Read the book: «Zápisky z mrtvého domu», page 17

V

Letní doba.

Však hle, už duben počíná, již se blíží Velkonoce. Znenáhla počínají i letní práce. Slunce jest den ode dne teplejší a pronikavější; vzduch voní jarem a dráždivě působí na organismus. Blížící se krásné dni rozčilují i spoutaného člověka, rodí i v něm jakási přání, jakési snahy, stesky. Zdá se, že se člověku ještě silněji stýská po svobodě pod jasným slunečným paprskem, než za pošmourných zimních nebo jesenních dnů, a lze to pozorovati na všech trestancích. Zdá se, jako by jednak byli rádi světlým dnům, ale zároveň se v nich zvyšuje jakási nedočkavost, netrpělivost. Opravdu jsem zpozoroval, že na jaře jako by se častěji u nás v káznici přiházely sváry. Častěji bylo slyšeti hluk, křik, rámus, vznikaly rozepře; a při tom zpozoruje člověk náhodou někde při práci něčí zádumčivý pohled, upřený do modravé dáli, tam někam na druhý břeh Irtyše, kde počíná jako nekonečný ubrus přes půl druhého tisíce verst volná kirgizská step; zpozoruje něčí hluboký povzdech z plných prsou, jako by zrovna cosi táhlo člověka, aby si podýchal tím dalekým, svobodným vzduchem, a ulehčil jím stísněné, spoutané duši.

„Eh!" zvolá konečně trestanec, a náhle, jako by setřásl se sebe sny a dumy, netrpělivě a zasmušile se chopí rýče neb cihel, jež má přenésti s jednoho místa na druhé. Za minutu již zapomene na svůj nenadálý pocit a buď se dá do smíchu nebo do spílání, dle toho, jaké jest povahy, anebo se dá najednou s neobyčejným, zhola zbytečným zápalem do uložené mu práce, byl-li mu dán určitý úkol, a počíná pracovati, pracovati ze všech sil, jako by chtěl obtíží práce potlačiti v sobě něco takového, co ho samo tísní a tlačí uvnitř. Jsou to vesměs lidé silní, z větší části v květu let a sil… Těžký jsou okovy v tu dobu! Nepoetisuju v tomto okamžiku a jsem přesvědčen o pravdě své poznámky. Kromě toho, že v teple, uprostřed jasného, slunečného světla, když slyšíš a pociťuješ celou duší, celou bytostí svou, jak se příroda vůkol tebe probouzí s neobsáhlou silou, ještě těžšími se stávají zavřený žalář, vojenský průvod a cizí vůle; kromě toho všeho za této jarní doby po celé Sibiři a po celém Rusku s prvním hlesnutím skřivánka počíná se tulácký život: prchají lidé boží ze žalářův a hledají spásy po lesích. Po dusné jámě, po soudech, okovech a prutech toulají se úplně po své vůli, kde se jim zachce, kde se jim více líbí, kde se jim zdá pohodlněji; pijou a jedí, kde se co trefí, co Bůh dá, a v noci mírně usínají někde v lese nebo na poli bez veliké starosti, bez žalářní tesklivosti, jako lesní ptáci, loučíce se na noc pouze s hvězdami nebeskými, usínají před okem božím. Což povídat! Bývá i těžko, i hlad bývá; a zmoří člověka „služba u generála Kukuškina". Celé dni člověk někdy nespatří chleba; před každým aby se skrýval, schovával; časem nezbude než krásti, loupiti a někdy i vražditi. „Osadník jest jako dítě; nač se podívá, už se toho chápe," říkají v Sibiři o tamních osadnících z přinucení. Přísloví toto v celé jeho síle a ještě s některým doplňkem může býti užito také o tulácích. Tulák jen zřídka není lupičem, a skoro vždycky je zlodějem, ovšem více z nouze, než z povolání.

Jsou zatvrzelí tuláci. Někteří prchají, když už si odbyli svou lhůtu nucených prací v káznici a byli usazeni v některé vsi jako osadníci. Zdálo by se, že je spokojen jako osadník, je zabezpečen, ale ne! Stále ho to někam táhne, někam láká! Život v lesích je život bídný a hrozný, ale volný a plný dobrodružství, má v sobě cosi svůdného, jakousi tajemnou vnadu pro ty, kdo jí už jednou okusili a hle, uprchne člověk, někdy dokonce skromný, řádný, jenž podával naději, že se stane dobrým osedlým člověkem a čilým hospodářem. Mnohý se i ožení, má děti, prožije třebas pět let na jednom místě a znenadání jednoho krásného jitra zmizí někam k velikému ustrnutí ženy, dětí i celé volosti, k níž byl připsán.

U nás v káznici mně ukázali jednoho z takových běhounů. Nedopustil se nijakého zvláštního přestupku, aspoň nebylo slyšeti, že by se o něm vypravovalo něco podobného, ale neustále prchal, celý svůj život strávil na útěku. Býval i na jižní hranici ruské za Dunajem, i ve stepi kirgizské, i ve východní Sibiři, i na Kavkaze, všude se zdržoval. Kdo ví, za jiných okolností snad by se byl stal z něho nějaký Robinson Kruzoe při jeho vášnivé touze po cestování. Ostatně vše to mně o něm vypravovali jiní; sám on v káznici málo mluvil, a když už promluvil, tedy jen nejnutnější věci. Byl to velmi malinký mužíček, již asi padesátiletý, neobyčejně tichý, s nápadně klidným, ba až tupým obličejem, až blbě klidným, V létě si rád poseděl na sluníčku a nezbytně si při tom bručel pro sebe nějakou písničku, ale tak tiše, že na pět kroků od něho už jí není slyšet. Tahy jeho obličeje byly jaksi zdřevěnělé; jedl málo, nejvíce jen chlebíček; nikdy si nekoupil ani jediného preclíku, ani sklenky kořalky; a ostatně sotva měl asi kdy jaké peníze; on sotva asi uměl počítat. Ke všemu se choval úplně klidně. Káznické pejsky krmíval někdy ze své ruky, kdežto u nás v trestnici psy nikdo nekrmíval. Vůbec Rus nerad krmívá psy.

Povídalo se, že byl ženat, a sice dvakrát; pravilo se, že má někde děti… Zač se dostal do káznice, nevím dokonce. Naši neustále čekali, že ufoukne i od nás; ale buď že ještě nepřišel jeho čas, anebo že jeho léta prošla, on si žil a požíval, chovaje se jaksi zpytavě k oné podivné společnosti, jež ho obklopovala. Ostatně spoléhati se nebylo možná; pravda, mohlo by se zdáti, nač by mel prchati, čeho tím dosáhne? Ale přec jen, vezme-li se věc kolem a kolem, lesní, tulácký život je ráj proti životu v káznici. To je pochopitelno, a nemůže býti nijakého porovnání. Ač je to těžký osud, ale přec jen svoje vůle. Toť příčina, proč každý trestanec na Rusi, ať si sedí kdekoliv, stává se jaksi nepokojným z jara, při prvních pozdravech jarních paprsků slunečních. Třebas daleko ne každý má v úmyslu prchnouti; neboť možno s určitostí říci, že se k tomu pro obtíž a odpovědnost odhodlává ze sta jeden; ale zato ostatních devadesát devět aspoň si zablouzní o tom, jak by bylo možná prchnouti a kam by se mělo prchnouti; aspoň se u srdce uleví pouhým projevem přání, pouhým zdáním možnosti. Některý si aspoň vzpomene, jak dříve kdysi uprchl…

Mluvím nyní pouze o odsouzených. Avšak rozumí se, že nejčastěji a nejvíce se odhodlávají k útěku trestanci, nacházející se ve vyšetřování. Ti, kdo byli odsouzeni na určitou dobu, prchají leda počátkem svého uvěznění. Když si však odbyl dvě nebo tři léta káznice, počíná si trestanec let těch už vážiti a ponenáhlu přichází k přesvědčení, že je lépe, dokončiti zákonitým způsobem svou robotní lhůtu a vyjiti potom z káznice jako osadník, než se odhodlati k takovému odvážnému podniku a k takové záhubě v tom případě, nezdaří-li se útěk. A vždyť nezdar je tak možný! Leda jen desátému se podaří zjinačiti svůj osud.

Z odsouzených odhodlávají se k útěku také častěji než jiní ti, kdo jsou odsouzeni na příliš dlouhou dobu. Patnáct, dvacet let se zdá věčností a odsouzený na takovou lhůtu stále je hotov k blouznění o změně osudu, třebas si už odseděl deset let v káznici. Konečně i vypálená znamení překážejí z části, aby se člověk odhodlal k útěku.

Zjinačiti si osud jest výraz technický. Potom i při výslechu, byl-li trestanec usvědčen, že prchl z káznice, odpovídá, že chtěl zjinačiti svůj osud. Tento z části knihový výraz hodí se však úplně k věci. Každý uprchlík má na mysli ne snad osvoboditi se na vždy – víť, že je to skoro nemožno – nýbrž buď že se dostane do jiného ústavu, nebo že bude odsouzen pouze k deportaci za osadníka, anebo že se dostane znova do vyšetřování, a sice pro nový přestupek, jehož se dopustí už za tuláctví – slovem, že se dostane, kam je libo, jenom ne na staré místo, jež ho omrzelo, jenom ne do předešlé káznice.

Všichni ti uprchlíci, nenajdou-li si v prodlení léta nějakého nahodilého, neobyčejného místa, kde by mohli přezimovati, nepadnou-li na příklad na některého přechovávatele uprchlíků, jemuž je to výhodno; a neopatří-li si konečně, někdy třebas i vraždou, nějakého průvodního listu, se kterým by se mohli usaditi kdekoliv: všichni na podzim, nebyli-li polapeni už dříve, z větší části sami se dostavují v zástupech do měst a trestnic jako tuláci a usazují se v žalářích na zimu, ovšem nikoliv bez naděje, že se jim v létě opět podaří prchnouti.

Vesna působila i na mne svým vlivem. Pamatuju se, jak jsem dychtivě časem patříval skrze štěrbiny mezi břevny v ohradě a dlouho jsem stával s hlavou skloněnou ku plotu, upřeně a nenasytně pohlížeje, jak se tráva zelená na našem pevnostním vale, jak se neustále tmavěji a tmavěji modrá daleké nebe. Nepokoj a tesknost má rostly s každým dnem a káznice se mně stávala stále víc a více protivnou. Nenávist, které jsem jako šlechtic v prodlení prvních let stále zakoušel od trestanců, stávala se mně nesnesitelnou, otravovala život můj jedem. Za těch prvních let často jsem odcházel, ač mně nic nescházelo, poležet si do nemocnice jedině proto, abych nebyl v káznici, jen abych se zbavil té úporné, ničím nesmiřitelné všeobecné nenávisti.

„Vy jste ocelové zobáky, vy jste nás zaklovali," říkávali nám trestanci, a jak jsem závidíval tehdá prostému lidu, jenž přicházel do káznice! Ti se ihned se všemi přátelili. A proto jaro, přelud svobody, všeobecné veselí v přírodě působily na mne jaksi truchlivě a dráždivě.

Na sklonku postu, tuším šestého postního téhodne, přišla na mne řada, jíti ke zpovědi. Celá káznice byla hned od prvního téhodne rozdělena od staršího poddůstojníka na sedm skupin, podle počtu nedělí, kdy měli jíti ke zpovědi. V každé skupině bylo tedy asi třicet osob. Můj kající týden velmi se mně zalíbil. Ti, kdo činili pokání, byli osvobozeni od práce. Chodili jsme do chrámu, jenž byl nedaleko káznice, dvakrát i třikrát denně. Já už dávno nebyl v chrámě. Velkopostní obřady, tak známé z dávných dob dětství, z domu otcovského, velebné modlitby, zemní poklony – vše to vzbudilo v mé duši dávnou, dávnou minulost, připomínalo dojmy ještě z dětských let a pamatuju se, jak mně bylo velmi příjemno, když nás z rána po zmrzlé za noci zemi vodili pod stráží s nabitými puškami do domu božího. Stráž ostatně do chrámu nevstupovala. Ve chrámě stávali jsme hustým hloučkem u samých dveří, na nejposlednějším místě, tak že bylo slyšeti leda jen hlasitého jáhna a jen zřídka možno bylo zpozorovati skrze zástup černou řízu a lysinu duchovního.

Vzpomínal jsem si, jak jsem za dob dětských, stoje ve chrámě, patříval časem na prostý lid, hustě se tlačící u vchodu a uctivě se rozstupující před plukovnickými epoletami, před tlustým bárinem, nebo před naparáděnou, ale velice nábožnou báryní, kteří procházeli nezbytně až na první místa a byli připraveni každý okamžik se pohádati o první místo. Tam u vchodu, jak se mně zdávalo tehda, ani se tak nemodlili, jako my, modlili se skroušeně, bedlivě, k zemi se ukláněli, a to s jakýmsi plným vědomím své poníženosti.

Nyní přišla i na mne řada, abych stál na témž místě, ba ani ne na témž; byli jsme spoutáni a zostuzeni; nás se všichni stranili, nás se všichni skoro i báli, nás pokaždé podíleli almužnou, a pamatuju se, že mně to bylo až i jaksi příjemno; jakýsi rafinovaný, zvláštní pocit se ozýval v onom podivném potěšení. „Nechať, jsem-li zde!" myslil jsem si. Trestanci se modlili velmi horlivě a každý z nich pokaždé přinášel do chrámu svou žebráckou kopějku na svíčku, nebo ji kladl do chrámové pokladničky. „Vždyť jsem také člověk," myslíval si snad nebo pociťoval, když odevzdával svou kopějku; „vždyť před Bohem všichni jsou si rovni…" Ku přijímání jsme šli při ranní mši. Když duchovní s kalichem v rukou odříkával slova: „… ale jako na lotra na pravici vzpomeň si na mne," skoro všichni padli na zem, řinčíce okovy, snad že vztahovali ta slova přímo na sebe.

Avšak již nastal velkonoční týden. Od správy káznice bylo nám uděleno po vajíčku a po kousku pšeničného velkonočního mazance. Z města opět zasypali káznici milodary. Opět návštěva duchovního s křížem, opět návštěva představenstva, opět tučné šči, opět opilství a vrávorání – všechno právě tak, jako o vánocích, s tím rozdílem, že nyní bylo možno procházeti se po dvoře káznice a hříti se na sluníčku. Bylo jaksi světleji, prostorněji než v zimě, ale jaksi teskněji. Dlouhý, nekonečný letní den stával se jaksi obzvláště nesnesitelným o svátcích. Ve všední den aspoň se čas krátil prací.

Letní práce opravdu se ukázaly býti mnohem těžšími, než zimní. Pracovalo se stále nejvíce při inženýrských stavbách. Trestanci stavěli, kopali půdu, kladli cihly; jiní se zabývali zámečnickými, truhlářskými a natěračskými pracemi při opravách erárních budov. Třetí chodili do cihelny dělat cihly. Tato poslední práce pokládala se u nás za nejtěžší. Cihelna byla od pevnosti tři nebo čtyři versty vzdálena. Každý den v prodlení léta ráno v šest hodin ubírala se celá skupina trestanců, asi padesát osob, dělat cihly. Na tu práci vybírali nádenníky, to jest ne řemeslníky, a osoby nepřináležející k nějakému řemeslu. Brali s sebou chléb, protože pro vzdálenost místa bylo nevýhodno přicházeti domů k obědu a proběhnouti za tou příčinou o osm verst více; obědvali tedy až večer, když se vrátili do káznice. Úkol se ukládal na celý den a sice takový, že jedva za celý pracovní den mohl jej trestanec vykonati. Předně bylo zapotřebí nakopati a vyvézti hlínu, samému nanosit vody, samému prošlapati hlínu v jámě na míšení hlíny a konečně nahotoviti z ní jaksi velmi mnoho cihel, cosi jako dvě stě, ne-li dokonce půl třetího. Já sám byl pouze dvakrát v cihelně.

Vraceli se z cihelny již večer, unavení, utýraní, a neustále celé léto vyčítali druhým, že konají nejobtížnější práci. To bylo tuším jejich útěchou. Ale nehledě na to, někteří tam chodili skoro s jakousi zálibou; předně pracovalo se za městem; místnost byla otevřená, svobodná, na břehu Irtyše. Přec jen radostněji rozhlédnouti se vůkol; není to stále tatáž pevnostní erárština! Možno bylo svobodně si zakouřiti, ba i poležeti si půl hodinky s velikou rozkoší. Já pak chodíval jako dříve buď do dílny, nebo na alabastr, anebo mne konečně užívali za nosiče cihel při stavbách. V této poslední funkci přihodilo se mi jednou, že jsem musil nositi cihly se břehu Irtyše ke stavbě nové kasárny na sedmdesát sáhů daleko a to přes pevnostní val. Práce ta trvala celé dva měsíce. Mně se skoro líbila, ačkoli provaz, na němž jsem nosil cihly, neustále mně dřel ramena. Ale mně se líbilo to, že následkem práce zřejmě se ve mně rozvíjela síla. Z počátku jsem mohl nositi pouze po osmi cihlách, a každá cihla měla po dvanácti librách. Ale potom jsem došel do dvanácti a do patnácti cihel, což mně působilo velikou radost. Fysická síla je nutná v káznici neméně než mravní síla, má-li člověk snésti všechna hmotná nepohodlí tamního prokletého života.

A já chtěl ještě užiti světa, až vyjdu z káznice…

Ostatně nenosil jsem rád cihly jen proto, že od té práce sílilo mé tělo, nýbrž proto, že se práce konala na břehu Irtyše. Zmiňuju se z té příčiny tak často o tomto břehu, poněvadž jedině odsud bylo viděti boží svět, čistou, jasnou dáli, neobydlené, volné stepi, působící na mne podivný dojem svou pustotou. Jenom na břehu bylo možná státi zády k pevnosti a neviděti jí. Všechna ostatní místa, kde se konaly naše práce, byla v pevnosti, nebo podle ní. Od nejprvnějších dnů pojal jsem nenávist k oné pevnosti a zvláště některým její budovám. Dům našeho majora zdál se mně jaksi proklatým, odporným místem a pokaždé jsem pohlížel na něj s nenávistí, kdykoli mně bylo jíti mimo. Na břehu však bylo možno zapomenouti se; hledíš tak někdy na ten neobsáhlý, pustý prostor jako vězen z okna svého žaláře na svobodu. Vše zde bylo pro mne drahé a milé: i jasné, palčivé slunce na bezedném siném nebi, i daleká píseň Kirgizova, zaléhající k nám z kirgizského břehu. Upíráš dlouho oko a konečně rozeznáš nějakou chudobnou začazenou jurtu nějakého bajguše; rozeznáš kouř u jurty, Kirgizku, která tam cosi kutí se svými dvěma berany. Vše tam je chudobno a divoko, ale svobodno. Zpozoruješ nějakého ptáka v modrém, průzračném vzduchu, a dlouho upřeně sleduješ jeho let: hle tam proletěl nad samou vodou, tam zmizel v sinavé dáli, a hle opět se ukázal jedva se kmitající tečkou… I chudobný, zakrslý kvítek, který jsem nalezl záhy z jara ve štěrbině kamenitého břehu, i ten jaksi bolestně připoutal k sobě mou pozornost.

Tesknota celého toho prvního roku mého vězení byla nesnesitelná, a působila na mne dráždivě a hořce. V ten první rok následkem oné tesklivosti mnohé věci jsem nezpozoroval kolem sebe. Zavíral jsem oči a nechtěl jsem si všímati. Uprostřed mezi zlými, nenávistnými svými soudruhy trestanci nepozoroval jsem lidí dobrých, lidí způsobilých k myšlení i cítění, nehledě na tu odpornou kůru, jež je pokrývala na zevnějšek. Mezi jízlivými slovy přeslechl jsem leckdy přívětivé a laskavé slovo, jež bylo tím dražší, že bylo proneseno bez jakéhokoli úmyslu a nezřídka přímo z duše, jež snad více vytrpěla a zkusila, než já.

Ale nač se o tom šířiti? Byl jsem nad míru rád, když jsem se vrátil domů silně unavený: snad usnu! Nebot spaní bylo u nás v létě mučení, div ne ještě horší, než v zimě.

Večery, pravda, bývaly někdy velmi pěkné. Slunce, jež po celý den nemizelo ze dvora káznice, konečně zapadlo. Nastal chládek a po něm skoro studená (ovšem poměrně), stepní noc. Trestanci, než je zavrou do kasáren, procházívali se v zástupech po dvoře. Největší část jest ovšem shromážděna v kuchyni. Tam vzniká vždycky nějaká, pro káznici důležitá otázka, mluví se o tom a onom, rozbírá se časem nějaká nová pověst, často pošetilá, ale budící neobyčejnou pozornost těchto zavržených od světa lidí! Tu přišla na příklad zpráva, že našeho velitele majora sesadí. Trestanci jsou lehkověrní jako děti; vědí sami, že zpráva ta je hloupost, že jí přinesl známý tlučhuba a pošetilý člověk, trestanec Kvasov, jemuž dávno si uložili nevěřiti a který co slovo, to mluví lež; ale přece se všichni chápou oné zprávy, posuzují, pořizují, sami sebe těší, a věc končí tím, že se sami na sebe dopálí, sami se před sebou zastydí, že uvěřili Kvasovu.

„Ale kdo pak ho sesadí!" volá jeden; „panečku, má tlustou šíji, ledacos snese!"

„Však i nad ním, myslím, je představený!" namítá druhý, ohnivý a nehloupý chlapík, jenž viděl kus světa, ale příč, jakého svět neviděl.

„Vrána vráně oči nevyklube!" zasmušile, jako by jen sám pro sebe prohodí třetí, člověk už šedivý, o samotě dojídající v koute své šči.

„A představení, myslíš, že se tě přijdou ptát, mají-li ho sesaditi nebo ne?" dodal lhostejně čtvrtý, drnkaje zlehka na balalajce.

„A proč by ne mne?" rozjařeně namítá druhý; „rozumí se, že všechno ubožactvo prosí; všichni si tehdy stěžujte, až se začnou vyptávat. Ale to je tak: všichni u nás křičí, a když dojde k věci, tak honem nazpátek."

„A co's ty si myslil?" praví balalaječník. „Na to je káznice."

„Tuhle," pokračuje rozohněný příč, neposlouchaje ho, „zbylo trochu mouky. Poškrabky sebrali, nu to nejposlednější; poslali to prodat. Kde pak! dověděl se; dozorce mu donesl; sebrali jim to; hned je úspora. Je to spravedlivé či ne?"

„A komu chceš žalovati?"

„Komu! Samému levizorovi, co sem jede."

„Jakému že levizorovi?"

„To je pravda, braši, že levizor jede," promluvil mladý, čiperný hoch, grámotný, bývalý písař, jenž čítal „Vévodkyni Lavaliére" nebo cosi tomu podobného. Býval vždycky veselý a byl šprýmař, ale pro jisté vědomosti jeho a pro zběhlost si ho vážili. Nevšímaje si více všeobecné zvědavosti na budoucího revizora ubírá se přímo ke kuchaři a žádá na něm játra. Naši kuchaři často prodávali něco podobného. Koupí na příklad za své peníze veliký kus jater, upekou je a prodávají za maličkost trestancům.

„Za troník nebo za dva?" ptá se kuchař.

„Řež za dva: ať mně svět závidí!" odpovídá trestanec. „Generál, braši, takový generál z Petrohradu jede, celou Sibiř bude prohlížet. To je jisté. U velitele to vypravovali."

Zpráva ta působí neobyčejné vzrušení. Čtvrt hodiny trvají otázky, kdo vlastně jede, jaký generál, jaké hodnosti, a je-li vyšší než zdejší generálové? O hodnostech, o představených, kdo z nich je vyšší, kdo kým může zatočit a kdo z nich sám se poddá, trestanci náramně rádi rozprávějí, ba prou se a nadávají si pro generály, div že se nepoperou. Mohlo by se zdáti, jaký mají z toho zisk. Ale dle podrobných vědomostí o generálech a vůbec o představených měří se stupeň vědomostí, kloudnosti a dřívějšího významu člověka ve společnosti, než se dostal do káznice. Vůbec rozmluva o nejvyšších představených pokládá se za nejkrásnější a nejvzácnější rozmluvu v káznici.

„Tedy vidíte, braši, že bude pravda, že sem jedou, aby majora sesadili," hájí se Kvasov, malinký červený človíček, z horka nakvašený a při tom velice bláhový. On první přinesl zprávu o majorovi.

„Podplatí ho!" úsečně namítá zasmušilý, šedý trestanec, jenž zatím dojedl své šči.

„Ba že ho podplatí," souhlasí druhý. „Což tu málo peněz nakradl! Než přišel k nám, byl už velitelem praporu. A nedávno se chtěl oženiti s dcerou protopopovou."

„Ale neoženil se; ukázali mu dvéře. Nezámožný tedy. Je to nějaký ženich! Vstal se stolice a celé bohatství na něm. O velkonocích všechno v karty prohrál. Feďka to povídal."

„Ano; hošík nehýří, ale penízky lítají jako pýří."

„Eh brachu, i já byl ženat. Špatně je se ženiti chuďasovi; oženíš se, i noc je ti krátká!" prohodil Skuratov, jenž se také namanul k rozprávce.

„Jak pak by ne! Právě o tobě je tu řeč," sekl ho čiperný chasník, jenž býval písařem. „A ty, Kvasové, řeknu ti, že jsi notný hlupák. Což pak si myslíš, že major může podplatiti takového generála, a že takový generál schválně pojede z Petrohradu, aby revidoval majora? Hlup jsi, synku, víš co ti povím!"

„A co? Když je generálem, tedy myslíš, že nebere?" skepticky poznamenal kdosi v tlupě.

„Ovšem že nebere, a vezme-li, tedy už pořádně."

„Vímeť, že pořádně; podle hodnosti."

Generál vždycky vezme, rozhodně podotýká Kvasov.

„Snad i ty jsi ho podplácel?" s opovržením prohodil Baklušin, jenž právě přichází. „Vždyť jsi generála sotva kdy viděl."

„A vidíš, viděl jsem."

„Lžeš."

„Sám lžeš."

„Tedy hoši, když viděl, ať hned přede všemi poví, kterého generála zná? Nu povídej, protože já znám všechny generály."

„Já jsem viděl generála Zíberta," odpovídá jaksi nerozhodně Kvasov.

„Zíberta! Takový generál nikdy nebýval. Do zád se ti asi zakoukal. Zíbert byl tehda snad leda podplukovníkem, a tobě z leknutí se zdálo, že je generálem."

„Ne, jen mne poslechněte," křičí Skuratov, „protože já jsem člověk ženatý. V Moskvě skutečně byl takový generál, Zíbert, byl rodem Němec, ale ruský. U ruského popa každý rok se zpovídal o hospožinkách³³ a pořád, hoši, jen vodu pil, jako kachna. Každý den čtyřicet sklenic Moskvořecké³⁴ vody vypil. Říkali, že se od jakési nemoci léčí vodou; sám jeho „kamardin" mně to povídal."

„To si mohl karasy nasadit do břicha do vody," zažertoval trestanec s balalajkou.

„Nu, přestaňte! Jde o důležité věci, a oni… Jaký prý to levizor, braši?" starostlivě se vyptává jeden neposedný trestanec, Martynov, už letitý, z vojenského oddělení, bývalý husar.

„Ale vždyť si to všechno jen vymyslili!" poučuje ho jeden ze skeptiků. „Odkud to jen berou a kam to jen kladou? A vždyť je to samá smyšlénka."

„Ne, to není smyšlénka!" promluvil přísně Kulikov, jenž dosud slavnostně mlčel. Byl to člověk, jenž požíval vážnosti, asi padesátiletý, s tváří velice slušnou a s jaksi pohrdavě vznešenými způsoby. Je si toho vědom a vynáší se tím. Je trochu cikán, zvěrolékař, vydělává si v městě peníze léčením koní, a u nás v káznici má obchod s kořalkou. Jest to chlapík chytrý, jenž mnoho viděl. Slova šetří, jako by ruble rozdával.

„Je to svatá pravda, braši," pokračuje klidně. „Slyšel jsem to už minulého téhodne; přijíždí generál, jeden z nejvyšších, a celou Sibiř bude revidovat. Jeť známo ovšem, že ho budou podplácet; ale kam pak našemu osmiokému: ten se k němu nesmí ani přiblížit. Není, braši, generál jako generál. Jsou všelijací. Ale tolik vám povídám, náš major na každý způsob na svém místě zůstane. To jest jisté. My jsme lid bez jazyka, a z představených svůj na svého žalovati nebude. Revizor nahlédne do trestnice a tak i odejde. Oznámí potom, že nalezl všechno v pořádku…"

„Takové je to, braši. Ale major dostal strach; vždyť od rána je už opilý."

„A večer si naloží podruhé. Feďka to povídal."

„Černého psa na bílo neumyješ. Však není opilý ponejprv."

„Což jest to tedy, když ani generál ničeho nepořídí! Dejte pokoj s jejich hloupostmi," mluví vespolek vzrušení trestanci.

Pověst o revizorovi roznesla se v okamžiku po celé káznici. Lid přechází po dvoře a nedočkavě jeden druhému sdělují novinku. Někteří schválně mlčí, snažíce se zůstati chladnokrevnými a tím se patrně snaží zdáti se vážnějšími. Třetí zůstávají lhostejní. Na zápraží před kasárnami usedli si trestanci s balalajkami. Jiní rozmlouvají dále. Někteří spustí píseň, ale vůbec jsou všichni toho večera v neobyčejně rozechvělém stavu.

Před desátou hodinou všechny u nás přepočítali, zahnali do kasáren a zavřeli na noc. Noci byly krátké; budili nás před pátou ráno, a usínali všichni ne dříve než o jedenácté hodině. Do té doby ještě dováděli, rozmlouvali, a někdy, jako v zimě, se utvořily majdany. V noci se udělá nesnesitelně parno a dusno. Ačkoli vane noční chládek oknem, v němž jest zdvižen rám, ale trestanci se zmítají celou noc na svých narách jako v horečce. Blechy se hemží myriádami. Drží se u nás i v zimě a sice v dosti značném počtu, ale počínaje vesnou, rozmnoží se v takovém množství, o němž jsem sice slýchal dříve, ale nezakusiv ve skutečnosti, nechtěl jsem uvěřiti. A čím dále k létu, tím se stávají dravějšími. Pravda, k blechám jest možno přivyknouti, sám jsem to zkusil; ale přec jen jest s nimi těžko. Tak někdy člověka utýrají, že leží posléze jako v horečce a sám cítí, že nespí, že jen pozbyl jaksi vědomí. Konečně, když před samým ránem i blechy na konec dají pokoj, jako by usnuly a když člověk za vlivu jitřního chládku opravdu sladce usne, ozve se náhle nelítostný třeskot bubnu u vrat káznice a začíná buzení. S proklínáním slyší, zalézaje pod kožich, hlasité, zřetelné zvuky, zrovna jako by je počítal a ještě v polusně zalézá do hlavy nesnesitelná myšlénka, že totéž bude i zítra, i pozejtří a několik let za sebou až do samého osvobození. A kdy pak – pomyslíš si – nastane ta svoboda, a kde že je? Ale již jest nutno procitnouti; počíná každodenní běhání, strkání… Lidé se oblékají, spěchají do práce. Ovšem bylo možno si pospati hodinku také ještě v poledne.

Pověst o revizorovi nebyla lichá. Potvrzovala se den ode dne více a konečně už zvěděli všichni na určito, že jede z Petrohradu jistý vysoký genenál revidovat celou Sibiř, že už přijel, že už je v Tobolsku. Každý den přicházely nové zprávy do káznice. Přicházely pověsti též ze města; bylo slyšeti, že všichni mají strach, všichni se činí, aby své zboží ukázali lícní stranou. Mluvilo se, že vrchní velitel chystá příjem hostí, plesy, slavnosti. Trestance celými houfy posýlali rovnat ulice v pevnosti, skopávat hromádky, malovat ploty a sloupky, omítat, bílit, slovem chtěli v jedné chvíli spraviti všechno, co se mělo ukázati lícní stranou. Naši velmi dobře tomu rozuměli a neustále ohnivěji a směleji rozsuzovali mezi sebou. Fantasie jejich dostupovala do ohromných rozměrů. Chystali se dokonce, že přednesou stížnost, až se jich generál bude ptáti, jsou-li spokojeni. A zatím se přeli a hádali mezi sebou. Major byl rozčilen. Častěji přijížděl do káznice, častěji křičel, častěji se vrhal na lidi, častěji dával odváděti trestance na strážnici a silně dohlížel na čistotu a pořádek. V tu dobu jako naschvál přihodila se v káznici maličká příhoda, která ostatně nikterak nerozčilila majora, jak by se bylo dalo očekávati, nýbrž naopak ještě mu způsobila potěšení. Jeden trestanec ve rvačce bodnul druhého šídlem do prsou, skoro pod samé srdce.

Trestanec, jenž spáchal zločin, nazýval se Lomov; toho, jenž dostal ránu, zvali u nás Gavrilkou; byl to jeden ze zatvrzelých tuláků. Nevím ani, měl-li nějaké jiné jméno ještě; u nás ho jmenovali vždy Gavrilka.

Lomov býval zámožným sedlákem v T…ské gubernii, v K…ském újezdě. Všichni Lomovi žili u jednoho krbu: stařík otec, tři synové a strýc jejich, Lomov. Byli bohatými sedláky. Vypravovalo se po celé gubernii, že měli na třista tisíc assignačních rublů kapitálů. Zabývali se rolnictvím, vydělávali kůže, vedli obchody, ale nejvíce se zabývali lichvařením, přechovávali tuláky a kradené zboží a páchali podobná umění. Sedláci z polovice újezdu byli jim dlužni, nacházeli se v jejich osidlech. Měli pověsť lidí rozumných a chytrých, ale konečně příliš zhrdli, zvláště když jistá velmi vážená osobnost z onoho kraje počala se cestou u nich zastavovati a seznámila se osobně se staříkem, jenž se jí zalíbil pro svůj důvtip a obratnost. Pomyslili si najednou, že není už na ně soudu, a počali se čím dál, tím více odvažovati na různé nezákonné podniky. Všichni na ně reptali, všichni jim přáli, aby se provalili skrze zemi; ale oni vypínali nos pořád výš a výše. Okresní hejtman, policejní komisaři nebyli jim už ničím.

Ale konečně praskli a zhynuli, avšak nikoli pro něco zlého, nikoli pro své tajné přestupky, nýbrž pro hloupost. Měli v deseti verstách od vesnice velký dvorec, po sibiřsky zajímku. Tam bydlelo u nich jednou na podzim šest nádenníků Kirgízů, které se jim dávno už podařilo lapiti do svých osidel. Jedné noci všichni tito Kirgizové byli povražděni. Počalo vyšetřování. Táhlo se dlouho. Za vyšetřování vyšlo na jevo mnoho jiných nekalých věcí. Lomovi byli obžalováni pro usmrcení svých dělníků. Sami to vypravovali a celá káznice to věděla; upadlo na ně podezření, že byli dělníkům již příliš mnoho dlužni, a protože, nehledě na jich veliké jmění, byli skoupi a lakotni, povraždili Kirgizy, aby jim nemusili zaplatiti mzdu. Prodlením vyšetřování a soudního řízení celé jich jmění přišlo na zmar. Stařík umřel. Děti byly rozeslány po káznicích. Jeden ze synů a jeho strýc dostali se do naší trestnice na dvanáct let nucené práce. A věříte-li? Vždyť byli úplně nevinni smrtí Kirgízův. Po čase přiznal se v naší káznici Gavrilka, známý podvodník a tulák, takto veselý čiperný hoch, jenž bral celý ten zločin na sebe. Neslýchal jsem ostatně, zdali se k tomu přiznal sám, ale celá káznice byla úplně přesvědčena, že Kirgízově jeho rukou neminuli. Gavrilka ještě za tuláctví býval ve styku s Lomovými. Dostal se do káznice na krátkou dobu jako vojenský sběh a tulák. Kirgízy povraždil spolu se třemi jinými tuláky; doufali, že si hezky pomohou ve dvorci a hodně že tam uloupí.