sáhla po takovém řešení. Ve většině případů je děvče obětí, je nevolně zapleteno ve vášeň; v tom ohledu se věci pravidelně dějí tak, jako by rozhodoval ten nejhrubší motiv. Vy jste mlád; najdete-li toho člověka, považoval byste snad za svou povinnost – za věc cti – – Jednoduše nemusíte s ním jednat jako se sobě rovným,” dodal Holub s náhlou účastí.
Mladý Martinec vstal. “Jste hotov?”
“Ještě ne. Je tu jeden nápadný fakt: že Lída odešla z domova klidně a že před odchodem s chutí jedla. Chuť k jídlu je snad jediné, čeho nelze předstírat; patrně tedy neměla ani tušení, že se již nevrátí. Nejspíše měla mít jen schůzku s tím neznámým; ale co se potom během odpoledne s ní stalo a v jakém stavu se ocitla, to nemůžeme pochopit: považujte to za poblouzení, – ale to je jenom jméno pro pohnutky svrchovaně neznámé. Muselo se s ní stát něco náhlého; kdyby se byla ještě vrátila domů, myslím, že by již nedovedla utéci; je to vůbec strašně záhadné. Martinče, snad ji najdete; ale neptejte se jí, nenuťte ji k vyznáním, nepokořujte ji.”
“Kde bych ji našel?” řekl Martinec netrpělivě.
“Je kdekoliv mimo Prahu. Jsou desettisíce míst, kde může být, a jsou možny nesčetné okolnosti, které mohly míti vliv na volbu cíle; ale my o nich nevíme. Kdyby Lída jednala s plnou rozvahou, a tedy brala v počet okolnosti nám neznámé, pak bychom nemohli uhodnouti, kde je; ale v případě, že volila cíl naslepo, v poblouzení, náhodou, můžeme se o to pokusit. To je paradox náhody.
Kdyby někdo sázel v ruletě podle nějakého nám neznámého plánu, nemohli bychom předem uhodnout jeho partii; ale hraje-li náhodně, nazdařbůh, můžeme s jakousi pravděpodobností říci, na která čísla mimovolně vsadí: na svůj věk, na cifry, které má rád, na určité datum atd. Stejně je tomu v loterii a v každém hazardu; i u Lídy můžeme uhodnout, kam utekla, ale jen jednala-li slepě a bezsmyslně, jako v horečce.
Lidé by nesázeli do loterie, kdyby pro ně jistá čísla neměla zvláštního, neobyčejného přízvuku. Místo, které by Lída hazardně zvolila, muselo by pro ni mít takový přízvuk. Každý člověk má sympatii k jistým místům, třeba proto, že tam v mládí byl, nebo proto, že tam ještě nikdy nebyl, nebo že se mu líbí jejich jméno, – na tom nezáleží; vždy ta místa mají pro něho větší šance než ostatní svět. Snad byste si vzpomněl, že Lída mluvívala ráda o některých místech, že měla nějaký sen, že někam chtěla kdysi jeti; nebo jí určité místo prostě utkvělo v hlavě. Lída ráda říkala své fantazie; vzpomeňte si – hlavně na nahodilá slova. Právě teď jste se na něco rozpomenul.”
Martinec mlčel, pokryt potem slabosti.
“Tedy Lída pravděpodobně s někým utekla,” končil Holub monotónně; “nejspíše byl to člověk, se kterým styk byl pro ni z kteréhokoliv důvodu nepřípustný. Podle všeho to Lída udělala v náhlém záchvatu, bludně a chvatně, a je jakási čáka, že si za útočiště zvolila místo, které ji už dříve nějak zajímalo. To je nejjednodušší dohad pravděpodobnosti; je nespolehlivý, protože nepočítá s tisíci neznámými činiteli; neříká, co se stalo, nýbrž co se nejspíše mohlo stát. Musím předpokládat, že jsem neřekl nic neobyčejného, jelikož šance roste s obyčejností. Tím vším nemohu přesvědčit ani vás, ani sebe. Ale i kdybych uhodl fakt, – to, co Lída při tom vnitřně zažila, zůstává stejně nepochopitelné.”
Mlčení hnalo Holuba do úzkých; stavěl jsem na písku, myslil si, na písku mnohých případů. Můj bože, je Lída opravdu yxtý případ mezi mnohými? Není něčím jediným a krásným? Není divem života? A mám-li pravdu, co jsou jí platny, co jsou vůbec platny její “neznámé pohnutky”, její utrpení a rozhodování? Jí náleží jen pohnutky a odpykání; “případ” sám se však neděje po jejím, nýbrž po svém, – – tak jako by její motivy byly pro něj jen příležitostí –
Holub se zarazil: Všechno, co jsem říkal, bylo hrozně bezcitné a bez srdce; musel jsem zanedbat v Lídě člověka i ženu, jen abych provedl svůj nejistý kalkul. Ponížil jsem ji, abych ji vypočítal.
Veliká lítost a úzkost zalila Holuba. Jak to přijde, myslil si, že právě “obyčejnost” mých dohadů mne tak trápí? Bože, celý náš život jest uložen v obyčejnostech, ale my o nich nevíme, a jen proto s nimi můžeme žít a jednat. Ale najednou to nejobyčejnější nás překvapí a vyděsí, když si je uvědomíme, a zdá se nám monstruózní; najednou se setkáme s něčím neosobním ve svých vlastních činech; najednou shledáme, že naše vůle je jenom zdání a předtucha skutků, které na nás nezávisejí. V každém našem skutku zůstává něco nahodilého; ale náhoda je otevřená cesta, kterou do našeho života vniká fátum. Fátum není železná nutnost; je to železná náhoda. A to nejvšednější a nejobyčejnější je jen strašná, nezlomná náhoda.
Martinec krčil rameny: “Nevím co dělat. Nemohu tak jednat. Nemohu se zbavit hrůzy.”
“Ani já se nemohu zbavit hrůzy,” řekl Holub tiše.
“Budu po Lídě pátrat,” mluvil Martinec, “ale jinak – Zdá se mi, že je třeba vnitrnější cesty. Nevím, nemáte-li nakonec pravdu; ale netýká se to Lídy – Snad přece tam pojedu. Ale zatím půjdu naslepo, kamkoliv; snad najdu stopu na dláždění a poznám Lídinu šlépěj mezi tisíci. Budu spoléhat na zvláštní náhodu. Snad se stane něco neobyčejného, nepravděpodobného, co mi pomůže. Snad máte pravdu; ale nevíte, co to je, hledat z lásky.”
Martinec váhal; čekal, co Holub ještě řekne, prahnul po tom, aby byl konečně přesvědčen; ale Holub mlčel.
“Tedy řekněte,” vykřikl Martinec, “jste-li si jist –”
“Jsem si méně jist než vy,” pravil Holub.
Martinec odešel; děkoval a slíbil, že přijde odpoledne; ale nepřišel, a večer došlo od něho psaní.
“Vaše dohady se potvrzují,” psal Martinec, “ale vlastně jen náhodou. Běhal jsem po městě bez cíle; skutečně hledal jsem na zemi a po všech koutech, – vím, že to bylo šílené, ale nevěděl jsem si rady. Konečně jsem se setkal s jistým známým, a ten mi sám od sebe (všimněte si, že i to je zvláštní) vypravoval, že včera odpoledne potkal Lídu a doprovázel ji až k domovním vratům její švadleny, kam prý měla přijít na zkoušku. Ale já vím, že Lída k švadleně nešla, protože u ní byla už ráno. Patrně se chtěla jen zbavit svého průvodce, aby se sešla s jiným. Opravdu něco přede všemi skrývala. – Musím Vám sdělit něco nanejvýš podivného: najednou jsem shledal, že už dlouho stojím v ulici u nádraží; nevěděl jsem vůbec, co tam chci, a jen proto jsem si tam začal prohlížet vývěsní tabuli jízdního řádu. Místo, které mi u vás napadlo, tam bylo zatrženo nehtem, ale docela stejně bylo podškrtnuto ještě jiné místo, které mi dříve nepřišlo na mysl, ale o kterém Lída určitě mluvívala. Bylo to, jako by tam Lída hledala vlak. Není to jistota; ale je to tak neobyčejná shoda, že tam pojedu.
Ještě něco: Najdu-li ji, platí Vaše pravděpodobnost nebo má neobyčejná náhoda? Matka by řekla, že je to řízení boží. Nevím. Té chvíle odjíždím.”
Celý následující den strávil Holub ve zvláštním napětí. Kvečeru dostal telegram a otevřel jej skorem v horečce. Bylo tam jen: “Byl marně na obou místech. Martinec.”
Tu pocítil Holub nesmírnou, hlubokou úlevu. Smál se a pobíhal, jako by se mu dostalo neočekávané výhry. Tedy není to tak, volal na sebe, není to tak! Lída to tak neudělala! Pojala jej neskonalá něžnost a soucit k Lídě; na rtech chvěly se mu tisíce polovědomých slov, které by byl řekl jí nebo o ní.
Toho večera Holub nevyhnutelně potřeboval vidět lidi, bezpočtu lidí v ulicích a kavárnách. Zmocnila se ho potřeba protáhnout ten den co nejvíce, přes noc a do zítřka, a nepustit ho za nic na světě. Zdálo se mu navýsost poetické, že Lída utekla; byl v jakési extázi; radoval se bez míry a ani si neuvědomil, že je sám a tich po celou noc. Cítil, že chvíle je příliš důležitá, než aby ji popustil; nesl v sobě něco širého a bál se jen rozdrobit to v myšlení. Jsem vysvobozen, cítil; ale bože, dej, aby mé vykoupení zůstalo milostí! ať neprocitnu! ať trvám! Snad Lída spí, myslil si sladce, ztracena ve světě jako veverka v lese; a já nevím o jejích krocích víc než o jejích snech. Ale je dobře, že sní; že žije nevyzpytatelně a nedohledně, a bloudí-li, že aspoň bloudí po svém a na neznámých místech. Ať je kdekoliv! je jenom dobře, že není na místě znamenaném osudem; je daleká a vábná a stojí na prahu nesčetných kroků: tak ji teď nalézám. Bože, mýlil jsem se; neštěstí, zločin nebo fátum, – každý, kdo chce trefit, míří do černého, do nejčernějšího černého; ale to nejčernější mne klamalo; to nejčernější a hluboce černé, to nejhlubší se nestalo.
Celá ta noc byla oddech po veliké tíze; ale již druhého dne klesal na Holuba nový tlak. Což se toho už nezbavím? Proč mi nejde Lídino neštěstí z hlavy? Proč se vlastně tolik starám o osud? Odkud to na mne přišlo jako mánie? Znovu vynořila se mu mladá dívka, jak ji posledně viděl. Seděla na pohovce stočena v sebe, sevřená v pohybech, tichá a polonepřítomná, a náhle se silně otřásla. Bylo to, jako by byla schoulena v ohromné dlani, jež se pomalu svírá. Ten neodbytný obraz stiskl mu srdce.
Konečně došel nový dopis od Martince: “Drahý pane, tak bych potřeboval s Vámi mluvit, že Vám aspoň musím psát. Lída je nahoře v pokoji a nespí, pláče, je beze smyslů. Jsem stále ještě na druhém místě, kam jsem z Prahy jel. Nenašel jsem jich tu, ale nemohl jsem okamžitě odjeti; a zatímco jsem čekal na spojení, přijeli ti, které jsem hledal. Strávili dvě noci v Karlových Varech, než jeli dále sem, do německé samoty. To je jediná okolnost, které jste nepředvídal. Dotyčný člověk již zmizel; poznal jsem jej málo, ale s hrůzou vzpomínám na svůj hovor s ním. Lída mlčí nebo běduje v pláči, a mně je jí palčivě líto. V tom stavu ji nemohu odvézti zpět. Stěží jsem ji přinutil, aby se mnou napsala pohlednice známým do Prahy, ,ze společného výletu‘ bratra a sestry. Je v ní přímo žízeň skandalizovat se až do zničení, zahodit se, – nerozumím tomu, ale spoléhám na příští dny, že procitne. – Sem chtěla jet ovšem ona; pobyt v K. V. prosadil on teprve cestou; byla to bezohledná neopatrnost. Nemohu Vám vylíčit, jaké scény jsem zažil; bylo mi jako na prahu pekla nebo šílenství. – Lídě jsem řekl, že jsem ji našel neobyčejnou náhodou, kterou už znáte; vím, že to je klam, ale nemohu jí říci, že jste ji nalezl Vy. Naopak počítám na Vás, že nás ihned po návratu navštívíte a budete první, na kom Lída shledá, že nikdo nemá nejmenšího tušení. – Záleží mi na tom, aby se brzo uklidnila.”
Holub upustil dopis. Ano, pro Lídin klid. Ubohá věc Lída!
HORA
Dítě, jež na dně starého lomu si hrálo s kalužemi po včerejším lijáku a stavělo stružkám hráze, našlo pod skalní stěnou mrtvolu muže s roztříštěnou hlavou. Ač neznalo smrti, pocítilo bázeň a běželo skrýt se do klína maminčina. Teď už má v náručí kočku a neví, proč tatínek odhodil práci a vyběhl ven. Kočka je lepší než kaluže.
Kdo by stál nahoře nad lomy, viděl by celou ves jako na dlani; viděl by dítě, jež křičíc a vzlykajíc utíká domů; viděl by vyběhnout drobnou mužskou postavu a spěchati po vsi s rozčileným chvatem mravence. A najednou hemží se plno figurek, jež mávají rukama a běží jedním směrem, potrhaným řádkem dolů do lomů. Tu ten, kdo by stál nahoře, by se zasmál tomu čilému shonu zkratek.
Ale kdyby stál dole v zástupu, pocítil by zamrazení hrůzy a pobožnosti, a zvedaje oči od mrtvého muže měřil by strašnou výšku skály až nahoru k temeni, kde běží cesta za nízkým zábradlím a plouhavě táhne se mračné nebe; tu stál by tich s ostatními, podivně poután a váhaje odejít. – Té chvíle šel Slavík podle lomu; cítil se sirý mezi oblohou a zemí, mezi stráněmi a domky, kde bylo mu prožíti dobu dešťů. “Pane,” volali na něj lidé, “je tu zabitý.” Šel se tedy podívat –
Zamyšlen vracel se Slavík domů; ale i doma stál u okna a díval se k lomům, jež zely jako otevřená rána v boku hory. Zdály se mu hrozné a skoro záhadné.
Nic už ten obraz mi nezastře: Veliké tělo tváří v krvavém blátě, šílený rozmach údů, jako by zase vyskočit chtělo, – teď, ještě teď vyskočit a setřít si z čela kal! Ó jaký pohled! Dvě ruce tam žalují z ohavné rozbité hmoty, plny bláta, ó bože, a přece tak lidské, ty ruce! Nic už ten obraz –
Bylo mně viděti předrahé tváře v rakvi, spící s očima zavřenýma, ruce křížem a v líci výraz, jako by měli mi požehnat. Přeslavně dřímali uprostřed svěc a květů; vypadali jako svatí. Ach, čím lidštějším může být smrt než oslavou člověka!
Ale nic není strašnější než smrt, jež neposvěcuje mrtvých ani živých. Smrt s grimasou pohybu, okamžiku či náhody. Smrt, jež nesetře posledních stop života. Nic není ukrutnější než živoucí gesto mrtvých. Nic nepodobá se více znesvěcení.
Teprve po dlouhých hodinách zastavil před lomy automobil a z něho vyskočili tři páni. Slavík se rozběhl za nimi. Dva byli právě skloněni nad mrtvolou a třetí zlézal stráň podél lomů.
“Padl přímo na tvář,” řekl jeden a vzpřímil se. “Všechny fraktury jsou na přední straně. Musel být okamžitě hotov. Hlava je docela, hm – Co? Toho už nikdo nepozná.”
“Nepozná,” řekl jaksi důrazně druhý, jenž sedě na bobku převracel mrtvého. “Čert aby ho poznal.”
“Co hledáte?”
“Nic, dívám se jen –”
“Našel jste něco?”
Skloněný pán se zvedl. “Nic. Mně zhaslo. Děkuji,” řekl Slavíkovi, který mu podal oheň, “já jsem komisař Lebeda. Ano,” zamyslil se. “Co, doktore, jak dlouho tu asi leží?”
“Den dva dny –”
“Dva dny! Kde už teď bude!”
“Kdo?”
“Vrah přece,” vyhrkl komisař s podivením. “Ten, který tohohle shodil – –”
“To snad ne,” bránil se doktor, “vražda! Proč – proč –”
“Jen tak. Divím se, že mrtvému zůstal klobouk na hlavě; divím se, že se mu ani nezmačkal a nezamazal; kupodivu, ne?”
“Skutečně,” mínil doktor málo přesvědčeně.
Komisař pohnul rtoma, jako by chtěl vybuchnout, a díval se upřeně na doktora. “Na mrtvole jsou uřezány všechny monogramy,” řekl náhle.
“Dejte ji přikrýt,” zabručel doktor; najednou se podíval s odporem na své ruce: “Musím se umýt.”
“Počkejte,” mluvil komisař. “Dejme tomu, že se přepadený brání, – víte, zápas nad propastí… marně; jen klobouk zůstal tam nahoře. Vrah tedy jej zvedne a najde na podšívce monogram nebo firmu, – ostatně podívejte se,” přerušil se komisař a zvednuv klobouk mrtvého ukazoval jeho podšívku: kus kožené pásky uvnitř klobouku byl vyříznut ostrým nožem. “I napadne ho, že mrtvý má podobné osobní doklady na prádle, na šatech a v kapsách, a proto sleze po stráni dolů s kloboukem v ruce – Je to zajímavě pitomé; mohl jej prostě hodit dolů.”
Vtom volal něco muž, který prohlížel stráň.
“Pilbauer něco našel,” řekl komisař. “Tedy dole pak uřeže, utrhne a vezme s sebou vše, – monogramy, poutka u bot, krejčovskou firmu na podšívce, papíry – Vše, každou značku osoby nebo místa. Na nic nezapomněl. Pak položil klobouk a šel. Tohle tu nechal. Bezejmenného mrtvého. Vymazanou osobnost. Záhadu. Svědka příliš němého. Co si s ním počnu? Pilbaure, co jste našel?”
“Šlépěje,” řekl třetí muž, sestupuje ze stráně. “Někdo úprkem slézal dolů; sklouzal po rozmoklé půdě.”
“Včera odpoledne myslíte.”
“Ano. Měl turistické boty o tři čísla větší než já.”
“Veliký člověk. Turista. Skutečně,” divil se komisař zamyšleně, “velmi značně veliký člověk.”
“Pranic se mi to nelíbí,” bručel doktor. “Nemám rád vraždy. Dejte ho přece přikrýt!”
Slavík přistoupil ke komisaři a řekl zachmuřeně: “To je jednoduše nesmysl.”
“Co je nesmysl?”
“Ty monogramy. Proč je vrah odstraňoval? Kdyby je byl nechal, každý by věřil, že se tu stalo prostě neštěstí. Ne vražda. Někdo jen spadl. Nic by ho nemohlo usvědčit. Proč to dělal?”
“Nevím.”
“Za druhé: Bylo to hloupé, že nesl klobouk v ruce. Patrně ztratil rozvahu. Ale tady dole jí měl… příliš mnoho. Na nic nezapomněl. Silná hlava, podle všeho – Není v tom rozpor?”
“Nevím.”
“Za třetí je sem vidět ze silnice i ze vsi. Vrah byl v smrtelném nebezpečí, a přece pracoval rozmyslně, přímo metodicky, pomalu. Nic nevynechal. Je to strašně paradoxní.”
“Ošklivá věc,” zlobil se doktor.
“Ošklivá a temná. Buď musíte připustit záhadné a neobyčejné pohnutky k takovému jednání. Nebo záhadnou a neobyčejnou osobnost, která tak jednala. Věc je podivnější, než se zdá. Máte snad úkol ji řešit; i chtěl jsem vás jen upozornit –”
“Děkuji vám,” řekl komisař pozorně; “velmi jste mne zaujal; ale promiňte, nerozumíte mi. Já nemám co řešit.”
Slavík chtěl něco říci.
“Nic neřeším. Jsem jen Výkonný Orgán. Baví-li vás to, mohu vás pozvat s sebou.”
Nic neřeší, vrtalo Slavíkovi hlavou, co tedy vlastně dělá? – V jedné z pozdějších chvil se po tom konečně tázal.
“Nic neřeším,” řekl komisař, “protože prostě… Hleďte, pane, nejednám přece za svou osobu, i nemohu nic řešit. Jednám ve jménu moci, která neřeší, nýbrž rozhoduje. Každá moc jen rozhoduje o věcech; v tom je její síla i samozřejmost – Jediný evidentní soud je rozkaz. To je logika moci. Ne, pane, o řešení nejde.”
Se znuděnou tváří zavedl komisař vyšetřování. Pomalu přibývalo lidí, kteří viděli včera tu nebo onde “neznámého člověka”. Jednou byl to vysoký, hubeny vousáč; pak opět mohutný cizinec, ryšavý a hluboce zamyšlený, s lící oholenou; nebo zas neobyčejně silný, veliký turista, jehož tváře nikdo neviděl. Tento poslední, zdálo se, byl vskutku na útěku a nechával po sobě stopu zmatenou a strašnou.
Den před nálezem mrtvoly, právě když se tak prudce rozpršelo, jel jistý stařeček vozka k nádraží a předejel velikého cizího pána v krátkých kalhotech. “Sednou si pod plachtu,” volal na něho. “Nechci,” řekl pán. Děda jel dále, ale litoval promoklého chodce a volal na něho podruhé. “Nechci,” křikl pán vztekle a rozběhl se poklusem k nádraží. Nápadné, “divné” na něm bylo, “že byl tak veliký a že mi ho bylo tak tuze líto”. (Výslech starého vozky.)
O málo později přišel na nádraží týž převeliký člověk ve sportovních šatech a čekal na večerní vlak přecházeje v dešti po perónu. Přednosta stanice jej posílal do čekárny, ale pán si vyhrnul límec a mlčel. Po chvíli šel mu přednosta oznámit, že dnes vlak vůbec nepojede, protože na čtyřicátém pátém kilometru se udrolila lijákem skála a zasypala trať. Tu veliký pasažér strašně klnul a ptal se, kdy pojede příští vlak. Za čtyřiadvacet hodin, mínil přednosta, a skoro se zděsil jeho zuřivých a bolestných očí. “Musíte přespat v městečku,” radil mu účastně. “Nestarejte se o mne,” odpověděl cestující příkře a odešel. Jeho tvář byla zakryta, přece však budila podivný a “mučivý dojem, “jako by to byla tvář člověka v smrtelném nebezpečí”. (Výpověď přednosty stanice.)
Týž cizinec objevil se večer v hostinci ve městečku, dal si vytopit pokoj a přinést jídlo. Později hostinský zaťukal. “Co je?” vykřikl host zděšeně. “Pán je turista?” odvážil se hostinský. “Doporučil bych dobrého povozníka; říká se mu ,S pomocí boží‘; snad by pán – –” “Rozmyslím si to,” řekl host a bouchl dveřmi. Po chvíli volal ze schodů: “Objednejte mi toho povozníka na pět hodin ráno, pro celý den.” Dnes časně ráno tedy odejel; byl to pán oblečený jako turista, ohromný, hrozný a s tváří zastřenou. “Všichni jsme se ho báli. Byli jsme zde dole jako zařezaní.” (Výpověď hostinského.)
“Stál u okna jako socha, s hlavou až po strop. Neříkal nic, jen zachrčel. Nevím, proč mi bylo tak úzko.” (Z výslechu s číšníkem.)
“Co teď,” ptal se Slavík komisaře.
Komisař krčil rameny; prozatím dal si zavolat paní “S pomocí boží” a sám se ponořil do mapy okolí. Slavík byl stále vzrušenější. Můj bože, mučil se v teskném napětí, jaká to je stopa! jaký úžas! Co se to stalo neobyčejného? Nic víc než vražda? Je to temné. Nesmyslné. Kupodivu nesmyslné.
Zatím komisař vyslýchal povozníkovu ženu; nevěděla nic, a přesto z lidového instinktu hleděla zapírat. Pilbauer pokojně četl starý ceník, jejž našel na okně. Je to temné a strašlivé, trudil se Slavík. Stalo se něco nepochopitelného. Krok za krokem můžeme jít po stopách hrůzy. Ale my jen čekáme. Bez konce čekáme.
Bez konce táhla mračna nad tupým odpolednem maloměsta, jež máčel chronický, úporný déšť. Zmrtvělým náměstím běží komisař na telegrafní úřad. V okapu bubnuje voda, a Slavíkovi se zdá, jako by to ťukal jakýsi Morseův aparát nekonečné a podivné zatykače a raporty. Nelze se v tom vyznat. Případ se rozvléká šeře a zmateně. Slavíka se zmocnila zasmušilá netrpělivost. Je už pozdě.
Konečně přiběhl komisař z pošty. Právě prý dostal telegram ze sousedního města, že tam v hospodě sedí “S pomocí boží” namol opilý; vypravuje lidem, že vezl ráno obrovského pasažéra, který si zakrýval tvář šátkem a nepromluvil ani slova. V polou cesty už to nemohl povozník hrůzou vydržet, i nechal cestujícího vystoupit a ujel mu. Kde to bylo, neví.
Ale je tu aspoň směr. Jako by klouzal po vinuté stuze cesty, řítil se automobil s komisařem k sousednímu městu. Slavík sám neměl měřítka pro rychlost; ale slepá fyzická úzkost, jakýsi popud k pláči nebo zvracení, pocit, že vzduch je strašně studený hmotný roub, vražený ústy až do prsou, mezi bolestně palpitující křídla plic, to vše jej nutilo mysliti, že automobil letí nejvyšší snesitelnou rychlostí. Nevěda ani proč, unášen, uchvácen, svíraje křečovitě pažení karosérie, cítil v sobě roditi se dva velké, primitivní city: pýchu a hrůzu.
A náhle stop! znamení šátkem: zastavte! “Poznal jsem váš stroj,” mluvil spěšně jakýsi posel; “běžím právě pro četníky; u nás, ve Svaté Anežce, se něco stalo.” Ráno prý se tudy hnal kočár se splašenými koňmi a bez pasažéra; za ním přišel pěšky jakýsi kolos a “padl na židli jako balvan; pak si dal vytopit pokoj a zamkl se tam. Odpoledne na něho ťukali, chce-li něco. Křičel, že shodí každého, kdo se odváží nahoru. Nikdo si teď na něho netroufá. Objevil se na schodech s hlavou obtočenou ručníky a hrozil pěstí. Už přišli i hajní, ale nevědí si rady; jde z něho hrůza nesmírná.
I letěl automobil k Svaté Anežce; jsou to maličké lázně na úpatí nejvyšší hory toho kraje, proslulé zázračnými celoletními dešti. Ale když tam dojeli, bylo jim slyšeti, že neznámý obr sám asi před hodinou sestoupil ze schodů, sháněl se po účtu a odešel stezkou, jež vede k samotě na temeni hory, zatímco devět mužů v zamčené místnosti rokovalo jak na něho. Jen panská ho viděla odcházet, a utekla.
Devět mužů obklopilo komisaře; byli to hajní, letní hosté, domácí lidé a drobný, obrýlený člověk, jenž padl Slavíkovi kolem krku; byl to houslista a skladatel Jevíšek, který tu trávil léto umíraje nudou ve zděděném domečku, kde se byl narodil.
“Proč jste ho pustili,” křičel komisař.
“Neměli jsme času.”
“Nemohli jsme se jaksi sjednotit.”
“Báli jsme se ho,” dýchl Jevíšek důvěrně.
Komisař se naklonil k Slavíkovi: “Nebyli, zkrátka, organizováni.”
– Hora, na jejímž úpatí nyní stáli, je skalní tabule ponořená v lesích, příkrá a přístupná jen dvěma cestami: vozovou cestou a stezkou pro pěší. Nahoře je něco polí a samota; ostatně všude příkře spadá holá skalní stěna.
Teď zdála se celá hora jen mlhavou masou.
Komisař vyšel před dům a pohlížel na ohromné těleso hory, jako by je vyzýval v boj.
Nyní měl se Slavík státi svědkem dějů, které ho překvapovaly nejen jednotlivými událostmi, nýbrž i zvláštním svým rázem. Ocitl se uprostřed hromadného konání a sám se ho účastnil; byl při tom, když vznikla a rozhoupala se malá a náhlá organizace skoro vojensky ukázněná; a přece jeho přesný a nejurčitější dojem byl pocit nesmyslného chaosu.
Teprve později uznával, že tomu snad nemůže býti jinak; ale při samotném pohybu děje, když sám byl článkem vedené čety, trpěl nevýslovně všemi těmi hrubými těžkopádnostmi, mařením času, čekáním a váznutím bez konce; stejně však trpěl bryskním přejitím v čin, řítivou rychlostí dění a neladným chvatem celé akce. Skoro s podivem myslil na chvíle, kdy jednal sám; tolik v nich nalézal zvláštního osobního a souvislého tempa, že stěží teď poznával sebe sama v nerytmickém, uchvátaném a hromadném ději, jehož se účastnil. Bylo mu těžko a nejasně.
V jedné z nejhorších chvil celého stíhání, klopýtaje v noci po temeni hory, pocítil tesknotu situace; i myslil na vojáky, na nesčíslná vojska, na malou hlídku čekající rozkazu, na malou četu, jež stíhá zločince na horách, na zločince, bytost osamělou a podivnou, jež ze své samoty čerpá nevímjakou převahu, a na sebe sama; tu sedl si na kámen a psal, nedbaje noci, svým drobným, těsným, hořkým písmem na list zápisníku: